Dne 4. června 1940 přednesl Sir Winston Churchill v House of Commons (dolní komora parlamentu) projev, v němž reflektoval evakuaci BEF z francouzského Dunkerque. V rámci něho oznámil „největší vojenskou porážku v našich [britských — pozn. aut.] vojenských dějinách“ a přes popis těžkých bojů na francouzském pobřeží se dostal k chvále RAF a předobrazu pozdější „hrstky“, kdy předpověděl, že „bude nutno věc civilizace samé bránit uměním a odhodláním několika tisíc letců“.
Závěr celého projevu je z něj zdaleka nejznámější:
Budeme pokračovat až do konce, budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme bojovat se vzrůstající smělostí a silou, budeme bránit náš ostrov za jakoukoliv cenu, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na místech vylodění, budeme bojovat na polích i v ulicích, budeme bojovat v kopcích, nikdy se nevzdáme, a i kdyby — čemuž ani na okamžik nevěřím — tento ostrov nebo jeho velká část byl podroben a strádal, pak naše zámořské impérium, ozbrojené a chráněné britskou flotilou, bude pokračovat v boji, dokud Bůh nedá a nový svět s veškerou svou silou a mocí nevyrazí k záchraně a osvobození světa starého.
Na britské obyvatelstvo řeč, jejíž část do rozhlasu přečetl hlasatel BBC, velmi zapůsobila, nezřídka z ní lidem „přecházel mráz po zádech“.