Boj o Filipíny 1941-1942

7. prosince 1941 zaútočila letadla japonského Spojeného loďstva na Pearl Harbor. Druhá světová válka se přenesla do Pacifiku. Současně s tímto útokem udeřili Japonci i na dalších místech. Hlavním cílem bylo ovládnutí Indonésie a temnějších ropných polí. K tomu bylo zapotřebí bezpodmínečně dobýt Filipíny, hlavně jejich největší ostrov Luzon, ze kterých se daly kontrolovat komunikační linky do Japonska.

Pozemní složku japonských sil vyčleněných k útoku na FIlipíny tvořila 14. armáda pod velením generálporučíka Masaharua Hommy. Sestávala se z 16. a 48. divize, 65. samostatné brigády a 56. zesíleného pluku (celkem asi 60 tisíc vojáků). Leteckou podporu zajišťovala 5. letecká armáda (144 bojových letadel) a 11. letecká flotila (230 bojových letadel). Kromě těchto sil byla vždy ze Spojeného loďstva vyčleněna podpůrná skupina plavidel.

Za obranu Filipín nesl v té době odpovědnost americký generál Douglas MacArthur (měl i propůjčenou hodnost filipínského maršála). Celkem měla filipínsko-americká vojska 140 tisíc vojáků (19 tisíc Američanů, 12 tisíc filipínských pravidelných vojáků a 109 tisíc mužů filipínské milice) a asi 120 bojových letadel.

Na Filipínách mělo základnu i americké Asijské loďstvo a podle předválečných plánů se k nim mělo v nejkratší době po vypuknutí války stáhnout i další loďstvo z Pearl Harboru. Japonský drtivý nástup tento plán ale překazil. I tak představovaly Filipíny základní kámen americké obrany jihovýchodního Pacifiku. S případným útokem Japonců se počítalo už dlouho před vypuknutím bojů a udržení Filipín byla přikládána velká důležitost.

Ve 2 hodiny 8. prosince manilského času (8 hodin 7. prosince havajského času, dále bude použit výhradně čas manilský) dostal velitel Asijského loďstva admirál T. Hart zprávu o útoku na Pearl Harbor. Ihned nařídil svým lodím pohotovost a informoval náčelníka MacArthurova štábu generála R. Sutherlanda. Ten okolo 3. hodiny informoval svého nadřízeného a současně i velitele letectva na Dálném východě L. Breretona.

Ve 3:40 potvrdilo zprávu ministerstvo války a varovalo MacArthura, že by mohl být rovněž napaden. V 5:30 nařídilo, aby byla zahájena činnost podle plánu „Rainbow 5“. Filipíny byly tedy včas před japonským útokem varovány a mohly se na něj připravit.

Mezitím uvedl Brereton do pohotovosti svá letadla a požádal Sutherlanda, aby mohl zahájit nálety B-17 na japonské základny na Tchaj-wanu, podle plánu „Rainbow 5“. Sutherland to ale odmítl s tím, že je nutno nejprve provést letecký průzkum a zjistit situaci nad Tchaj-wanem. Podobnou věc Brereton sám před týdnem navrhoval, ale byl zamítnut s poukazem, že by se nemělo Japonce příliš provokovat.

MacArthur úder také odkládal, protože se, podle svědectví filipínského prezidenta Quezona, domníval, že Filipíny zůstanou neutrální a nebudou Japonci napadeny! MacArthur později prohlašoval, že mu bylo od začátku jasné, že Japonci na Filipíny zaútočí a tvrdil, že o Breretonově žádosti nic nevěděl, což ale nebyla pravda, jak dokazuje armádní válečný deník.

V 7:15 došla z Washingtonu zpráva, aby se letectvo nenechalo překvapit s letadly na zemi, což opět přimělo Beretona k další žádosti o povolení náletu. Mezitím podalo radarové středisko hlášení, že byla 85 mil od Manily zachycena neznámá letadla. Ihned odstartovalo 18 B-17 (bez pum) a 36 stíhaček. Když se zjistilo, ze se jedná o falešný poplach, stíhačky přistály, ale bombardéry zůstaly dále ve vzduchu.

Na Tchaj-wanu Japonci celou noc uskutečňovali přípravy k rannímu náletu na Filipíny. Čas náletu ovšem musel být posunut, protože Tchaj-wan byl zahalen mlhou a start byl vyloučen. Ta se nerozplynula ani po východu slunce a Japonci začínali mít obavy, že po zprávách o napadení Pearl Harboru na ně Američané zaútočí a zničí jejich letadla a lodě na letištích a v přístavech. Tyto obavy se nakonec ukázaly jako liché.

Velení japonské 5. letecké armády došla trpělivost a přestože se mlha stále nerozptýlila, zariskovalo, a vyslalo 32 bombardérů na nálet na luzonská města Baguio a Tuguegarao a přilehlá letiště, který se uskutečnil kolem 9. hodiny. Hlášení o tomto náletu způsobilo, že Brereton opět požádal o souhlas k odvolání dosud kroužících B-17. Sutherland ho odmítl a v 9:45 nařídil vyslat letecký průzkum nad Tchaj-wan. MacArthur později nařídil, aby, v případě úspěšného průzkumu, byla letiště protivníka odpoledne napadena.

A tak konečně v 11:30 přistály všechny americké bombardéry na letištích Clark a Iba u Manily. Začalo jejich vyzbrojování a tankování. Současně byly na dotankování odvolány stíhačky, které hlídkovaly nad Luzonem, ale už nebylo zajištěno jejich vystřídání. To se mělo Američanům za chvíli ošklivě vymstít.

V 9:30 se mlha konečně rozptýlila a v 10:45 odstartovala letadla japonské 11. letecké flotily v počtu 108 bombardérů a 50 stíhaček k náletu na manilská letiště. Japonští piloti byli nedočkaví, kdy už konečně splní svou povinnost císaři, a rozhodnuti, že zasadí nepříteli zdrcující úder. Jejich přání jim mělo být splněno a vrchovatou měrou se o to zasloužili sami Američané. Když se ve 12:15 objevili nad letišti Clark Field, Iba a Nichols byla všechna americká letadla dosud na zemi doplňujíc palivo a munici. Japonci, úhledně seřazeni do formací, svrhli svůj smrtonosný náklad. Letecký poplach byl vyhlášen až s prvními dopadajícími pumami. Nálet proběhl ve třech vlnách a na konec ještě zaútočily stíhačky.

Američanům se podařilo vyslat do vzduchu několik svých stihačů, ti ale většinou byli rychle sestřeleni Zery. Nálet skončil v 13:30 a jeho výsledek znamenal pro Američany katastrofu. Bylo zničeno všech 18 B-17 a dalších 71 letadel, letiště Clark a Iba se staly pro letový provoz nepoužitelnými. Pouze 17 B-17 se podařilo zachránit na ostrovu Mindanao, kam se přesunuly ještě před 7. prosincem. Japonci ztratili 7 stíhaček.

Během jednoho dne tak Japonci ovládli nebe nad Filipínami a prakticky rozhodli osud boje o ně. Po náletu si admirál Hart uvědomil, že jeho lodě jsou vystaveny riziku potopení v přístavu (že jsou na to Japonci experti dokázal Pearl Harbor) a ještě téhož dne odeslal většinu bojeschopných lodí do Nizozemské východní Indie. Zůstalo pouze 8 ponorek, které měly hlídkovat v okolí Filipín a napadnout očekávané japonské invazní loďstvo.

Odsun Asijského loďstva se ukázal jako prozíravý, protože 10. prosince napadlo 54 bombardérů 11. letecké flotily hlavní americkou námořní základnu v Cavite. Bombardéry letěly ve výšce 7000 metrů, mimo dostřel protiletadlového dělostřelectva, a srovnaly základnu i samo město se zemí. Byla zničena i ponorka Sealion a minolovka Bittern, nacházející se v opravě. Během tohoto dne další japonský nálet dokončil zničení letišť kolem Manily a škodu a napadl i samotné město.

Zbytky amerických lodí, které ještě operovaly ve filipínských vodách, se stáhly do Surabaje v Nizozemské východní Indii. 12. prosince byla zničeno i 15 catalin 10. křídla námořního letectva v Olongapo, severně od Bataanu. Dalších 15 catalin se zachránilo, když předtím odletělo na Mindanao. Japonci se stali neomezenými pány vod kolem Filipín.

V původním plánu Japonci nepřepokládali, že by mohli po tak krátké době (necelý týden) získat námořní a leteckou převahu, proto ke krytí invazního loďstva přidělili mohutné námořní síly, operující ze základen Takao na Tchaj-wanu a Pescadorských ostrovů:

Jako první měl přijít na řadu Luzon. Ráno, 8. prosince, se 500 Japonců vylodilo na ostrově Batan a o dva dny později na ostrově Camiguan, aby zde zřídili letiště. Oba ostrovy byly bez americké posádky, takže jejich obsazení proběhlo bez boje. Od záměru zřídit zde letiště Japonci vzhledem k vývoji situace upustili.

10. prosince se vyloďuje 2000 mužů u Aparri, americké a filipínské jednotky v počtu 200 vojáků jim kladou slabý odpor. Zbytky amerického letectva se přeci jen zmohou k akci a podnikají nálet, který potápí jednu minolovku a lehce poškozuje křižník a torpédoborec. Nálet přinutí Japonce, aby urychlili vykládku a odpluli do bezpečí.

O den později se 4400 Japonců bez odporu vyloďuje u Viganu. Na ně je směřován další americký nálet. Japonci ztrácí opět jednu minolovku, 2 transportní lodě a křižník jsou poškozeny. Z obou předmostí vyrážejí Japonci rychle na jih. Nenarážejí při tom na vážnější odpor, protože generál MacArthur se rozhodl, že všechny síly stáhne k Manile a hlavně k Lingayenskému zálivu, kde předpokládá hlavní japonský výsadek (poprvé od začátku války se nemýlí, Američané zde ovšem hlavní výsadek předpokládali i v plánu „Rainbow 5“). Američané zde vybudují hlavní obranné linie, které mají zabránit Japoncům v úspěšném vylodění.

Mezitím se americké letectvo a ponorky snaží zasadit vážnější úder invaznímu loďstvu. 10. prosince japonské loďstvo napadá B-17 a hlásí potopení bitevní lodi Haruna. Žádná japonská loď však není zasažena. 13. prosince útočí ponorka Seawolf na mateřskou loď hydroplánů Sanjo Maru, zasahuje ji jedním torpédem, to ale nevybuchuje. Konečně 15. prosince dosahuje úspěchu ponorka Swordfish, která nejprve poškozuje jednu obchodní loď a druhý den potápí jinou. Japonské vylodění však tyto akce zastavit nemohou.

12. prosince se na jihu Luzonu, u Legaspi, vyloďuje 2500 Japonců. Pět B-17 podniká 14. prosince na vyloďující plavidla nálet, ale, jak se u tohoto typu stane pozdějším špatným zvykem, nic nezasahují. Japonci opět nenarážejí na odpor a zahajují postup k Manile. Jejich snahou je, aby se kvůli 3 japonským výsadkům americko-filipínské síly rozdělily a tím se hlavní japonský výsadek v Lingayenském zálivu setkal s co nejmenším odporem. Japonský záměr ovšem nevyšel.

K výsadku v Lingayenském zálivu soustřeďují Japonci mohutné síly. Na 73 transportních lodí je přepravováno 43 000 vojáků 14. armády. Krytí a podporu výsadku zabezpečuje kromě výše zmíněných sil i 2. loďstvo viceadmirála Konda (2 bitevní lodě, 3 těžké a 1 lehký křižník, 8 torpédoborců). Toto loďstvo bylo uvolněno díky potopení britských lodí Prince of Wales a Repulse.

18. prosince útočí japonské letectvo na pozice Američanů v Lingayenském zálivu a 22. prosince se zde Japonci vyloďují. MacArthur zde sice vylodění očekával, předpokládal ale, že k němu dojde až v lednu 1942, a proto nijak netrval na urychlení opevňovacích prací. V důsledku toho jsou obranná postavení sice dobře rozmístěna, ale nedostatečně vybudována. Americké Filipínské pěší divizi se ani za podpory 2 tankových praporů nepodaří vylodění zabránit. Naopak sama se pod údery japonských vojsk musí dát na ústup k Manile.

22. prosince se k invaznímu loďstvu přibližuje ponorka S-38 a potápí jednu transportní loď a o den později ponorka Seal další, tím ale úspěchy Američanů ve filipínských vodách končí. Od této chvíle se z nich stávají vody japonské.

24. prosince uskutečňují Japonci svůj poslední výsadek. 7000 mužů je vyloděno u Lamonu, na jih od Manily. Japonské jednotky ze všech výsadků se spojují a zahajují závěrečné tažení na Manilu, kam se po urputných bojích stáhly hlavní americko-filipínské síly. MacArthur konečně pochopil, že nedokáže Japonce zastavit. Přesto si stále myslel, že z Havaje mu na pomoc dorazí lodě plné vojáků a letadel. To ostatně dokazují telegramy vyměňované mezi ním a generálem Marshallem. Když si konečně uvědomil pravý stav situace, vydal 24. prosince rozkaz k vyklizení Manily a ústupu na poloostrov Bataan a ostrov Corregidor.

Japonci do 2. ledna obsazují Manilu. Protože se už 20. prosince vylodilo 5000 Japonců u základny Davao, kterou téhož dne dobylo, a později byl obsazen, nyní už bez boje, i celý Mindanau, ovládli prakticky celé Filipíny. Hlavní úkol - zabezpečení tažení na jih - je tak splněn ve velmi krátké době a nic na tom už nemůže změnit houževnatý, ale izolovaný, odpor Američanů a Filipínců na Bataanu. Japonci je oblehnou a pomalu zničí.

Baatan padl 9. dubna 1942. Zajato bylo na 12 tisíc Američanů a 65 tisíc Filipínců. Ti byli odesláni na 100 km dlouhý “pochod smrti“ do zajateckého tábora v San Fernandu. Během něho zahynulo 2330 Američanů a 7000 Filipínců. Následné útrapy přežilo a do vlasti se vrátilo pouze 4000 Američanů. Corregidor vzdoroval o měsíc déle, do 6. května 1942. MacArthur zde ovšem už nebyl. Na rozkaz prezidenta Roosevelta 11. března 1942 opustil ostrov a odešel do Austrálie, kde po přistání pronesl svá historická slova: „Já se vrátím!“.

Američany na Filipínách postihla hrozná katastrofa, která byla daleko horší, než japonský útok na Pearl Harbor. Zatímco ten byl pouze omezenou akcí "udeř a uteč", která kromě značných materiálních a lidských ztrát víceméně pouze ranila americkou pýchu, tak pád Filipín znamenal, že od této chvíle nemohlo nic Japoncům zabránit v tažení na jihovýchod. Celý plán americké obranné strategie tak přišel vniveč. 

Vše se rozhodlo vlastně už první den, kdy byla japonským náletem vyřazena prakticky všechna americká letadla. Přitom byly Filipíny, na rozdíl od Pearl Harboru, včas varovány a měly možnost se účinně bránit, dokonce i zasazovat údery. Hlavním viníkem, proč tomu tak nebylo a opakovala se situace na Oahu, byl nepochybně generál MacArthur. Je až neuvěřitelné, že tento, později tak proslavený velitel, činil tak osudová rozhodnutí.

Paradoxně poté i zní fakt, že zatímco generál Short a admirál Kimmel, odpovědni za obranu Pearl Harboru, byli ihned po jeho napadení odvoláni a posláni do penze, generál MacArthur za stejně katastrofální důsledky svých rozhodnutí byl převelen do nové, ještě odpovědnější funkce - velitele celé jihozápadní oblasti Pacifiku. Je více než pravděpodobné, že tak bylo učiněno s přihlédnutím na morálku obyvatelstva v USA, která by jistě poklesla, pokud by byl odvolán další významný velitel.

Svou roli zde sehrála i skutečnost, že během bojů na Filipínách byl MacArthur novináři vychvalován a dáván za příklad hrdinného odporu. Nebyl to ostatně jediný velitel, kterému popularita zajistila vysoké posty i přes sporné dosažené válečné výsledky.

15. února 1942 kapituloval “nedobytný“ Singapur a 9. března 1942 Nizozemská východní Indie. Japonci triumfovali.

Základní literatura:
Ivan a Jaroslav Hrbek, Krvavé oceány, Praha 1994
Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, Praha 1990
Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek, Válečné lodě 4, Praha 1993
Hrowe H. Saunders, Duel v Pacifiku, Plzeň 1995