Rozhovory s katem od Kazimierze Moczarského (1907-1975) jsou jednou z nejznámějších polských knih k dějinám druhé světové války přeloženou do mnoha jazyků. Jde o autorovy vzpomínky na rozhovory, které po válce vedl ve vězení s SS-Gruppenführerem Jürgenem Stroopem, odsouzeným k smrti za válečné zločiny (zejména vyhlazení varšavského židovského ghetta v roce 1943).

Kniha byla v Polsku poprvé vydána v roce 1977 a od té doby vyšla v desítkách vydání, po roce 1990 se stala dokonce povinnou školní četbou. U nás vyšel překlad poprvé v roce 1985, nyní nakladatelství Jota knihu vydalo znovu, doplněnou o nové pasáže a přílohy, které za minulého režimu nebylo možné publikovat.

Dá se říci, že námětem pro zvláštní knihu by mohl být samotný život autora Rozhovorů s katem. Tento příslušník předválečné polské Demokratické strany se za války zapojil do protinacistického odboje v rámci Zemské armády (Armia Krajowa), kde dosáhl poměrně významného postavení. To se mu stalo osudným po osvobození v roce 1945, kdy bezpečnost kontrolovaná komunisty v Polsku zahájila tažení proti bývalým odbojovým představitelům věrným polské exilové vládě v Londýně.

Moczarski byl již v srpnu 1945 zatčen, zcela absurdně obviněn ze spolupráce s nacisty a odsouzen nejprve na 10 let vězení a později dokonce k trestu smrti. Během vyšetřování byl těžce mučen, v nově publikované příloze knihy popisuje 49 druhů fyzického a psychického mučení, kterému byl v komunistickém vězení vystaven. Jak říká, jeho věznitelé „udělali jednu chybu. Chtěli mě zlomit a tak mi řekli, že má manželka a má dcera už nežijí. A tehdy mi došlo, že jsem sám, že už nemám za nikoho žádnou odpovědnost, že nikoho nevystavuji nebezpečí ani nikomu nemohu přitížit, a proto jsem svobodný člověk. Od té chvíle už se mnou nic nesvedli.“ Není divu, že tyto přílohy ve vydáních knihy ze 70. a 80. let chybějí. Na vysvětlení, jak se Moczarski mohl po válce ocitnout v jedné cele s německým válečným zločincem, se tehdejší redakce spokojila s jednou větou informující, že autor knihy byl po válce nespravedlivě odsouzen a v roce 1956 plně rehabilitován.

V roce 1949 Moczarski strávil devět měsíců v mokotowské věznici ve společné cele s J. Stroopem a příslušníkem bezpečnostní policie v Krakově G. Schielkem. V jedné cele se tak sešli bývalí nepřátelé na život a na smrt, šlo o jednu z forem nátlaku během vyšetřování, Moczarski se za války účastnil odbojové operace jejímž cílem bylo Stroopa zlikvidovat, nyní s ním byl posazen do jedné cely... (podobné osudy se daly najít ve věznicích snad všech zemí sovětského bloku, i u nás se po roce 1948 ve vězení potkávali příslušníci domácího nebo zahraničního odboje s válečnými zločinci a kolaboranty).  Mezi touto nesourodou trojicí vznikl zvláštní vztah jisté „spoluvězeňské“ důvěry, Stroop i Moczarski očekávali trest smrti, chvíle v cele si krátili vzájemným vyprávěním o svém životě za války. Poté, co se Stroop a Schielke přesvědčili, že Moczarski není nastrčený provokatér, otevřeně před ním hovořili o akcích, kterých se za války zúčastnili.

Jürgen Stroop byl typickým představitelem rychle povýšeného důstojníka SS, nijak nevynikal inteligencí nebo vzděláním, ale byl velmi cílevědomý, vytrvalý a hlavně zcela poslušný a věrný (jak hlásalo heslo SS „Mou ctí je věrnost“). Byl dokonale zpracován nacistickou propagandou, i ve vězení dokázal Moczarskému citovat celé pasáže z nacistické literatury o historii, politice nebo rasových otázkách. Pro tyto vlastnosti ho různými zvláštními úkoly pověřoval sám Reichsführer SS Heinrich Himmler.

Stroopovo jméno se do dějin zapsalo zejména v souvislosti s jednou událostí - vyhlazením varšavského židovského ghetta na jaře 1943. Této akci Stroop osobně velel a podrobně o ní s Moczarským ve vězení hovořil (neskrýval přitom jistou pýchu na své velitelské schopnosti).

Varšavské ghetto bylo jedno z největších židovských ghett v Evropě, po německé okupaci byla část Varšavy o rozloze asi 300 hektarů obehnána zdí a soustředěno tu bylo celkem asi 440 tisíc lidí. V ghettu panovaly nepředstavitelné podmínky, Němci zde běžně skoro denně vraždili desítky lidí. V letech 1940-42 asi 100 tisíc lidí v ghettu zemřelo na infekční choroby (tyfus). V roce 1942 Němci v rámci svého „konečného řešení židovské otázky“ zahájili postupnou likvidaci ghetta pravidelnými transporty Židů do vyhlazovacího tábora Treblinka. Po odtransportování asi 90% obyvatel ghetta nastal problém - zbylá část (Němci odhadovaná asi na 35 tisíc lidí, ve skutečnosti se v ghettu skrýval dvojnásobek) se již nechtěla dobrovolně podrobit transportům. V ghettu vznikla Židovská bojová organizace (Żydowska Organizacja Bojowa - ŻOB), která se Němcům postavila se zbraní v ruce. ŽOB v ghettu vybudovala desítky podzemních bunkrů, zbraní však měla velmi málo. Jistou (ale hodně nedostatečnou) pomoc poskytl židovským odbojářům polský odboj. V lednu 1943 došlo k prvnímu ozbrojenému střetu a Němcům bylo jasné, že jednoduše již zbylé obyvatele z ghetta neodvezou.

Proto byly soustředěny značné síly a do čela německých jednotek, které měly provést definitivní likvidaci zbytku ghetta, byl osobně Himmlerem postaven J. Stroop, který se již osvědčil např. při „evakuaci“ Židů na Ukrajině. Tzv. Grossaktion byla zahájena 19. dubna 1943 a trvala do 16. května 1943, kdy byla oficiálně ukončena vyhozením Velké synagogy do vzduchu. Po celou tuto dobu probíhaly v ghettu tvrdé boje, šlo o skutečnou vojenskou akci včetně nasazení dělostřelectva. Jak Stroop Moczarskému vyprávěl, jedinou efektivní taktikou se nakonec ukázalo postupné vypalování a srovnávání domů se zemí. Oproti původně předpokládaným několika dnům se akce nakonec protáhla na téměř měsíc. V průběhu bojů docházelo k neskutečným scénám, brutálnímu masakrování židovských zajatců, zbylí byli transporty odesíláni do vyhlazovacích táborů. Židovští bojovníci projevili během bojů mimořádné hrdinství, velení ŽOB spáchalo v květnu 1943 kolektivní sebevraždu v beznadějné situaci poté, co Němci objevili jejich velitelský bunkr. Uprchnout z obklíčeného ghetta se podařilo jen několik desítkám až stovkám lidí.

Po ukončení „Grossaktion“ Stroop vlastnoručně sepsal o průběhu bojů zprávu pro H. Himmlera nazvanou „Varšavské ghetto již neexistuje“ (Es gibt keinen jüdischen Wohnbezirk in Warschau mehr - kompletní sken zprávy zde) - sepsal si tak sám na sebe obžalobu pro poválečný proces. Podle jeho zprávy bylo v průběhu akce zavražděno 56065 Židů (Moczarského Stroop nezapomněl upozornit na to, jak je toto číslo „magicky“ germánsky symetricky uspořádáno) a dalších asi 15 tisíc zahynulo v troskách budov. Území ghetta bylo srovnáno se zemí (foto území ghetta v roce 1945) a po válce na něm měla vzniknout vzorová německá čtvrť v níž jedna z ulic měla být pojmenována i po J. Stroopovi (Jürgen Stroop Allee), což Stroop neopomněl Moczarskému připomenout.

O tom všem Stroop v cele rozprávěl s Moczarským a ten si jeho vyprávění ukládal do paměti. Po „úspěšné akci“ ve Varšavě Stroop krátce působil v Řecku a poté byl jmenován velitelem SS a policie v západním Porýní. Za celou válku se nikdy neúčastnil boje na frontě, prováděl pouze perzekuci v týlu. Velmi zajímavou částí knihy je pasáž věnovaná (sebe)vraždě polního maršála von Klugeho v srpnu 1944. Kluge se podobně jako Rommel do jisté míry namočil do důstojnického spiknutí proti Hitlerovi. Podobně jako Rommel byl vyzván k sebevraždě. V literatuře se uvádí, že spáchal sebevraždu 19. srpna 1944. Moczarskému však Stroop prozradil, že Kluge sebevraždu spáchat odmítl a ve skutečnosti byl zavražděn střelou do hlavy. Otázka věrohodnosti této pasáže zůstává otevřená.

Po válce byl Stroop zajat Američany a dokonce dvakrát odsouzen k trestu smrti - poprvé ho k nejvyššímu trestu odsoudil americký vojenský soud za jeho odpovědnost za vraždy amerických letců na území, které mu velitelsky podléhalo (koncem války Himmler nařídil aby bezpečnostní složky působily k vyvolání „spontánního“ lynčování sestřelených „teroristických“ letců obyvatelstvem). Stroop byl obviněn a shledán vinným z vražd devíti amerických letců. Ještě před provedením rozsudku byl ale vydán do Polska, kde čelil obžalobě z ještě mnohem větších zločinů, zejména vyvraždění desítek tisíc lidí při vyhlazování varšavského ghetta. V Polsku byl k smrti odsouzen v roce 1951 a popraven 6. března 1952.

Moczarski ve vězení zůstal až do roku 1956, v roce 1952 byl odsouzen k trestu smrti, který byl o rok později změněn na doživotí, o čemž se ale Moczarski dozvěděl až o dva roky později. V dubnu 1956 byl v rámci destalinizace propuštěn a plně zproštěn všech vymyšlených obvinění. Ihned po propuštění popsal tisíc listů svými vzpomínkami na rozhovory se Stroopem. Začátkem 70. let začal tyto vzpomínky publikovat na pokračování v několika polských časopisech, knižního vydání se však již nedožil. Až dva roky po jeho smrti byla kniha jeho vzpomínek vydána, některé části byly ovšem cenzurou vyřazeny.

Přílohou textu knihy je i rozhovor s autorem z roku 1974, kde odpovídá na otázku věrohodnosti svých vzpomínek, na to, jak si byl schopen zapamatovat takové množství různých událostí. Moczarski připomíná, že po propuštění z vězení si většinu vzpomínek snažil ověřit v dostupných pramenech a přesvědčil se, že mu Stroop ve vězení nelhal. V dodatcích knihy najdeme i stručný autorův životopis, část osvobozujícího rozsudku z roku 1956 nebo jeho dopis z vězení z února 1955 popisující způsoby mučení, kterým byl vystaven. Tyto dodatky pochopitelně v prvním českém vydání z roku 1985 chyběly.

Kniha vychází ve stejném překladu jako první vydání v roce 1985, v textu najdeme některé nepřesnosti týkající se např. německých hodností, což jsou ale detaily, se kterými se u memoárové publikace dá počítat. Celkově jde o velmi zdařilé dílo, dávající nahlédnout do uvažování vysokého důstojníka SS přímo se podílejícího na nejhorších zločinech za války. Jde o dobrý doplňkový pramen k událostem v židovském ghettu ve Varšavě a zároveň je to i pramen k polským dějinám odrážejícím se na dramatickém osudu autora.