Během francouzského tažení spáchaly německé ozbrojené síly několik masakrů – ať už jednotky SS nebo Wehrmachtu (viz např. případ Rommelovy 7. PzD). Během bojů o Le Paradis, malé vesničky na přístupech k Dunkerque, způsobily jednotky 2nd Royal Norfolks (2. prapor královského norfolského pluku), odříznuté od zbytku britské armády a bránící izolovanou farmu, velké ztráty útočícím jednotkám SS. Po vyčerpání munice se 99 přeživších britských vojáků (většinou zraněných) vzdalo esesákům divize Totenkopf, konkrétně 14. rotě. Její příslušníci Brity bez větších skrupulí postavili ke zdi a dvěma kulomety postříleli. Ty zajatce, co nebyli okamžitě mrtví, doráželi muži Fritze Knöchleina bajonety.
Přesto se dvěma Britům – vojíni Albert Pooley a William O'Callaghan – podařilo přežít a za pomoci francouzských civilistů přečkat několik dní, než přišly jednotky Wehrmachtu, vzaly je těžce zraněné do zajetí a poslaly do lazaretu (Pooley byl dokonce ještě za války repatriován do Británie jako neschopný vojenské služby, O'Callaghan se domů vrátil až po porážce Německa).
Právě svědectví jediných dvou přeživších bylo základem poválečného honu na zločince – v roce 1947 se podařilo vystopovat a zatknout Knöchleina. V říjnu 1948 byl postaven před soud, který jej uznal vinným a v lednu 1949 byl Knöchlein v Hamburku pověšen.