Komentáře k: Situace letectva ČSR na podzim 1938

Zpět na: Situace letectva ČSR na podzim 1938
  • Re: Tabulkové (maximální) výkony a operační praxe.

    Arkonaut 13. 10. 2012 00:22
    Ve svém předchozím příspěvku jsem naznačil možnosti hodnocení letadel při bojové činnosti s porovnáním všeobecně uváděných tabulkových hodnot ve většině publikací. Detailně porovnávat jednotlivé proti sobě nasazené typy by nebylo obtížné, kdyby byl dostatek podkladů, což jsem také uvedl.
    Jako příklad jsem uvedl He 111, což byl nejúčinnější německý bombardér i když mnozí diskutující (v jiných webech) ho považují za zastaralý v dalším průběhu války. Tento stroj byl "nezmar", neobyčejně odolný, s velkou nosností ( do poloviny války plně vyhovoval svému určení a ani potom ho žádný jiný letoun plně nenahradil) a pro naše stihače by byl tvrdým soupeřem. Ostatně o dva roky později byl důstojným protivníkem francouzských a britských a později i sovětských stihačů. He 111 měl některé nedostatky, ale menší max. rychlost to nebyla. Uvedu jen některé, o kterých vím. Vertikální uložení pum v pumovnici bylo při jejich shozu příčinou velkého rozptylového obrazce (pumy po odhozu dělaly "kotrmelce") a proto bylo nutno bombardovat z nižších výšek, nebo při nižší rychlosti. Bombardér Aero MB-200 (nebo B-71), který měl pod trupem a křídly upevněné pumy horizontálně měl rozptylový obrazec o 5-10% menší. Pozn.: rozptylový obrazec je objektivní hodnota, vyjádřená elipsou ve směru letu, daná rychlostí a výškou letu a charakteristikou pumy, vypočtená na základě pravděpodobnostní úchylky. Pak je rozhodující přesnost umístění rozptyl. obrazce v cíli, tedy přesnost zamíření. A to není vše, dalším faktorem je vítr (tedy unášení pum větrem), který je třeba vyloučit posunutím záměrného bodu proti větru o hodnotu doby pádu pumy. Je obtížné zjistit za letu přesně směr a sílu větru po celou dobu pádu pumy, proto také výsledky nebývají oslnivé (pak se to řeší kobercovým bombardováním). V uvedeném období se zaměřování cíle provádělo optickým periskopickým zaměřovačem s libelou, kde se nastavil záměrný úhel (podle rychlosti a výšky letu a charakteristiky pum) a libelou se zajišťovala vodorovná rovina. Ke zjištění vlivu větru se používal derivometr (gyroskop) nebo vypouštěné lano se závažím. A pak hraje velkou roli vycičenost a zkušenost osádek. Je to asi složité, ale tak to bylo (dnes jsou dopplerovské měřiče), ale zákony rozptylu oklamat nejdou (proto řízené střely a pumy). A teď ještě k He 111. Naše stihací letouny B.534 i Š.231 ho byly schopné dostihnout na výšce 3000 m do pěti minut a k zabránění odhozu pum na cíl by potřebovaly nejméně 2-3 přesně mířené dávky, t.j. buď 3 zteče, nebo postupná či současná zteč tříčlenného roje, při stíhací ochraně bombardéru dvojnásobek. Ovšem na přikrytí všech bombardérů Luftwaffe neměla potřebný počet Bf 109, jiné typy toho schopné nebyly. Není (mě) známa taktika našich stihačů, zda se počítalo s rozdělením úkolů na skupiny upoutání stíhací ochrany, skupiny útočící na bombardéry a skupiny jejich podpory (přikrytí). Pokud by tomu tak bylo, určitě měli šanci výrazně ovlivnit výsledky vzdušných bojů.

Vaše odpověď:

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.