Edice Military brněnského nakladatelství JOTA je již dlouhou dobu čtenářské obci, která je zaměřena na historii válek a vojenství jako takového, dobře známa. Jednotlivé tituly v ní během let postupně vycházející si až na drobné výjimky mohou bezpochyby připsat nejen čtenářský, ale i obchodní úspěch. Pokud si některý knižní titul z nich může dělat ambice na obojí úspěchy této edice, pak to bude volba edice překladu anglicky psaného originálu pod titulem EVERY MAN A HERO vytvořeného zkušenou a zdatnou rukou Richarda Jandy.

Detailní popis jednotlivých etap války s mocnostmi Osy prezentovaný v knize je dokonalou ukázkou čtenářsky atraktivních vzpomínek přímého účastníka těchto významných střetnutí. Dokáže navodit u pozorného čtenáře také vcítění se do toho, jak venkovský chlapec ze skromné farmy s pilou v Alabamě, který od dětských let tvrdě pracoval na rodinném majetku a souvisícím obchodu s dřevem za dolar denně, se dal náboráři dobrovolně zařadit do US Army. Hlavně proto, jak sám přiznal, aby ve všeobecné atmosféře celkového úpadku, strádání, chudoby a špatných roků pro farmaření v době hospodářské krize svým dílem přispěl na obživu rodiny a následně ze svého nevelkého vojenského příjmu mohl zasílat větší část rodině.

Na venkově se řízením osudu dal do služeb místního veterináře, kde se naučil odborným technikám a získal své první „krvavé“ zkušenosti. Jako pomocník veterináře získal jistou schopnost empatie, která je pro práci s nemocnými či zraněnými potřebná jak u lidí, tak u zvířat. Roku 1939 však začala v Evropě válka a politici i vojáci v USA pochopili, že nebezpečí vyplývající z jejich zranitelnosti způsobené malým počtem bojové techniky i těch, kteří by ji uměli používat, stále roste. Pěchota jako zásadní součást pozemní armády byla silně pod potřebnými počty vzhledem ke ztrátám, které US Army zaznamenala za své účasti v minulé světové válce. Proto se nábor do armády stal tak důležitým.

Osud tomu chtěl, že se dostal do řad Big Red One, Velké Červené Jedničky, neboli 1. pěší divize, jejímž symbolem byla nášivka s tímto číslem. Za Velké války měla divize do ukončení války přes dvacet tisíc mrtvých a nespočet raněných, což nejlépe svědčí o její nebezpečné bojové činnosti. Popis bojové cesty této slavné divize však není omezen na Den D a Normandii, jak by se čtenář mohl z titulků na přebalu domnívat.

Lambertovo zařazení v armádě neslo hrdý a vojáky respektovaný titul Zdravotník.

Přidělení ke 2. praporu znamenalo, že na jeho příslušnících bude muset uplatnit své zkušenosti s užíváním injekční stříkačky, sešíváním ran a zastavováním krvácení. Dodatečné školení ve Fitzsimmonsově Všeobecné nemocnici v Denveru, Colorado znamenalo pro Raye získání dalších a jak se ukázalo, opravdu potřebných medicinských zkušeností a znalostí. K povinnostem zdravotníků v boji patřilo i provádění transportu raněného ve dvojici s jiným zdravotníkem na nosítkách na plukovní ošetřovnu, kde péče o raněné pokračovala.

Ray měl to náhodné štěstí, že se v armádě setkal se svým bratrem jménem Euel, spolu pak sloužili delší dobu v jedné jednotce – 16. pěším pluku. To oběma bratrům umožnilo občasné setkání, což má na mladé lidi v armádě svůj pozitivní vliv.

Tyto události v Rayově životě a zbytek výcviku jsou popsány ve třech kapitolách.

Následuje popis přesunu na bojiště přes Velkou louži do severní Afriky, kde se spolu s jinými jednotkami Spojenců vylodila u alžírského města Oranu i 1. pěší divize.

Kniha dále obsahuje popisy jednotlivých operací, kterých se Ray v řadách divize zúčastnil, a to jak z hlediska obecného průběhu, tak i osobními prožitky nabité konkrétní části nebo fáze. Právě tyto pasáže jsou z hlediska čtenáře rozhodně nejatraktivnější a dokonale vystihují atmosféru, která panovala na bojištích 2. světové války.

Kapitoly 4 až 11 obsahují právě takové osobní zážitky člověka, který je na vlastní kůži zakoušel. Hrdinské skutky individualit jsou zde zdánlivě potlačovány až marginalizovány - jak bylo v armádě vždy zřejmé, v boji musí být tím nejpevnějším poutem a zásadou chránit druh druha i za cenu nasazení vlastního života.

Ne každý si vždy uvědomuje, že sebeobětavost a statečnost v boji nejvíce pomáhá vytvořit pouto kolektivního bytí, které zná každý voják, jenž strávil nějaký čas se svojí jednotkou v boji. Vědomí, že tě brání a možná v případě tvých potíží či zranění i zachrání tvůj bratr ve zbrani, posiluje také pouto vížící každého vojáka ke kladným tradicím jeho jednotky a hrdosti na to, že je jejím příslušníkem.

Dá se směle konstatovat, že vzhledem ke specifickým podmínkám vojenského a zvláště válečného prostředí se jistým způsobem objevují ve všech armádách účastnících se velkých konfliktů minulosti, a to do značné míry bez ohledu na politické zřízení panující v dané zemi, jíž armáda patří. Ne vždy je to kladem, zvláště když onen armádní tradicionalismus je zneužíván a navázán kupříkladu na tradice kruté či koloniální.

Právě takovéto zásady zde prolínají takřka celý obsah knihy jako zcela nepřehlédnutelné životní moto jejího autora a dalších osob, které ve vzpomínkách veterána mnoha operací a bojů najdeme. Je tak trochu paradoxem, že společenský systém upřednostňující demokracii, svobodu jednotlivce a jeho konání před oktrojováním „správných zásad“ obyvatelstvu prostřednictvím politiky a jejích nástrojů tak důrazně ukázal své přednosti v boji o přežití lidstva oproti diktátorským snahám fašistických, nacistických a jiných válkychtivých mocností, i když byl často ve volnosti jednání omezován právě svojí demokratičností a zásadami osobní svobody.

Takové věci lze při troše pozornosti při četbě této knihy nalézt takřka na každém kroku a není náhodou, že nejvyšší míra humanismu a lásky k bližnímu se projevuje v boji hlavně u zdravotníků. Viz například kurziva na str. 147 a následný dodatek: Ve válce lze odpustit spoustu věcí; nechat na holičkách spolubojovníky k nim však nepatří.

Detailní popis vylodění v Normandii vzpomínající na Den D, který je sám o sobě velice dramatický a z hlediska nejen literárního určitě velmi hodnotný, lze doplnit rozšiřující poznámkou o tzv. Výsadkových člunech Higgins, zmiňovaných na str. 157 v 8. kapitole pod úvodním titulkem Udatný počin – Přímo do pekla.

Šlo o americký LCVP (Landing Craft, Vehicle, Personnel) určený pro 36 vojáků s možností vézt na palubě například i džípy a vylodit je přímo na pobřeží, jehož trup, tedy boky, paluba a záď, byly na rozdíl od příďové ocelové sklápěcí rampy vyráběn v New Orleans z mnohovrstevné překližky a proti střelám i střepinám poskytoval tudíž jen velmi omezenou ochranu. Jejich nespornou výhodou oproti tomu bylo, že na přídi měly ponor pouhých 60 cm, při vysazování na pobřeží se mohly přiblížit velmi blízko, takže výsadek nebo vyjíždějící džíp se k pobřeží nemusel dlouhou dobu pod ostřelováním nepřítele brodit hlubší vodou. Byly však také známy svou značnou nestabilitou na neklidném moři, o které hovoří i Ray Lambert.

Britové, kteří tyto čluny v USA kupovali a dávali na ně své čtyřčlenné posádky námořníků z Royal Navy uvyklých větším lodím, je zprvu pohrdlivě nazývali dřevěné necky (wooden hutch], ale v boji na ně poněkud změnili názor, protože jiné typy vyloďovacích plavidel s větším ponorem na přídi musely vezený výsadek často doslova vyhnat do hluboké vody, kde pak zhusta docházelo i k utonutím vojáků, obtěžkaných municí, zbraněmi, konzervami a dalšími vojenskými potřebami.

Pokud se vrátíme k tomu, co je meritem věci – tedy knize samé, pak je na její dokonalé stylizaci patrný vliv spoluautora Jima DeFelice, který obdobným způsobem například zpracoval osudy Chrise Kyla pod názvem Americký sniper i další jeho autorské počiny jsou z českého trhu známé.

Řada životů, které Lambert zachránil, mu zajistila zařazení do řad bezesporu obdivuhodných válečných veteránů, kteří nejenže neprojevovali nikdy snahu chlubit se počtem mrtvých nepřátel, ale spíše a jistě daleko raději se mohl pyšnit počtem všech, kterým jejich život vrátil, aby jej mohli dožít. Při výročí 75 let vylodění v Normandii mu svůj osobní pozdrav věnoval americký prezident. Štábní seržant Ray Lambert se stal nejvíce vyznamenávaným členem Zdravotního sboru US Army a dostal se mezi ty vojáky, jež byli celým svým životem příkladem nejen svým spolubojovníkům.

I jemu pak osud dopřál svůj život dožít naplno – dožil se 100 let a v kruhu svých blízkých odešel na věčnost v Seven Lakes, North Carolina, USA.

V úvodu této vynikající publikace uvedl autor následující dedikaci:
Všem těm, které jsem ztratil – Billovi, Estelle, mým zdravotníkům, dobrým přátelům

A těm, kteří mi pomáhají nezapomenout -. Arthurovi, Lindě, Barbaře, mé rodině a dobrým přátelům.

Následuje citace modlitby presidenta F. D. Roosevelta v Den D, 6. června 1944. Pochopení těchto slov plných citů, pokory a přání Božího požehnání všem synům amerického národa spolu s vírou ve vítězství se lépe chápe po pročtení celé knihy a jejím důkladném promyšlení. Přeji ty nejlepší zážitky při četbě i při přemýšlení o tom, čím se v dějinách vyznačují činy člověka hodného toho jména.