Kniha známé rakouské historičky se zabývá Hitlerovým mládím, hlavně jeho životem ve Vídni v letech 1908-1913. Není ale jen životopisem mladého Hitlera, zároveň je i skvělou sondou do politického, kulturního a sociálního prostředí Vídně před první světovou válkou.
Pro poznání Hitlerova života ve Vídni existuje poměrně málo spolehlivých pramenů. On sám svoje mládí vylíčil v Mein Kampfu, ale ten musíme brát spíše jako politický manifest než jako spolehlivou autobiografii.
Po druhé světové válce vyšla sice řada knih o Hitlerově mládí, vyrojila se i řada jeho údajných přátel z mládí, ale většina z těchto publikací byla poznamenaná značným konjunkturalismem a vykreslovala mladého Hitlera, tak jak ho lidé chtěli vidět, tedy jako odporného antisemitu už od mládí. Tvrdilo se, že nechal svou matku zemřít bez pomoci v Linci, že byl ve skutečnosti poměrně zámožný, že příčinou jeho antisemitismu byla syfilis, kterou chytil od židovské prostitutky, že ho na vídeňskou akademii odmítl přijmout židovský profesor, že měl židovské předky a další podobné báchorky. Příkladem autora, který se svezl na této vlně, byl např. jistý Josef Greiner - v roce 1947 vydal knihu nazvanou „Konec Hitlerova mýtu“ vykreslující děsivý obraz mladého Hitlera. Až později se zjistilo, že tentýž Greiner napsal už v roce 1938 naopak velmi oslavný spisek o Hitlerovi pod názvem „Náš boj a vítězství“....
Realita byla ve skutečnosti úplně jiná. Jako poměrně spolehlivý pramen se ukázaly vzpomínky Hitlerova přítele z mládí Augusta Kubizeka, které vyšly v padesátých letech. Po vydání knihy byl Kubizek obviňován, že ukázal mladého Hitlera v příliš málo černých barvách. Kubizek žil s Hitlerem ve Vídni v roce 1908 a autorka z jeho vzpomínek často cituje. Dalším poměrně spolehlivým pramenem jsou vzpomínky dalšího Hitlerova známého z mužské ubytovny Reinholda Hanische, které jsou v knize také často citovány. V knize jsou také samozřejmě často citace z Mein Kampf, které jsou mnohdy dávány do kontrastu se skutečnými Hitlerovými názory a postoji v době jeho života ve Vídni.
Kniha je rozdělena do několika kapitol, každá se zabývá určitou u oblastí života v předválečné Vídni, politickou a sociální situací, kulturou, národnostními spory apod. U každého tématu si autorka všímá Hitlerových názorů. V kapitole „Politické vzory“ nás autorka seznámí s lidmi, které Hitler považoval za své politické vzory, jako byl vůdce všeněmců Georg Schönerer nebo populární starosta Vídně Karl Lueger. Oba tito politici byli radikální antisemité, což bylo tehdy na rakouské politické scéně poměrně běžné. V kapitole „Rasoví teoretici a vykladači světa“ autorka uvádí příklady bizarních rasových teorií lidí jako byl Guido von List nebo Lanz von Liebenfels, které pomáhaly utvářet Hitlerovo vidění světa.
Kapitola „V parlamentu“ popisuje rozklížený rakouský politický systém. Autorčin popis jednání rakouského parlamentu nepostrádá prvky humoru. V předlitavském parlamentu byli zastoupeni poslanci osmi národností a každý z nich mohl pronášet projevy ve svém rodném jazyce. Délka projevu navíc nebyla omezena. Řada poslanců toho využívala pro různé obstrukce a práce parlamentu byla po většina času naprosto paralyzována. Vynikali v tom např. čeští národní socialisté, jeden z nich dokázal za řečnickým pultem strávit při čtení novin, přikusování šunky a popíjení vína neuvěřitelných 13 hodin. Mezi rusínskými poslanci nebyly výjimkou rvačky. K šarvátkám docházelo i mezi německými a českými poslanci. Vídeňané, kteří měli volný vstup do parlamentu, se sem na jednání chodili dívat jako do divadla. Několikrát zde byl i mladý Hitler a byl tímto divadlem dosti zhnusen.
Napětí mezi jednotlivými národnostmi bylo v Rakousku skutečně značné. Němci se cítili ohroženi rychlým populačním i průmyslovým vzestupem slovanských národů a řada z nich se uchylovala k extrémnímu německému nacionalismu. Z toho těžili např. Schönererovi všeněmci, kteří požadovali sjednocení se silnou německou říší, útočili proti Židům, katolíkům a Habsburkům, které obviňovali z „poslovanšťování“ rakouské říše. Všeněmci byli paradoxně jedni z největších nepřátel císařského dvora. Mladý Hitler byl také jejich stoupenec, ale poučil se i z jejich politických chyb a později se ve své politické kariéře soustředil výhradně na Židy, aby „nerozmělňoval“ působení nenávisti davu.
Do Vídně směřovaly proudy přistěhovalců zejména z českých zemí, podle některých odhadů byla 1/4 až 1/2 obyvatel Vídně českého původu. Starosta Vídně Karl Lueger na všech přistěhovalcích požadoval složení přísahy, že budou „udržovat německý charakter Vídně“. Také antisemita Lueger byl Hitlerův oblíbený politik, obdivoval na něm zejména jeho řečnické umění a schopnost ovládat masy.
Co se týče vlastních Hitlerových názorů na Židy v tomto období, tak překvapivě nejsou doloženy žádné jeho antisemitské výroky. Naopak, rodinný lékař jeho rodiny dr. Bloch (židovského původu) na něj měl jen ty nejlepší vzpomínky (v roce 1938 mu Hitler umožnil vycestovat z Německa), v mužské ubytovně měl Hitler přátele zejména mezi Židy a v častých politických debatách, které se zde vedly, se jich dokonce zastával. Své obrazy prodával židovským obchodníkům a měl s nimi naprosto korektní vztahy (není pravda, že by ho okrádali). S přítelem Kubizekem, který chodil hrávat na piano, navštívil několik židovských rodin a líbilo se mu u nich. Později v Mein Kampf se Hitler stylizuje do podoby radikálního antisemity již ve Vídni, což ale neodpovídá realitě. Antisemitismus se v Hitlerově mysli stal ústředním bodem zřejmě až později, během nebo až po skončení 1. světové války, kdy to byl výhodný politický kapitál. Jeho židovský přítel z ubytovny Hanisch, který se později stal jeho politickým nepřítelem, nemohl ve 30. letech uvěřit, že se z Hitlera stal antisemita a snažil se ho v tisku zesměšnit poukazy na Hitlerovy četné židovské přátele ve Vídni.
Co se týká Hitlerova vztahu k Čechům, tak z vídeňského období nemáme doklady o jeho názorech. S Kubizekem bydlel v roce 1908 v podnájmu u Češky Zakreysové a měl s ní dobré vztahy. Později v Mein Kampf pouze opakuje známá klišé, která se o Češích po Vídni šířila.
Autorka shrnuje: Hitler ve Vídni byl naprosto nezajímavý, v ničem nevynikající, velmi plachý podivínský mladík. Hodně četl, ale zejména různé politické plátky a brožury vydávané všeněmci nebo jinými radikály. Když se později dostal do čela německé říše, tak lidé, kteří ho znali v jeho vídeňském období, nemohli uvěřit jeho strmé politické kariéře.
Kniha Brigitte Hamannové vyvrací mnohé tradované mýty o mladém Hitlerovi. Zároveň je to i skvělá studie o Vídni a jejím politickém, sociálním a kulturním prostředí před první světovou válkou a velmi čtivým stylem nás uvádí do dobové atmosféry.