Gestapo a německá pořádková policie zahajují velký zátah na židy, kteří dosud zůstávali na území Německa. Desetitisíce židů byly zatčeny a následně poslány do vyhlazovacích táborů. Současně však v hlavním městě Německa deportace vyvolaly protest, jaký Třetí říše dosud nezažila.

Přestože už rok probíhaly pravidelné transporty německých židů do Terezína a jiných ghett nebo přímo do vyhlazovacích táborů, stále ještě zůstávaly v Německu desetitisíce židů, převážně dělníků zaměstnaných v průmyslu. Počátkem roku 1943 jich dosud bylo asi 75 tisíc, v samotném Berlíně asi 15 tisíc. Na příkaz nacistického vedení přikročil RSHA k „vyčištění“ německých měst také od těchto zbývajících židů a k jejich hromadné „evakuaci“ do vyhlazovacích táborů.

V průběhu týdne obdrželi mnozí židovští pracovníci výzvu, aby se v sobotu 27. února dostavili na gestapo k přezkoumání svých pracovních knížek. Místy však gestapo zahájilo zatýkání židů bez předchozího varování, během jejich ranního příchodu do práce. Proto byla tato razie později označována jako „tovární akce“ (Fabrikaktion). Mnohé další židy zatkla policie díky jejich označení v okamžiku, kdy se objevili na ulici. Zatčení byli koncentrováni v nouzových sběrných táborech a následně posíláni transportem do vyhlazovacích táborů.

Vůbec poprvé byli ve velkém měřítku postiženi také tzv. privilegovaní židé, tj. židovští míšenci, kteří byli podle Norimberských zákonů postaveni na roveň židům a židé, kteří žili v manželství s nežidovským partnerem. Až dosud byli tito privilegovaní, především z ohledu na jejich nežidovské příbuzenstvo, postihováni jen mírnější formou antisemitských nařízení a zatýkáni bývali jen individuálně (nejčastěji z politických důvodů).

Již 27. února navečer se před budovou židovské obce na Rosenstraße v centru Berlína, kde byly internovány asi dva tisíce privilegovaných židů, začali shromažďovat jejich příbuzní, převážně manželky, a hlasitě se dožadovali propuštění svých blízkých. Navzdory výzvám policie a nepřízni počasí se dav nerozcházel, ale narůstal a berlínští nacisté (Goebbels) měli obavy nařídit ostřejší zásah proti demonstraci, neboť po nedávném bombardování Berlína byla nálada obyvatelstva velmi rozjitřená.

V první polovině března tak byly dva tisíce zadržovaných na Rosenstraße opět propuštěny a dokonce i skupina, která již byla poslána do Osvětimi, byla vrácena zpět do Berlína. Další tisíce židů, za které nikdo nedemonstroval, však skončily v Terezíně nebo Osvětimi. Ve své době se přesto jednalo o v Německu zcela ojedinělou formu občanského protestu, která navíc měla částečný úspěch. Od roku 1995 událost na Rosenstraße připomíná kamenná skulptura a v roce 2003 byl příběh zfilmován.


Památník na Rosenstraße věnovaný demonstrujícím ženám.