Finský spisovatel Mika Waltari (1908-1979) je znám jako autor mnoha románů a dalších literárních děl. Nejznámějším z nich je asi román Egypťan Sinuhet, přeložený do desítek jazyků včetně mnoha vydání v češtině.

Méně známé ale je, že třicátník Waltari ve válečných letech pracoval ve finské tiskové agentuře Finlandia a ve Státním informačním ústavu, tedy jako finský „státní propagandista“. V této roli kromě mnoha různých novinových článků publikoval i dva větší knižně vydané texty: Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě (1941) a Ve stínu sovětské špionáže (1942). První kniha vyšla na jaře 1941 v neutrálním Švédsku pod pseudonymem, druhá v roce 1942, kdy Finsko již bylo opět v „pokračovací válce“ se Sovětským svazem, již pod Waltariho skutečným jménem. Po válce byly obě knihy odstraněny z finských knihoven a znovu publikovány byly až po roce 2000. První z nich pod názvem „Válka o pravdu“ vyšla letos i česky.

Waltari ve „Válce o pravdu“ čtenáře seznamuje s průběhem sovětské okupace Litvy, Lotyšska a Estonska v letech 1939-40, s největším důrazem na Finsku kulturně nejbližší Estonsko. Kniha byla vydána ve Švédsku pod pseudonymem „Nauticus“, v předmluvě je datována do dubna 1941. Text byl sice psán z propagandistických důvodů, ale na jeho obsahu se to nějak výrazně nepodepsalo. Z dnešního pohledu Waltariho výklad anexe pobaltských zemí nepůsobí nějak výrazně neobjektivně, při popisu reality sovětské okupace si nebylo nutné nijak vymýšlet. Naopak s dnešními znalostmi by jeho podání sovětské anexe a sovětizace společnosti pobaltských zemí možná bylo ostřejší než jak ho napsal v dubnu 1941.

Jak Waltari píše v úvodu: „tři baltské země jsou v povědomí našeho národa od léta roku 1940 obestřeny mrazivým, hrobovým tichem. Očím okolního světa, od něhož jsou zcela izolovány, zmizely v neproniknutelné temnotě.“ K dispozici jsou už pouze sovětské propagandistické zprávy, „jak ony tři národy postupně splývají v jeden celek v jasné sluneční záři otce národů Stalina“. Tuto temnotu chce Waltari aspoň trochu „osvětlit“ svou knihou založenou na oficiálních informacích konfrontovaných se svědectvími lidí, kterým se z okupovaných zemí podařilo uprchnout.

Cílem knihy bylo zejména finským čtenářům ukázat, že finský vojenský odpor Sovětskému svazu v „zimní válce“ měl svůj smysl, přestože Finsko po uzavření mírové smlouvy v březnu 1940 muselo ustoupit část svého území. Příklad tří pobaltských zemí podle Waltariho ukazuje, „jak by to dopadlo s Finskem, kdyby se na podzim 1939 podřídilo požadavkům Sovětského svazu“. Kniha je rozdělena na dvě části, v první části Waltari popisuje, jak k pohlcení tří baltských zemí Sovětským svazem v průběhu necelého roku došlo, v druhé části pak seznamuje čtenáře s rychlým průběhem sovětizace okupovaných zemí. Uvádí i různá osobní svědectví nebo třeba i dobové vtipy.

V tajných dodatcích sovětsko-německého paktu o neútočení a smlouvy o hranicích a přátelství spadly pobaltské země i Finsko do sovětské sféry vlivu. Poté, co SSSR v září 1939 obsadil východní část Polska, zahájil kroky k ovládnutí těchto zemí. Všem čtyřem zemím „nabídl“ (ve skutečnosti hrubým nátlakem vnutil) smlouvy o vzájemné pomoci, na jejichž základě by na území dosud suverénních zemí byly umístěny posádky Rudé armády. Jako záminky byl využit i incident s polskou ponorkou Orzeł, která byla internována v Tallinu, ale podařilo se jí uniknout a doplout do Anglie. Sovětský svaz Estonsko obvinil, že není v konfliktu neutrální a ohrožuje sovětskou bezpečnost. Lotyšskému ministru zahraničí Muntersovi Stalin při jednání v říjnu 1939 řekl: „Sděluji Vám otevřeně, že k rozdělení zájmových sfér už došlo. Pokud jde o Německo, nečiňte si iluzí. Mohli bychom vás obsadit, kdykoliv se nám zlíbí.“

Pobaltské země pod vojenskou hrozbou vnucené smlouvy podepsaly, Finsko ale odmítlo a stalo se na konci listopadu 1939 terčem sovětského útoku. O tom, že SSSR počítal s jeho plným pohlcením, svědčí to, že již v první polovině listopadu 1939 bylo rozhodnuto o složení tzv. „finské demokratické vlády“ v čele s tajemníkem Kominterny O. V.  Kuusinenem. Na sovětském území kromě loutkové vlády začala vznikat i tzv. „finská lidová armáda“. Kuusinenova „vláda“ pak v tichosti zanikla po uzavření míru v březnu 1940. K „zimní válce“ Waltari cituje jeden tehdy kolující vtip: „Setkají se bolševik a Polák. Bolševik se sebevědomě a trochu škodolibě vychloubá: s vámi se Němci vypořádali za tři týdny. To nás Finové tlučou už tři měsíce, ale pořád se držíme na nohou!

Waltari připomíná, že standardní sovětskou praxí byl obrovský rozpor mezi tím co bylo „na papíře“ a co se dělo v realitě. To známe již z příkladu „stalinské ústavy“ z roku 1936, sovětským tiskem nazývané jako „nejdemokratičtější ústava světa“, která na papíře „zaručovala“ nejrůznější práva a svobody, o kterých se reálně v Sovětském svazu nedalo vůbec mluvit. Totéž platilo pro tzv. „smlouvy o vzájemné pomoci“, které Sovětský svaz vnutil pobaltským zemím. Tyto smlouvy na papíře samozřejmě zaručovaly těmto zemím „plnou suverenitu“, bylo v nich výslovně uvedeno: "Tato smlouva žádným způsobem neomezí práva na suverenitu smluvních stran, ani se nedotkne jejich ekonomického a státního uspořádání". Jak uvedl hlavní sovětský deník Pravda: "Zahraniční politika socialistické země spočívá v budování dobrých sousedských vztahů se všemi státy. Přátelství mezi národy je základem leninsko-stalinské politiky sovětské vlády."

Realita ale byla úplně jiná, pobaltské země se staly fakticky rukojmími, Sovětský svaz mohl kdykoli přistoupit k jejich plné anexi. SSSR do Pobaltí popsal mnohem více vojáků a na úplně jiná místa, než bylo dohodnuto. Pobaltské země neměly žádnou možnost kontroly, kolik vojáků Rudé armády se na jejich území vlastně nachází. Reálně jich tam bylo více než byly mírové stavy armád pobaltských zemí. Sovětští vojáci se v nich chovali jako neomezení páni. Jak známe i z příkladu německých vojáků v protektorátu, tak podobně v pobaltských zemích sovětští vojáci vykupovali v obchodech zboží, které doma vůbec neznali. Waltari cituje jednu historiku z Litvy: "Ruský řidič zastavil u chodníku a pustil se do opravy auta. Kolemjdoucí se napůl v žertu zeptal, kdy se rudoarmějci do města vrátí. "Asi za půl roku. Nebo i dřív. Zaleží na tom jak rychle se vypořádáme s Finy. Ale nečekejte jenom na nás, pusťte se sami do díla. Utvářejte buňky, připravujte půdu.""

Ještě v říjnu 1939 řekl Stalin generálnímu tajemníkovi Kominterny Georgi Dimitrovovi, že se sovětizací pobaltských zemí zatím není třeba spěchat, protože „přijde čas, kdy to udělají sami“. V květnu 1940 ale musel svůj plán urychlit pod dojmem nečekaně rychlého německého vítězství na západní frontě. Rozhodl se pobaltské země anektovat, dokud je Německo vojensky vázáno na západě. Celá akce byla zahájena zcela bizarní záminkou. Přestože se všechny tři pobaltské země od podzimu 1939 úzkostlivě snažily ve všem vyjít SSSR vstříc, byla litevská vláda v květnu 1940 sovětským lidovým komisařem zahraničních věcí Molotovem obviněna z únosu a mučení několika sovětských vojáků. Všechny tři země pak byly obviněny z tajných jednání s Finskem o uzavření protisovětského paktu. Jakékoli návrhy na nestranné vyšetřování SSSR samozřejmě nezajímaly.

Ultimativní formou byl předložen požadavek na sestavení nových vlád. K tomu měli „dopomoci“ zvláštní sovětští zmocněnci s temnou minulostí: Vyšinskij, Děkanozov a Ždanov. Jejich reálné pravomoci se v podstatě nelišily od pravomocí německého protektora v Čechách a na Moravě. Pod jejich „dohledem“ byly sestaveny nové vlády, ve kterých na první pohled byla řada celkem uznávaných levicových intelektuálů. Také programy, které vlády představily, obsahovaly slova o suverenitě zemí, nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a různých svobodách.

Waltari k tomu dodává: „tyto vlády byly sestaveny ponejvíce ze "salonních komunistů", důvěřivých, dobromyslných idealistů o jejichž poctivosti není důvod pochybovat. Tito mohli prozatím fungovat jako loutky, dokud nebude připravena půda pro další kroky. Jako naivně důvěřiví, pokorní poskoci bolševických vůdců sehráli svého času žalostnou a směšnou roli, po jejímž odehrání byli odmrštěni. Zaslepit lží důvěřivého idealistu je vždy nejjednodušší, neboť ten podle sebe soudí i protihráče." Waltari varuje: „Proto takovíto muži, jakkoli je to smutné, mohou být v časech velkých zvratů skutečným nebezpečím pro svůj lid a celou jeho existenci.

Další kroky byly připraveny velmi rychle, byl plně ovládnut tisk, domobrana byla rozpuštěna, různé organizace byly rušeny, zatýkalo se, na inscenovaných shromážděních se začalo volat po připojení k Sovětskému svazu a zněly bizarní oslavné ódy na Stalina: „Svou moudrostí převyšuje všechny, kteří kdy kráčeli po této zemi, je opravdovým otcem všech národů... snad jediným správným jménem pro něj by bylo slunce a jeho národy jej tak také nazývají. Je naším vyvoleným vůdcem, sluncem našeho života, světlem našich očí...“.

Na 14.-15. července 1940 byly naplánovány nové volby, kterých se mohla účastnit pouze jedna nová „strana pracujícího lidu“. Protikandidátky nebyly připuštěny. Průběh voleb i jejich výsledky byly v klasickém sovětském stylu: v Estonsku 97,6 %, v Lotyšsku 92,8 % a v Litvě dokonce 99,2 % pro jednotnou kandidátku.

Jak Waltari píše, po volbách „odsouzenci museli sami prosit o trest smrti“. Nové parlamenty složené na základě zinscenovaných voleb sami „poníženě“ požádaly Sovětský svaz o přijetí do jeho svazku. Nejvyšší sovět SSSR jejich žádosti „milostivě“ vyhověl. Pak již následovala klasická „sovětizace“ společnosti známá již z obsazeného východního Polska: znárodnění, konfiskace půdy, kolektivizace, zatýkání, teror, vlna sebevražd, útěků za hranice, definitivní konec svobody tisku, shromažďování atd., výměna původní měny za rubly v nevýhodném kurzu, pád životní úrovně. Samostatné hospodaření nebylo zprvu úplně zakázáno, ale bylo zdaněno takovým způsobem, že bylo v podstatě nemožné. Waltari na konkrétních příkladech popisuje jak se zhoršily životní podmínky různých skupin lidí a co sovětská anexe znamenala pro různé vrstvy společnosti.

V kapitole o zatýkání a teroru Waltari možná trochu překvapivě píše, že fámy teror „trochu zveličují“, počet zadržených z politických důvodů v Estonsku odhaduje asi na 4 tisíce lidí. Připomíná i to, že estonský prezident Konstantin Päts a velitel armády generál Johan Laidoner byli „transportováni do Ruska“, kde žijí ve vyhnanství, ale „formálně nejsou považováni za vězně“. Tady se projevuje doba, kdy Waltari text psal, na jaře 1941 ještě neměl úplné informace o politických represích v okupovaných zemích a navíc hlavní fáze deportací teprve přišla až po vydání knihy. V průběhu května a června NKVD „čistila“ předpokládaný týlový prostor pro válku s Německem podél západních hranic SSSR od potenciálně „nespolehlivých elementů“. Deportovány na Dálný východ byly z Pobaltí desítky tisíc lidí, zejména v noci z 13. na 14. června 1941.

Také osud hlavních představitelů pobaltských zemí byl tragičtější, než by se mohlo zdát z Waltariho výkladu z jara 1941. Litevskému prezidentu Smetonovi se podařilo ze země utéct, jeho lotyšský a estonský kolega ale dopadli mnohem hůře. Lotyšský prezident Kārlis Ulmanis zemřel v roce 1942 na úplavici ve věznici v Turkmenistánu, estonský prezident Päts byl 16 let držen v sovětských věznicích a psychiatrických léčebnách (protože tvrdil, že „je estonský prezident“), kde i v roce 1956 zemřel. Velitel estonské armády Laidoner byl vězněn 13 let a v sovětské věznici i v roce 1953 zemřel. Kde přesně leží ostatky těchto mužů není dodnes známo.

Waltari v závěru knihy píše, že život v Estonsku se stává čím dál tím více nesnesitelný, ale „všichni v Estonsku vědí, že současná situace je jen dočasná... Aspoň dokud trvá současná světová válka a v politice se může stát cokoliv.“ Již o necelý rok později se ukázalo jak „pevné“ bylo sovětské panství v pobaltských zemích. Po německém útoku vypukla v sovětském týlu v Pobaltí povstání a tažení wehrmachtu Pobaltím bylo jedním z nejrychlejších během války. Nacistické okupanty místní obyvatelstvo zprvu vítalo, ale představy baltských národů o nějaké alespoň omezené „samostatnosti“ typu Slovenského státu rychle vzaly za své. Nacistickou okupaci v roce 1944 vystřídala opět ta sovětská a nad Pobaltím se na dalších 45 let opět „zhaslo“.

Waltariho text má zhruba 80 stran, k němu je doplněn ještě úvodní text Markéty Hejkalové a v závěru různé medailonky osob, míst a organizací zmiňovaných v knize. Ve velmi dobrém úvodu M. Hejkalová nastiňuje historii vzniku textu i to, jak se Waltariho zkušenosti z válečných let projevují v jeho pozdější literární tvorbě. V úvodním textu a závěrečných doplňujících poznámkách najdeme některé drobné nepřesnosti, např. Carl G. Mannerheim nevpochodoval v čele „bílých“ do Helsinek v roce 1918 jako „maršál“, tuto hodnost měl až od roku 1933. Tajný dodatek paktu z 23. srpna 1939 nezařadil do sovětské sféry vlivu všechny pobaltské země, Litva tam „spadla“ až tajným dodatkem smlouvy o hranicích a přátelství z 28. září 1939. Klaipėda (Memel) byla obsazena Německem již před sovětskou anexí Litvy. Taktéž popis zkratek GPU a GRU není zcela přesný, navíc samotnou zkratku GRU je možné používat až od roku 1942. Ale to jsou jen takové detaily.

Metody postupné infiltrace, využívání místních „užitečných idiotů“ až do konečné anexe pobaltských zemí, které Waltari popisuje, sovětský režim využil v budoucnu ještě několikrát. Waltariho text tak ani dnes mnoho neztratil na aktuálnosti.