Jak je známo, tělo Adolfa Hitlera bylo 30. dubna 1945, poté co spáchal sebevraždu, vyneseno před vstup do podzemního bunkru, polito několika kanystry benzínu a zapáleno. O 65 let později se Hitler v kabátu uniformy páchnoucím benzínem probouzí a vydává se poznávat současný Berlín. Tak začíná satirický román „Už je tady zas“, prvotina německého autora Timura Vermese, která se očima největšího diktátora 20. století dívá na dnešní svět. Kniha se po vydání v říjnu 2012 rychle vyšplhala na první místo žebříčku nejprodávanějších knih v Německu, během jediného roku byla přeložena do 27 jazyků a očekává se i její zfilmování.

Text je psán v ich-formě a docela věrně reprodukuje způsob Hitlerova uvažování, autor si dobře prostudoval zejména publikované Hitlerovy „hovory u stolu“. Hitler se postupně seznamuje se současným Německem, které pochopitelně nacistickou říši z doby před 70 lety nepřipomíná téměř v ničem. Je ohromen barevností ulic a množstvím automobilů, v nichž ale poznává rysy „Messerschmittovy konstrukce“.  Lidmi je nejprve pokládán za postavu z pořadu skryté kamery, poté za velmi zdařilého komika. Různých „divných týpků“ se v dnešní společnosti pohybuje tolik, že skoro žádné pohoršení nevzbuzuje, i když se k různým politickým a společenským tématům vyjadřuje skutečně jako postava z roku 1945, používá i dobové výrazivo. Právě to, jak se přísně drží svých nacistických názorů, působí v dnešní době jako záměrná parodie, jinak si jeho vyjadřování lidé ani neumějí vysvětlit.

Turecké tiskoviny v novinových stáncích jsou Hitlerovi dokladem zřejmě úspěšně založené nové Osy Berlín-Ankara. Televizní vysílání, plné různých talkshow, reality show a kuchařských show je pro něj ukázkou dokonalé propagandy - konstantním ohlupováním obyvatelstva vládnoucí režim snižuje na minimum možnost nějaké revolty. Komentuje i moderní hudbu, nakupování, seznamuje se s internetem a logikou fungování bulvárních médií. Obrovská písmena titulků bulvárního Bildu chápe jako vynikající propagandistickou záležitost, která nenapadla ani Goebbelse.

Je překvapen nízkými ztrátami Bundeswehru v Afghánistánu. Nejprve to pokládá za doklad mimořádné úrovně nové německé armády, až později se dozvídá, že jde pouze o důsledek minimálních počtů nasazených německých vojáků. Veřejnost při nasazení vojáků v zahraničí totiž bere jako samozřejmost, že nebudou žádné ztráty. Dotazem „co uděláte pro vítězství našich vojáků v Afghánistánu“ dostává do naprostých rozpaků poslankyni zelených, kteří jsou mu jinak sympatičtí svým postojem k přírodě. V termínech „vítězství“ či „porážky“ ve vojenském konfliktu není dnešní poslankyně vůbec schopna uvažovat.

Lidé nevědí, co si o Hitlerovi s jeho podivnými názory mají myslet. Pokládají ho za mimořádného komika hrajícího svou roli i ve skutečném životě. Nakonec je angažován produkční společností a dostává prostor pro vystoupení v televizní show německo-tureckého baviče, ten si vzhledem ke svému cizímu původu může dovolit ve svém pořadu dělat i vtipy na cizince žijící v Německu. Hitler ve vysílání přednese proticizineckou tirádu a brzy je se svými vystoupeními hvězdou na YouTube. Má pravidelný pořad v televizi, stává se celebritou a zároveň terčem zájmu bulvárních médií. Otevřené vystupování o některých palčivých otázkách mu rychle získává sympatizanty.

Vždy říká to, co si myslí, což lidé kolem nemohou chápat jinak, než jako vtip. Velmi zdařilou pasáží knihy je jeho konfrontace s vedením extremistické strany NPD, kterou pokládá za zcela slabošskou a je z ní naprosto znechucen. Nechápe, proč se tito nacionalisté nejsou schopni otevřeně přihlásit k nacismu a snaží se tvářit jako demokraté. Za reportáž o své návštěvě sídla NPD získává Hitler cenu za obranu lidských práv.

Tím absurdně-komické situace v knize nekončí. Neonacisty je Hitler pokládán za „židovskou kreaturu“, která se svým vystupováním snaží nacismus zdiskreditovat. Poté, co je nácky fyzicky napaden, je mu nabídnuto členství v několika politických stranách, včetně zelených, a na jeho obranu se staví různé lidskoprávní organizace.

Na povrchu skutečně velmi zábavné čtení je ve skutečnosti dost nemilosrdným pohledem na fungování moderní společnosti. Na mnoha místech v knize si čtenář určitě řekne, že kritika mnohých moderních „výdobytků“, vyjadřovaná v knize Hitlerovými ústy, je dost trefná. Tím autor čtenáře staví do trochu obtížné pozice „souhlasit s Hitlerem“ a stalo se to i předmětem kritiky, že kniha dále přispívá k banalizaci Hitlerovy postavy. Hitler je pro autora ve skutečnosti prostředkem kritiky politické korektnosti, ukazuje také, jak jednoduše je společnost manipulovatelná, jak tenká je slupka „civilizovanosti“, kdy velká část lidí říká něco trochu jiného, než si skutečně myslí, a také „klipovitost“ dnešní doby, ve které je vše rychle obráceno v mediální infotainment.