Kniha britského autora, podle obálky předního odborníka na tankovou techniku, nás má seznámit s vývojem tanků a jejich použitím.

Výklad začíná vznikem prvních tanků za první světové války, jejich bojovým nasazením na západní frontě, dále pokračuje nesnadným obdobím konstrukce tanků ve dvacátých letech, kdy vojenští odborníci ještě neměli ujasněný názor na jejich použití. Největší část knihy potom zabírají tanky 2. světové války a na konci je ještě nastíněn poválečný směr vývoje.

Trochu mě zamrzelo, že se autor v knize vůbec nezmiňuje o československých tancích, které byly přitom velmi kvalitní (LT vz. 38 byl v první fázi války asi nejlepší lehký tank), byly vyváženy do řady zemí a velmi pomohly Wehrmachtu v prvních letech války.

V knize jsou také nepříliš kvalitní fotografie a několik map. O mapách se musím blíže zmínit, protože jsou skutečnou ostudou knihy. Jsou nekvalitně okopírované z anglického originálu, ale hlavně jsou obsahově naprosto nesmyslné. Na straně 83 je mapa, na které má několik šipek znázorňovat německý útok na Polsko v září 1939. Polsko na mapě představuje jakýsi podivný hybrid, který má západní hranice, které odpovídají roku 1939 a východní hranice z roku 1945 ale bez východního Pruska, dále je na mapě existující Československo v hranicích z roku 1945, Podkarpatská Rus je ale součástí Rumunska! Na straně 137 je pak mapa, která má zobrazovat průběh německého útoku na SSSR. Zde je opět existující Polsko v hranicích z roku 1945, součástí Polska je i východní Prusko. Sovětský svaz má hranice z roku 1945, jeho součástí je tedy Podkarpatská Rus, ale Besarábie je stále součástí Rumunska. Dále je na mapě existující Československo a Maďarsko v předválečných hranicích. Prostě naprosté nesmysly.

Na knize se bohužel také podepsal nepříliš kvalitní překlad. Britské bitevní tanky překladatel zásadně označuje termínem „křižníkové tanky“, stíhače tanků jsou pro něj „tankoborce“ (zastaralý termín, který se po válce neujal). Nemá také sjednocenou terminologii, tak se v knize dočteme v jedné větě o „pancéřových“, „obrněných“ a zároveň o „tankových“ divizích. Překladatel si také plete tankové divize, tankové skupiny (Panzergruppen) a tankové sbory (Panzer Korps), takže zde najdeme takové perly, jako např: „...skupina armád Mitte, nejdůležitější úsek německé fronty, využívala dvou tankových divizí...“ (správně samozřejmě 2 tankových skupin) nebo „...úder měl být svěřen skupině armád B, pod velením von Bocka, a proto mu byla přidělena celá tanková divize...“! Na straně 142 si spletl Krym s Kavkazem („...v létě roku 1942 zahájili Němci velkou ofenzívu ve směru Krym...“). O řece Máse píše jednou holandským tvarem „Maas“ (str. 89), jinde zas francouzsky „Meuse“ (str. 172). Generála Brandenbergera přejmenoval na Brandenburgera (str. 172), asi podle vzoru hamburger...

Samotný autorův text je jinak na poměrně dobré úrovni, i když i zde se najde řada chyb a sporných tvrzení. Tak např. prototyp SMK nebyl nazván podle „konstruktéra“ Sergeje Mironoviče Kirova (str. 84), ale podle bolševického předáka Kirova zavražděného v roce 1934. Z jeho výkladu vyplývá, že těžký tank KV přímo vycházel z vícevěžových prototypů SMK a T-100 (str. 84), ale KV pouze převzal některé prvky z SMK. Vůbec jeho popis vývoje sovětských tanků je velmi stručný, stejně jako u jiných západních autorů. Jeho tvrzení, že Hitler oslabil jednotky v moskevském směru už v plánu Barbarossa není pravdivé (str. 136), naopak Hitler to učinil až v srpnu v rozporu s plánem. Není pravda, že v roce 1942 doplnili Němci svou tankovou výzbroj Panthery a Tigery (str. 141), protože ty se začaly velmi pomalu vyrábět až od konce tohoto roku. Tiger nebyl PzKpfw IV (str. 122), ale VI. PzKpfw III neměl 50 mm kanon délky L/47 (str. 117), ale L/42. Vůbec označování německých kanonů je v knize poněkud zvláštní: např. „KwK typ L/60“ bez uvedení ráže apod.

Autorův výklad přípravy německého plánu útoku na západní frontě také neodpovídá realitě (str. 87), vůbec se nezmiňuje o zásadním Mansteinově vlivu na změnu plánu. Když tvrdí, že z 20 000 sovětských tanků byla většina zastaralá, a proto prý „nemohla vést s německými tanky rovnocenný boj“ (str. 115), tak zapomíná, že stejně tak většina německých tanků nasazených do operace byla beznadějně zastaralá a i kdyby jen 10% sovětských tanků bylo moderních, tak by to bylo mnohem více než počet moderních tanků na německé straně.

Těchto zbytečných chyb je skutečně škoda, protože celkově kniha mohla být velmi dobrá. Výborné jsou zejména pasáže týkající se vývoje systémů odpružení, různých typů munice (kumulativní apod.) nebo protitankových zbraní (PIAT, Panzerfaust atd.).