Kniha anglického publicisty žijícího v Londýně vyšla v originálu v roce 1997 v době vrcholící aféry se spícími židovskými účty ve švýcarských bankách. To je i hlavní námět této knihy. Autorův záběr je však širší a popisuje celkově podíl Švýcarska a ostatních neutrálních i spojeneckých zemí na nacistických hospodářských aktivitách.

Po vypuknutí 2. světové války se Němci samozřejmě snažili krýt své hospodářské aktivity v jiných zemích. Německé podniky nebo podíly byly převedeny na spolehlivé občany neutrálních států, aby je nebylo možné zkonfiskovat. Velkou roli v tom hrálo i Švýcarsko.

Švýcarsko, jako neutrální stát uprostřed válečné Evropy, bylo vyhledávaným cílem špionů obou stran konfliktu i pochybných hospodářských operací.

Německo by nedokázalo vést válku bez přísunu strategických surovin, jako železné rudy ze Švédska, chromu a wolframu ze Španělska a Portugalska apod. Tyto suroviny ovšem museli Němci platit v tvrdé měně, nejlépe švýcarských francích. A tyto franky získávali ve švýcarských bankách prodejem zlata. Ovšem odkud pocházelo toto zlato? Do Švýcarska bylo prodáno mnohonásobně více zlata, než jaké byly zlaté rezervy německé Říšské banky před válkou. Prvním zdrojem kradeného zlata byly státní poklady obsazených zemí jako byla Belgie, Nizozemsko, Francie i Československo.

Druhým zdrojem zlata byli pro nacisty Židé. Existoval dokonalý systém totálního hospodářského „využití“ Židů. Devisenschutzkommanda (DSK) SS ždímala obsazené oblasti a Židy o veškeré zlato a ostatní cennosti. Někteří bohatší Židé se mohli vykoupit a odjet do zahraničí, jako např. rakouský Rotschild nebo maďarský Weiss, majitel obrovského průmyslového koncernu, který pod nátlakem musel podepsat jeho předání SS. Ostatní čekal bohužel horší osud. V koncentračních táborech se shromažďovalo veškeré zubní zlato, šperky, náušnice apod., které se odesílalo do tavíren a poté do říšské banky. Zde bylo zlato přetaveno do cihel nebo prutů a označeno předválečným cejchem Říšské banky.

Některé ukradené drahé předměty byly zařazeny do systému „Melmer“, který byl založen v roce 1942 po dohodě s viceprezidentem Říšské banky Emilem Puhlem. Kořist byla dovezena do Říšské banky, zde byla odhadnuta její hodnota, která byla v markách poukázána na fiktivní účet SS na jméno Maxe Heiligera. Předměty potom banka rozprodala prostřednictvím berlínských bazarů. Takto získané zlato potom Říšská banka prodávala švýcarským bankám za potřebné franky nebo jinou měnu. Švýcarům stačilo pouhé potvrzení Říšské banky, že dodávané zlato je z jejích vlastních zdrojů.

Autor popisuje také přístup Švýcarska k židovským uprchlíkům během války. Zatímco Němci měli cestu do této země otevřenou, tak pro Židy si Švýcarsko již v roce 1938 vymohlo označování pasů velkým písmenem "J". V roce 1942 byl navíc schválen přísnější zákon o ostraze hranic, který fakticky znemožnil Židům vstup do země a byli vraceni z hranic zpět tam, kde je čekaly již pouze transporty do koncentračních táborů.

Spojenci se snažili sledovat nacistické hospodářské operace a toky peněz. K tomu sloužila operace „Útočiště“. Jeden z jejích dokumentů nazvaný „Červený dům“ nás informuje o plánech části německých podnikatelů a SS na hospodářské zajištění přežití "čtvrté říše", kdy měly být značné prostředky deponovány v zahraničí prostřednictvím neutrálních osob. Němci si vytvářeli ve Švýcarsku i vlastní hospodářské domény, jako např. oblast Davosu, kde bylo tradiční lázeňské centrum německé klientely.

Autor se věnuje i špionážnímu působení ve Švýcarsku, popisuje styky šéfa švýcarské tajné služby Rogera Massona s šéfem SD Walterem Schellenbergem nebo kontakty šéfa mise OSS v Bernu Alana Dullese s emisary SS. 

Po válce mnohé dokumenty operace „Útočiště“ o hospodářských aktivitách nacistů nebyly vzhledem k přicházející studené válce využity a naopak mnoho válečných zločinců zakotvilo v západních tajných službách jako "odborníci na Východ".

S blížícím se koncem války se SS snažila využít přežívající Židy pro vyjednávání se Spojenci. Některým Židům bylo umožněno za úplatu vycestovat, např. Kasztnerův vlak z Maďarska. Zde se autor nevyhýbá ani kritice některých sionistických organizací, které mnohdy dbaly spíše o vlastní prospěch než o záchranu Židů.

Zmiňuje i případ maďarského zlatého vlaku, který Spojenci zadrželi v Rakousku a který částečně rozkradli američtí vojáci.

V knize je chybně uveden na několika místech rok krádeže čs. zlata - 1938 místo 1939 a je zde i několik dalších překlepů. Překladatel také jména s přehláskami nechal v anglické transkripci, i když se u nás používá německá (např. Goering místo Göring, Buero Ha místo Büro Ha apod.