Německý spojovací specialista Willy Gräser vzpomíná na boje u Alam Halfa

Dnes je mi 85 let, ale v létě roku 1942 mi bylo 20 a jako Feldwebel (šikovatel) u speciální spojovací jednotky jsem si docela dobře žil v Athénách, kam jsem se dostal už v květnu 1941. Po nástupu do armády jsem absolvoval výcvik pro specialisty spojovacího vojska, kde jsem získal potřebné zkušenosti pro náročnou službu u odposlechu a zaměřování nepřátelského radioprovozu. Školení bylo zaměřeno na průzkumné a vyhledávací akce spojovacího vojska a rozvědky proti britským jednotkám na Maltě, v Africe a na Středním Východě, přičemž stěžejním úkolem bylo rozkrýt jejich spojovací systém, detekovat veškeré radiové sítě a průběžně monitorovat jejich provoz.

Poté, co jsem tento specializovaný a velmi důkladný výcvik se zdarem ukončil, jsem byl zařazen do skupiny anglicky mluvících německých vojáků, příslušníků spojovacího vojska, abychom doplnili tajnou jednotku, která se právě začala formovat v Bukurešti. Byla to navenek docela běžná spojovací rota, nosili jsme příslušné výložky a měli jsme každodenní výcvik v odposlechu, kde jsme se znovu zdokonalovali v jazykových zvláštnostech britských vojáků, hlavně v rozlišování a chápání obsahu hovorů vedených vojáky z Indie, Anglie, Skotska, Austrálie, Nového Zélandu či Kanady a dalších částí britské říše značně se lišících svými dialekty.

V Athénách jsme měli za úkol zaměřovat a odposlouchávat radioprovoz při bojích o Krétu a při akcích v severní Africe. Tehdy ještě neexistovaly dnešní moderní vysoce sofistikované elektronické systémy pro odposlech a dešifrování nepřátelských zpráv; hlavním způsobem získávání informací v radiovém provozu bylo odposlouchávání zpráv v otevřené řeči nebo luštění jen snadno dekódovatelných depeší. Indiskrece v provozu na radiových a dokonce i linkových pojítkách má pro nepřítele značnou vypovídací hodnotu a často se nám tak dařilo zjistit velikost a přesuny britských jednotek, druh jejich aktivit, ať už bojových nebo týlových (dnes se říká logistických), protože informace o tom, kam bude nepřítel dovážet zásoby ve větším množství, může mnohé říci o tom, proč to dělá a k čemu se chystá. V počátcích mé činnosti v Athénách bylo takových zpráv a depeší více než dost a naše rota, či lépe řečeno její pracovní úsilí a dobře využívané znalosti a zkušenosti, se staly významným zdrojem poznatků o nepříteli. 

S postupem času, když si britské velení a jeho zpravodajské orgány uvědomily, že naše aktivita v této oblasti je opravdu rozsáhlá a nese své ovoce, nastoupila u jejich spojařů daleko tužší provozní kázeň a to se brzy záporně projevilo na množství námi získávaných poznatků i jejich důležitosti.

Velevýznamnou částí naší práce bylo zaměření místa, kde nepřátelský vysílač pracuje a také pokud možno i to, komu je jeho vysílání určeno. To se obvykle poznávalo poměrně snadno tím způsobem, že po ukončení depeše bylo u Britů železným zvykem vždy nechat potvrdit příjem a popřípadě požádat vysílajícího o zopakování té části zprávy, které příjemce neporozuměl nebo kterou nedokázal z nejrůznějších důvodů zachytit. Když nepřátelské vysílání trvalo po dost dlouhou dobu, pro zaměření stanoviště vysílače jsme naladili na jeho frekvenci naše zařízení a pomocí otočné antény získali náměr. Protínáním náměrů z více zaměřovacích stanic bylo možno po vynesení do mapy fixovat polohu cizího vysílače; zjištěné údaje z jiných zaměřovacích stanic přicházely do Athén na naše pracoviště vyhodnocování radiového odposlechu. Dva náměry poskytovaly přibližné údaje o poloze vysílače, třetí náměr vytvořil trojúhelník pravděpodobného umístění nepřátelské stanice a další náměry potvrzovaly její správně vyhodnocenou polohu. Zaměřovačů byla celá řada včetně mobilních a jejich spolehlivost se projevila i za ztížených podmínek pozdějšího nasazení na severu afrického kontinentu.

Moje poměrně pohodlná služba v Athénách se najednou přiblížila ke konci: devátého či desátého července 1942 totiž naše sesterská spojovací rota speciální služby [1] utrpěla u El Alamejnu katastrofální ztráty, když jejich stanoviště doslova převálcovala 9. australská pěší divize [2]. V důsledku toho jsem se po velice krátké době ocitl na palubě vojenského dopravního letadla Ju 52/3m, které naši vojáci dobromyslně přezdívali Tante Ju (tetička Ju) a spolu s dalšími spolubojovníky jsem tvořil posilu směřující do severoafrické pouště — naše konečné stanoviště bylo v prostoru východně od Mersa Matruh asi 1,5 km od silnice vedoucí podél pobřeží Středozemního moře.

Můj první dojem z této rozpálené opuštěné krajiny se dal shrnout do těchto slov, která mě okamžitě napadla: Panebože, a tady mám žít — jak tu vůbec budu moct existovat? V noci nás roztřásala zima a ve dne jsme se ve stanech s radiovým zařízením doslova pekli zaživa. Jídla bylo oproti Athénám skutečně málo a voda opravdu nad zlato. Sužovaly nás miliony much a písečné blechy o sobě dávaly také řádně vědět.

Na konci července 1942 jsem byl převelen spolu s řadou mých kamarádů k velitelství divize umístěnému v Katarské proláklině. Šířily se tam zvěsti o brzkém křídelním obchvacovacím manévru, kterým bychom měli na jižním konci fronty odříznout a zničit značnou část britské armády, která byla rozmístěna v prostoru El Alamejnu a jeho okolí. Horečné přípravy na útok se daly vycítit všude. Naši nadřízení nás nabádali, abychom špicovali uši nejmíň dvakrát víc než obvykle a téměř jsme proto neměli čas na spánek. Na konci srpna to všechno vypuklo. Jednoho večera, myslím, že to bylo 30. srpna, jsme dostali rozkaz si sbalit zařízení a přesunout se jinam. Byla černočerná tma a naši řidiči mohli jet jen podle tzv. Hindenburgových luceren, které byly umístěny ve velkých vzdálenostech od sebe podél okrajů cesty a vysílaly jen nepatrný proužek slabého světla uvnitř zapálené svíčky. Tahle blikátka jsme vyráběli z plechových krabic od sucharů, které byly opatřeny úzkými výřezy na boku, aby světlo bylo vidět jen ze země a z jediného směru. Celou noc jsme popojížděli a zase zastavovali, protože na cestu se vydala současně snad celá naše armáda. Při rozbřesku jsme okolo spatřili na sebe natlačené náklaďáky, tanky, transportéry a děla s tahači a to vše bylo stále v pohybu.

Začalo to s východem slunce. Útok vypadal zpočátku dobře, ale s příchodem denního světla se objevily spojenecké letouny, které se na nás vrhaly s odhodlanou zuřivostí a i když jsme okamžitě dostali rozkaz krýt se a zakopat, na téhle placaté krajině nebylo kam. V úsilí si zajistit alespoň nějaký úkryt jsem zoufale hrabal oběma rukama písek a vytvářel si z něj okolo sebe jakousi ohrádku. Pod pískem byla nesmírně tvrdá země či spíše kamení a tak se opravdu nebylo kde ukrýt. Byla to opravdová hrůza — slunce do nás pralo z jasné oblohy, každou chvíli se mezi námi roztrhla letecká puma a zasvištěla dávka z kulometů. A já ležel břichem na zemi uprostřed toho všeho, nekrytý a bezmocný. Jakási úleva přišla ve chvíli, kdy se po každém leteckém útoku dala masa vozidel znova do pohybu, když už kvůli ničemu jinému, tak proto, aby nebyli všichni tak snadným cílem pro dělostřeleckou palbu či další nálety. To horší nás ale teprve čekalo — všechna ta masa vozidel se stlačila na úzké cesty mezi minovými poli vyznačené textilními pásky bílé barvy. Na konci těchto průchodů se všechna vozidla i tanky doslova rozprskly do šířky a všichni se snažili rychlou jízdou zmizet co nejdál od míst, kde je nakupené na jedné hromadě zastihlo britské letectvo. Na tohle nás tedy při výcviku opravdu nepřipravili.

Během toho dne nás dojela jedna část naší roty. Dozvěděli jsme se konečně, kam máme jet a tak jsem se značnými problémy podle kompasu vedl svou malou kolonu k cíli. V té chvíli jsem nemohl tušit, že právě tahle má chabá znalost mi ještě téže noci nepřímo zachrání život. Přišla tma a při poslechu Lili Marlen hrané na foukací harmoniku mého kamaráda Hanse Dietera jsme se chtěli uložit k spánku na svém novém stanovišti. Ale to byl bohužel jen předpoklad, který nevyšel. Vyšel úplněk a vzápětí nato se k přírodnímu takřka slavnostnímu osvětlení přidaly britské bombardéry, které nad námi shodily osvětlovací pumy. Mohl to být zdálky krásný a romantický pohled na poušť takhle ozářenou, ale já jsem se už po dnešním dni skoro přestal obávat o svůj život a ani o romantiku jsem se pranic nezajímal. V mělké jámě v písku jsem si přes hlavu přetáhl deku a smířeně čekal. Za takového přírodního a umělého osvětlení nemohly bombardéry své cíle minout. Příštích pár hodin se země pode mnou skoro stále otřásala od výbuchů. Prach zvířený explozemi jsem se snažil odfiltrovat dekou, přes kterou jsem dýchal.

Asi tak okolo půlnoci bombardování ustalo a moji čtyři kamarádi i já jsme se oprášili a vydali se prohlédnout naše vozidla. Byla povětšině provrtána střepinami pum doslova skrz naskrz a byly z nich takřka dokonalé vraky. Naše první myšlenka byla, jak se odtud dostaneme, když už nemáme auta. Vzpomněl jsem si na svůj kompas a kupodivu nepoškozený jsem jej vyndal z náprsní kapsy, kde jsem na něm celou dobu spočíval zalehnutý při náletech. Vybavila se mi v duchu mapa s azimuty k sousedním jednotkám a nabídl jsem se, že k nim dojdu a necháme se odvézt. Vyrazil jsem podél dna wádí a brzy jsem se zase cítil jako pochodující terč, protože bombardování začalo nanovo. Při úplňku bombardéry ani nepotřebovaly další světlo, aby v záři měsíce sypaly svůj náklad na tanky a náklaďáky rozeseté podél wádí a sousedních údolí. Každých pár minut jsem se přitiskl k zemi a pokoušel se před pršícími střepinami bomb aspoň trochu zahrabat.

Po mnoha hodinách jsem se dostal na druhý konec wádí, ale naše jednotky jsem nemohl najít. Takže jsem šel po témže azimutu na druhou stranu a prošel jsem údolím zpět až do našeho původního tábora. Pohledu, který se mi tam naskytl, jsem zprvu ani nechtěl uvěřit. Všechno, co tam bylo, bylo naprosto zničené, všude okolo hořela auta a další technika byla rozbitá uprostřed spousty kráterů po bombách. Našel jsem i rozbitá a vyhořelá vozidla, která patřila naší jednotce a obával jsem se o životy svých čtyř kamarádů, které jsem vůbec nenašel. Svah, na kterém stála naše auta, změnil úplně svůj tvar a došlo k jeho sesuvu, protože jej zřejmě výbuchy poddolovaly a další tlakové vlny strhly dolů. Neuvědomil jsem si, k čemu tu vlastně došlo, až když jsem našel svůj původní mělký okop vyplněný pískem a kamennou drtí. Hledal jsem další okopy a mé nejhorší obavy se potvrzovaly. Čtveřice mých přátel byla mrtvá a já marně hledal jakékoli stopy života v širokém okolí.

Nemohu ani říci, co jsem tehdy ucítil. Jen si matně vzpomínám, že jsem vzal jejich věci a dokumenty spolu s osobními známkami a šel pár kilometrů na štáb najít styčného důstojníka. Hlásil jsem mu, co se nám přihodilo a dostal jsem rozkaz vrátit se ke zbytku naší roty. Nakonec se mi to po delší peripetii skutečně podařilo a své kolegy jsem našel právě včas, abych zabránil odeslání úředního oznámení o tom, že jsem padl v boji. Nikdo jiný z našich vojáků v tom prostoru totiž na živu nezůstal, jak zjistila hlídka vyslaná na průzkum v době, kdy jsem byl na druhém konci wádí. Záhy nato jsem dostal vynikající zprávu, o které snila většina vojáků na obou stranách fronty — na Vánoce budu doma na dovolence, kterou jsem dosud neměl.

Dne 23. října 1942 začalo velice silné dělostřelecké bombardování našich postavení a my jsme dostali rozkaz připravit se na ústup. 29. října v noci jsme se pohnuli se západem slunce a během řady dnů a nocí s častými zastávkami, vyplněnými hlavně čerpáním pohonných hmot a ukrýváním před nálety, jsme se až 17. listopadu značně vyhladovělí dostali opodál El Aghejly k Via Balbia do prostoru soustředění jiných jednotek. Tam jsme zažili ještě pár nepříjemných náletů, které mně osobně připadaly oproti těm u Alam Halfa jako neškodný ohňostroj. Po pár dnech jsem já a ještě jeden specialista z naší jednotky obdrželi cestovní rozkaz k odletu do Athén. Poté, co naše papíry shledala polní policie na letišti jako patřičné a pravé, jsme vlezli do roztřesené Tante Ju a s mezipřistáními v Trapani na Sicílii, v Neapoli a Brindisi jsme šťastně dorazili do Athén právě včas, abychom stihli vlak vypravený pro dovolenkáře do Berlína. Tam jsem jako rodilý Berlíňan také strávil tyto vánoční svátky se svou rodinou a přáteli.

---

Vyprávění Williho Gräsera přeloženo z originálních zápisků Andre Wesselse, MA, DPhil., člena profesorského sboru Departement of History, University of the Orange Free State v Bloemfonteinu uveřejněných v Časopise pro vojenskou historii při SAMHS v Pretorii, ročník 11 číslo 5. Uvolněno ke zveřejnění s podmínkou nevýdělečné edice.

Poznámky
[1] Nachrichten Fernaufklärungskompanie 621 — jednotka Seebohm, zvaná též Mistfinkpack — banda špindírů.
[2] 10. července šlo o 26. brigádu 9. australské pěší divize zesílenou tanky; ta prolomila pozice před nimi zakopané italské divize Sabratha, přičemž většinu 621. roty zajali příslušníci 2. praporu 24. brigády téže divize.