Kniha Viděl jsem ukřižování od anglického novináře Sydneyho Morrella není pro mnohé čtenáře novinkou. Loni vyšla česky již ve čtvrtém vydání. Anglický originál vydaný v lednu 1939 byl poprvé do češtiny přeložen již hned po válce v roce 1946. Čím je kniha zajímavá? Jde o dobový pohled Angličana na dramatické události v Československu během roku 1938, které skončily podpisem mnichovské dohody a odstoupením pohraničí Německu.

Mladý novinář Sydney Morrell (1912-1985) nejprve jako zpravodaj listu Daily Express působil v Rakousku. Po anšlusu v březnu 1938 se přesunul do Československa, které se zdálo být jako další „na řadě“ v postupu nacistické expanze. Autor se v knize nijak netají svým pročeskoslovenským stanoviskem vycházejícím z jeho demokratického založení a z jeho odporu k nacistickému Německu, které pokládal za hrozbu pro celou Evropu. Jak uvádí, nechápal, proč si Velká Británie neuvědomuje, že obětováním Československa otevře Hitlerovi cestu i na západ. Svými reportážemi z Československa tak chtěl přispět k lepšímu informování britské veřejnosti.

Podobných zpracování československých událostí očima zahraničních novinářů vyšlo v té době více - připomeňme např. texty francouzské novinářky Geneviève Tabouis nebo anglického novináře G. E. R. Gedye, autora knihy Fallen Bastions: The Central European Tragedy. V USA měl dva dny před okupací zbytku Čech a Moravy 13. března 1939 premiéru filmový dokument Crisis režiséra Herberta Klineho natáčený předchozího roku v ČSR. Všichni tito doboví pozorovatelé se shodují ve své kritice postupu západních mocností v mnichovské krizi. Později po válce vyšly i zajímavé Listy z Prahy - korespondence kanadského historika Gordona Skillinga, který v roce 1938-39 v Praze působil jako rozhlasový zpravodaj. Dobře atmosféru podzimu 1938 zachytil i známý americký diplomat George Kennan ve svých depeších z Prahy publikovaných v roce 1968 (From Prague after Munich).

Morrell knihu psal někdy koncem roku 1938, čemuž odpovídají i některé nepřesnosti v textu, její hlavní hodnota je v přímém reportážním zprostředkování dobových dojmů. V textu pro českého čtenáře s trochu přílišným zjednodušením informuje o české historii i o vývoji česko-německého konfliktu od 19. století. Ten, jak přiznává, žádné jednoduché řešení nemá: „viděl jsem už dost ze sudetoněmecké oblasti a nikdo nemůže načrtnout hranici mezi Čechy a Němci.“ Připomíná neústupný nacionalismus obou stran, který politicky ochromoval již Rakousko-Uhersko v posledních desetiletích jeho existence.

Velmi pozitivně Morrell hodnotí sociálně-hospodářský pokrok, jakého Československo za dvacet let své existence dosáhlo, byť možná až trochu idealizujícím způsobem. Popisuje své dojmy z Prahy, z dobře oblečených lidí a kvalitně zásobených obchodů. Dobré vztahy měl i s běžnými Čechy:
Náhodní návštěvníci Prahy mě ujišťovali, že Češi jsou hrubí a suroví. Zjistil jsem však, že jsou veselí a plní nadšení. ... Československo bylo necháno dvacet let na pokoji. Češi byli spokojeni a soustavně budovali republiku. Československo bylo ostrov míru.

Kladně hodnotí i prezidenta Edvarda Beneše jako mimořádně pracovitého politika, který na dohodě s Němci „pracoval usilovněji než kdykoliv předtím od první světové války.“ Na druhou stranu je Beneš ale „příliš logický, než aby mohl být význačným řečníkem. Aby upoutal posluchače nepoužívá slova, ale fakta ... Tomu Češi rozumějí, zatímco řečnění o "krvi a železe" je nikdy nenadchne, ať už to znamená cokoli." Zaznamenává své nadšené dojmy ze sokolského sletu v červenci 1938, který navštívily výpravy krajanů z mnoha zemí, mj. i vídeňští Sokolové, kteří v průvodu Prahou již museli jít pod vlajkou s hákovým křížem. Sokolský slet vzbuzoval dojem, že "nad takovým národem nemohou Němci nikdy zvítězit".

Svými sympatiemi k Čechům se Morrell dost lišil od některých jiných Britů v Praze:
Členové britského vyslanectví si dávali dobrý pozor, aby nepřišli s Čechy do styku. Obávali se, že by to mohlo pokazit jejich úsudek ... na anglickém vyslanectví v Praze jsou diplomaté, kteří nemají rádi Čechy jakožto národ střední třídy a nikdy se ani nepokusili, aby Čechům porozuměli... Na tyhle diplomaty působily mnohem přitažlivěji zámky a honební revíry dřívější německé šlechty.

Morrell dost ostře kritizuje britskou zahraniční politiku, připomíná, že již v květnu 1938 britský premiér Neville Chamberlain americkým novinářům řekl:
Československo nemůže dále trvat v nynější podobě. I kdyby spojenci a přátelé Československa vybojovali vítěznou válku na straně Čechů, naléhali by, aby Češi odstoupili cizí menšinu a zabránili tak v budoucnosti dalším válkám z téhož důvodu.“

Morrell se na situaci díval jinak než Chamberlain:
„Sudetští Němci byli pro Hitlera jen figurkami na šachovnici, jichž obratně využíval pro svou veřejnou politiku a ku prospěchu hrstky lidí v Anglii vystrašených komunismem zase používal strašáka česko-sovětského paktu a vyvolával strašidlo komunismu v Německu. Neviděl jsem snad a dosud nevidím věci jako Chamberlain, ale podle mého mínění tehdy životní zájmy Anglie kotvily v Československu. Když hrajete šachy, nečekáte přece se svým tahem na ochranu krále do doby, než budou protivníkovi chybět už jen dva tahy, aby vám dal mat.“

Kriticky hodnotí i Runcimanovu misi, která do Prahy dorazila v srpnu 1938. Jak uvádí, „nesetkal jsem s nikým z české vlády, koho by nadchla myšlenka vyslat Runcimana do Prahy ... Runcimanovou přítomností v Praze nepřímo přešlo ovládání československé zahraniční politiky do Chamberlainových rukou.

I přes své sympatie k Čechům Morrell v knize samozřejmě zprostředkovává i názory sudetských Němců. Mezi představiteli Sudetoněmecké strany (SdP) měl řadu kontaktů, zejména na jednoho z vedoucích propagandistů SdP velmi dobře anglicky mluvícího Oskara Ullricha (pozdějšího autora propagandistické knihy o mnichovských událostech Die Grosse Irrweg der Tschechen z roku 1943). Dobré vztahy udržoval i s předsedou poslaneckého klubu SdP Ernstem Kundtem. Ten ho ubezpečil, že tentokrát půjde do tuhého:
"Češi se pokoušejí průtahy oddálit rozhodnutí. Nás však nezadrží. Nechtějí uznat fakta. Stále si myslí, že je ještě rok 1918, a nechtějí věřit, že to myslíme vážně".

Z profesionálního hlediska Morrell vysoce oceňuje fungování propagandy Sudetoněmecké strany, jejíž představitelé byli v kteroukoli denní hodinu ochotni dát informace či rozhovor zahraničním novinářům. Do západního tisku tak o mnohých událostech pronikaly nejprve informace v interpretaci SdP, protože čs. státní správa byla v tomto ohledu mnohem těžkopádnější. Jak uvádí:
„Jakmile se v některém zapadlém městečku nebo vesnici poprali Češi se sudetskými Němci, vzal Ullrich v Praze telefon a každý ze zpravodajů měl historku v německém podání dřív, než se Češi o příhodě vůbec dozvěděli... Češi byli tímto druhem propagandy beznadějně překonáni... večer, kdy sudetoněmecká strana ze severních Čech hlásila srážku za srážkou, byli činovníci české státní tiskové služby pravidelně buď v posteli nebo je nebylo možné zastihnout... Domnívali se, že pravdivé vylíčení nějakého incidentu může počkat do rána... Noviny však nemají mnoho místa pro zprávy staré čtyřiadvacet hodin.“

Zmiňuje také, jak na něj působila dobře organizovaná masová shromáždění Sudetoněmecké strany s nezbytnými výkřiky „Sieg heil“. Účastnil se třeba Henleinova projevu v Liberci 1. května 1938, který zde opakoval svých osm karlovarských požadavků, včetně svobodného přihlášení se k nacionálnímu socialismu. Navštívil i shromáždění sudetoněmeckých sociálních demokratů, kde vystoupil Wenzel Jaksch, ten ale „bojoval v prohrané bitvě“.

Zhruba od poloviny knihy se události v Morrellově reportážním podání začínají valit až pekelným tempem. Někdy se čtenář až zarazí nad tím, kolik toho autor stihl v září 1938 objezdit (měl auto s řidičem) - byl vždy tam, kde se něco dělo. Posuďte sami: Dne 11. září odjel z Prahy do Náchoda a poté do Trutnova, aby si udělal obrázek o situaci v Čechy a v Němci obývaném pohraničí. O den později 12. září odjel z Trutnova do Karlových Varů, kde si chtěl „poslechnout projev Hitlera v sudetoněmecké domácnosti“. Byl zde svědkem sudetoněmecké demonstrace, během které byly rozbíjeny výlohy židovských obchodů. V jiných městech došlo ještě k mnohem násilnějším událostem a útokům na čs. celnice a četnické stanice. Vzpouru potlačilo vyhlášení stanného práva a příchod armády.

V Karlových Varech dostal 13. září zprávu o krvavých událostech v Habartově (Haberspirk), kde byli zavražděni čtyři čs. četníci a přes Loket a Falknov tam hned vyrazil. Cestou si všímal zátarasů na ulicích. V Habartově ho četníci seznámili se situací, viděl i těla zavražděných četníků. Z Habartova odjel do Falknova, kde chtěl mluvit se zraněnými manželkami četníků, které zfanatizovaný dav vláčel po ulicích. Německý lékař mu ale umožnil promluvit s nimi jenom pár vět.

Dne 14. září přes Karlovy Vary dorazil do Chebu, poté do Aše, do Kraslic a přes německou linii do Bublavy, kde hovořil s místními Němci. Následně se vrátil do Karlových Varů. Během Chamberlainovy cesty do Berchtesgadenu 15. září odjel opět do Falknova, do Chebu a do Aše. Byl i svědkem odchodu sudetoněmeckých mužů mířících přes hranice k Freikorpsu. Večer se vrátil do Prahy. Dne 19. září odjel vlakem do Bayreuthu, aby se přesvědčil o situaci na německé straně hranice, poté jel vlakem do Norimberku a odtud do Drážďan, ze kterých vyrazil do pohraničního Zinnwaldu, kde prý měla být nějaká srážka s českými celníky. Přešel hranice zpět do ČSR a 20. září večer byl už zase v Praze, právě včas, aby byl svědkem rozhodování o britsko-francouzském ultimátu čs. vládě, náhodou prý i viděl, jak „v křídle, kde sídlí Beneš, září světla“.

Britský a francouzský vyslanec tehdy v noci z 20. na 21. září Benešovi oznámili, že Británie ani Francie se na straně ČSR nijak angažovat nebudou a ČSR bude pokládána za viníka válečného konfliktu, pokud podmínky nepřijme. Účastnil se velkých demonstrací v ulicích Prahy 21. září, kdy dav vtrhl až na Pražský hrad. Zaznamenal jisté uklidnění situace po jmenování arm. gen. Syrového do čela vlády, připomíná projev tehdejšího ministra propagandy Huga Vavrečky:
„Naši spojenci a přátelé nám uložili, abychom se obětovali způsobem, jakému není v dějinách rovno... Mnohdy je třeba mnohem víc odvahy k životu než k sebevraždě... Na celém světě není jediný slušný člověk, který by mohl říci, že jsme se chovali jako zbabělci, když jsme se odhodlali k této oběti, aby byl zachráněn světový mír.“
Dne 23. září opět vyrazil na cesty, nejprve do Trutnova, poté k německým hranicím a do Liberce, 24. září odjel do Jablonce, do Trutnova a zpět do Prahy. O dva dny později odjel vlakem na polskou hranici do Těšína, kde prošel přes hranici do Polska. O tehdejší politice Polska se zmiňuje velmi negativně:
"Úředník polského ministerstva zahraničních věcí nám řekl, že vpadne-li německá armáda 1. října do Československa, polské vojsko potáhne s ní... Poláci se nikdy nevyznačovali shovívavostí ke svým menšinám. Tohoto omylu budou ještě litovat, obráti-li Hitler pozornost k polské Ukrajině".
Vojáci na československé straně hranice se na polskou hrozbu dívali následovně:
"Dobře věděli, že se polská armáda nikdy neodváží vtrhnout do Československa, dokud bude německá armáda Hitlerem zadržována. Ať už si totiž Poláci říkali o Češích cokoli, měli náramný respekt před československou armádou"
V Těšíně se opět náhodou „díval do oblak a spatřil letadlo, jímž letěl Benešův vyslanec“ vyjednávat do Varšavy.
Z Těšína poté odjel vlakem do Košic, zde přespal v hotelu a další den vlakem dorazil do Užhorodu, kde měl pocit, že „se ocitl v nějakém vzdáleném městě Blízkého východu“. Zaujal ho kontrast starého Užhorodu a nových školních a správních budov postavených československou vládou. Rumunským letadlem odletěl 30. září z Užhorodu do Prahy právě včas, aby zachytil dojmy z přijetí Mnichova v pražských ulicích. Dne 1. října zajel z Prahy do Varnsdorfu a České Lípy, pak zpátky do Prahy a 2. října přijel do Chebu, aby byl svědkem příchodu německé armády. Navštívil i Karlovy Vary, Terezín, Český Dub a pak se vrátil do Prahy.

Skutečně tyto tisíce kilometrů stihl urazit během několika dní autem/vlakem/letadlem, jak tvrdí v knize, když vezmeme v úvahu tehdejší dopravní sítě, tehdy běžnou rychlost dopravy a různá dopravní omezení, která nastala po vyhlášení stanného práva a mobilizace? A přitom ještě navštěvovat různá místa ve městech, vést spoustu zajímavých rozhovorů, sbírat informace a psát články? A taky někdy spát? Nebo něco spíše popsal až ex-post na základě zveřejněných informací? Těžko říci, napsané je to každopádně mimořádně čtivě.

V závěru knihy popisuje pocit marnosti a deziluze, který zavládl po přijetí Mnichova („když nemůžeme zpívat s anděli, budeme výti s vlky“) a projevil se v psychickém rozpoložení české společnosti: „Češi opuštěni západními spojenci měli nyní na zřeteli především záchranu sebe samých.“ Připomíná vzedmutí antisemitských nálad a vlnu sebevražd mezi uprchlíky z řad sudetoněmeckých demokratů a židů, které čeští vojáci odmítali vpouštět za dohodnutou novou hraniční linii. Morrella osobně silně zasáhla smrt šéfredaktora německy psaného demokratického deníku Prager Tagblatt Rudolfa Thomase, který byl židovského původu a po uzavření Mnichova v pocitu bezvýchodné situace i s manželkou spáchali sebevraždu.

Během října ještě Morrell hovořil s několika britskými důstojníky, kteří měli dohlížet na vyměřování nových hranic. Při hovorech s nimi si uvědomil, „jak marná byla naděje Čechů, že by si snad zachovali svoji samostatnost“. Jak mu řekl jeden z nich:
„Jste příliš mladý, abyste bojoval v té poslední patálii. Ale já bojoval, a ať mě vezme čert, kdybych tam chtěl jít ještě jednou. Copak byste šel kvůli Čechům do války?“

Morrell přesto nevěřil, že mnichovské řešení by mohlo vydržet, jak uzavírá: "Není to konec. Ony hranice nemohou zůstat natrvalo... Tohle je jen jedna fáze ve vztazích národů. A nebude trvat navždy.