Pancéřová pěst

S vývojem válečného konfliktu německá armáda stále více pociťovala hlavně na východní frontě potřebu protitankové zbraně jednotlivce pro příslušníky pěchoty, která by byla účinná i proti těžším tankům se silnějším pancéřováním. V počátku 2. světové války byla vcelku postačující protitankovou zbraní jednotlivce protitanková puška. Ta už proti středním a těžkým tankům počátku čtyřicátých let rychle ztrácela účinnost a tak se vývojáři chopili možnosti použít proti masivnímu pancéři nebo jiným odolným prvkům, například opevněním, budovám atp. již v 18. století objeveného fyzikálního principu - kumulativního efektu při výbuchu tvarované nálože. Jeho základem je soustředění účinků výbuchu speciálně tvarované nálože trhaviny do kumulativního paprsku, který svou  kinetickou energií spalin s obrovskou teplotou okolo 8 000°C doslova propaloval otvory i do těch nejodolnějších materiálů (odtud české pojmenování munice jako průpalná). Narušený materiál pancéře pak dokončil zkázu uvnitř zasaženého objektu. V novějších verzích bojové hlavice se pro zesílení průpalného a ničivého účinku používala kovová vložka do dutiny trhavé náplně (viz také článek o typech munice).

Pro německou armádu bylo vyvinuto několik typů ženijních náloží a posléze i protitankových zbraní využívajících tohoto jevu. Poprvé bylo jejich použití prakticky demonstrováno 10. 5. 1940 proti belgické pevnosti Eben Emael, kde tzv. Hohlladungen, jak byly v Německu nazývány, dokázaly v rukou německých ženistů vysazených kluzáky přímo na stropnici pevnosti rychle zneškodnit silně pancéřované pevnostní prvky a prorazit otvory dovnitř pevnosti okolo bočních střílen s následným ničivým efektem. 

V roce 1941 vyvinula firma HASAG pod vedením odborníka na tyto otázky Dr. Langweilera první model pěchotní zbraně jednotlivce využívající v bojové hlavici kumulativního efektu a k dopravě na cíl kombinace principu bezzákluzového děla a raketového pohonu. V roce 1943 byla tato zbraň zaváděna do výzbroje, ale plně se její potřeba objevila až v době velkého posilování sovětských tankových sil v následujícím roce. Obrovskou výhodou takové zbraně byla vzájemná nezávislost rychlosti dopadu výbušné střely a jejího účinku. Jednalo se o Panzerfaust 30 klein, zvaný též Faustpatrone 30 nebo v německé vojenské hantýrce Gretchen. Český název zní „Pancéřová pěst“. Celková hmotnost jednorázově použitelné zbraně byla 3,2 kg, byla použitelná do vzdálenosti 30 metrů a v této vzdálenosti dokázala probít kolmý pancéř o síle 140 mm. Skládala se z výmetnice ve tvaru roury o délce cca 950 mm, odpalovacího spušťadla s vpřed odklopitelným hledím sloužícím současně jako pojistka proti nechtěnému odpálení a z bojové hlavice s trhavinou (Sprengkopf) zformovanou do tvaru komolého kužele s dutinou, který obsahoval zevně vzadu na těle trhavé náplně nárazový zapalovač. Při odpálení vymetly vzniklé spaliny hnací náplně bojovou hlavici vpřed a volným koncem výmetnice byla dozadu kvůli odstranění zpětného rázu vymetena kompenzační hmota (nejčastěji dřevěný špalík) a spalné plyny. To mělo za následek vznik silně ohrožené zóny přímo za střelcem do poměrně velké vzdálenosti - podle typu od pěti až do cca deseti metrů. Toto konstrukční řešení bylo zachováno u všech následujících verzí Panzerfaustu, tedy Panzerfaust 30, Panzerfaust 60, Panzerfaust 100, Panzerfaust 150 a Panzerfaust 250, který však již nebyl vyráběn. Číslo v názvu znamená účinný dostřel zbraně, tedy až do 150 m. Průběžně se kvůli tomu zvyšovala hmotnost hnací náplně, vylepšoval se systém roznětu trhaviny a zvětšovalo její množství včetně variací jejího tvarování a ráže hlavice. Již u Panzerfaustu 30, tedy druhé verze v pořadí, byla průbojnost hlavice zvýšena na 200 mm, a to kvůli potřebnému účinku na čelní šikmý pancéř tanku T-34.

Tyto dokonalejší verze zbraně byly zaváděny do výzbroje Wehrmachtu od počátku roku 1944, ale nebyly přesto typem výhradně německé protitankové zbraně využívající tohoto jevu. U Američanů to byla známá Bazooka, která však stejně jako její německá příbuzná, zřejmě podle ní vyvinutá a pojmenovaná Raketenpanzerbüchse vyráběná ve verzích 43 nebo 54  - také slangově Panzerschreck (postrach tanků) či Ofenrohr (roura od kamen) - používala jako munice nikoli nadrážovou hlavici s křidélky, ale rovněž křidélky stabilizovanou raketovou střelu odpalovanou z trubkové výmetnice o ráži shodné s ráží střely, u Panzerschrecku konkrétně 88 mm. Panzerschreck byl opatřen ochranným štítem proti zášlehu raketového motoru a byl používán od roku 1943. Kumulativní střelu využíval i britský PIAT, který však používal k vymrštění nadrážové střely kombinace malého raketového motoru a potenciální energie stlačených vinutých pružin.

Pro obrazovou a zvukovou ilustraci je možno využít těchto odkazů:

• www.waffenhq.de/infanterie/panzerfaust.html
  
• www.cod.alliancze.org/603/2317/