V 90. letech byly tyto materiály zpřístupněny širší veřejnosti. Londýnské nakladatelství Frank Cass přistoupilo k vydávání anglických překladů těchto originálních sovětských válečných studií, které jsou jinak poměrně těžko k sehnání. Překladu a editorské práce se zhostili známý americký historik David M. Glantz, kterého není třeba představovat a Harold S. Orenstein, bývalý analytik US Army se specializací na sovětskou armádu. Kromě této studie o bitvě u Kursku již byly ze série Sborniků vydány např. i studie Bělorusko 1944 a Bitva o Lvov (červenec 1944).
Studie je rozdělena celkem do 11 kapitol, první kapitola se věnuje celkové situaci v létě 1943 a německým plánům ofenzivy, druhá pak podrobně popisuje sovětské obranné přípravy v kurském prostoru. V třetí kapitole je stručně nastíněn průběh ofenzivy z německé strany a ve čtvrté se podrobně rozebírají sovětské obranné protiakce. Následující kapitoly jsou pak věnovány činnosti a zkušenostem jednotlivých druhů vojsk v průběhu bitvy - dělostřelectvo, tanky, letectvo, ženijní zabezpečení, velení vojskům apod. Na konci každé kapitoly jsou shrnuty hlavní závěry vyvozené z průběhu bitvy.
Bitva u Kurska byla specifická v tom, že na rozdíl od předchozích dvou letních německých ofenziv, mělo sovětské velení přesné informace jak o místě plánované německé ofenzivy, tak i o datu jejího počátku. Sovětská strana se tak mohla na německý útok důkladně připravit a útok byl veden „do plných“.
Jak se píše v první kapitole věnované celkové situaci v létě 1943:
„1. Naše velení odhalilo plán německé letní ofenzivy a již v březnu 1943 Stavka nejenže přesně odhadla budoucí operace, ale také určila místa soustřeďování nepřátelských sil a hlavní útočné směry.Přesná analýza situace umožnila následující rozhodnutí: čelit nepřátelskému útoku dobře připravenou obranou, nechat vykrvácet německé uskupení a poté zahájit generální ofenzivu.“
Německá ofenziva tak nedosáhla „ani náznak operačního nebo taktického překvapení, protože naše velení v předstihu odhalilo německé uskupení, jeho plány i datum zahájení operace, což byli nuceni přiznat i sami Němci.“ Citováno je např. ukořistěné hlášení německé 86. pěší divize:
„Jako výsledek mnohaměsíční práce Rusové vytvořili hluboce členěný systém obranných pozicí ve třech liniích. Na základě leteckého a pozemního výzkumu a také výslechu zajatců nepřítel očekával naši ofenzívu 5. července. Od 3. července byly jeho síly ve stavu stálé bojové pohotovosti. Nepřítel věděl, že naše ofenzíva začne ve 2:00 ráno, a proto již v 1:15 zahájil půlhodinovou dělostřeleckou palbu. Nepřítel věděl o naší ofenzívě předem s přesností hodiny, proto jakýkoli moment překvapení na naší straně naprosto chyběl.“
Nejpodrobněji se ve studii rozebírají právě sovětská obranná opatření připravovaná a budovaná od dubna 1943. Vybudováno bylo celkem 6 obranných linií členěných do hloubky. Na očekávaných hlavních směrech německých útoků bylo vybudováno více než 100 protitankových opěrných bodů (PTOP), vybavených zejména dělostřelectvem, minovými poli, protitankovými bariérami. Část věnovaná ženijnímu zabezpečení podrobně popisuje přípravu minových polí. Jen v oblasti Voroněžského frontu bylo rozmístěno 291 030 protitankových a 306 115 protipěchotních min.
Velká pozornost byla věnována i maskirovce. Pro zmatení nepřítele Sověti vytvořili 883 umělých tanků, 220 umělých letadel a 1000 modelů děl. Vytvořena byla 3 falešná tanková uskupení, každé s 95 umělými tanky a 13 falešných letišť s rozmístěnými umělými letadly. Podle studie byla tato opatření úspěšná - 90% těchto falešných letišť a tankových uskupení se stalo terčem silné německé palby (z 35 německých náletů na sovětské pozice v červnu 1943 bylo 29 vedeno na falešná letiště).
K výsledkům zaminovacích prací studie uvádí: od 5. do 17. července miny zabily 4752 německých vojáků a vyřadily 635 německých tanků (což bude nadhodnocené číslo). Zatímco v přední obranné linii bylo ke zničení jednoho německého tanku potřeba průměrně 350-400 protitankových min, tak v dalších liniích již jen 120-150. Vysvětleno je to tím, že ve vnitřních liniích „byly miny položeny na předem předpokládaných útočných směrech, zatímco na přední obranné linii byly miny i v sektorech, kde nepřátelské tanky vůbec neoperovaly.“
Studie uvádí několik konkrétních příkladů, kde byl německý útok zastaven čistě jenom minami - např. v oblasti Voroněžského frontu v sektoru Krejda bylo minami vyřazeno najednou 22 německých tanků. 11. července v sektoru Mjasojedovo miny vyřadily 9 německých tanků a zastavily tak celý německý útok v tomto sektoru.
V boji proti tankům studie zmiňuje i nasazení psů s protitankovými náložemi:
„Psi byli velmi efektivním prostředkem v boji proti tankům. Příkladem může být četa těchto psů 67. gardové střelecké divize. Během jediného nasazení 16 psů bylo do vzduchu vyhozeno 12 německých tanků, 4 psi byli zastřeleni ještě předtím než dosáhli nepřátelských tanků.“
Kapitola věnovaná letectvu si všímá některých vlastních nedostatků. Studie přiznává kvantitativní sovětskou převahu v letectvu - uvádí 2453 sovětských letadel proti 1850 německým (poměr jednotlivých typů: 1007:600 stíhací letadla, 756:100 bitevní, 676:1000 bombardovací, 14:150 průzkumná - v bombardovacích a průzkumných měli převahu Němci). Němci měli výhodu v bližším umístění leteckých základen k frontě, což „jim umožnilo v prvních dnech operace udržovat leteckou rovnováhu sil, i přes naši 1,5 násobnou převahu ve stíhačkách.“ Sovětské letectvo bylo rozmístěno na větším území, což „redukovalo intenzitu naší letecké aktivity“. Zároveň to ale spolu s falešnými letišti přispělo k menší účinnosti německého bombardování.
Studie uvádí, že „i když 60% naší letecké aktivity bylo zaměřeno na získání letecké převahy, tak tento úkol byl na orelském směru splněn až 7.-8. července a na bělgorodském směru až 11. července. Do té doby jsme přes naši početní převahu neměli nadvládu ve vzduchu.“ Němci dosahovali převahy ve vzduchu „koncentrováním sil na jednotlivých malých frontových sektorech“. Velkým sovětským problémem byla také velice špatná kvalita radiového spojení.
Studie uvádí i několik konkrétních příkladů, kde se projevil „špatný výcvik leteckých posádek a nedostatečná ostražitost během letu“:
„Např. 6. července 1943 12 La-5 patrolovalo v oblasti Jakovlevo, zatímco ve stejné době ve vzdálenosti 2-3 kilometry 18 Ju-88 bombardovalo naše síly na silnici Bělgorod-Obojan. Je třeba říci, že kvůli nepozornosti a nedbalosti části leteckých posádek naši stíhači nejenže často nesplnili úkoly, ale také utrpěli citelné ztráty.Např. 5. července 4 naše Jak-1 během doprovodu 4 bombardérů Pe-2 v oblasti Koroča zpozorovaly 2 letouny Bf-109. Naši piloti se vzhledem k početní převaze cítili bezpečně a snížili svou ostražitost. Nepřátelští stíhači toho využili a během jediného útoku sestřelili 2 naše bombardéry a jednu stíhačku.
8. července 8 našich Jak-1 v prostoru Provorot zpozorovalo 2 Bf-109 letící mimo jejich letovou dráhu. Aniž by věnovali nepřátelům pozornost, naši stíhači pokračovali v letu svým směrem. Němečtí stíhači využili vhodný moment a sestřelili 3 naše Jak-1.
Nedostatky v organizaci boje za leteckou převahu vedly k tomu, že naši stíhači museli vynaložit mnohem větší úsilí ke splnění tohoto úkolu než nepřítel.“
Kapitola věnovaná průběhu tankových bojů den po dni popisuje střety německých a sovětských tankových sil v prostorech jednotlivých armád. Všímá si nasazení nových zbraní na německé straně:
„Němci poprvé ve větším měřítku nasadili nové těžké tanky Tiger a samohybná děla Ferdinand ... Ve struktuře bojových formací došlo k jistým změnám: 20-30 těžkých tanků postupovalo vpředu a samohybná děla, zejména Ferdinandy, následovaly za nimi, až poté střední a lehké tanky s přidruženou motorizovanou pěchotou.Tanky Tiger nebyly využity jen jako prostředky k průlomu ale také jako obrněná ochrana pro střední a lehké tanky, které následovaly za nimi. To také v některých případech určovalo strukturu bojových tankových formací... Např. při operacích menších tankových jednotek postupovaly Tigery na křídlech formace, při operacích větších tankových jednotek Tigery postupovaly v čele a během akcí podél cest Tigery většinou postupovaly v klínové formaci a poskytovaly ochranu ostatním tankům proti palbě protitankového dělostřelectva.
Charakteristické bylo, že Tigery ve všech případech operovaly obezřetně tak, aby neztratily kontakt se středními a lehkými tanky a pěchotou postupujícími za nimi. Průměrná rychlost v boji nepřekročila 5-6 kilometrů za hodinu. Každých 50-100 metrů tanky zastavovaly k palbě.“
Sověti zaznamenali i německou taktiku k ničení minových polí:
„Pod tlakem naší silné dělostřelecké palby Němci odstraňovali miny a zátarasy s pomocí tanků ... K tomuto účelu nepřítel používal tanky Tiger před nimiž byl vpředu ve vzdálenosti 6-7 metrů na tyčích připojen dřevěný válec. Jakmile válec najel na minu, ta explodovala, zatímco tank zůstal nepoškozen. Nepřítel tak jednoduše zjistil začátek minového pole, které potom čistil s pomocí ženijních jednotek.“
Při sovětském tankovém útoku „bylo pravidlem, že Němci čelili našim tankovým protiútokům silnou dělostřeleckou palbou všech kalibrů a také poziční palbou z těžkých a středních tanků a samohybných děl, což zvyšovalo přesnost jejich střelby. Německé dělostřelectvo, tanky a samohybná děla nepřestávaly střílet, ani když se náš tank v důsledku zásahu zastavil. Němci stříleli tak dlouho, dokud náš tank nezačal hořet.“
Podle studie byly sovětské ztráty tanků z 85% způsobeny právě palbou z německých děl a tanků, 6,5% vyřadilo německé letectvo, 5% jiné příčiny a 0,7% německé miny. Němci podle sovětských údajů u Kurska přišli celkem o 2952 tanků, což je nadsazené číslo. Např. v části věnované bitvě u Prochorovky 12. července se tvrdí, že na bojišti se nacházelo celkem 1200-1300 tanků, z toho 600 německých, ze kterých Němci 400 ztratili. Jak uvádějí editoři knihy, u Prochorovky se střetlo asi 850 tanků. II. tankový sbor SS měl k 11. červenci 250 tanků (z toho 20 Tigerů) a u Prochorovky přišel asi o 70-80. Sovětská 5. gardová tanková armáda měla 793 tanků (501 T-34, 261 T-70 a 31 Churchill) a ztratila jich více než 400.
Ani tato interní studie sovětského generálního štábu se nevyhnula některým nešvarům, které byly později běžné v oficiální sovětské historiografii. Jedná se zejména o velké nadhodnocování skutečných počtů a síly německé armády a německých ztrát. Editoři Glantz a Orenstein v poznámkách na konci každé kapitoly některé číselné údaje, zejména co se týká počtu německých tanků, uvádějí na pravou míru. Velmi často se také ve studii píše o tancích Tiger a samohybných dělech Ferdinand, skoro jakoby jiné tanky Němci neměli. Pod jménem „Ferdinand“ Sověti označovali skoro všechna německá útočná děla a stíhače tanků a pod jménem „Tiger“ míchali dohromady i tanky Panther, které ve studii nejsou vůbec zmíněny.
Kniha je doplněna řadou reprodukcí map z původní sovětské studie, které jsou velmi podrobné a zachycují strukturu sovětských obranných linií a průběh bojů den po dni. Bohužel kvalita reprodukcí je velmi kolísavá, popisky na některých mapách jsou téměř nečitelné.
Pro podrobný popis sovětských obranných příprav a průběhu bojů ze sovětské strany jde o velmi hodnotný pramen, navíc dobový.