Necelý měsíc po událostech Křišťálové noci se podařilo z Berlína vypravit první transport 196 dětí do Anglie.
Malými pasažéry tzv. „Kindertransportů“ byly v naprosté většině děti židovského původu jejichž rodiče neměli dostatek prostředků na vycestování celé rodiny do jiné země a chtěli prozatím alespoň své děti poslat do bezpečí, mimo dosah nacistů. Východiskem se stala adopce dětí britskými rodinami, která nebyla zatížena tak vysokými poplatky a byrokratickými obstrukcemi, jako emigrace z ekonomických nebo politických důvodů.
Akce byla umožněna počátečním souhlasem britské vlády poskytnout dočasný azyl dětem do věku 17 let, jejichž rodiče byli po Křišťálové noci internováni v koncentračních táborech. Všeobecně se předpokládalo, že jakmile to politická situace v Německu dovolí, děti se vrátí k rodičům; pouze u dětí, jejichž rodiče byli politicky exponováni, a u sirotků, se počítalo s tím, že v Británii zůstanou, nebo budou pokračovat do Palestiny nebo zámoří.
Společným úsilím několika židovských a křesťanských humanitárních organizací se v období od prosince 1938 do září 1939, kdy vypukla válka, podařilo dopravit do Velké Británie téměř 10.000 dětí z Německa, Rakouska, Československa a Polska. Naprostá většina z nich se už s rodiči nikdy nesetkala.
„Züge in das Leben, Züge in den Tod“
„Vlaky k životu, vlaky na smrt“
sousoší před nádražím v Berlíně připomíná transporty dětí do Anglie i transporty do Osvětimi