Boj o Königsberg

Boj o Königsberg byl součástí tzv. Východopruské útočné operace Rudé armády, které se zúčastnil 1. pobaltský front, 2. běloruský front a 3. běloruský front. Sovětský útok přes Východní Prusko vedený od 13. ledna 1945 zanechal město a pevnost Königsberg spolu s přístavem Pillau v obklíčení hluboko v týlu vojsk postupujících na Berlín. Hitler odmítl návrhy na ústup či probití se. Naopak nařídil, aby tato enkláva byla bráněna jako pevnost až do posledního muže a náboje. Velením vojsk v obklíčeném městě pověřil Hitler generála pěchoty Otto Lasche, velitele LXIV. armádního sboru. Ten byl jeho velitelem již od listopadu 1944, kdy s přípravou na obranu pevnosti pomalu začal. Úpornou obranou za pomoci zbytků ustupujících jednotek, které se stáhly pod tlakem Rudé armády do města a okolí, dokázal značné síly sovětských vojsk zadržet a přinutit je k zapojení do krvavých obléhacích bojů. Tím odtáhl část úderné síly určené k dobývání Berlína a způsobil obléhatelům velké ztráty na živé síle i bojové technice.

Otto Lasch velel v Königsbergu asi 130 000 vojákům pěti divizí a řady menších jednotek a město samo bylo chráněno pásem polních opevnění okolo města s minovými poli, dále patnácti staršími forty, propojenými systémem  komunikací a silně opevněnou citadelou, která měla velké muniční a zásobovací sklady. Stálá opevnění měla odolat i těm nejtěžším obléhacím dělům. Celá plocha opevněného území činila asi 200 čtverečních kilometrů.

Rudá armáda vyčlenila k obléhání vojska 3. běloruského frontu pod velením maršála Vasiljevského (do 18. 2. 1945 generála Čerňachovského) rozdělená do dvou skupin: severní a jižní. Severní skupina se skládala z 39. armády a 43. armády, jižní pak z 11. gardové armády a velení frontu jim přidělilo silné podpůrné jednotky dělostřelectva a letectva.  Palebná příprava trvala od 2. dubna 1945 s krátkými přestávkami čtyři dny. V den zahájení útoku 6. dubna přitom připadalo na 1 km fronty až 250 dělostřeleckých hlavní. Předpokladem bylo rychlé vítězství, přičemž se velení Rudé armády spoléhalo na početní i palebnou převahu vojsk a nadvládu ve vzduchu. Když vyrazily útočné skupiny k proražení prvního pásma obrany, německá vojska ustupovala jen pomalu a přes velké ztráty se útočícím podařilo dostat za forty a k citadele až třetího dne.

Na konci druhého dne se však už stala situace pro obklíčená vojska zoufalou - množství raněných nebylo kam ukládat, docházela munice. Generál Lasch proto radiem požádal Hitlera o povolení vydat pevnost Sovětům. Ten diskusi o kapitulaci striktně zamítl a naopak znovu nařídil, aby tato pevnost byla bráněna až do posledního muže a náboje.

Boj tedy pokračoval a po čtyřech dnech od zahájení útoku se obrana prakticky zcela rozpadla, jednotlivé ostrůvky odporu v budovách a pevnůstkách byly pomalu likvidovány. Veškerá opevnění i domy ve městě byly těžkými děly a letectvem téměř srovnány se zemí. Jen bitevní letectvo (převážně Il-2) provedlo proti pevnosti na 14 000 vzletů.

Generál Lasch se proto pod tlakem událostí rozhodl Hitlerova přímého rozkazu neuposlechnout a těm, kteří beznadějný boj až dosud přežili, zachovat životy.

Večer 9. dubna dorazila z citadely na přední linii skupina parlamentářů s bílým praporem, aby nabídla kapitulaci pevnosti. Sověti skupinu přijali, vypravili do Laschova velitelského bunkru své zástupce a krátce před půlnocí nabyla kapitulace platnosti. Do sovětského zajetí se dostalo asi 92 000 obránců, z toho přibližně 48 000 těžce a středně těžce raněných, asi 42 000 vojáků při bojích padlo. Když se zprávu o kapitulací dozvěděl Hitler, doslova běsnil a generála Lasche i jeho rodinu odsoudil k smrti za velezradu. Jeho žena a dcery byly v Berlíně a v Dánsku zatčeny a drženy ve vězení, ze kterého však byly po všeobecné kapitulaci Německa propuštěny.

Otto Lasch byl po vzetí do sovětského zajetí odeslán se skupinou dalších německých vojáků, důstojníků a generálů na Sibiř do zajateckého tábora ve Vorkutě, kde byl držen až do roku 1953. Od roku 1953 do konce listopadu 1955 byl převážen po různých zajateckých táborech. V listopadu 1955 navštívil Moskvu západoněmecký kancléř Konrád Adenauer a na jeho naléhání byli propuštěni ze sovětského zajetí zbývající váleční zajatci. Přitom byl ze zajetí propuštěn i Otto Lasch a následně odejel do Spolkové republiky Německo.

Otto Lasch napsal dvě memoárové knihy: v roce 1958 to byla kniha So fiel Königsberg. Kampf und Untergang von Ostpreußens Hauptstadt (Tak padl Königsberg. Boj a zkáza hlavního města Východního Pruska) a o sedm let později vydal druhou knihu, Zuckerbrot und Peitsche (Cukr a bič), ve které popsal dobu, prožitou v sovětském zajetí. Zemřel roku 1971 v Bonnu. Byl držitelem řady vysokých nacistických vyznamenání a řádů a vyznamenání císařského Německa za svou službu v 1. světové válce.

Prameny:

• Fellgiebel, Walter-Peer: Die Träger des Ritterkreuzes des Eisernen Kreuzes 1939–1945 – Die Inhaber der höchsten Auszeichnung des Zweiten Weltkrieges aller Wehrmachtsteile, Friedberg, Podzun-Pallas, 2000.
• Thomas, Franz: Die Eichenlaubträger 1939–1945 Band 2, Osnabrück, Biblio-Verlag, 1998.
• Axell, Albert: Marshal Zhukov: The Man Who Beat Hitler, London, Pearson Longman, pp. 5–6, 2003.
• Kershaw, Ian: Konec. Německo 1944 - 1945, Jota Brno, 2013.