Oficiální vydavatelství MO ČR vydalo na počátku roku 2007 třetí díl vícesvazkové publikace nazvané Československá armáda, pilíř obrany státu: z let 1932 - 1939. Čtenáři nechť se neděsí, že jim předchozí díly utekly; tento je vlastně vydáván jako druhý. Proč, to se čtenář z knihy nedozví.

Oč delší je titul, o to stručnější je kniha sama. Celé období uvedené v záhlaví je shrnuto na 160 stranách, přičemž vlastní text zabírá stran 128 s mnoha ilustracemi, přílohy jsou na patnácti stranách a seznam použité literatury a obsah knihy na šesti. Vcelku velmi zajímavě je vylíčena v knize cesta naší prvorepublikové armády až k Mnichovu a válce. Autor se zaměřuje na postupné hledání důvodů pro ty či ony peripetie, které měly vliv na výstavbu armády a její celkovou koncepci vývoje, změny této koncepce v průběhu času a její vnitropolitické i zahraničně politické kořeny. Fundovaně se o tom zmiňuje kapitola 4 nazvaná Československo v průsečíku aliancí. Tato kapitola je zpracována odpovědně, se znalostí věci a je, pokud se důkladnosti týče, z celé knihy asi nejlepší.

Co v knize tohoto typu po pročtení 3. dílu postrádám, je kupříkladu popis alespoň těch nejdůležitějších cvičení v tomto období armádou provedených či třeba jejich výčet s tématickým zaměřením a hodnocením jejich průběhu a výsledků. Vždyť pro armádu je to v míru jediná alespoň trochu spolehlivá metoda, jak si v praxi ověřit to, co její jednotlivé části i celek sám vlastně dokáží a odhalit přitom chyby, kterých se při vedení byť ne zcela bojové činnosti dopouští. Celému tomuto stěžejnímu tématu týkajícímu se bojeschopnosti a moderního pojetí činnosti ozbrojené síly státu je věnováno 21 řádek. Ty jsou graficky vyvedeny jako poměrně krátké, takže úměrně tomu je menší i jejich obsah slovní. Nenajdeme zde ani počet cvičení v této dlouhé a napjaté době spojené s velkými změnami, ani síly účastnící se na jejich průběhu, ba ani průběh sám byť jen u jednoho jediného včetně případných hodnocení. Vždyť se jich účastnili pravidelně i naši spojenci a také i budoucí nepřátelé - tedy jejich zástupci, většinou vojenští přidělenci, kteří si jistě hodnocení nenechali pro sebe. Spojení teorie s praxí a ověření zásad činnosti by mělo být v takto shrnujícím prameni studia přece věnováno poněkud více prostoru.

Obdobná situace se týká i nástupních plánů čs. armády; zde se však musíme spokojit s málem, protože dle historika P. Šrámka se kromě modifikované varianty XIII plánu VII, uváděné s málo přehlednou mapkou v knize, jiné nástupní plány údajně v archivech nedochovaly. Přesto III. díl Vojenských dějin Československa z r. 1987 uvádí na str. 260 mj. toto:
„Vcelku je možno říci, že plány II a II/a jednoznačně reagovaly na závěry československo-francouzské porady z ledna 1924."
Dále na str. 264:
„Podstata změn československého válečného plánování spočívala v revizi plánu II/a.“
anebo na str. 288:
„...Avšak válečné plány na obranu státu se v roce 1933 stále opíraly o elaboráty z druhé poloviny dvacátých let, označené jako varianty III/a - III.“
Že by v archivech skutečně nic nezbylo?

Zpravodajská činnost, její vyhodnocování, spolupráce se spojenci a její byť stručný samostatně zmíněný vývoj jsou zpracovány poněkud nepřehledně. Na jedné straně se říká, že
„eventuální prognózy vývoje nebylo možné opřít o syntézu relevantních zpravodajských poznatků. Toto trpké konstatování se týká časového úseku mezi květnem 1933 a závěrem roku 1936. Nutno ale zároveň dodat, že agenturní zprávy o německé štábní hře (autor snad míní Generalstabsreise?) se staly na dlouhou dobu, prakticky až do září 1938, jedinými konkrétními doklady o přípravě nacistické vojenské agrese proti Československu.“                 
Dílčí zjištění Jana Masaryka, vyslance v Londýně: ...spojenci také nepřispěli podstatnějšími informacemi. Když se s Francouzi konferovalo a předávaly se jim zprávy (např. 16. listopadu 1937), nedodal nám tehdy nebo i předtím plk. Gauché také nějaké ty zprávičky a poznatky týkající se Němců? Co z těchto faktů obsahuje Sbírka 37 - Velitelství vojenské zpravodajské služby z Fondů militárií bývalého Studijního ústavu ministerstva vnitra? Tyto otázky by bylo zapotřebí rozpracovat v příslušné kapitole poněkud hlouběji, aby na spojencích a našich zpravodajcích neulpěl punc neschopnosti, který by rozhodně nezasloužili mít.

Velmi důležitá jsou často opomíjená fakta o přípravě výroby bojových chemických látek u nás - str. 97. Komentováno je to výborně a autora je třeba jen pochválit. Postrádám naproti tomu třeba zdůraznění faktu, který je z předválečného politického dění notoricky známý: tlak agrární strany na pokud možno co největší zachování hipomobilní trakce u děl a trénu a v důsledku toho také opomíjení motorizace (viz protokoly z jednání tehdejšího parlamentu a interpelování agrárnických ministrů národní obrany). Stejně tak by asi mělo být uvedeno explicitně, jak neblahý vliv měly partikulární zájmy některých koncernů či finančních skupin na výzbroj a výstroj armády. Autor uvádá jmenovitě toliko firmu Škoda, ale dala by se uvést celá řada dalších (i zbrojních) výrobců, kteří upřednostňováním vlastních exportních zájmů s blahovolným přihlížením vrcholových politiků vlastně obírali naši armádu o výsledky zbrojního vývoje, o které se často lvím podílem zasloužila prostřednictvím státních zakázek a příspěvků na výzkum, vývoj a udržování výrobních kapacit. Přestože jde o částečně dobou postižený pramen, v  řadě konstatování se Vojenské dějiny Československa nemýlí. Například na str. 299 III. dílu:
„Rozhodující vliv v československém zbrojním průmyslu měly v podstatě pouze dvě skupiny českého finančního kapitálu, soustředěné kolem agrárnické Anglobanky a kolem Živnostenské banky.“
A následně na str. 312 a 314:
„Představitel MNO (už od r. 1921 téměř stále agrárnického - pozn. recenzenta) v roce 1928 oficiálně konstatoval, že otázku motorizace dlužno řešit velmi opatrně. Tvrdil, že vojenská správa ročně vydává 120 až 140 miliónů Kč pouze za píci pro své potahy a že statkáři nemohou bez hospodářských otřesů takovou částku postrádat.“

„...Již v první polovině dvacátých let byla v československé armádě zavedena směs benzínu s lihem (mj. BiBoLi - pozn. recenzenta). Od roku 1932 se mísení v celostátním měřítku provádělo povinně. Agrární monopoly určovaly však přemrštěně vysokou cenu lihu, což podmiňovalo vysokou cenu motorové směsi...Nositelem motorizace v armádě bylo automobilní vojsko. Z úsporných důvodů ztratilo v roce 1933, tedy právě na prahu svých velkých úloh celoarmádního významu, svoji organizační samostatnost a bylo přičleněno k dělostřelectvu... “

Samostatný problém, nikoli však nejdůležitější, je otázka horských jednotek a jejich osudu. Autor uvádí v Tabulce č. 2 na str. 33 po reorganizaci „žádná horská brigáda“. Na straně 28 je uvedeno toto:
„jeden oddíl horských dělostřeleckých pluků měl být zrušen.“
Co se tedy vlastně stalo po 15. květnu 1933 s horskými jednotkami po zvýšení počtu svazků na 23 z původních 12? Byly rozpuštěny, zrušeny, přejmenovány, spojeny, začleněny do jiných jednotek? Dokument pod názvem „Válečné složení vyšších jednotek“ z 16. května 1935 uvádí na straně 54 sídla velitelství horských brigád, které podle Tabulky č. 2 už neexistovaly - nebo neměly existovat!? Či se snad jejich osud naplnil později a byly včleněny do pěších svazků? Co si má chudák čtenář vybrat?

Ohledně takovýchto a podobných nejasností bych očekával od vydání 3. (vlastně druhého v pořadí vydání) dílu, že do něj budou zařazena organizační schémata armádních jednotek a svazků v hojném počtu, pečlivě seřazena podle příslušných období, v nichž platila či měla platit. Místo toho je zde dávána přednost slovnímu popisu změn a jejich návrhů, což přehlednosti a úplnosti právě neprospívá - viz strana 29.

Téma prodloužení vojenské presenční služby na dva roky je zde autorem uváděno na 25 řádcích, zato osobní vzpomínky gen. Bláhy a Krejčího, jakkoli zajímavé a k věci, jsou uvedeny na 21 řádku, obsah hovoru s kancléřem Šámalem a citace slov gen. Krejčího jsou na dalších 19 řádcích. Nehodlám ubírat zásluhy těmto pánům, gen. Krejčímu zvláště, ale  osobním úvahám je zde podle mého názoru  věnováno až příliš místa v porovnání se shora uvedenými nedostatky ve faktografii. Celkem se tato otázka rozebírá na více než šesti stranách, přičemž tématům finančního a politického zabezpečení průchodnosti tohoto klíčového reformního kroku se věnuje téměř třetina tohoto rozsahu.

Květnová ostraha hranic v roce 1938 je zde autorem v závěru tématu hodnocena slovy:
„Faktem ovšem je, že ostraha hranic uspíšila rozhodnutí kancléře Hitlera zlikvidovat ČSR v období podzimu, nejdříve však od 1. října 1938.“
O nějakém uspíšení zřejmě nemůže být ani řeči, možná snad o urychleném vydání příslušného dokumentu Hitlerem. Rozhodnutí o likvidaci ČSR padlo již daleko dříve. Jak sám autor uvádí,
„konkrétní doklady o přípravě nacistické vojenské agrese proti Československu“
byly politikům a vedení armády k dispozici a také byly předány Paříži dávno před květnem 1938, minimálně pak od začátku roku 1937.

Na stranách 133 - 135 je zmiňováno aktivní bojové vystoupení československé armády při ústupu z Podkarpatské Rusi a jižního Slovenska. Veškeré tyto bezesporu důležité události jsou popsány na několika řádcích stejně stručně jako frýdecko-místecký konflikt ze 14. března 1939. Tomu jsou věnovány celé dvě věty! A to má kniha titul „HISTORIE ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY“...Pokud je autorovi takovýto přístup k opravdu bojovým tradicím v historii prvorepublikové armády vnucen, pak by se měl bránit. Pokud je mu vlastní, mám za to, že bychom se měli bránit my čtenáři.

Problematika hraničních opevnění je v knize jako nosné téma zpracována obsáhle a velice fundovaně, čemuž se vzhledem k možnostem autora v přístupu k pramenům nelze divit. K otázce průběhu a pozadí opevňovacích prací přistoupil autor opravdu odpovědně a se značnou erudicí. Přátelé betonové hranice zde najdou mnohé, co dosud postrádali - přinejmenším i nezveřejněné otázky vzniku některých rozhodnutí.

Závěrem je suše konstatováno, že
„Nejvyšší armádní představitelé svým posudkem o bezvýchodnosti vojenské situace Československa přispěli 30. září k akceptování mnichovské dohody vládou republiky.“
To je přinejmenším poněkud sporné tvrzení, za které by se klidně mohli podepsat i totalitní historikové. Nebere totiž vůbec zřetel na názory velké části generality a důstojnického sboru, kteřížto vojáci se tak zprostředkovaně představují jako monoblok ustrašenců a defétistů. Že se bez spojenců, kteří by byli spolehliví, ČSR sama NIKDY neubrání Německu, bylo jasné od jejího vzniku v roce 1918. Měli snad vojáci ve svém hodnocení situace lhát, abychom se Hitlerovi postavili za tichého souhlasu politiků? Přes vše řečené se armáda chtěla bít, protože pojmy vlast a čest jejím příslušníkům rozhodně cizí nebyly a za sebou měla také obyvatelstvo, které se ve své velké většině chtělo agresorovi postavit se zbraní v ruce. Na citovanou „bezvýchodnost vojenské situace ČSR“ měli přinejmenším většinový vliv politici, kteří svou činností nedokázali  koaliční politiku uvést v život. Špičky armády na tom mnoho změnit nemohly, i když snaha tu byla. Navíc je třeba otevřeně říci, že ve většině demokratických států se nejvyšší generalita armády dostává spíše do pozice politických než vojenských činitelů. To, že celá mnichovská katastrofa včetně důsledků leží převážně na bedrech politiků, nikoli armády a veliké většiny jejích příslušníků, měl asi autor konstatovat jednoznačně alespoň v poslední větě závěru, když už ne dříve a daleko důrazněji a obšírněji.

Tím, že v knize jsou odkazy na prameny uváděny přímo v textu jen u tabulek, ztrácí publikace charakter vědecké práce o historii ozbrojené složky státu a dostává pak vnější tvar propagačního materiálu víc, než by bylo záhodno u oficiálního či oficiózního historického díla vydávaného armádou. Publikace tohoto typu by asi měly být obsáhlejší; v silách autora i jeho možnostech to bezpochyby bylo. Je tedy otázkou, jak mu to bylo umožněno či zda by tomu sám chtěl. Pokud  kniha obdobného tématického řazení s názvem „Československá armáda v roce 1938“ od autora Pavla Šrámka má rozsah 74 stran a byla vydána už dvakrát nákladem Společnosti přátel československého opevnění (mimochodem je velice čtivá  a přínosná), potom si recenzované dílo vydávané za peníze armádního rozpočtu zasloužilo určitě daleko větší objem faktů, než v něm ve skutečnosti nalezneme. Rozhodně by to nebyly promarněné peníze a byla by to také šance na dobrou propagaci tradic armády - vazba, papír i celková úprava tomu nasvědčují.