Největší samohybná děla

Největší ráže samohybného děla

Na tuto otázku jen stručnou odpověď: ani jedno není pravda, zřejmě největší ráži výzbroje na samohybném podvozku (jako jediná taková sériově vyráběná zbraň) měl německý útočný moždíř Sturmmőrser na podvozku tanku Tiger. Šlo vlastně o raketomet ráže 38 cm — německé označení 38 cm Raketenwerfer 61 L/5,4 auf Sturmmőrser Tiger. Neoficiální, ale užívanější označení bylo Sturmtiger. Toto vozidlo bylo poprvé bojově použito roku 1944 ve varšavském povstání k ničení budov. Vezlo 12 až 14 kusů střeliva o hmotnosti jednoho kusu okolo 350 kg a bylo s ním schopno zasáhnout cíl až na vzdálenost do 6 km. Uvádí se, že namontovaný raketomet byl vyvinut původně na požadavek Kriegsmarine pro vrhání protiponorkových náloží. Podle výpovědí pamětníků byl při nasazení do útoku v Ardenách roku 1944 zaznamenán případ, že blízkou explozí střely z tohoto vozidla byly zničeny naráz tři tanky Sherman nacházející se nedaleko sebe. Celkem bylo vyrobeno asi 20 strojů.

Je pravdou, že na samohybném pásovém podvozku byly v Německu vyrobeny a nasazeny i jiné obléhací dělostřelecké zbraně značně velké ráže, které však nebyly vyráběny sériově, například moždíř Karl, oficiálně označovaný jako Gerät 040 nebo Gerät 041 (podle ráže). Ten byl osazen hlavní ráže 60 cm L/7 (původní provedení) nebo 54 cm (3 kusy upraveného provedení), granát vážil podle ráže a provedení mezi 2 170 kg a 1 250 kg. Celkem bylo vyrobeno 7 kusů, z nichž každý se od ostatních do jisté míry lišil, ale nasazeno bojově jich bylo pouze šest. Jejich nejznámější nasazení bylo při obléhání Sevastopolu v roce 1942 v počtu tří kusů. Ale i tato technika byla použita proti varšavským povstalcům roku 1944.

Jen pro zajímavost uvádím, že výbuch těžké protibetonové střely ráže 60 cm o celkové hmotnosti více než dvě tuny — viz výše — vytvořil v zemině střelnice při zkouškách v prostoru zkušebního polygonu Kummersdorf kráter o průměru 15 metrů a hloubce 5 metrů! Použití takové techniky bylo ale limitováno její malou pohyblivostí z důvodu vysoké hmotnosti a tudíž i měrného tlaku na půdu. Vozidlo mělo hmotnost za přesunu okolo 126 tun a v palebném postavení téměř 140 tun! Tento typ představoval samohybné dělo skutečně největší ráže nasazené ve 2. světové válce. Bližší podrobnosti o nasazení a technických parametrech této zbraně lze najít například v následujících pramenech:

1. Taube, Gerhard: Die schwersten Steilfeuer-Geschűtze 1914 - 1945. Geheimwaffen „Dicke Berta” und „Karl”, Stuttgart, Motorbuch-Verlag, 1981, ISBN 3-87943-811-0,
2. Jentz, Thomas: Bertha´s Big Brother: Karl-Geraet (60 cm & 54 cm), Penzer Tracts, 2001, ISBN 0-9708407-2-1

nebo zadat do internetového vyhledávače slova Karl-Geraet a vyhledat si příslušné odkazy, kterých je včetně videí opravdu dost.

Vcelku lze konstatovat, že podobné zbraně byly technicky, materiálově, výrobně, finančně i svými požadavky na obsluhu velmi náročné a jejich výkony, i když byly z hlediska účinku na postřelované cíle vcelku dobré, mohly být a také byly dosahovány použitím daleko mobilnějšího a levnějšího prostředku, a to bombardovacího letectva.