Přední nacistický ideolog Alfred Rosenberg (1893-1946), který byl za války říšským ministrem pro obsazená východní území a v norimberském procesu byl odsouzen k trestu smrti jako válečný zločinec, si od roku 1934 vedl soukromý deník. Některé kratší části z něj byly publikovány již po válce, ale v úplnosti byl deník zveřejněn až v roce 2014.

Vedle Goebbelsova deníku jde nejobsáhlejší dochovaný pramen tohoto typu. Rosenberg byl ale mnohem méně vytrvalý „deníkář“ než Goebbels, jehož publikované deníky tvoří 29 svazků. Naproti tomu celý Rosenbergův deník se vejde do jediné knihy. Editoři knihy J. Matthäus a F. Bajohr sice zmiňují, že některé záznamy se pravděpodobně ztratily, ale nebude jich asi nějaký zásadní počet. Sám Rosenberg si na několika místech deníku stěžuje na svou malou vůli k jeho psaní: „stará nechuť k psaní deníku opět zvítězila“. Deník sice zahrnuje období 10 let, ale i s mnohaměsíčními mezerami.

Kniha o celkovém počtu 575 stran obsahuje na prvních sto stranách velmi podrobný editorský úvod, který do jisté míry i nahrazuje základní Rosenbergův životopis. Editoři i podrobně vykládají docela divoký příběh deníků po roce 1945. Rosenbergovy deníky byly jedním z důkazů v norimberském procesu, kde si je „přivlastnil“ jeden z amerických právníků. Některé části z nich týkající se vztahu nacistů k církvím pak byly publikovány v 50. letech, ale jejich hlavní celek zůstával do konce století nedostupný. Až po smrti jejich dosavadního majitele se strhla doslova právní bitva, deníky byly dokonce opět odcizeny a teprve v roce 2013 vypátrány americkou policií, zabaveny a předány americkému muzeu holocaustu, které je kompletně dalo k dispozici online.

Samotné deníkové záznamy z let 1934-44 v knize zabírají 360 stran a za nimi je připojena ještě sedmdesátistránková příloha souvisejících dokumentů - různých Rosenbergových memorand, projevů, návrhů apod. Doplňují zejména některé informace k Rosenbergovu zapojení do holocaustu. Rosenberg se totiž podobně jako Goebbels řídil zásadou, že některé věci se otevřeně nezapisují ani do soukromého deníku. K hlavním tématům zmiňovaným v deníku patří nacistická ideologie obecně, nacistický vztah k církvím, různá zahraničněpolitická témata, která Rosenberg ovlivňoval ze své pozice vedoucího zahraničněpolitického úřadu NSDAP (Außenpolitisches Amt der NSDAP), loupení uměleckých děl po celé Evropě (Rosenberg za tímto účelem zřídil speciální rabovací operační štáb Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg) a zejména nacistická okupační politika na východě, jíž se původem baltský Němec Rosenberg snažil řídit v čele říšského ministerstva pro obsazená východní území (Reichsministerium für die besetzten Ostgebiete - tzv. Ostministerium).

Rosenberg podrobně zaznamenává své schůzky a rozmluvy s Hitlerem na různá témata. V deníku se dobře odráží „organizovaná neorganizovanost“ nejvyšších sfér nacistického Německa, to jak mnohdy dost chaotickým způsobem vznikala různá zásadní rozhodnutí. Na nejvyšším místě stál Hitler, který svým „věrným“ uděloval různá zplnomocnění, jmenoval zmocněnce pro různé oblasti, vytvářel nové ad-hoc funkce, jejichž kompetence se často překrývaly. Nad smečkou vzájemně soupeřících „podvůdců“ - různých reichsministrů, reichsleiterů, reichsführerů a zvláštních zplnomocněnců pak Hitler vystupoval jako hlavní arbitr. I Rosenberg si k Hitlerovi často chodil pro potvrzení či znovupotvrzení svých pravomocí a stěžoval si na své rivaly a konkurenty. Hitler mu většinou dával za pravdu a vycházel vstříc, jak Rosenberg ve svém deníku hrdě zaznamenává. Rosenberg ovšem nevěděl, že Hitler se úplně stejně zase s jinými bavil o něm, jak ukazuje třeba zrovna Goebbelsův deník. O „filozofovi“ Rosenbergovi se mnoho jeho „kolegů“ vyjadřovalo v soukromí dost pohrdavě.

V deníku se Rosenberg nijak netají nepřátelstvím a animozitou k jiným vysoce postaveným nacistům. Do sporů a konfliktů se dostával s mnohými z nich, nejvíce ale nesnášel říšského ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa („vtip světových dějin“) a říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse. Vyplývalo to do značné míry z toho, že kompetence obou jmenovaných v mnoha ohledech zasahovaly do kompetencí Rosenbergových (ideologie a zahraniční politika). Rosenberg naopak respektoval mocenskou pozici Göringa a Himmlera a korektní vztahy udržoval s Hitlerovým zástupcem Rudolfem Hessem. Velmi zajímavá pasáž v deníku se týká Hessova odletu do Británie v květnu 1941. Rosenberg byl zřejmě poslední člověk, který Hesse večer před jeho odletem navštívil.

V deníku Rosenberg mnohokrát kriticky píše o Goebbelsovi, jehož projevy pokládal za plytké a často přímo v rozporu se „správným“ ideologicky čistým nacismem: „patetičnost, rozplizlost, nabubřelost“, ve zkratce je charakterizuje slovy: „Já sám o sobě“. Zachycuje i Goebbelsovu aféru s herečkou Lídou Bárovou, ale zmiňuje i jiné Goebbelsovy sexuální eskapády:

prosinec 1938
Dnes je nejnenáviděnějším mužem v Německu. Dříve jsme nadávali na židovské ředitele, kteří vystavovali sexuálnímu násilí své zaměstnance. Dnes to dělá dr. G. ... je ve straně morálně izolován, v opovržení... Ani mezi spolupracovníky nemá přátele.

6. 2. 1939
Dr. G. nemá jediného přítele, jediného kamaráda... na sexuální násilí představeného vůči zaměstnankyním je káznice. Dr. G. jako říšský ministr se tohoto deliktu dopustil v několika desítkách případů.

6. 9. 1940
[Goebbels] si dal za úkol kapitalizovat svůj deník, aby zároveň podal důkaz svého „niterného“ vztahu k Vůdci. Plánované vydání takové knihy Vůdce už jednou zakázal... Naše centrální nakladatelství mu nabídlo, jak jsem slyšel, 2 miliony. To se ale zdá být dr. G. málo.


Rosenberg se pokládal za hlavního strážce čistoty nacistické ideologie. Jeho kniha „Mýtus 20. století“ (Der Mythus des 20. Jahrhunderts), pseudofilozofické rasistické a antisemitské pojednání ostře kritizující křesťanství, se vedle Hitlerova Mein Kampfu stala druhou hlavní „biblí“ nacismu, její celkový náklad přesáhl milion výtisků.
Na norimberských stranických sjezdech Rosenberg vystupoval s úvodním projevem, do deníku si na toto téma poznamenal:

11. 8. 1936
[Hitler]: „Myslíte, že je náhoda, že vás na stranickém sjezdu dvakrát stavím do popředí s velkými projevy? ... jste nejhlubokomyslnější hlava Hnutí. Jste církevním Otcem nacionálního socialismu.“

12. 8. 1936
V Norimberku vyrůstá největší kongresová hala na světě... A do základního kamene této obrovské stavby byla pro všechny časy zazděna dvě díla: Mein Kampf a Mýtus. 

17. 9. 1936
Vůdce se vyslovil tak, že Rosenberg je naše nejlepší hlava, jeho projevy nemusím vůbec prohlížet, jsou tak krystalicky čisté, že v nich není třeba měnit jediné slovo.


V odmítání nejen organizovaných církví, především katolické, ale i samotného křesťanství, se Rosenberg shodoval s Hitlerem, který se v podobném duchu vyjadřuje ve svých zaznamenaných „hovorech u stolu“. Jedinou vírou pravého Němce měl být nacionální socialismus. O oslavách výročí mnichovského puče z roku 1923 Rosenberg psal jako o „germánském procesí božího těla“. Hitler ale Rosenbergovi navrhujícímu různá radikální řešení „náboženské otázky“ vždy říkal, že z taktických důvodů „vypořádání“ s církví musí nechat až na dobu po válce.

28. 6. 1934
[Hitler] nejednou se smíchem zdůrazňoval, že byl odjakživa pohan, a teď přišel čas, kdy ta křesťanská otrava spěje ke konci.

19. 8. 1934
Je skutečně nejvyšší čas s těmihle pošetilostmi jednou skoncovat... představuji si, že z kostelních interiérů zmizí ty často ohavné, zpitvořené pozdně gotické řezby jako symboly pobožnosti a poputují do muzea. Bude třeba sundat odporné barokní emblémy, kazatelny a oltáře... nebudou zaznívat žádná slova židovských „proroků“ ani žádné písně o Jehovovi.

26.12.1934
Můj Mýtus má teď náklad 250 000 kusů, úspěch století... Řím proto mobilizoval... všimli si, že nyní jde o všechno a že 2000 let cizích nánosů má nyní vyletět do vzduchu... Římské křesťanství je vybudováno na strachu a pokoře, nacionální socialismus na odvaze a hrdosti.

22. 11. 1936
Monarchie a církve ztroskotaly... Ano, svým odmítáním rasové hygieny pěstovaly méněcennost... V pokroku vědy stála církev před otázkou, zda buď provede korektury, anebo setrvá u dogmatu. Zvolila si druhou možnost... dnes se brání rasovým poznatkům. „Žádná církev, ani celé křesťanství“, řekl Vůdce, „není schopno bojovat s bolševismem, to musí učinit nový světový názor“.

11. 9. 1940
Vůdce se nyní rozhodl provést svůj starý záměr a do svého testamentu vepsat svůj názor na křesťanství, aby nemohly vyvstat pochybnosti o jeho postoji. Jako šéf státu se přirozeně držel zpátky - ale přece jen: po válce budou vyvozeny důsledky.


Velkým tématem pro Rosenberga byla samozřejmě „židovská otázka“, pro svůj plánovaný Institut pro výzkum židovské otázky jeho Operační štáb Rosenberg vykrádal knihovny po celé okupované Evropě:

leden 1941
V Berlíně jsem se dozvěděl, že Vůdce vyslovil souhlas s mým plánem otevřít Institut pro výzkum židovské otázky... Institut už dnes má největší knihovnu na světě: 350 000 svazků. Všechno z Francie, Belgie atd. Přibude ještě zřejmě 250 000 z Holandska.

Podobně jeho rabovací tým rozkrádal i umělecká díla:

28. 12. 1940
V Paříži jsem si dopoledne prohlédl mým francouzským operačním štábem zabavené židovské kulturní a umělecké předměty... Přestože 42 těch nejlepších kousků už pro svou sbírku odtransportoval Göring, daly se tu spatřit nesmírně cenné věci. Rothschild, Weil, Seligmann atd. museli odevzdat výsledky 100 let zisků na burze: hojně byli zastoupeni Rembrandt, Rubens, Vermeer, Boucher, Fragonard, Goya atd., nejstarší řezbářská díla, gobelíny atd. Odhadci umění vyčíslují hodnotu na téměř 1 miliardu marek.

O židovském majetku se v deníku zmiňuje podrobněji a otevřeněji než o osudu samotného židovského obyvatelstva, přestože na toto téma vedl různé kompetenční spory s Himmlerovými SS. Mnohem jasněji než v deníku se o „židovské otázce“ vyslovil na neveřejné konferenci k příležitosti zahájení činnosti Ostministeria 18. listopadu 1941:

Na Východě dosud žije asi šest milionů Židů, a tato otázka může být vyřešena jen formou biologického vyhubení veškerého Židovstva v Evropě. Židovská otázka bude pro Německo vyřešena teprve tehdy, až poslední Žid opustí německé území, a pro Evropu, až po evropském kontinentě až po Ural nebude chodit jediný Žid. To je úkol, který nám dal osud.


Z pozice vedoucího zahraničněpolitického úřadu NSDAP se Rosenberg angažoval např. v přípravách okupace Norska nebo Jugoslávie, měl hodně kontaktů v Rumunsku a Španělsku. Kontakty před válkou udržoval i s různými britskými diplomaty, po jedné recepci během berlínské olympiády si zapsal o rozhovoru s Robertem Vansittartem (stálý podtajemník britského ministerstva zahraničí, který udržoval přátelské vztahy s K. Henleinem):

10. 8. 1936
Na negry z U.S.A. je - tak jako všichni Britové - velmi rozezlen, že Angličany na olympiádě tlačí ke zdi. Zeptal jsem se smíchem: Proč tyhle rasové předsudky? ... Když i jeho žena začala lamentovat nad černými běžci z USA, řekl jsem, že ti představují pro USA nebezpečí zcela obecně: jako komunistická rezerva. A že jednou tuhle komunistickou černou revoltu budou platit Židi. Udivilo mě, že jsem uslyšel tuto odpověď: Máte pravdu.


Jako „pověřenec pro boj proti světovému bolševismu“ nebyl Rosenberg v srpnu 1939 nijak nadšen z německo-sovětského paktu o neútočení, přípravy jehož uzavření se nijak neúčastnil. Pakt byl navíc dílem ministra zahraničí Ribbentropa, jeho slovy „vtipu světových dějin“. V deníku ostře kritizuje známý Ribbentropův výrok o návštěvě v Moskvě:

25. 8. 1939
Mám pocit, jako by se tenhle moskevský pakt měl nacionálnímu socialismu někdy vymstít. To nebyl krok ze svobodného rozhodnutí, nýbrž jednání v tíživé situaci... Jak můžeme ještě hovořit o záchraně a formování Evropy, když musíme žádat o pomoc ničitele Evropy?

5. 10. 1939
Rusové prý byli velmi milí a [Ribbentrop] se cítil v jejich středu jako mezi starými straníky! To je snad ta nejdrzejší urážka nacionálního socialismu, jaké se bylo možno dopustit... Ostatně Stalin připíjel nejen Vůdci, ale i Himmlerovi jako garantovi pořádku v Německu. Takže Himmler vymýtil komunismus, tj. ty co věřili na Stalina - a ten - aniž musí - připíjí na hubitele svých věřících. Skutečný velikán, říkal Ribbentrop.

Již po porážce Polska Hitler Rosenbergovi na otázku, zda chce zaútočit i na západě, odpověděl: "„Samozřejmě. Maginotova linie už neděsí. Pokud Angličané nechtějí mír, všemi prostředky je napadne a zničí.“ V závěru roku 1939 si poznamenal, jak „Moskva strategicky pokročila a usadila se v Pobaltí“. Na konci léta 1940 mu pak Hitler v rozmluvě o situaci řekl, „jak ho bolí, že musí anglické říši zasazovat takové rány. Ale jinak to nejde. V čele stojí blázen, doslova blázen Churchill... Co se Ruska týče, potvrdil Vůdce můj názor: Stalin doufal, že se během 3 let vzájemně vykrvácíme. Už ta věc s Polskem se mu nehodila, okupace Norska mu nebyla vítaná už vůbec, rychlým přemožením Francie je zděšen.“

Původem baltský Němec Rosenberg jako hlavní nacistický „expert na východ“ dostal za úkol připravit návrh budoucího uspořádání dobytého východního území, jak mu řekl Hitler, přišla jeho „velká hodina“. O připravovaném východním tažení se Rosenberg poprvé v deníku otevřeněji zmiňuje na konci března 1941. Rosenberg přivítal, že ke konci se blíží sovětsko-německý pakt, se kterým se vnitřně nikdy neztotožnil:

28. 3. 1941
Zeptal jsem se Vůdce bez okolků na Rusko. Mí spolupracovníci už dlouho sestavují přesnou mapu národností... Vůdce řekl, že se pochopitelně nemůže nechat Stalinem podvést. Stalin doufá, že se Západ vzájemně vykrvácí a on se na něj pak vrhne. Nezbývá nic jiného než to včas rozbít...

2. 4. 1941
„Rosenbergu, teď přišla Vaše velká hodina!“ Těmito slovy dnes Vůdce ukončil naši dvouhodinovou debatu... Nastínil jsem rasovou a politickou situaci v pobaltských provinciích, Ukrajinu v jejím boji proti Moskvě, nezbytné hospodářské spojení s Kavkazem atd. Vůdce pak podrobně nastínil předpokládaný vývoj na Východě, to dnes ale nechci zapisovat. Avšak nikdy na to nezapomenu... Jistě nemusím teď blíže popisovat své pocity. 20 letům antibolševické práce se má tedy dostat politické, ba světové historické působnosti... Miliony a jejich životní osud jsou tedy vkládány do mých rukou. Německo může být na staletí vymaněno z tlaku, který ho stále tížil. Budou-li prosazování této nezbytnosti jednou proklínat miliony těch druhých, co na tom, hlavně když těmto činům blízké budoucnosti požehná velké Německo!

6. 4. 1941
Jaký to prostor, jaký to úkol čeká na všechny, kdo tam budou působit. Prakticky vzato, Vůdce mi pro onen potenciální případ svěřil osud prostoru, podle jeho vyjádření kontinentu se 180 miliony lidí, z nichž na 100 milionů jich případně bude zahrnuto do bezprostřední oblasti akcí.

1. 6. 1941
Osvobodit německý národ na příští století od obrovitého tlaku 170 milionů, existuje dnes větší politický úkol? ... Hořká Vůdcova státní rezóna, která se musela spokojit se službami tak malého člověka jako Ribbentropa... nyní spěje ke svému konci... Jsem vnitřně rád, že jsem nedělal žádné kompromisy... a nijak jsem neskrýval svůj názor o dobové podmíněnosti [paktu o neútočení]. Přistupuji jako zcela neopotřebovaná osobnost k úkolu vpravdě světového historického rozměru: založit na základě určité koncepce tři státní útvary s přibližně 90 miliony lidí a další stát (Moskovie - Rusko) všemi prostředky politiky obrátit na východ.

Pro administraci východního území pro Rosenberga vzniklo celé nové říšské ministerstvo  - tzv. Ostministerium. Z toho se stal velký byrokratický aparát, jehož „sláva“ dosáhla vrcholu v roce 1942, kdy Němci ovládali největší část Sovětského svazu. S ústupem německých armád od roku 1943 význam Ostministeria upadal a od poloviny roku 1944 už bylo toto ministerstvo v podstatě jen bezvýznamnou prázdnou slupkou.

Přestože od Hitlera Rosenberg dostal poměrně široké zmocnění, vedl neustále různé kompetenční spory s Himmlerovými SS, které zcela ovládly bezpečnostní politiku na východě a s Göringem, který si jako zmocněnec pro čtyřletý plán osoboval právo rozhodovat o východním hospodářství a pracovních silách. Do jiných otázek mu zase mluvilo Ribbentropovo ministerstvo zahraničí nebo Goebbelsovo ministerstvo propagandy. Ostministerium tak fakticky nikdy plné kontroly nad určováním politiky na obsazeném východním území nedosáhlo.

Rosenbergovou koncepcí budoucího uspořádání východu bylo zejména co nejvíce oslabit nenáviděné „Moskovity“ (Rusy) odtržením všech „okrajových“ částí Sovětského svazu a podporováním jakési loutkové samostatnosti ukrajinského státu. Podle zásady „rozděl a panuj“:

6. 6. 1941
Moskevský centralismus rozbil všechny plány na státní samostatnosti [neruských národů]. Úkol naší politiky: opět je oživit a převést do státních podob. Tzn. z teritoria Sovětského svazu organicky vyříznout státní útvary a postavit je proti Moskvě, aby byl německý národ pro příští staletí osvobozen od tlaku východní můry... Cíl: svobodný ukrajinský stát

20. 7. 1941
Můžeme si vybrat: formou nediferencovaného, nezbytného tvrdého zacházení učiníme ze 120 milionů své nepřátele, anebo rozdělením a různorodou kategorizací polovinu z nich později získáme jako pomocníky... Myslím, že tady se politickými a psychologickými prostředky dá dosáhnout hodně... Je třeba např. pozvednout ukrajinské historické vědomí, podporovat písemnictví, v Kyjevě založit ukrajinskou univerzitu...

Rosenbergovy představy a plány ukrajinské „samostatnosti“, kterou by využil proti Moskvě, ale velmi brzy narazily na realitu. Praktické postupy Himmlerových SS na východě byly zcela odlišné, zcela jiné byly i představy Göringa o ekonomické exploataci východního prostoru. I Rosenbergův říšský komisař Erich Koch (jak si zapsal „otřesný primitiv“), který často jednal přímo s Hitlerem, zavedl na Ukrajině brutální režim. Proti ukrajinské loutkové samostatnosti se nakonec postavil i Hitler:

1. 9. 1941
Nerozhodnutým problémem je budoucnost Ukrajiny. Vůdce je toho názoru, že když se tak velký národ nechá trvale podrobit, není hoden toho, aby ostatní uznávali jeho samostatnost. Závěr: musí se s ním nakládat jako s ruským. Tento vícekrát vyslovený názor se zcela liší od toho, který zastávám já...

1. 10. 1941
Plán eventuálně vytvořit samostatnou Ukrajinu a s tím spojené kulturní a státní konsekvence byl - v podstatě - opuštěn. Vůdce se obává ... že bychom si mohli vychovat nepřítele... Řešení, ke kterému se nyní spěje - Ukrajina pod německou správou, bude mít své důsledky... Pravděpodobná je pasivní rezistence, atentáty. Německý tlak může vyvolat nový protitlak. To vyžaduje velkou posádku (možná na hranici milionu) jejichž vojáků Německo pozbyde... sbratřování Ukrajinců a Rusů... jsem svým dřívějším plánem chtěl zabránit.

Rosenberg tušil, že opuštění jeho ukrajinského plánu bude mít v budoucnu své důsledky, respektoval ale Hitlerovo rozhodnutí: „Konečně on to byl, kdo Ukrajinu dobyl". Jeho původní východní plány tak byly opuštěny, naopak např. německá armáda se vyslovovala pro větší vojenské i politické využití Rusů. V prosinci 1942 Rosenberg debatoval s několika armádními důstojníky a v únoru 1943 s generálem Hellmichem, který organizoval východní prapory v řadách německé armády:

18. 12. 1942
Zajímavé bylo, že důstojníci mluví o psychologickém vedení. To jsem u Kocha a jeho zástupců celý rok postrádal... Ztracená schopnost Němců nakládat s cizími národy a převrácené poddanské uvažování přinesly nepříliš pěkné květy... Koch a spol. mají na svědomí hodně toho, co tu máme v podobě otevřeného nepřátelství... Z celé rozpravy vyplynulo, že pouze „silnou rukou“ Slovanům vládnout bylo nesprávné. Koch a jeho zástupci zde způsobili ohromné škody... Důstojníci se shodovali na poznatku, že vlastním nositelem odporu je ruský živel. Je třeba učinit je, Rusy, aktivními bojovníky proti Stalinovi. Generál von Schenckendorf prohlásil, že jeho Rusové se chovali a bojují bezvadně..

2. 2. 1943

Hellmich... se věnoval otázce, která už měsíce zajímá všechny vojáky: zda by Rusům nebylo možno dát nějakou politickou ideu, která by je poháněla vpřed. Někteří bojují výtečně, jak říkal, např. Turkestánci ve Stalingradu. Vysvětlil jsem Hellmichovi obtíže spojené s tím, kdyby se Rusům a dalším národům zároveň slibovaly národní svobody... Generálové Vlasov a Žilenkov, kteří sepsali nové provolání, obviňují Stalina z toho, že prodal Angličanům Murmansk a Baku: i to je zřetelný důkaz, kde leží konečný cíl těchto důstojníků.

Tyto návrhy byly zcela v rozporu s celým Rosenbergovým protiruským založením, kladl si navíc otázku, co mohou Němci zajatým Rusům nabídnout: „Za co? Jsou dost soudní na to, aby nereflektovali na dřívější hranice, ale nějakou ruskou vlast chtějí mít všichni. Pokud by nebylo možné jim nějakou takovou zajistit, existovalo by přímé nebezpečí, že přejdou k partyzánským bandám.“

S tím jak německá armáda od roku 1943 ustupovala a vyklízela sovětské území, úměrně klesal i vliv Rosenbergova ministerstva. V roce 1944 se retrospektivně zamýšlel nad svými původními plány z dubna 1941:
29. 7. 1944
Na Východě bez ustání ústup. Není mým úkolem vynášet soudy o této vojenské stránce, je ale zřejmé, že mnoho vyšších důstojníků nepochopilo revoluční rys této války a v zajetí čistě technicko-vojenské stránky dají víc na formu než na švih... Nacionálněsocialističtí velící důstojníci přišli nesmírně pozdě.

26. 10. 1944
Před několika dny jsem si dal předložit svá první memoranda ze začátku dubna 1941, která jsem posílal Vůdci o východním problému... připomínal jsem ústřední sílu ruského živlu a vyslovoval jsem se za zřízení ukrajinského státu - se všemi důsledky: podpora ukrajinské kultury, vědy, kampaň proti bolševické Moskvě. Tady Vůdce souhlasil! Historie Východu by byla nabrala jiný směr, kdyby u této koncepce zůstalo... Armáda 1 milionu Ukrajinců s výhledem na novou zemi na Východě by nás možná ušetřila stalingradské katastrofy.

Od hlavního dění již odstrčený Rosenberg s nesouhlasem a zároveň s jistou žárlivostí sledoval rozvoj ruského vlasovského hnutí. S podporou „moskovity“ Vlasova nesouhlasil, jak si zaznamenal v listopadu 1944, kdy proběhla pražská konference Komitétu pro osvobození národů Ruska (KONR). Přípravy pražské konference se protirusky zaměřený Rosenberg nijak neúčastnil, proběhla v režii SS. 

26. 10. 1944
Dnes Rusa [Vlasova], jeden a půl roku odstaveného, pod tlakem okolností vytahují...

12. 11. 1944
Jsem vůči Vlasovovi v nezbytné míře skeptický, protože jeho velkoruské postoje byly zcela jasné... Výhrady všech neruských zastoupení, i kozáků. Už řadu let bojují za Německo. Chtějí to všecko dělat dál, ale ne pod Vlasovovým vedením. To zplnomocněná SS prostě pominula... Diletantské, uspěchané. Oběti těch druhých teď bude Vlasov připisovat do ruské účetní knihy. Pokud budou Kavkazané atd. ještě bojovat, bude to zázrak."

Od roku 1943 Rosenberg v podstatě ztratil osobní kontakt s Hitlerem. Přesto až do konce války Hitlerovi zůstal zcela věrný, o Hitlerovi v deníku nenajdeme žádnou otevřeně negativní zmínku. V lednu 1943 si s dojetím zapsal, že od Hitlera obdržel ručně psané blahopřání k 50. narozeninám, k němuž navíc byla připojena i dotace ve výši 250 tisíc říšských marek na „zvelebení osobního života“. O přístupu k Hitlerovi už ale rozhodoval Martin Bormann. Rosenberg si v deníku stěžuje na „dvorskou kamarilu“ v Hitlerově hlavním stanu:

29. 7. 1943
Nemáme žádnou vládu. Vůdce se zabývá jen tím nejnaléhavějším - a to samo přesahuje síly jednoho člověka...

7. 8. 1943

Nikdo, kdo od něho [Bormanna] dostal psaní, nedokázal rozlišit, zda jde o osobní vzkaz Vůdcův, anebo o Bormannův názor. A teď přišly ke slovu komplexy právě té nátury, jako je Bormann: někteří muži jsou mu příliš velcí. Mezi nimi v první řadě já... Kdyby tyto Bormannovy metody měly zvítězit, pak by i moje celoživotní práce byla nadarmo. Aby dvorské kamarily... neslýchaným způsobem difamovaly a likvidovaly čestné muže... Tohle říkat Vůdci do očí je beznadějné - chápal by to jako útok proti osvědčeným spolupracovníkům.

Co se týká českých zemí, najdeme v deníku jen několik krátkých zmínek, jednu poznámku o čs. vyslanci v Berlíně Vojtěchu Mastném a potom o procesu s div. gen. Aloisem Eliášem:

1. 10. 1941
Večer začal Vůdce hovořit o procesu s českým ministerským předsedou Eliášem. Zná prý tuhle českou sabotážní techniku ještě z rakouských dob. Tehdy se postupovalo přísně „podle práva“, takže co nejpřesnější plnění paragrafů představuje pasivní, velmi účinnou rezistenci. Teď si Češi myslí, že si můžou něco podobného dovolit s ním. On však musí myslet na životy německých vojáků; tanky z českých továren jsou teď viditelně horší. Vyřízení Eliáše je i varováním ostatním poraženým národům.

Podobně jako Geobbelsův je i tento deník zajímavým náhledem do uvažování nacistických špiček, do jejich vzájemných rivalit a animozit. Ukazuje jakým způsobem se v Třetí říši rodila některá zásadní rozhodnutí. Zároveň ukazuje i limity tohoto typu pramenů, stejně jako v Geobbelsově případě jde samozřejmě o ostře subjektivní pohled. Mnohdy je zajímavou informací i to, co autor v deníku záměrně vynechal.