Britské Bomber Command v noci z úterý 23. na středu 24. listopadu 1943 provedlo třetí nálet v „Bitvě o Berlín“, bylo to hned následující noc po jednom z nejničivějších útoků na „Big City“ (mezi osádkami britských bombardérů rozšířený název pro hlavní město „Reichu“). Bylo nasazeno 383 letounů — 365 Lancasterů, 10 Halifaxů a 8 Mosquit.

Počátek náletu byl určen opět na 19:58, stejně jako předcházející noci, ovšem celkový plánovaný čas útoku byl, vzhledem k menšímu počtu nasazených strojů, zkrácen o pět minut (čas nad cílem, time over target, 19:58—20:15).

Nálet všech dosažitelných strojů hned následující noc nebyl zcela běžnou záležitostí (už vzhledem k enormnímu množství práce pro pozemní personál), zejména na cíl v hlubokém protivníkově zázemí, navíc byl naplánován brzký začátek náletu — tedy stroje také musely poměrně časně vzlétnout. Díky tomu se také zdaleka nepodařilo připravit všechny stroje. (Pokud odečteme od počtu Lancasterů nasazených přechozí noci ztracené letouny, stále máme pro nálet v noci na 24. listopadu o více než devadesát strojů méně.) I tak kupříkladu na stroje 101. squadrony ze základny Ludford Magna zbrojíři vůbec neměli šanci stihnout zavěsit původně plánovaný pumový náklad, takže stroje této jednotky vzlétaly oproti plánu lehčí o 2000 liber. (Nicméně nemůžeme říci, že by šlo pro tuto noc o nějaký „masový jev“.) Mimo to se spěch, s jakým byly stroje připravovány na nálet hned v následujícím dnu, projevil i ve vyšším procentu předčasných návratů. Ať už kvůli námraze či pro technické závady se obrátil zpět o více než třetinu větší (procentuálně větší) podíl strojů, než v noci na 23. listopadu (a to chyběly Stirlingy které se všeobecně vyznačovaly nejnižší mírou spolehlivosti, takže měly největší procentuální „návratnost“, ostatně i Halifaxy byly o něco méně spolehlivé ve srovnání s Lancastery).

Předchozí noci, při náletu na Berlín, byly nad Německem naposledy nasazeny těžké čtyřmotorové stroje Short Stirling. Již v předcházejících týdnech bylo rozhodnuto o přezbrojení jednotek No. 3 Group na bombardéry Avro Type 683 Lancaster, protože Stirlingy měly při bojových akcích soustavně vyšší podíl ztrát jak než Lancastery, tak i než Halifaxy, jejich nasazování nově již jen na méně nebezpečné operace navíc mělo zabránit vcelku zbytečným ztrátám osádek do té doby, než budou jednotky přezbrojeny na lépe vyhovující stroje. (Nadále byly Stirlingy nasazovány již jen při relativně méně nebezpečných akcích nad okupovanou západní Evropou, při kladení bezkontaktních protilodních min v pobřežních vodách, a také při zásobování hnutí odporu v okupovaných zemích. Nutno ovšem poznamenat, že zejména poslední ze zmíněných činností také nepatřila zrovna k těm nejbezpečnějším.) Vedle toho také alespoň nad Berlín již nebyly vysílány ani bombardéry Halifax starších verzí Mk.II a Mk.V. (Týkalo se to všech squadron Main Force, tedy jednotek z No. 4 a No. 6 Group. Výjimkou byla 35. squadrona z No. 8 Group, tedy z Pathfinder Force, u které právě v té době probíhalo přezbrojování na zbrusu nové, a také výrazně výkonnější, stroje Handley Page Halifax Mk.III. Ty měly, vedle upraveného křídla s větším rozpětím, také nové, výkonnější, motory Bristol Hercules VI, takže tato nová verze Halifaxu měla lepší výkony i letové vlastnosti, a to i ve výšce.) Halifaxy se nad Berlínem znovu objevily v noci na 30. prosince 1943 (v pořadí osmý nálet), a po další přestávce až při náletu v noci z 20. na 21. ledna 1944, což byl již jedenáctý nálet na „Big City“ v řadě.

Cíl byl opět označen kombinací metod s kódovým označením Parramatta (značkovací pumy, Target Indicators, byly odhozeny podle údajů radaru) a Wanganui (pro případ, že cíl bude zcela zahalen oblačností, byly podle radaru současně svrhovány také padáčkové značky, sky-markers), bez ohledu na skutečnou situaci nad cílem, tedy stejně jako minulou noc. (Jinak bylo běžné, že osádky „značkařů“ volily mezi svržením značkovacích pum nebo padákových značek, kombinace obou bez ohledu na povětrnostní podmínky nad cílem náletu byla velitelstvím určena jen pro Berlín — takže se vcelku rychle ujal neoficiální název the Berlin method.) Skutečností ovšem je, že osádky britských bombardérů i tuto noc nalezly Berlín zahalený oblačným příkrovem — ale přes oblačnost byly zřetelně vidět požáry stále ještě zuřící po předchozím náletu, kdy se ještě zdaleka ne všechny podařilo uhasit. PFF cíl opět dobře vyznačilo a Berlín byl opět těžce bombardován. Pochopitelně ale nasazení jen části strojů se projevilo na celkové tonáži pum — nad cílem bylo tentokrát svrženo „jen“ 1377 tons (1399 „metrických“ tun) leteckých pum, z toho 734 tn (53,30 procenta) trhavých a 643 tn pum zápalných. Ale i tak na zemi přišlo o život na čtrnáct set lidí. Ovšem ani tuto noc osádky bombardérů neměly jediný fotografický snímek cíle, všechny negativy zachycovaly pouze oblačnost a padákové značky. Ostatně s obdobným výsledkem se následujícího dne na letiště Benson vrátily i dva fotoprůzkumné Spitfiry.

V oblasti cíle bylo ztraceno osm strojů, rovným dílem padly za oběť flaku a nočním stíhačům. Jednou ze ztrát Pathfinders byl i stroj velitele 83. squadrony, kterým tehdy byl Wing Commander Ray Hilton, DSO, DFC & Bar. ¹) Jejich Lancaster Mk.III sériového čísla JB284 (OL-C) zasáhl berlínský flak během přiblížení k cíli, několik desítek vteřin před odhozením značkovacích pum. Nikdo ze sedmičlenné osádky zkázu letounu nepřežil. Jejich těla byla po válce exhumována a pochována na velkém válečném hřbitově v Berlíně (Berlin 1939-1945 War Cemetery).

Jednou z drobností tohoto náletu, která snad také stojí za krátkou zmínku, je přesun 514. squadrony (No. 3 Group) na novou základnu 23. listopadu. Její bombardéry za soumraku vzlétly z letiště Foulsham, ovšem přistály na letišti Waterbeach. Pochopitelně osádky tím pádem musely do letadel naložit i veškeré své osobní věci. Sergeant Peter Twinn vzpomínal, že v jejich Lancasteru Mk.II byly, krom obrovského množství všemožných jiných věcí, naložena i dvě jízdní kola. V případě ztráty některého letounu by němečtí zpravodajci jistě byli značně překvapeni množstvím značně netypických nálezů… Ovšem squadrona této noci neutrpěla žádné ztráty.

Obyvatelům Berlína nebyl klidný spánek dopřád ani v následujících nocích. Na 25. listopadu byl Berlín bombardován šesti Mosquity, hned následující noc noční oblohu nad městem navštívila další tři Mosquita, a v noci na 27. se Bomber Command vrátilo opět v plné síle.

Britové při tomto náletu ztratili 20 strojů (5,22 procenta), všechno čtyřmotorové Lancastery. Stroje Bomber Command tuto noc provedly 389 bojových vzletů, ztraceno bylo dvacet strojů (tedy 5,14 procenta ze všech nasazených).


¹) Teprve sedmadvacetiletý Wing Commander Raymond Hilton, DSO, DFC & Bar, RAFVR (Royal Air Force Volunteer Reserve — dobrovolnická záloha britského Královského letectva), matriční číslo 60073, měl do té doby odlétáno přinejmenším 64 operací. Vrátil se z odpočinku mezi operačními tůrami před pouhými třemi týdny, když mu bylo svěřeno velení jednotky u které sloužil i první operační turnus. Během prvního turnusu často létal s Lancasterem Mk.I sériového čísla R5868, měl na něm přinejmenším osmnáct operačních letů, které vykonal v závěru operační tůry (zcela nový stroj právě dodaný z továrny převzal v červenci 1942, vykonal na něm mj. také první bojový let „Queenie“ — nálet na Wilhelmshaven v noci na 9. července 1942). Zajímavostí je, že tento stroj se zachoval až do dnešních dnů, je vystavován v Bomber Command Hall v leteckém muzeu v Hendonu. Je ovšem ve zbarvení z pozdějšího období, kdy létal u 467. squadrony, takže nese označení PO-S („Sugar“). Tento Lancaster bojově létal až do úplného konce války — jeho poslední akcí byl denní nálet 148 strojů No. 5 Group na Flensburg 23. dubna 1945, čímž se počet náletů odlétaných na R5868 uzavřel na čísle 137, takže jde o jeden z více než tří desítek „Lanců“ se stovkou a více bojových letů na kontě; a také bohužel jediný, který z nich byl zachován (poté se ještě zúčastnil evakuace bývalých spojeneckých válečných zajatců z Německa na přelomu dubna a května 1945, známé operace Exodus).