Zkratka SS je i s příslušnou konotací známa snad každému zájemci o historii. Snaha českého čtenáře dozvědět se více o této hrozivé organizaci, opoře Hitlerovy moci a pánu koncentračních táborů ale narážela na neprostupnou hradbu brakové literatury, která se věnovala jakýmsi „tajným archivům“, bojům Waffen-SS na frontě (které vykreslovala veskrze hrdinsky, přičemž kolem válečných zločinů potichu našlapovala), případně se do historického rámce Schutzstaffel zasadil text spíš beletristický než faktografický. O SS jako celku se útržkovité informace sháněly jen těžko.
Tuto neradostnou situaci se rozhodlo napravit pražské nakladatelství Grada Publishing, známé původně hlavně technickou literaturou. Historická edice ale míří hodně vysoko, kromě SS: Elity ve stínu smrti v ní vyšla rozsáhlá biografie Josepha Goebbelse, paměti Alberta Speera nebo životopis Wilhelma Canarise.
Autorem je Heinz Höhne, německý novinář a historik, a výsledek jeho práce – ač původně vydaný v roce 1967 – je dodnes považován za klasický základní zdroj. Důvodů je hned několik. Předně, rozsah knihy je 582 stran. Z toho 12 stran zdrojů, 16 stran zabírá jmenný rejstřík a poznámek je na 85 (!) stran. Celkových 460 stran textu je tak opatřeno 3757 poznámkami: na stránce jich je tak v průměru více než osm!
Höhne postupuje při mapování dějin Schutzstaffel systematicky: celkem sedmnáct kapitol je seřazeno tématicky a chronologicky. V úvodu autor shrnuje stav historického výzkumu v půlce šedesátých let, jenž byl vskutku tristní. Poměrně ostře se vymezuje proti některým pracím, neboť „kdo přistupuje k psaní historických knih lehkovážně, musí počítat s tím, že mu odborníci mnohé chyby vytknou“ (s. 13). Polemizuje také s některými zjednodušujícími závěry a hned na začátku tak vlastně naznačuje vyznění celé knihy: totiž že SS nebyla jednolitá organizace, ba naopak.
Další části nesou názvy Založení SS, Heinrich Himmler, Z osobní stráže stranickou policií, Uchopení moci, Röhmův puč, Řád, Heydrich a Gestapo, SD, Hlavní úřad říšské bezpečnosti, Zahraniční politika SS, Politika menšin na východě, Konečné řešení, Moc a bezmoc SS, Waffen-SS, SS a německý odboj a Závěr.
Je tedy zřejmé, že Höhne se snaží o co nejširší záběr, a to jak časový, tak i tématický. Čtenář tak neskočí rovnýma nohama do přelomu třicátých a čtyřicátých let, ale sleduje SS od zárodku ve 20. letech k nejmocnější organizaci Třetí říše. Během toho Höhne vyvrací některé mýty: třeba se poměrně rozsáhle věnuje Noci dlouhých nožů, přičemž podává obraz událostí odlišný od běžně reprodukovaného. Čtenáře, jenž od převzetí moci Hitlerem považoval Německo za bezvýhradně totalitní stát, překvapí třeba informace o trestním stíhání esesáků, kteří při výsleších umlátili politické odpůrce. Podobně překvapivě působí třeba informace o předválečné snaze SS na jedné straně podporovat (a organizovat!) vystěhování židů do zahraničí, na druhé budovat koncentrační tábory. Stejná míra překvapení je na místě v pasáži o kontaktech Himmlera s německým odbojem plánujícím odstranit Hitlera.
Úkolem recenzenta ale není reprodukovat předkládaná fakta, k tomu je mnohem vhodnější si knížku přečíst. :-) Höhne se samozřejmě nevyhnul některým drobným lapsům: třeba v popisu atentátu na Heydricha staví do holešovické křižovatky „čtyři muže se samopaly a ručními granáty“. Podobně při osvobození Mussoliniho z Gran Sassa Höhne podléhá Skorzenyho výkladu událostí, který přestože na akci neměl prakticky žádné zásluhy, slízl i zde veškerou smetanu.
Novější historické monografie už také opravují některá tvrzení (což je logické, vezmeme-li v potaz téměř půlstoletí uplynulé od prvního vydání). Příkladem budiž pasáž o rozkazu k likvidaci politických komisařů, kdy autor roli armády úplně pominul (přitom polní maršál Reichenau si původní rozkaz vyložil šířeji než původně). Podobně je Wehrmacht vyviněn z vyhlazování židů na východě: přitom jak dokazuje Wolfram Wette v knize Wehrmacht (česky vydalo roku 2006 nakladatelství Argo), svalit veškerou vinu na SS také není možné. Podobně označení požáru budovy říšského sněmu za „zoufalý čin nizozemského námořníka van der Lubbe“ (s. 73) dnes již neobstojí.
České vydání dopadlo dobře, překlad se čte velice hezky, jazykově ani slohově se Marii Bervicové nic vytknout nedá. Překlepy se vyskytují jen zřídka, jako např. na straně 250: „likvidační akce (…) na jaře 1930, při níž bylo zastřeleno 3500 Poláků“. Zamrzí, že odborná terminologie byla přeložena doslovně (Schütze → střelec, Heeresgruppe → skupina vojsk, Panzerkampfwagen → pancéřové vozidlo, Rottenführer → rotmistr či zákopníci místo ženistů), ale vzhledem k tomu, že zaměření knihy je úplně jiné a špatně přeložených termínů je v porovnání s celkovým rozsahem jako šafránu, lze to odpustit.
Kvituji také absenci obrazové přílohy: text doplňuje jen několik jednoduchých mapek např. počtů židovských obětí podle země apod. Protože obrazových publikací či dokumentárních filmů o SS je na trhu dost, působí zaměření čistě na faktografickou stránku věci svěže a seriózně.
SS: Elita ve stínu smrti je v některých oblastech lehce překonaná novými historickými výzkumy, ale jako celek ji stále lze považovat za vynikající základní zdroj. O to víc, že ze seriózních vědeckých prací o Schutzstaffel byla jako jediná přeložena do češtiny. Výsledná cena sice není zrovna lidová, ale mám-li si vybrat mezi několika levnějšími knihami nevalné úrovně a jednou kvalitní, rozsáhlou prací, rád snahu Grady o vydávání hodnotné literatury podpořím.