Vznik teorie blitzkriegu

Když roku 1914 vypukla první světová válka, všechny zúčastněné strany předvídaly její krátké trvání. Situace se však vyvinula zcela jinak, než se všeobecně čekalo. Nejprve sice německé armády úvodními rychlými pochody dokázaly rozvracet každý francouzský pokus o jejich zastavení, ale poté přišel na Marně zvrat. Unavená pěchota byla zastavena francouzskou protiofensivou. Avšak ani jedna strana po vyčerpávajících bojích nehodlala ustoupit a obě strany se zakopaly, čímž byly popřeny zásady staré školy a teorie rozhodujících bitev, platné v průběhu devatenáctého století. Po bojích na Marně se oba protivníci pokoušeli obchvátit křídla toho druhého. Avšak pokaždé, kdy se o to jedna strana pokusila, narazila na rozhodný odpor a znovu se zakopala. A při rychlém střídání neúspěšných obchvatů došlo nevyhnutelně k situaci, kdy žádný další pohyb do strany již nebyl možný, protože jeden konec fronty byl těsně u švýcarských hranic a druhý u Severního moře. Válka se proměnila v zákopovou, kdy obrana kvalitativně převyšovala útočné schopnosti pěších vojsk a bez průlomu skrz hluboké pásmo zákopů nebyl další manévr možný. Válečné umění se ocitlo ve vážné krizi a degradovalo na krvavou opotřebovací válku, kde jeden frontální útok střídal druhý.

Každou vojenskou jednotku charakterizují na základě užité výzbroje a výstroje hlavně tři vlastnosti - bojová (palebná) síla, pasivní obrana a schopnost manévru. V průběhu dějin vojenství lze neustále sledovat snahu sladit při neustálém vývoji bojové techniky tyto tři vlastnosti co nejlépe vzhledem k účelu, jenž měla daná jednotka plnit. Zavedení palných zbraní do výzbroje řadového vojska se stalo jedním z mezníků těchto dějin a právě vývoj palných zbraní nakonec vedl až k zákopové válce. Kvalitativně se změnila bojová síla jednotek, zatímco ostatní dvě složky zůstaly v podstatě stejné. Po dlouhou dobu se v podstatě nic nezměnilo, jelikož první palebné zbraně byly málo přesné s omezeným dostřelem a příprava k dalšímu výstřelu trvala příliš dlouho. I když se puška stávala standardní zbraní pěchoty, nezpůsobovala palba příliš vysoké procento ztrát a k útoku se stále používalo zteče s často přeceňovanými bodáky. Teprve v druhé polovině 19. století se účinnost palby zvedla na takovou úroveň, kdy v sevřených formacích útočící strana začala pociťovat opravdu vážné ztráty.

Vše vyvrcholilo právě v průběhu první světové války, prvního konfliktu, v němž byl hromadně použit kulomet. Právě tato zbraň společně s dalším zdokonalováním pušek způsobila ohromný nárůst palebné síly pěchoty. Tato skutečnost daleko více zvýhodnila obranu, jelikož pasivní ochrana ani rychlost postupu vojáka se téměř nezměnily. Kulomet znamenal pohromu pro jezdectvo, protože jezdec na koni představoval daleko větší cíl než pěšák a jeho pasivní obrana byla mizivá. Jenže po vyřazení jezdectva z boje se rychlost útočící armády omezila pouze na rychlost útoku pěšáka, čímž výrazně poklesla schopnost armád manévrovat. V důsledku toho se vytvořila linie zákopů a ostnatého drátu, které společně ještě více vychýlily misky vah ve prospěch obrany. Jedinou tehdejší alternativou bylo využití silné palebné podpory děl či použití bojového plynu, avšak stále rostoucí požadavky na silnější a stále těžší děla znamenaly téměř úplnou ztrátu mobility. V mnohých případech dokázala pěchota přes ohromné ztráty dosáhnout průlomu, poté se však ocitala bez podpory dělostřelectva a brzy se musela potýkat se zálohami nepřítele, které bylo možno po neporušených týlových komunikacích přesunovat rychlostí, s níž se tempo útoku nemohlo srovnávat.

Na druhé straně se však rýsovaly také prostředky, od nichž se čekalo, že se stanou východiskem z dané situace. V průběhu prvních let bojů se současně na více místech objevují myšlenky na opancéřovaný stroj, který by chránil vezené mužstvo a zároveň přepravou děla nebo kulometu zvýšil mobilitu těchto zbraní. Vznikají tak nejdříve ve Velké Británii a těsně poté také ve Francii první tanky. Jsou používány ve spolupráci s pěchotou, kdy mají za úkol otevírat cestu a přímou palbou proti kulometným postavením podporovat postup vojska. I když tank dosáhl mnohých úspěchů, žádný zlom ve válce ani válečném umění se zatím nekonal. První typy jsou často nespolehlivé, jejich nízká rychlost a nedostatečná podpora ze strany ostatních druhů zbraní neumožňují využít dosažených lokálních úspěchů v průlom do otevřeného terénu.

21. března 1918 začíná na západní frontě německá tzv. "Ludendorffova" ofenziva. Během tří dnů pronikají německé jednotky do hloubky 20 kilometrů. Po více než třech letech zákopových bojů to byl nevídaný úspěch. Přitom Německo narozdíl od dohodových vojsk nemělo téměř žádné tanky, jež by podporovaly pěchotu. Přesto se pěchotě dařilo překonávat zákopy nepřítele s obdivuhodnou rychlostí. To vše zásluhou zlepšené taktiky útoku, která vycházela ze zvýšené palebné síly a mobility pěších jednotek, které nepostupovaly v klasických formacích, ale menších skupinkách vzájemně se kryjících palbou. Tyto Stosstruppen byly prvně použity v září 1917 na východní frontě při útoku na Rigu. Generál von Hutier pověřený útokem tehdy stál před otázkou, jak překonat systém opevnění, přičemž počet obránců převyšoval jeho vlastní síly. Byly vytvořeny samostatné úderné skupiny s velkou palebnou silou, které měly nejprve prozkoumat sílu obrany a poté zaútočit na slabá místa, zatímco silné opěrné body měly být obchváceny a napadeny zezadu. Útok s podporou bojových plynů a s využitím kouřové clony skončil naprostým úspěchem a německé jednotky utrpěly pouze malé ztráty. Později byla taktika zdokonalena a palebná síla v útoku dále zvýšena nasazením lehkých kulometů a děl menších ráží s odlehčenou konstrukcí.

Na západní frontě byly Stosstruppen nasazeny ve velkém počtu a dokázaly rozvrátit dlouho budované systémy zákopů. Avšak stejně jako u pomalých tanků také tady nebylo možné plně využít dosažených úspěchů. Pěší vojska v útočné snaze dosáhla až na hranici svých možností, přesto nebyla schopna zvrátit charakter války. Toho by bylo možné dosáhnout pouze v případě, že by se podstatně snížil rozdíl mezi rychlostí postupu, s níž útočící armáda pronikala skrze oblast poničenou bojem a ustupujícím nepřítelem, a rychlostí, kterou bránící se strana dokázala do místa průlomu přisunovat zálohy. Pěchota tohoto schopna nebyla a jezdectvo bylo příliš zranitelné. Zde se tedy otevíralo pole působnosti pro tank a obrněné prostředky, jejichž nasazení mohlo urychlit postup útočící strany. Nabízela se i jiná možnost, a to poškozením komunikací nepřítele narušit jeho schopnost přisunovat jednotky na ohrožené úseky. Tohoto úkolu se mohlo zhostit letectvo, které v průběhu první světové války vyrostlo v plnohodnotnou válečnou mašinérii, i když zatím omezené síly. Přestože se na charakteru konfliktu z let 1914-18 až do konce v podstatě nic nezměnilo, zároveň se také objevilo východisko ze zákopové války.

Jedním z prvních teoretiků, kteří si uvědomili možnosti tanku, byl britský důstojník J.F.C.Fuller. S ním se můžeme poprvé setkat v prosinci 1916, kdy se stal členem tankového vrchního velení s úkolem vyhodnotit poznatky z prvních bojů, kterých se tanky zúčastnily při ofenzivě na Sommě. Byl strůjcem plánu tankového útoku u Arrasu. Tehdy viděl v tanku pouze prostředek podpory pěchoty k prolomení zákopů, avšak změnu v jeho názorech způsobila konfrontace s jiným mužem. Kapitán G. le Q. Martel uvažoval o tanku jako rychlém mobilním prostředku k obchvácení pozic a rozvíjení úspěchu při průlomu linií a později zahájil konstrukční tradici britských rychlých tančíků. Fuller prostudoval úspěchy německých Stosstruppen a vytvořil obdobnou taktiku zahrnující hromadné nasazení tanků. Ve svém Plánu 1919 formuloval zásady úderu na široké frontě, který se velmi podobal pozdější taktice tankových úderů užívané německou armádou za druhé světové války. V první fázi měly být útokem na široké frontě vtáhnuty do boje zálohy nepřítele, ve druhé fázi pak mělo dojít k soustředěnému úderu dělostřelectva, pěchoty a tanků na dvou místech široké fronty s cílem rozvrátit místní systém obrany. Do vytvořeného průlomu chtěl Fuller vrhnout silné formace rychlých tanků Medium D a pěchotu na nákladních vozech.

Konec války znemožnil realizaci tohoto ambiciózního plánu. Naštěstí Fuller nepřestává přemýšlet nad taktikou tankového úderu a je hlavním zastáncem nové zbraně, klade důraz na mobilitu a požaduje tanky schopné dosahovat rychlosti mezi 30-50 km/h. Nezůstal přitom osamocen a především ve Velké Británii se objevovaly poměrně četné publikace věnované nasazení tanku. Kromě Fullera byl významnou osobností také Basil Liddell Hart, který formuloval taktiku "rozvodňující se řeky". Podle ní útočící vojsko vyhledávalo slabá místa obrany, na něž útočila a po jejich zdolání se rozvíjelo do šířky. V podstatě se jednalo o rozvinutí a modifikaci Hutierových myšlenek, avšak obdobné úvahy se v průběhu válečných dějin objevily již vícekrát. V druhé polovině 20. let začínají ve Velké Británii také první pokusy se samostatnými tankovými vojsky se začleněním všech druhů zbraní.

Současně s koncem války však vysychá pramen financí, který během předcházejícího období vývoj tanků umožnil, výroba padá na minimum a ruší se téměř veškerý vývoj. Finanční restrikce se přitom dotkly nejvíce právě nových druhů zbraní - letectva a obrněných složek. Obě složky tak musely čelit tlakům, požadujících začlenění těchto jednotek do stávající organizace ozbrojených sil. Je historickým paradoxem, že právě ve Francii a Velké Británii, kde byly učiněny největší pokroky a o užití tanků bylo napsáno nejvíce statí, tyto tlaky do značné míry uspěly. Velkou roli nepochybně hrála jistá míra žárlivosti na zbraň, která zaznamenala tak strmou kariéru, a to v době, kdy pěchota nesla po celou dobu první světové války hlavní tíhu bojů. Právě pěchota obratně argumentovala dosavadním způsobem užití tanku, který se původně vyvinul jako podpůrná zbraň pěchoty. Také jezdectvo požadovalo tanky pro zabezpečení průzkumných úkolů. V důsledku tohoto pak došlo v obou zemích k nezdravému rozdělení konstrukčních prací na dva proudy, z nichž se vyvinuly tanky pěchotní a jezdecké, stroje omezených schopností, které s Fullerovými požadavky rychlého středního tanku měly pramálo společného. K vytvoření samostatných tankových sil nepřispěly ani značné rozpory v řadách teoretiků na tankový boj. I přes horečnatou činnost v druhé polovině 30. let v důsledku německé hrozby tak Británie i Francie vstupovaly do války s mnohdy nevhodnou výzbrojí a zastaralou taktikou.

V Německu byla situace v meziválečném období naprosto odlišná. Versailleská mírová smlouva zakazovala Německu vyrábět a vlastnit tanky. Stejně jako v případě letectva tak pro Němce tato zbraň měla punc prestiže, něčeho, co jim je záměrně upřeno. To vyvolávalo zdravý kritický zájem o obrněnou techniku. I když i zde musel Heinz Guderian, tvůrce německých tankových sil a taktických zásad jejich nasazení, bojovat s odpůrci této techniky, celkové myšlení v generalitě bylo vstřícnější než v jiných zemích. Nezanedbatelný vliv měla také Hitlerova podpora, jehož výroky na adresu potřeby velkého počtu tanků jsou dostatečně známy. Je však otázkou, zdali si již na počátku uvědomoval potenciál této zbraně nebo jej spíše využíval ke své politické hře. Paradoxně napomohla také skutečnost, že za první světové války Německo tanky téměř nedisponovalo a požadavky na obdobnou zbraň k podpoře pěchoty tak nebyly příliš silné. Navíc si byla generalita vědoma zranitelnosti tanku, který byl nasazen takovýmto způsobem bez možnosti manévru. To vše se projevilo v tom, že Guderianovy myšlenky na vytvoření samostatných tankových formací našly v německé armádě živnou půdu a nakonec nastupovalo Německo jako jediné do válečného konfliktu se skutečně moderní taktikou nasazení obrněných sil.

Na tomto místě musím pro úplnost uvést poznámku o vývoji v Sovětském svazu. Zde byla situace až překvapivě podobná jako v Německu a sovětská taktika hloubkových operací se ve své podstatě velmi shodovala s teorií Blitzkriegu. Masová výroba tanků v souladu se Stalinovými agresivními choutkami navíc umožnila Rudé armádě souběžně vyzkoušet jak nasazení samostatných tankových formací, tak nasazení tanků k podpoře pěchoty. Avšak zkušenosti ze Španělské občanské války byly na rozdíl od německého hodnocení interpretovány chybně v neprospěch samostatných formací a roku 1939 se tak samostatné tankové a mechanizované sbory rychle rušily. Teprve později opět došlo k jejich obnovení.

Vlastní teorie blitzkriegu ve významu německé taktiky vedení války plně vycházela ze snahy vyvarovat se obdobné situaci, která se za první světové války vyvinula a vedla k ustrnutí válečného umění v nekonečných zákopech. Hlavní myšlenkou byla schopnost manévru, v jejíž prospěch se snažila německá armáda udělat vše, co bylo v jejích silách. Teorie se tak shodovala s požadavkem na rychlé vedení války, který se objevuje v klasickém pruském myšlení od nepaměti. Z tohoto hlediska ji nutno posuzovat jako ryze německou teorii, která v žádném případě nebyla kopií teorií Fullerových a Liddell Hartových. Vycházela spíše z taktiky Stosstruppen, kterou však doplnil tank jako ideální prostředek mobilního vedení války s vysokou schopností manévru a současně vysokou palebnou silou a značnou pasivní obranou. Samotné tanky byly standardně vybaveny radiostanicemi, což značně zvýšilo efektivnost v boji. Pancéřové divize zahrnovaly veškeré druhy zbraní a jednotek tak, aby byly schopny vypořádat se s každou překážkou. Nedílnou součástí taktiky byla úzká spolupráce s taktickým letectvem, které bylo "dělostřelectvem blitzkriegu", poskytovalo podporu při útoku na silné pozice nepřítele a rozvracelo snahu o přísun posil do ohrožených úseků. Taktická stránka zůstala v podstatě totožná s taktikou Stosstruppen, hlavní zásadou tedy byl koncentrovaný úder na několika místech bojové linie, průnik skrze slabá místa v obraně nepřítele a snaha rozvrátit týl, rychlými manévry zmást nepřítele o skutečné ose postupu a znemožnit nepříteli přisunout zálohy. Konečným cílem bylo takto připoutaného nepřítele izolovat a nakonec zničit klasickou technikou.

Vraťme se ještě jednou zpět do meziválečného období. Tehdejší odpůrci samostatných tankových formací poukazovali na patrná omezení tanku v útoku, pokud se mu nedostalo dostatečné podpory ostatních druhů vojsk. Proto převládl názor, že tank je nutno připoutat k pěchotě. Ale v Německu generalita uvažovala opačně a hledala cesty, jak tanku nejlépe využít. Pokud je tank při osamocení natolik zranitelný, je nutno vytvořit takovou formaci, která by možnost vzniku takové situace minimalizovala. Požadavek vysoké mobility a schopnosti manévru pronikl do myšlení celé armády, nic na tom nemění ani fakt, že v důsledku nedostatečné výroby byl motorových vozidel po celou dobu války citelný nedostatek a nejrozšířenějším dopravním prostředkem stále zůstával obyčejný povoz tažený koňmi. Tento požadavek se projevil v konstrukci všech zbraní, a tak se mnohdy stávalo, že například dělo vyráběné v Německu bylo o polovinu lehčí než obdobné dělo vyrobené v Anglii. A právě tento směr uvažování společně s obdivuhodným stupněm delegování velících pravomocí a schopnosti improvizace vytvořily z německé armády nejlepší bojovou sílu za druhé světové války. I když v posledních letech války dosahovaly zejména jednotky západních spojenců takové míry mobility, o níž Guderian mohl jedině snít, překonat údernou sílu německé pancéřové divize se jim podařilo jen stěží.