Označení „český fašismus“ na nás v současné době působí zmateným dojmem. Slůvko „fašismus“ dennodenně nalézáme na stránkách denního tisku nebo si jej – možná – pamatujeme ze školy, když nám naši učitelé dějepisu do písemného testu vložili otázku: „Co je fašismus? (porovnejte s nacismem).“ Následně si vzpomeneme, že jako mladí studenti jsme z testu nakonec dostali slušnou známku, ale na zmíněný dotaz jsme nedokázali jasně a stručně odpovědět, což učitelé příliš neocenili. Při užití spojení „český fašismus“ je tedy běžný čtenář s chápáním takřka v koncích. Pokusím se o co nejsnazší vysvětlení. Český fašismus lze označit za specifickou politickou koncepci, která vycházela z italského modelu korporativního státu a vyrůstala z českého nacionalismu; akcentovala změny v oblasti:

  • sociální a hospodářské – vznik zaměstnaneckých i zaměstnavatelských syndikátů a korporací, regulace obchodu atd.
  • politické – stát řídí jeden muž (vůdce), který drží ve svých rukách téměř veškerou moc
  • občansko-právní – celek je nadřazen jednotlivé osobě
  • kulturní
  • národnostní – snaha omezit práva německých občanů, výpady především vůči německy hovořícím Židům atd.

O prvorepublikový český fašismus se zajímala a stále zajímá celá řada více či méně známých historiků, nicméně vzhledem k marginalitě tématu v rámci dějin předmnichovského Československa nedostalo se mu dosud syntetického zpracování.[1] Přesto vyšlo v posledních dekádách množství kvalitních studií, které se alespoň okrajově tématice věnují. Autorem několika takových prací je i Mgr. Bc. Pavel Kotlán, PhD,[2] jehož nejnovější útlá publikace „Gajdova (ne)věrná Morava“ je předmětem mé recenze. Zde čtenář pravděpodobně ustrne; spojí si totiž „český fašismus“ a oblast Moravy do přinejmenším rozporně znějící formulace „český fašismus na Moravě“ – místo logického označení „československý fašismus na Moravě“. Avšak mozaika, kterou historik skládá, je plná zdánlivých rozporů, navzájem si odporujících svědectví, nerekonstruovatelných myšlenkových procesů, a proto není překvapující, že čeští fašisté se v období první republiky vyskytovali i na Moravě, o čemž nás Kotlánův přípěvek dostatečně přesvědčuje.

Útlá červená brožura s černobílou Gajdovou fotografií čítá 125 stran a také dokumentační přílohy na kvalitním křídovém papíře. V krátkém úvodu autor osvětluje nejen naše rozporné spojení českého fašismu na Moravě, ale i svůj zájem o identický problém v oblasti Slezska. Kapitola první je nazvána „Pojem fašismus“, zabírá 24 stran knihy a lze říci, že ji autor převzal ze svých předchozích prací.[3] Kotlán se přiklání k tzv. širšímu pojetí fašismu,[4] tj. k existenci jakéhosi pytle s nápisem fašismus, kam je možné hodit nacismus, italský fašismus a nejrůznější další fašistické/autoritativní režimy (Rakousko pod berličkovým křížem, Francovo Španělsko atp.). Zároveň takový pytel odmítá zařadit do pravolevého politického spektra; tato činnost se mu jeví jako nekonstruktivní (s. 5). Poté vytyčuje šest „konstitutivních znaků“, tedy znaků které fašismus charakterizují:

  1. neomezený politický styl
  2. přímá akce („decise bez diskuse“)
  3. kategorie Přítel a Nepřítel
  4. vůdcovský princip
  5. mýtus a symbolika
  6. spasitelské poslání – mesianismus. 

Vše pak dále rozděluje do kategorií dle praxe, teorie a v neposlední řadě podle chtěnosti; získaný výsledek činí 8 druhů, malých pytlů, fašismu. Závěr kapitoly tvoří stručné upozornění na podobná (extrémní) hnutí: komunismus a terorismus. 

Stručný přehled politického systému zahrnující charakteristiku tehdejších stran, vývoj atp. první republiky Kotlán čtenářům předkládá v druhém oddílu knihy. Přestože fašismus obecně odmítá zařadit do pravolevého spektra, stranu agrární, resp. Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu, bez okolků označuje za „pravicovou“ (s. 28). Již z výše uvedeného oficiálního názvu vyplývá, o jaké voliče agrárníci v meziválečném období usilovali: drobné rolníky a zemědělce.[5] Republikáni lpěli na tradicích a především na půdě, tedy patří mezi konzervativní politiky, ale jejich voličstvo, program i podnikané kroky ve vládě – jako jediní měli v každé prvorepublikové politické vládě svého zástupce a křeslo premiéra – nepatří mezi příliš pravicové, ať už z pohledu dobového nebo současného.[6]

Téměř ve všech okolních státech došlo v průběhu třicátých let ke změně politického systému: Rakousko vykročilo cestou autoritativní (režim kancléřů Dollfuße a Schuschnigga) stejně jako Polsko (od r. 1926 sanační režim Pilsudského, později Beckovský režim) či Maďarsko – německá „cesta“ z hospodářské krize je dostatečně známa.[7] Příčiny změny politického klimatu ve střední Evropě třicátých let minulého století lze hledat v nejrůznějších událostech; jedna z nich však v mnohém převyšuje ostatní: velká hospodářská krize. Přestože v českých zemích nepřinesla druhá a zároveň poslední dekáda existence první republiky zásadní změnu politického systému, není možno přezírat dopady hospodářské krize na politiku. Vedle debaty o ekonomické depresi, kterou vedli především národohospodáři (dobové označení pro ekonoma – povětšinou absolventa Právnické fakulty Univerzity Karlovy), dobový tisk reflektoval i diskusi o tzv. krisi demokracie.[8] Kotlán tedy správně tvrdí, že celková změna dlouhodobého politického ovzduší v českých zemích nenastala, avšak ve vztahu k českým fašistům je právě ekonomická deprese přímou příčinou jejich rychlého vzestupu v určitých regionech. Svou teorii fašismu, kterou jsem uvedl výše, autor aplikuje na česká uskupení: „V duchu definičního modelu fašismu tak za »český fašismus« považujeme to hnutí (stranu), jehož podobou Přítele je český národ. To znamená, že českým fašismem nebyla všechna ta rozmanitá pronacistická hnutí Protektorátu (…) od okamžiku, kdy vyměnila svůj český nacionalismus a protiněmectví za pronacistickou bázi.“ (s. 34)

Každé nepříliš početné hnutí je oslabováno vnitřními rozpory. Nejinak tomu bylo i u českých fašistů a to nejen na Moravě: „Nejednotnost NOF na Moravě vyplývala z komplikovaných osobních vztahů členů (včetně postoje ke Gajdovi) nebo souvisela s přeměnou hnutí v politickou stranu.“ (s. 46) Vedle NOF/N.O.F. existovala na Moravě ještě tři uskupení, jejichž členové patřili mezi bývalé příslušníky a sympatizanty Národní obce fašistické. Po pro fašisty neúspěšném roce 1929, kdy proběhly volby do obou komor Národního shromáždění ČSR, nastal v N.O.F. další úpadek. Logickým východiskem z neuspokojivého stavu strany se staly návštěvy vůdce Gajdy v jednotlivých regionech (1930–1931), které ve spojení s postupnými důsledky hospodářské krize N.O.F. přinesly dosud nevídaný vzestup členstva v určitých oblastech Československa: jižní Morava, východní a jihozápadní Čechy. Kotlánovo konstatování, že v polovině třicátých let byl na jižní Moravě vytvořen „impozantní fašistický koridor“ (s. 59), lze právě vztáhnout i na výše uvedené venkovské zemědělské oblasti. Autor také dále uvádí, že fašistům chybělo koordinační centrum (Brno), a proto byl úspěch počátku třicátých let (cca 1931–1935) jen dočasný. Jaký dopad mělo na moravské fašisty policejní vyšetřování prováděné po tzv. Židenickém puči, Kotlán překvapivě neuvádí.

Nejrozsáhlejší a zároveň nejnosnější úsek knihy tvoří pátá kapitola „Ideologie a praxe NOF na Moravě“. Autor si uvědomuje možný rozpor mezi tím, co fašisté skutečně chtěli (změna politického systému atp.) a zároveň mohli říci na veřejnosti (s. 64). Jejich program ostře napadal představitele stávajícího režimu (Masaryka, Beneše a další), nikoli systém samotný. Podobný přístup fašistů je v knize odhalen v postoji k menšinám: „(…) některé protiněmecké a protimaďarské teze, např. ty, které byly zaměřeny na německý a maďarský iredentismus, zdánlivě vyhlížely jako demokratické republice přátelské.“ (s. 66) Kotlán do podrobností rozebírá program českých fašistů a jeho jednotlivé prvky jako například antisemitismus, který označuje za „hospodářsko-sociální“ (s. 74) nikoli biologický. Nevyhýbá se ani popisu jednotlivých organizací – polovojenských, ženských, hospodářských atd. – fungujících pod hlavičkou N.O.F. V závěru části tvrdí, že nejstabilnější složkou českého fašismu byl vůdcovský princip, naopak kategorie Přítel a Nepřítel se v kontextu dějinného vývoje (Mnichov, Protektorát) měnila.

Šestá kapitola zachycuje organizační vývoj N.O.F., která se nejprve snažila navázat na existenci předchozích fašistických seskupení mající členstvo především ve městech, ale po neúspěchu, jenž se projevil ve volbách roku 1929, se začala více věnovat venkovu, kam mezitím dorazila hospodářská krize se všemi důsledky. Úspěch „černých koridorů“ (s. 102) – jak autor nazývá oblasti výrazné podpory N.O.F. – však v druhé polovině třicátých let minulého století vyšuměl a fašisté své pozice postupně ztráceli.

V závěru Kotlán nachází příčinu celkového úpadku členstva N.O.F. v absenci „přirozených center, které by řídily organizační a propagační aktivity.“ (s. 111-112) Zároveň uvádí, že Gajda v roli vůdce hnutí nevyužil své předpoklady vojenského hrdiny ruských legií. Další příčiny vidí v neustálené organizační struktuře fašistů, finančních problémech a nekompetentnosti místních vedoucích.

Recenzovaná publikace v současné době představuje nejkvalitnější dílo týkající se českého fašismu. Na výslednou kvalitu knihy má vliv i skutečnost, že se jedná o autorovu zkrácenou disertační práci.[9] Přestože nakladatelství, v němž „Gajdova (ne)věrná Morava“ vyšla, nepatří mezi příliš známá, technické zpracování textu hodnotím velice pozitivně: poznámkový aparát přímo pod čarou v textu, kompletní seznam literatury a pramenů (v současné době se množí nešvar uvádění jen vybraných zdrojů), absence jazykových chyb a v neposlední řadě barevné přílohy na tvrdém křídovém papíře uvnitř publikace, které obsahují dvě Kotlánem zpracované mapy Moravy a Slezska s vyznačenými sídly jednot N.O.F. v různých dekádách první republiky. Vytýkat mohu jen užití tří vykřičníků v závorce „(!!!)“ (s. 51), čímž Kotlán chce zdůraznit počet jednot N.O.F. – domnívám se, že takový styl nemá v odborné literatuře, mezi níž se kniha řadí, své místo – a fakt, že se práce výrazně překrývá s předchozími díly autora.[2] Proč nebyla vydána jedna publikace místo tří? Osobně mezi drobné nedostatky řadím i graficky nepovedenou obálku – krvavě červená barva s prosvítajícím šedivým ostnatým drátem –, ale jedná se o subjektivní náhled. Autor vytvořil práci, jež shrnuje vývoj meziválečného českého fašismu na Moravě a ve Slezsku; bude dalším krokem zpracování stejného fenoménu v Čechách?

Další literatura k tématu viz předešlé recenze: 

Za pomoc děkuji Honzovi M. a fusilierovi

Poznámky:

[1] Doposud jedinou práci lze označit za syntézu, přesto s výhradami: PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939–1945. Praha, Práh 1999. Ačkoli se jedná o kompilaci prací autora na dané téma, kterou po jeho smrti vytvořila manželka PhDr. Jana Pasáková a jejímž základem se stala autorova kniha vydaná Československým svazem protifašistických bojovníků (PASÁK, Tomáš: K historii českého fašismu. Praha, ČSBS 1985.), je možné ji – především pro širokou pramennou základnu – považovat za základní příručku k uvedení do problematiky. Další publikace, která se věnuje českému fašismu, včetně jeho novodobé podoby devadesátých let minulého století, pochází z pera Miroslava Gregoroviče (GREGOROVIČ, Miroslav: Kapitoly o českém fašismu. Praha, Lidové noviny 1995).

[2]KOTLÁN, Pavel: Fašismus a jeho česká podoba. Národní obec fašistická 1926–1933 a fašismus současný. Přerov, Šárka 2001; TÝŽ: Národní obec fašistická (1926–1939) v kraji Moravskoslezském. In: Práce a studie Muzea Beskyd, č. 12 (2003), s. 52–56; TÝŽ: Působení Národní obce fašistické na Moravě a ve Slezsku, zvláště na jihozápadní Moravě. In: Dačický vlastivědný sborník, č. 4 (2007), s. 195–209.

[3] KOTLÁN, Pavel: Fašismus a jeho česká podoba. Národní obec fašistická 1926–1933 a fašismus současný. Přerov, Šárka 2001; TÝŽ: Demokracie ve stínu. Extremismus, terorismus, fašismus, komunismus. Ostrava, Institut vzdělávání Sokrates 2003.

[4] „Širší pojetí fašismu je v zásadě správné, avšak musí se odvíjet z hlubšího pochopení tohoto jevu, ne cestou Nolteho [NOLTE, Ernst: Fašismus ve své epoše. Praha, Argo 1998] nebo marxistických interpretací.“ (s. 4)

[5] Před první světovou válkou – před zavedením všeobecného hlasovacího práva pro muže v r. 1907, do kdy platil v Rakousku-Uhersku kuriální systém – byli voličským jádrem spíše statkáři. I kvůli postupné změně orientace strany došlo ve dvacátých letech ve vedení strany k rozporům a nakonec vyloučení dlouhodobého funkcionáře a velkostatkáře Karla Práška, přestože bezprostřední záminkou k jeho odvolání z funkcí a posléze vyloučení bylo obvinění z úplatkářství v tzv. lihové aféře.

[6] Výstižněji se jeví kategorie:

  • občanské strany (agrárníci, národní demokraté, živnostníci, lidovci a obdobné strany německé)
  • socialistické strany (národní socialisté, sociální demokraté a němečtí sociální demokraté)

Vedle těchto dvou táborů existovaly i extrémní politická uskupení jako např. komunisté, čeští fašisté, němečtí nacionální socialisté atp.

[7] Výběrový přehled literatury vydané v češtině: BALÍK, Stanislav – KUBÁT, Michal: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha, Dokořán 2004; JEŘÁBEK, Martin: Konec demokracie v Rakousku 1932–1938. Politické, hospodářské a ideologické příčiny pádu demokracie. Praha, Dokořán 2004; KOCHANOWSKI, Jerzy: Polsko v době autoritativního režimu Pilsudského. In: Historický Obzor, č. 1–2 (1999), s. 22–35; LAINOVÁ, Radka – HLAVIČKOVÁ, Zora – STRAKA, Michal: Diktatury v rukavičkách? Autoritativní režimy v meziválečném období – Maďarsko, Polsko, Litva, Estonsko a Lotyšsko. Praha, Triton 2003.
K problematice Výmarské republiky kromě přehledových prací (např.: MORAVCOVÁ, Dagmar: Výmarská republika. Problémy demokracie v Německu 1918–1932. Praha, Karolinum 2006) lze doporučit knihy válečného emigranta skrývajícího se pod pseudonymem Sebastian Haffner: HAFFNER, Sebastian: Německá revoluce 1918–1919. Brno, Books 1998 a zejména osobní deník vydaný až po jeho smrti HAFFNER, Sebastian: Příběh jednoho Němce. Vzpomínky na léta 1914–1933. Praha, Prostor 2002.

[8] Viz BROKLOVÁ, Eva: Česká politická pravice a krize demokracie 30. let. In: Na pozvání Masarykova ústavu č. 5 (2007), s. 99–100; FISCHER, Josef Ludvík: Krise demokracie. Praha, Karolinum 2005; HARNA, Josef: Krize evropské demokracie a Československo 30. let 20. století. (Srovnávací sonda). Praha, Historický ústav AV ČR 2006.

[9] KOTLÁN, Pavel: Národní obec fašistická na Moravě a ve Slezsku v letech 1926–1938. Disertační práce na FF UP, Olomouc 2007.