Typy munice užívané obrněnou technikou

V průběhu druhé světové války se u obou válečných stran užívalo několik druhů dělostřeleckých granátů. Hlavním hlediskem členění bylo dělení podle cíle, proti němuž byla munice užívána. Pro protitankové kanony a obrněná vozidla byly určeny tři základní druhy střeliva:

• protipancéřové (protitankové) granáty (AP)
• tříštivotrhavé granáty (HE)
• kumulativní granáty (HEAT)

První druh byl určen pro palbu proti obrněné technice, tříštivotrhavý proti lehkým cílům, zejména proti pěchotě. Kumulativní granát, mnohdy také označovaný jako tříštivotrhavý protitankový, byl určen také proti obrněným cílům, vycházel však z rozdílného fyzikálního principu. Jednotlivé druhy granátů se pak lišily podle vlastního konstrukčního řešení střely.

Následující řádky se věnují podrobněji jednotlivými druhy a jejich základní charakteristikou. Vycházím přitom z anglického názvosloví a označení pro dané typy, jelikož toto názvosloví je běžně používáno a český čtenář na něj může narazit nejčastěji. Český překlad je jen orientační.

AP - Armour Piercing - protipancéřové střely

Tento typ je určen k palbě proti obrněným pancéřovaným cílům. Často se můžeme setkat s překladem průbojná střela. Tento překlad charakterizuje fyzikální princip střely, který spočívá v probití pancíře jádrem střely z tvrdého kovu (nejčastěji oceli). Průbojnost pancířem spočívá v hybnosti střely při dopadu na cíl, z čehož plynul požadavek na vysokou úsťovou rychlost střely při opuštění hlavně kanonu. Střela nevyužívala explozivního účinku, přesto většinou nesla malé množství výbušniny. Granát byl navržen tak, aby exploze přišla až po proniknutí pancířem a maximalizovala tak škody.

V průběhu vývoje docházelo ke konstrukčním úpravám, které měly zlepšit charakteristiky střel. Objevily se balistické čepice, které zlepšovaly letové vlastnosti granátu, další konstrukční prvky zlepšovaly průbojnost granátu rozkládáním sil, působících na jádro při dopadu.

Radikálně změněnou konstrukci představovaly podkaliberní střely, které díky menší hmotnosti dosahovaly vyšší úsťové rychlosti. Rozdíl mezi průměrem střely a kalibrem kanonu dorovnávala "botička" z lehkého materiálu. Při vysokých rychlostech dopadu střely na překážku však docházelo k přílišné deformaci ocelového jádra, tento materiál měl tendenci se lámat. Proto si vývoj podkaliberních střel vyžádal také výměnu materiálu za ještě tvrdší kov, nejčastěji wolfram. V průběhu války byly nejprve v Německu provedeny také zkoušky s kanony, u nichž se objevila proměnlivý průměr hlavně od počátku po ústí. Avšak díky požadavkům na nedostatkový wolfram byl projekt zrušen.

Kaliberní protipancéřové střely:

• AP - Armor Piercing - průbojná (protitanková, protipancéřová) střela s pevným jádrem. Verze s malým množstvím výbušniny je někdy odlišena příponou HE. Mnohdy je zkratka AP užívána pro jakoukoliv protitankovou střelu.

• APBC - Armor Piercing with Ballistic Cap - průbojná střela s balistickou čepicí. Balistická čepice z lehkého materiálu slouží k vylepšení letových charakteristik Současně je tak možno použít jádro s upraveným hrotem, čímž střela dosahuje vyšší průraznosti oproti AP střele. V průběhu druhé světové války standardní střelou tankových vojsk Sovětského svazu, jelikož střely typu APC a APCBC byly v SSSR zavedeny až v padesátých letech.

• APC - Armor Piercing Capped - průbojná střela s představnou (čelní) čepicí. Před jádrem střely je umístěna představná čepice, která rozvádí síly vznikající při dopadu střely od špice jádra k jeho okrajům. Chrání tak špici jádra před destruktivními účinky.

• APCBC - Armor Piercing Capped with Ballistic Cap - průbojná střela s představnou čepicí a balistickou čepicí. Jedná se o střelu APC vybavenou balistickou čepicí k vylepšení balistických charakteristik. Tento typ byl standardní průbojnou střelou německých, britských a amerických vojsk v průběhu druhé světové války.
  
  Standardní kaliberní střela APCBC s balistickou čepicí

Podkaliberní protipancéřové střely:

• APCR - Armour Piercing Composite Rigid - průbojná střela s tuhým obalem. Podkaliberní střela s jádrem o velké hustotě (většinou wolfram). Podkaliberní jádro je neseno v obalu z lehkých materiálů. Tato "botička" (z francouzského Sabot) je nedílnou součástí střely oproti střele APDS, kde se během letu odděluje.
  V USA se používá název HVAP - Hyper Velocity Armour Piercing - vysokorychlostní průbojná střela.
  
  Podkaliberní střela APCR s wolframovým jádrem

• APDS - Armour Piercing Discarding Sabot - průbojná střela s odpojitelným obalem. Podkaliberní střela s jádrem o velké hustotě. Střela získala odpojením "botičky" vyšší rychlost, zatímco u střely APCR docházelo při střelbě na větší vzdálenost ke znatelnému zbrždění v důsledku vyššího odporu.
  
  Podkaliberní střela APDS s odpojitelným obalem

• APCNR - Armour Piercing Composite Non-Rigid - průbojná střela s netuhým obalem. Na rozdíl od APCR je "botička" z měkkého poddajného obalu. Střela je určena pro kanon se zužující se ráží. V anglickém názvosloví lze v tomto spojení narazit na označení kanonu taper bore gun (průměr hlavně se snižuje pouze v části kanonu) a squeeze bore gun (průměr hlavně se snižuje od uzávěru až k ústí).

HE - High Explosive - tříštivotrhavé granáty

Byly určeny pro palbu na lehké cíle. V podstatě se jedná o běžně užívaný dělostřelecký granát, který se skládal z kovového obalu a náplně, kterou tvořila silně explozivní výbušnina. První konstrukce byly dosti jednoduché, později se objevily prvky, které měly za úkol roztrhnout obal granátu na co největší počet smrtících úlomků.

HEAT - High Explosive Anti-Tank - tříštivá protitanková střela, kumulativní střela

Tato střela byla také určena k palbě na pancéřované cíle. Narozdíl od průbojných střel však využívala explozivního účinku, který byl díky konstrukci usměrněn požadovaným směrem. Poprvé došlo k bojovému použití tohoto principu v roce 1940 Němci při dobývání pevnosti Eben Emael, kdy byli němečtí parašutisté pro překonání silných zdí pevnosti vybaveni kumulativními náložemi. Později byl v Německu koncem roku 1941 zaveden střelecký granát, s menším zpožděním následovalo nasazení u britských a amerických jednotek.

Čtenář se často může u tohoto druhu setkat s anglickým názvem hollow charge projectile, který vychází z vlastního konstrukčního řešení. Kovový obal střely skrýval nálož vybušniny, která je vnitřní vložkou tvarována do vydutého tvaru, zatímco ve špici granátu tak vzniká oválná dutina. Při explozi se kovová vložka bortí a vytváří se proud kovu o vysoké rychlosti působícího vpřed. Destruktivní působení tohoto proudu kovu způsobuje proražení pancíře. Přitom nezáleželo na rychlosti dopadu střely, účinek střely tedy nezávisel na úsťové rychlosti. Avšak nižší hodnota této charakteristiky měla samozřejmě negativní vliv na balistickou křivku střely. Více eliptická křivka způsobovala jednak menší maximální dostřel a zejména nižší přesnost palby, protože palba byla méně přímá. Proto střela dosahovala nejlepších výsledků na kratší a střední vzdálenosti.

Vývoj kumulativních střel však poskytl především účinnou protitankovou zbraň pěchotě, která se díky ní v druhé polovině války stávala pro obrněnce nebezpečným protivníkem. Na německé straně k nim patřil také pověstný Panzerfaust a Panzerschreck, na spojenecké především britský PIAT (Projector Infantry Anti-Tank) a poněkud horší americká Bazooka.

Právě z tohoto důvodu se na německých tancích začaly objevovat přídavné pancéřové pláty, tzv. Schürzen. Ty využívaly slabiny fyzikálního principu kumulativní střely. Proud kovu byl totiž schopen působit jen po určitou vzdálenost, poté docházelo k jeho rozředění a rapidní ztrátě rychlosti. Kumulativní střela tak protrhla přídavný plát, ale proud kovu na dráze mezi plátem a tělem tanku ztratil destrukční účinek. Někdy se objevují v literatuře názory, podle nichž Schürzen měly sloužit k odrážení střel. Když však uvážíme tloušťku přídavných pancéřových plátů pouhých 5 mm, můžeme s úspěchem pochybovat o tomto názoru. Navíc později tyto pláty nahradil rám s ocelovým pletivem, zvaný Thoma Schürzen.