Když přišla do redakce nabídka recenzovat tuto knihu, ani na chvíli jsem nezaváhal. I když autor je v prvé řadě spíše publicista než erudovaný historik a jeho knihy většinou nepřinášejí žádné nové převratné informace, je třeba mu přiznat dvě pozitiva. V prvé řadě se nesnaží na základě několika faktů pouštět do dalekosáhlých rádoby fantastických spekulací jako např. Viktor Suvorov, ale snaží se situace hodnotit spíše věcně, a pokud možno nezaujatě. V druhé řadě s oblibou používá citace přímých účastníků dění, což jeho knihám přidává na autentičnosti a čtenáři poskytuje možnost udělat si na základě několika subjektivních názorů alespoň rámcovou objektivní představu o různých situacích. Výjimkou solidně zpracovaného tématu není ani tato kniha. Otázka válečných zločinů, spáchaných vojáky pravidelné německé armády, se v samotném Německu otevřela poměrně nedávno. Vzbudila velký ohlas, přesto tyto zločiny stále zůstávají v pozadí zločinů páchaných německým bezpečnostním aparátem. Obecně stále převládá obraz „čisté armády“ a její úloha v prosazování „národněsocialistických myšlenek“ je bagatelizována nebo záměrně zcela opomíjena. Tato kniha, jak sám název hlásá, má bilancovat šestileté válečné působení německé armády a snaží se čtenáři přiblížit, co vedlo německé důstojníky a vojáky k vedení do té doby neznámé vyhlazovací války.

Po úvodní Předmluvě, ve které je stručně nastíněn obsah všech pěti kapitol knihy, začíná kapitola první s názvem Útok na Evropu. Se zadostiučiněním jsem kvitoval, že autor v ní poměrně přehledně rekapituluje vývoj německé armády od kapitulace Císařské armády v roce 1918, přes vytvoření Reichswehru v roce 1921, přejmenování na Wehrmacht v roce 1935 až po přípravy na válku v letech 1938 a 1939. Zajímavý je zvláště popis rozvoje Reichswehru ve dvacátých a třicátých letech. Už v té době byly položeny základy pro koncepci mobilní války a i přes omezení, daná Versailleskou smlouvou, se německá generalita připravovala na budoucí válku. Nový impuls dostalo toto snažení v roce 1933, kdy Adolf Hitler nastoupil do funkce Říšského kancléře. Autor popisuje postupný odklon špiček armády od přísně apolitického postoje k otevřené podpoře režimu, který jim byl schopen a ochoten dát to, co chtějí – novou silnou armádu, nové zbraně a odmítnutí Versailleské smlouvy. Přízeň německé generality si Hitler zajistil zlikvidováním ambicí jejich hlavního rivala, jednotek SA, během tzv. Noci dlouhých nožů v červnu 1934. Následuje popis dalšího rozvoje německé armády, obsazení Porýní v roce 1936, ohlášení Hitlerova záměru v roce 1937 vést agresivní vojenskou politiku, „vyřešení“ krize ve vrchním velení branné moci v roce 1938, kdy se Hitler zbavil svých hlasitých oponentů v čele armády, obsazení Rakouska, Sudet a zbytku českých zemí a postupný vývoj pomyslně zakončují přípravy na válku v srpnu 1939. Autor se snaží nastínit atmosféru, jaká v této době v armádě panovala – na jedné straně uspokojení z nových zbraní, nových vojenských zařízení, budování nových jednotek a kariérního růstu, který nebyl v dobách stotisícového Reichswehru vůbec myslitelný. Na druhé straně nechuť některých důstojníků k metodám režimu, kterému nyní měli sloužit. Ale na tom, co si myslí jednotlivci v rámci armády, už tolik nezáleželo. Ve vedení armády stáli v roce 1939 generálové, kteří byli ochotni tomuto režimu, který jim dal tak mnoho, věrně sloužit. A jestliže je poslušné vrchní velení, je poslušná celá armáda.

Zbytek kapitoly se skládá ze stručného popisu bojů v Polsku v září 1939 a ve Francii v květnu 1940. Tažení v Dánsku a Norsku je zcela vynecháno, ale v kontextu knihy to příliš nevadí. Při popisu operací je samozřejmě kladen důraz na boje v Polsku, kde se němečtí vojáci poprvé dopustili válečných zločinů na polských vojácích. Autor bohužel zmiňuje pouze jeden konkrétní případ, a to když vojáci 15. Infanterie Regiment / 29. Infanterie Division (mot.) postříleli u Ciepielówa na 250 polských zajatců. Dále následuje popis některých incidentů na polských civilistech, většinou židovské národnosti. Už zde se ukázalo, že s dodržováním mezinárodního práva na příslušnících „méněcenné rasy“ si vrchní velení branné moci těžkou hlavu dělat nebude. 4. října 1939 byl vydán rozkaz, kterým byli vojáci, obvinění ze spáchání válečných zločinů v Polsku, amnestováni.

Ve druhé kapitole s názvem Obrat ve válce autor stručně popisuje přípravy německého vrchního velení branné moci na útok proti SSSR a všeobecný optimismus, který v armádě po porážce Francie panoval. Následuje výčet počátečních úspěchů podporujících domněnky, že Rus bude do měsíce zničen. Boje u Smolenska, Kyjeva a Vjazmy sice přinesly statisíce zajatců, ale úporná obrana Rudé armády přinášela způsob boje a ztráty, které německý voják ani jeho vrchní velení neočekávalo. V souvislosti s velkými obkličovacími bitvami je v této kapitole poprvé zmíněn také jeden z největších válečných zločinů německé armády na východní frontě v této rané fázi. Jednalo se o zacházení, resp. o „nezacházení“ se sovětskými válečnými zajatci. Tato činnost, plně spadající do kompetencí armády, zůstala zcela neřešena co se týká ubytování a stravování. Výsledkem byly zajatecké tábory, kde se desítky tisíc vojáků tísnily na otevřeném prostranství obehnaném ostnatým drátem, odkázáni pouze na postupnou smrt žízní a hladem. Následuje popis bojů v zimě 1941/42, personální změny ve velení polních armád, které po porážce německých vojsk u Moskvy následovaly a stále rostoucí Hitlerův podíl na plánovaní operací. Zbytek kapitoly se zabývá popisem boje u Stalingradu, začínající nevole nižších velitelů s rozhodnutími vrchního velení branné moci a také je zde podrobněji zmiňován jeden z oficiálních antifašistických generálů v sovětském zajetí – General der Artillerie Walther von Seydlitz-Kurzbach.

Třetí kapitolu s názvem Zločiny armády lze označit za stěžejní. Zde autor popisuje většinu válečných zločinů, které německá armáda na území Sovětského svazu spáchala, a zároveň ukazuje, co k páchání těchto krutostí v tak velkém měřítku přispělo. Že válka se Sovětským svazem bude válkou ideologickou, to Hitler oznámil vrchnímu velení branné moci již v březnu 1941:

„Musíme se zbavit falešného vojáckého soudružství. Komunista nikdy nebyl naším soudruhem a nikdy naším soudruhem nebude. Povedeme vyhlazovací boj.“

Vrchní velení branné moci se tomuto konceptu s ochotou přizpůsobilo. 13. května 1941 byl vydán Výnos o soudní pravomoci, podle kterého zločiny německých vojáků spáchaných na sovětském civilním obyvatelstvu nebudou trestně stíhány. 6. června 1941 pak byl vydán tzv. Komisařský rozkaz, podle kterého měli být všichni zajatí komisaři Rudé armády zastřeleni. Tak byly už v počátku vytvořeny předpoklady pro beztrestné, v případě komisařského rozkazu pak navíc plánovité provádění válečných zločinů. Důsledky těchto rozkazů měly být dalekosáhlé.

Autor se nejdříve zaměřil na plnění komisařského rozkazu a na základě dochovaných hlášení konstatuje, že se prováděl v cca 80ti procentech bojových divizí. Dále popisuje tvrdost bojů a snaží se ukázat, že část zločinů byla prováděna jako odveta za zločiny spáchané na německých vojácích. Dále je zde popsána účast jednotek polní armády na vyvražďování židovského obyvatelstva. Vše je proloženo citacemi přímých účastníků a otevírá se nám tak možnost nahlédnout do myslí jak prostých vojáků, tak důstojníků a hlavně generálů, kteří příkazy vrchního velení zajišťovali v poli. Skoro samostatnou kapitolu by si zasloužila část věnovaná protipartyzánské válce. Za rychle postupujícími jednotkami německé armády zůstávaly zbytky Rudé armády, vedoucí partyzánskou válku – jev, který veteráni z období 1. světové války neznali. Na tento způsob boje nebylo německé vrchní velení vůbec připraveno. Pořádek v týlu armád mělo na celé východní frontě zajišťovat pouze devět slabých zajišťovacích divizí (Sicherungs Division). Jejich počet byl nedostačující, a tak jediná strategie, kterou armáda začala uplatňovat, byl krvavý teror. Díky výnosu o beztrestnosti si mohli polní velitelé dovolit proti civilnímu obyvatelstvu prakticky jakákoliv opatření. Všechna však měla podobný cíl:

„Děs z německých protiopatření musí být větší než hrozba zbloudilých zbytků bolševických hord.“

Autor popisuje k jaké eskalaci násilí vedlo toto uplatňování principu kolektivní viny a jak je vnímali prostí vojáci. Následuje popis hospodářského drancování země v letech 1941-1943, kdy se na potřeby civilního obyvatelstva nebral absolutně žádný ohled a následné taktiky „spálené země“ uplatňované během ústupu v letech 1943-1944, kdy byly statisíce přeživších obyvatel „evakuovány“ na práci do Německa.

Po takto poměrně rozsáhlém popisu bojů v Sovětském svazu se autor zmiňuje o zločinech německé armády v Jugoslávii, Řecku a později také v severní Itálii, kde byla vedena partyzánská válka stejnými represálními metodami jako v Sovětském svazu a se stejnými výsledky. Neopomněl také připomenout popravu 5 300 italských vojáků na ostrově Kefallónia. V závěru této kapitoly se autor snaží objasnit některé aspekty, které k používání tak masového násilí německou armádu vedly. V závěru zcela objektivně konstatuje, že hlavní vinu nese generalita, která se po válce od vojenských zločinů snažila distancovat. Na její hlavu padá největší odpovědnost za to, že v prostoru své působnosti téměř nikde nezamezila páchání zločinů či násilí – spíše naopak. Nedělat nic proti páchání zločinů je zločin sám.

Čtvrtou kapitolu Odpor v uniformě je možné chápat trochu jako protiváhu ke kapitole třetí, která je k německým důstojníkům a hlavně generalitě tak kritická. Bohužel, jak autor přiznává, skutečný odpor se formoval pouze na úrovni vyšších důstojníků a jen za minimální angažovanosti generálů. Všichni generálové sice Hitlera nebo vrchní velení branné moci, v jehož čele stál Generalfeldmarschall Wilhelm Keitel, kritizovali a někteří měli tu odvahu vyjádřit svůj nesouhlas veřejně. Ale podpořit svá kritická slova činy nechtěl žádný z nich. Generálové vedli válku po které toužili a nic jiného je nezajímalo. Jak se vyjádřil Generalfeldmarschall Erich von Manstein:

„Pruští polní maršálové se nebouří.“

Autor přibližuje čtenáři dvě hlavní postavy opozice uvnitř armády ochotné odstranit Hitlera, kterými byli pozdější Generalmajor Henning von Tresckow a Oberst Claus Schenk Graf von Stauffenberg, a samozřejmostí je vylíčení nepodařeného atentátu na Adolfa Hitlera 20. července 1944 se všemi důsledky, které pro všechny zúčastněné přinesly. Zajímavostí jsou citované reakce některých vojáků bojujících v té době na frontě, kteří tento pokus vnímali jako zradu vojenské přísahy. Do této kapitoly je také vložena část o německých vojenských dezertérech, ve které se spekuluje do jaké míry je možné dezerci chápat jako odpor proti režimu a do jaké míry byla dezerce jen východiskem z beznadějné situace s cílem jen přežít válku.

V poslední páté kapitole Boj až do zániku se autor snaží přiblížit čtenáři myšlenkové rozpoložení německých vojáků a důstojníků na konci války, kdy armáda jako celek stále představovala výkonný ozbrojený aparát, který místo zhroucení bojoval až do posledních dnů. Nejdříve je zde podán popis situace na západní frontě, kde se vedly tvrdé boje o město Cáchy (Aachen). Popisují se zde rozporuplné pocity velících důstojníků i vojáků, kteří chápou beznadějnost situace, ale přesto plní rozkazy a bojují do posledního náboje. Příkladem za všechny je pak uveden Generalfeldmarschall Walter Model, který plní nesmyslný rozkaz držet pozice v obklíčeném Porúří a nakonec v dubnu 1945 spáchá sebevraždu. Boj na východě je popsán podobně jako na západě, zde však posiluje vůli vytrvat také strach ze zajetí. Jako prototyp ideologického velícího generála na východní frontě je pak uveden Generalfeldmarschall Ferdinand Schörner, na konci války velitel Heeresgruppe „Mitte“, známý svojí nesmlouvavou „politikou“ vůči dezertérům či jakéhokoliv náznaku odporu civilního obyvatelstva. Na konci kapitoly je pak stručné celkové shrnutí, které velmi výstižně konstatuje, že armáda:

“...v žádném případě nebyla nástrojem zneužitým všemocným diktátorem,...ve skutečnosti byla armáda až do konce všerozhodujícím mocenským faktorem.“

Z mnoha hledisek se jedná o zajímavou knihu, která předkládá trochu jiný, a nutno říci že pravdivější, obrázek o německé armádě. Tato kniha nedokáže a ani nemůže poskytnout odpovědi na otázky kdo a proč vraždil, jestli jsou všichni příslušníci německé armády zločinci atd. Německá armáda byl soubor téměř 18ti milionů vojáků, mezi kterými se našli lidé různých povah a charakterů. Není možné na nich uplatňovat kolektivní vinu, jedno však měli všichni vojáci společné. Museli poslouchat rozkazy vrchního velení branné moci, které se zcela ztotožnilo s názory svého Vůdce – a to byl největší zločin německé generality. Myslím, že každý, kdo se o historii německé armády alespoň trochu zajímá, by si měl knihu rozhodně přečíst. Mimo to, že přináší mnoho zajímavých informací, donutí člověka také o těchto věcech přemýšlet a hledat k tomuto tématu další prameny. A to se o mnoha jiných knihách říct nedá.