Tančík vz. 33

Autor: Martin Vlach | Datum: 28. 3. 2011
 
Historie tančíku vz. 33 se v Československé republice začíná psát v roce 1929. V tomto roce se poprvé začínají objevovat v armádě myšlenky vyzkoušet ve světě tehdy módní tančíky (v anglickém originále tankette).
Fenomén tančíku pochází od britského generála J. F. C. Fullera, náčelníka štábu tankového sboru, jehož myšlenka malé moderní armády, ve které bude pěšák vysoce mobilní, obrněný a se silnou výzbrojí, zaujala armádu nejednoho státu. Do praxe převedlo myšlenku tančíku více konstruktérů, nejúspěšnější byli se svým strojem pánové J. Carden a V. Loyd.
Tančíky byly konstruovány v různých velikostech (od 1,5 do 3 tun), s jedním nebo dvěma muži osádky, s různou výzbrojí (od lehkých kulometů až po děla nebo minomet) i bez výzbroje jako zásobovací vozidla (například francouzské Renaulty UE). Společnými negativními rysy této konstrukce bylo slabé pancéřování, nevýkonný motor, stísněný vnitřní prostor a malá spolehlivost. Přesto byla licence tančíků Carden-Loyd prodána do několika států, další státy vyvinuly tančíky vlastní  konstrukce (italský Fiat-Ansaldo CV-33 a CV-35, sovětský T-17, T-23, T-27, francouzské Renaulty, polské TK-3 a TKS nebo japonské Type 94 Te-Ke).

Sériový tančík vz. 33 voj. ev. čísla 13.421 následovaný druhým strojem 13.420. Dle informací Daniela Minára je záběr pořízen na cvičišti v Milovicích v r. 1938. Na dalších existujících fotkách je ještě tančík 13.438 a lehké tanky vz. 35 (níže). Dobová pohlednice, sbírka autora.

Historie vývoje

Tančíky Carden-Loyd
V původních úvahách československá armáda se zavedením tančíku do výzbroje nepočítala, přesto se začalo ve zmíněném roce 1929 mluvit alespoň o zkouškách tančíku. 
První podnět k nákupu přišel od podplukovníka Albrechta(1), přednosty oddělení Vojenského technického ústavu(2), který v roce 1929 navštívil s delegací představitelů armády a firmy Českomoravská-Kolben-Daněk a. s. (ČKD) továrny Vickers-Armstrong a po návratu tančík nadšeně doporučil jako ideální lehké obrněné vozidlo pro pěší divize.
Ještě téhož roku se do jednání zapojila továrna ČKD a 14. října nabídla armádě, že zakoupí licenci na výrobu stroje Carden-Loyd Mk. VI(3), armádě jej předvede a vyrobí celkem 300 kusů. Nicméně finanční podmínky byly ze strany ČKD přemrštěné a armáda její nabídku označila za nepřijatelnou.
Armáda ale čím dále silněji pociťovala absenci pásových obrněných vozidel nejen pro zvýšení bojové síly vojska, ale hlavně z důvodu výcviku jak osádek, tak i pěchoty při součinnosti s tanky. To ostatně hrálo velkou roli i později při samotném rozhodování o zavedení tančíků do výzbroje.
Během jednání MNO 4. listopadu 1929 zástupci armády jasně prohlásili, že nepokládají tančíky za vhodné a že je armáda nepotřebuje. Díky silným zákulisním tlakům ale bylo nakonec rozhodnuto prostřednictvím firmy ČKD zakoupit tři vzorové britské tančíky typu Carden-Loyd Mk. VI s cílem ověřit jejich technické hodnoty a taktické vlastnosti. Teprve po jejich důkladném vyzkoušení mělo padnout rozhodnutí o dalších objednávkách.

25. února 1930 byla podepsána smlouva mezi ČKD a firmou Vickers-Armstrong o nákupu tří vzorových kusů Carden-Loyd Mk. VI,  jednoho přívěsného vozíku, jednoho přepravního vozíku pro tančíky a současně o nákupu licence pro jejich výrobu v Československu, a to až do 1. prosince 1939. Armáda měla z ceny licence 12 000 liber šterlinků (zhruba 660 000 Kč) zaplatit hned jednu třetinu, doplatek měl proběhnout až po zavedení do výzbroje. Za každý vyrobený stroj měly být navíc účtovány kusové licenční poplatky ve výši 75 £.
Rozložené tančíky včetně příslušenství dorazily do Prahy 10. března 1930, 14. dubna proběhly první předváděcí jízdy před zástupci armády na hloubětínské louce. V dalších dnech absolvovaly stroje další zkušební jízdy po silnici i v terénu.
20. června 1930 zakoupila armáda u ČKD tyto tři vzorové kusy, každý za cenu 150 000 Kč, za celou dodávku včetně vozíků zaplatila 488 745 korun. Později ještě zaplatila náklady za zkušební jízdy ve výši téměř 40 000 Kč. Přesto stroje zůstaly ještě v továrně, armáda je plánovala převzít až v červenci. Do stavu vojska byly zapsány 21. července 1930, konkrétně do kmenového počtu zkušebních vozidel Vojenského technického ústavu. Do provozní péče je převzal Prapor útočné vozby v Milovicích.
 
Na základě licence začala téměř okamžitě ČKD v Praze-Vysočanech (v továrně automobilky Praga, která od roku 1927 patřila pod koncern ČKD) vyrábět další čtyři tančíky, z toho tři putovaly armádě a jeden zůstal v ČKD jako tovární prototyp pro další zkoušky. Vyzbrojení tančíků bylo uvažováno kulometem Schwarzlose. Označení jak anglických, tak i nově vyrobených strojů bylo P nebo CL-P (Carden-Loyd-Praga). Zástupci výrobce předložili nabídku na doma vyrobené stroje CL-P ve výši 221 325 Kč za kus, tedy více než dvojnásobek původně uvažované ceny. Protože firma ve skutečnosti postavila čtyři tančíky, je pravděpodobné, že cena čtvrtého byla rozdělena mezi tři armádní vozidla. Tomu nasvědčuje i jeho konečný osud, továrna ČKD jej později darovala íránskému císaři v zájmu realizace prodeje tančíků AH-IV a lehkých tanků TNH-P. 14. srpna MNO tyto tři nové stroje skutečně objednalo pro provedení armádních zkoušek a dálkové jízdy z Prahy do Českých Budějovic a zpět. 21. srpna byly domácí tančíky připraveny k převzetí, ale ve zkouškách úplně propadly a zkoušky musely být přerušeny. Tančíkům se svlékaly gumové bandáže pojezdových kol, přehřívaly se motory a popraskala olejová potrubí. Po opravách byly předány až koncem září. Do konce roku prodělaly jízdně-technické zkoušky.

Všech šest strojů, tři anglické i tři z ČKD, se mělo zúčastnit v termínu od 28. července do 8. září zkoušek u různých útvarů (11. pěší pluk, 1. a 2. jezdecká brigáda a 1. pěší divize) včetně podzimních manévrů. Vzhledem k technickým problémům stihly celé cvičení pouze originální Carden-Loydy, československé výrobky se zapojily až na samotném závěru. 
Cvičení ale potvrdilo všechny obavy armádních odborníků. Mimo přetrvávajících technických problémů byly nově zjištěny i taktické nedostatky - osádky téměř nic neviděly, rozsah palby kulometu byl nedostatečný, stejně tak jeho spolehlivost s třesoucím se vozidle byla bídná, komunikace vázla nejen mezi členy osádky (díky hluku nekrytého motoru i tím, že oba členové posádky měli hlavy v pyramidových poklopech, takže na sebe vůbec neviděli), ale i mezi ostatními vozidly. Stejně tak výkon motoru byl nedostatečný. Nevyhovovalo ani vezení části munice ve venkovních schránkách mimo bezpečný dosah obsluhy zbraně. Kvůli nadměrnému namáhání osádek a poruchovosti stála většina vozidel v nečinnosti. Obrněné automobily vz. 30 s výzbrojí v otočné věži splnily všechny úkoly mnohem lépe. Přesto bylo konstatováno, že myšlenka tančíku je dobrá, jen mají stroje zatím tolik nedostatků, že nejsou zralé pro bojovou činnost. Mimo jiné bylo navrženo umístění hlavní zbraně do otočné věže, což by současně zlepšilo i špatné možnosti pozorování. Na tomto základě byly stroje za uvedenou cenu armádou zakoupeny a převzaty.

Tančíky P-I
Všechny uvedené neduhy si vynutily zásadní přestavbu konstrukce. Inženýři proto tančíky rozebrali a prostudovali možnosti úprav a výměn některých částí za domácí výrobu (např. pohonné agregáty a jiné celky z automobilů Praga nebo výzbroj). Tím vznikl v ČKD přepracovaný projekt tančíku s továrním označením P-I. Z původní konstrukce zbylo pojezdové ústrojí a řízení, vše ostatní bylo přepracováno podle armádních požadavků. Na konstrukci se podílel i konstruktér A. Surin (pozdější autor slavných tanků a tančíků v čele s LT vz. 38). 
Za neoficiální tovární označení lze považovat zkratku AH vzniklou dle pohonné jednotky, benzínového motoru konstrukční řady A, který byl upraven pro housenková (pásová) vozidla (H).

Roky 1931 a 1932 byly v ČKD obdobím velkých rekonstrukcí a upravování. Do konce roku 1931 byl za částku 115 363 Kč jeden československý CL-P rekonstruován. Změněno bylo upevnění kulometu do kulové lafety a posuvné pancéřové clony, tím bylo zvětšeno výstřelné pole, doplněn byl i druhý kulomet u řidiče. Všechna munice byla nově umístěna dovnitř bojového prostoru, doplněním průzorů po stranách i vzadu korby se zlepšil výhled z vozidla. Zlepšily se jízdní vlastnosti, omezilo se sesmekávání pásu upravením jeho vedení, dvířka k chladiči v zadní části korby byla nahrazena praktičtějšími žaluziemi. Pancéřování bylo zesíleno dle požadavku VTLÚ u přední stěny na 12 mm, boků na 8 mm a dna na 4 mm. Původní provedení mělo pancéřování jen 9, 6 a 3 mm.

Tovární fotografie prototypu P-I. Zdroj Militaryphotos.net. 
Na jaře 1932 byl rekonstruovaný kus armádou vyzkoušen. Během továrních i armádních zkoušek v rozmezí let 1931-32 najezdil první upravený stroj P-I celkem 4350 km, ale armáda s velkou objednávkou dále váhala. Průběžně se vedly jednání o zavedení do výzbroje, počtu kusů apod. Postupně byly rekonstruovány i druhé dva prototypové tančíky CL-P. Výrobci se podařilo na nátlak armádních zástupců dodat tančíky již 21. srpna a pluk útočné vozby je převzal 17. října 1932 ve Slaném. 

V této době se nejen na ČKD začaly nepříjemně projevovat důsledky celosvětové hospodářské krize. Armáda, přestože nejednotná v pohledu na roli tančíku, se k vystavení větší objednávky stále stavěla odmítavě. ČKD tak pravděpodobně použila politické „páky“ (hrozbu propouštění dělníků a omezení výrobních kapacit) až u ministra národní obrany Bohumíra Bradáče, který 21. února 1933 nařídil zbrojnímu odboru armády ve sdělení 3. oddělení hl. št., aby bylo objednáno 15 kusů P-I, s dodatkem, že bude možno objednávku rozšířit. ČKD nabízelo za jeden tančík cenu 130 000 Kč, armáda požadovala cenu pod 100 000 Kč. 

19. dubna 1933 vystavila armáda ČKD objednávku na 70 tančíků(4). Cena bez výzbroje a periskopu byla 131 200 korun plus licenční poplatek 32 liber(5). Ten byl nižší oproti výše uvedenému pravděpodobně z toho důvodu, že došlo k rekonstrukci stroje a poplatek se tak již neplatil v plné výši.
Již dříve, 5. dubna 1933, schválila výzbrojní komise zavedení tančíku P-I do výzbroje. Krátce poté, 30. června 1933, byly tančíky přijaty do výzbroje se schváleným označením tančík vz. 33 (Tč vz. 33). Zavedení vozidla bylo výrazně ovlivněno hospodářskými i politickými důvody, ale též bylo argumentováno nutností zvýšit pohotovost armády, která v té době měla ve výzbroji pouze sedm lehkých tanků FT-17 vyrobených ještě za první světové války.

ČKD se ve smlouvě zavázala dodat 40 strojů do konce roku 1933 a zbylých 30 do září 1934.
Počátek sériové výroby se v důsledku různých komplikací oproti dohodnutým termínům značně posunul. Ne vždy to však byla chyba ČKD, zpoždění způsobila mimo jiné Poldina huť na Kladně nevyhovující kvalitou pancéřových plechů (viz níže). Stroje tedy nemohly být dodány včas. Práce na tančících započaly až 9. listopadu 1933. První sérii 10 kusů dokončila továrna již na začátku ledna 1934, ale zástupci PÚV si je v továrně ČKD ve Slaném převzali až 6. února 1934 (stroje evidenčních čísel 13.430 až 13.439)(6).Další kusy ale již byly vyráběny rychleji, 20 ks bylo dodáno v březnu, 10 v dubnu, 20 v srpnu a do 10. října 1934 byla objednávka splněna posledními 10 vozidly a předána.

Armádní přejímací zkoušky byly pevně vymezeny - každý vůz měl ujet 400 km (někdy uváděno projetí trasy Praha-Milovice-Praha) a mít vytrvalost v terénu 5 hodin, dosáhnout rychlosti 35 km/h, překonávat příkopy o šíři 1,2 metru, brodit do hloubky 0,6 m a překonat svah o sklonu 45°. Při přebírání vozidel probíhaly i nastřelovací zkoušky, při kterých se ale několikrát stalo, že byly pancíře prostřeleny. Díry po průstřelech se pouze zanýtovaly a vozidlo bylo přebráno.
Například tančík voj. ev. č. 13.437 hned z první série při přebírání 6. února neodolal a jeho pancíř byl prostřelen puškou na vzdálenost 75 metrů. Jindy byl průstřel sveden na vyšší počáteční rychlost střely než stanovených 820 m/s. 
 
Koncem roku 1934 se všechna vozidla (vyjma augumentační zálohy, celkem tedy 40 tančíků) zúčastnila závěrečných vojenských manévrů, které všechny obavy o použitelnost a kvalitu jenom potvrdily. Prostupnost terénem byla nízká, palebné možnosti omezené a domluva mezi jednotlivými vozidly v četě (5 tančíků vz. 33) za pomoci sirény a praporků nefungovala. I plnění průzkumných úkolů bylo omezené vzhledem ke špatnému výhledu. Osádka byla po jízdě unavená také hlukem a teplotou motoru, omezeným vnitřním prostorem a nedostatečným odvětráním.

Od roku 1934, poté co získala od armády povolení k exportu, ČKD neúspěšně nabízela tančíky vz. 33 do zahraničí, do Argentiny, Brazílie, Bolívie, Estonska, Litvy, Švédska, do Jugoslávie, ale i do Číny a Persie (dnešní Írán). Do cizích služeb se ale dostal jen jediný kus jako výše zmíněný dar perskému šáhovi.

Služba v armádě RČS

Stroj byl armádou určen jako lehký průzkumný a bojový vůz na divizní úrovni.
Armáda převzaté tančíky přidělila pluku útočné vozby (PÚV) v Milovicích. Rozděleny byly následovně v jeho tankovém praporu:
  • 15 vozů 1. rota tančíků,
  • 15 vozů 2. rota tančíků,
  • 10 vozů 3. rota lehkých tanků,
  • 30 vozů bylo uloženo jako augumentační záloha v Milovickém skladu.
V roce 1935 byly tančíky přerozděleny mezi nově vzniklé pluky útočné vozby:
  • PÚV 1 v Čechách: 20 vozů (všechny v Milovicích) v 1. praporu ve dvou rotách,
  • PÚV 2 na Moravě: 16 vozů (pět v Olomouci, devět ve Vyškově a dva v Přáslavicích),
  • PÚV 3 na Slovensku: 30 vozů (14 v Turčianském Svätém Martinu, osm v Bratislavě a osm v Košicích), všechny tyto vozy měly pocházet z augumentačního skladu, byly tedy minimálně opotřebované,
  • 4 zbývající tančíky vz. 33 využívalo Učiliště útočné vozby v Milovicích.
Od září 1938 obdržel tančíky vz. 33 do stavu i nově vzniklý pluk útočné vozby 4 v Kolíně (vzniklý teprve 15. září toho roku). PÚV 4 měl po svém dokončení dle plánu převzít část úkolů PÚV 1 k vyzbrojování rychlých divizí (původně PÚV 1 vyzbrojoval 1. a 4. RD). 
Při mobilizaci měly všechny pluky útočné vozby dohromady postavit 23 čet tančíků pro hraniční oblasti (HO).

Tančíky při vojenském cvičení spolu s lehkými tanky vz. 35. Zdroj Militaryphotos.net.
Mezi roky 1934-36 byly intenzívně využívány především k výcviku namísto nepočetných lehkých tanků vz. 34. Navíc stále docházelo k poruchám vinou špatné konstrukce, nezkušeného továrního zpracování a použití nevhodných materiálů na některé součásti. Obojí vedlo k nadměrnému opotřebení a častým odstávkám ze služby, proto musela být část součástek nahrazena novou výrobou(7). Naopak výhodou se ukázalo použití některých dílů z nákladních automobilů, takže byly snáze dostupné.

Bojové vystoupení
V době zhoršující se politické situace roku 1938 bylo rozhodnuto je použít jako podpůrná vozidla v četách o třech strojích pro podporu pěchoty. Během částečné mobilizace na jaře byly tančíky přiděleny k posílení hraničních jednotek (celkem 23 čet). Nařízením MNO a následně výnosem hlavního štábu z 25. července byly zřízeny vojenské pohotovostní jednotky s umístěním přímo v pohraničních oblastech. V 15 nově postavených pohotovostních jednotkách byly mimo jiné tři čety tančíků od PÚV 1 (dodal dvě čety) a PÚV 2. Ty byly přiděleny následovně:

Jednotky dodané od PÚV pro pohotovostní oddíly postavené podle výnosu HŠ z 25. července 1938 čj. 4099 taj. HŠ 3. odděl. 1938
Jednotka určení Umístění Velitel
5. divize České Budějovice škpt. pěch. Bohumír Uhlík
pěší pluk 44  Liberec ppor. jezd. Jiří Vyskočil
pěší pluk 34  Bruntál por. Sychra
Zdroj: Vojenské pohotovostní jednotky v létě roku 1938, online 23. 3 . 2011 

Tančíky byly nakonec skutečně použity v hraničních oblastech při bojích s Freikorpsem v srpnu a září. Mezi 12. zářím a 4. říjnem došlo k 69 bojovým akcím za účasti útočné vozby, samozřejmě alespoň v části z toho při účasti tančíků. 
Protože stroje bojovaly výhradně proti lehce ozbrojeným povstalcům, byly úspěšné. A protože se na ně téměř nestřílelo, nedošlo ani k bojovému poškození žádného z nich. Pro bojující pěchotu dodávaly pouhou svou přítomností velkou podporu a demoralizovaly protivníky.
Opět se projevila jejich nespolehlivost a poruchovost, kdy často v kritických chvílích vypověděly službu a mohly být použity jen dva nebo dokonce jeden stroj čety. Většina hodnocení velitelů jednotek byla značně negativní(8). Po Mnichově se všechny tančíky z území Čech a Moravy vrátily ke svým domovským útvarům.

Jejich poslední vystoupení v silách československé armády proběhlo omezeně na přelomu let 1938 a 1939 na Podkarpatské Rusi (stroje od PÚV 3), šlo ale pouze o řídké případy. Například 10. října obklíčila a zajala pěchota podporovaná dvěma Tč. vz. 33 skupinu Szabadcsapatok (maďarské teroristické jednotky). V druhé polovině října pak dva pěší prapory s četou tančíků a četou lehkých tanků zlikvidovaly jednotku Szabadcsapatok v síle cca praporu v lesích u Šalánek, obrněnce pronikly lesem a Maďary překvapily. Čs. vojsko následně zajalo zhruba 300 nepřátel.

Výjezd strojů PÚV 1 v Milovicích při ukázce pro novináře dne 24. dubna 1938. V pozadí jsou obrněné automobily vz. 30 (vlevo) a vz. 27 (zcela vpravo) Zdroj Militaryphotos.net.

Po okupaci

Němci po 15. březnu 1939 ukořistili 40 sériových strojů u pluků útočné vozby na území Čech a Moravy a všechny tři prototypy. Wehrmacht ukořistěné stroje uskladnil nebo převedl k výcviku řidičů nebo jako školní pomůcku, pro celkovou zastaralost a poruchovost ale jejich kariéra trvala jen krátce. Většina pravděpodobně setrvala na území protektorátu Čechy a Morava. Dosloužily pravděpodobně jako statické pomůcky a cvičné terče.

Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu zůstalo na jeho území 30 tančíků vz. 33 od PÚV 3. Konkrétně to byla vozidla ev. čísel 13.460 až 13.489. Slovenská armáda těchto třicet strojů sice udržovala v pojízdném stavu, ale aktivně jich dlouho nevyužívala, neúčastnily se bojů s Maďary, přepadení Polska, ani pozdější kampaně na východní frontě. 
V květnu 1939 zařadil slovenský prapor útočné vozby čtyři tančíky vz. 33 evidenčních čísel 13.462 až 13.465 do činné služby u 3. čety 1. roty obrněných automobilů. Po obnovení pluku útočné vozby v únoru 1940 byly čtyři kusy zařazeny do 2. čety 1. roty v sestavě 1. praporu, přičemž tři byly aktivní, jeden sloužil jako záloha za poškozený nebo nepojízdný kus. Další pojízdné tančíky se používaly k výcviku řidičů. Na začátku roku 1941 byly všechny tančíky vz. 33 převedeny jako dispoziční záloha MNO a uskladněny. V roce 1942 žádala marně zajišťovací divize slovenské armády 7 kusů jako náhradu za opotřebené OA vz. 30.

22 tančíků bylo i s řidiči z automobilního praporu 11, zaškolených u PÚV, převedeno v lednu 1944 k velitelství branné výchovy - stráži obrany státu (SOS). V květnu, po dokončení řidičského výcviku, byly stroje rozděleny k útvarům jako posila asistenčních jednotek SOS. Přidělení k jednotkám bylo následující:
  • jezdecký předzvědný oddíl 1 v Bratislavě - 5 kusů,
  • PÚV v Turčianském Svätém Martinu - 3 kusy,
  • automobilní prapor 11 v Banské Bystrici - 3 kusy,
  • automobilní prapor 2 v Prešově - 3 kusy,
  • sborový autopark v Trenčíně - 3 kusy,
  • hraničářská rota 1 v Humenném - 1,
  • hraničářská rota 2 v Bardějově - 1,
  • hraničářská rota 3 v Brezně nad Hronom - 1,
  • hraničářská rota 4 v Prešově - 1,
  • hraničářská rota 5 v Michalovcích - 1.
Tančíky byly u jednotek umístěny trvale a sloužily pro výcvik řidičů a střelců.

V roce 1944 se připravovalo jejich zapojení v řadách policejních jednotek do boje proti partyzánům, ale k tomu nedošlo pro zrušení hraničářských rot v červnu téhož roku.
V březnu 1944 generál Jozef Turanec nařídil odeslat tři pojízdné tančíky s řidiči k pionýrským (ženijním) praporům č. 1 (Trenčín), č. 2 (Michalovce) a 11 (Nové Mesto nad Váhom) jako pomůcku pro výcvik úderných oddílů v boji zblízka proti tankům.
 
Proti nastupujícím německým vojskům přikázal ministr obrany generál Ferdinand Čatloš obsadit výpadové komunikace z Bratislavy. V noci z 24. na 25. června tak pět tančíků z jezdeckého předzvědného oddílu 1 zaujalo určené pozice.
V době vypuknutí Slovenského národního povstání byly tančíky již beznadějně zastaralé a opotřebované, přesto lze zaznamenat jejich využití jako nebojových dopravních prostředků, především tahačů. Několik tančíků sloužilo pro dopravu munice v prostoru Turčianského Svätého Martina nebo byly využity na letišti Tri Duby jako strážní jednotky a tahače. Další vozy sloužily v rámci povstalecké bojové skupiny Weinhold v roli průzkumných vozidel.
Německé jednotky zabavily po porážce povstání čtyři tančíky vz. 33 - tři ve Zlatovicích od sborového autoparku a jeden v Novém Mestě nad Váhom u náhradního pionýrského praporu č. 11. Další tančíky zajistili Němci na jiných místech Slovenka, některé z nich byly prokazatelně použity v boji proti postupující rudé armádě, a to nejen jako tahače, ale i jako stroje pro palebnou podporu.

Do dnešních dnů se žádný tančík vz. 33 nedochoval.


 Technický popis

Tančík vz. 33 je malé pásové obrněné vozidlo. Korba tančíku je sestavena z pancéřových plechů různé tloušťky snýtovaných a přišroubovaných na kostru z ocelových úhelníků (L profily) z houževnaté oceli. Nýty měly průměr 6 mm. Plechy, které bylo nutno často snímat kvůli údržbě, byly uchyceny šrouby. Korba má krabicový tvar, v přední části je umístěna převodovka, ve střední bojový prostor osádky a motorový prostor (neoddělený od prostoru osádky). 
Vpředu i vzadu byl tančík opatřen tažnými oky (vždy jen jedno uprostřed korby - vpředu na skloněném pancíři nad diferenciálem a vzadu na spodním pancíři), které byly dimenzovány na tah až 2000 kg.

Pancéřování
Pancéřové plechy byly vyrobeny v Poldině huti na Kladně. Čelní pancíř měl sílu 12 mm, stejně tak i kryt diferenciálu, žaluzie v přední části byly sestaveny z úhelníků o síle 10 mm. Boky, zadní plochy a žaluzie zadního chladiče byly silné 8 mm. Stěny nad motorem, skosená stěna na přídi a sklopené stěny kryjící hlavy posádky měly sílu 6 mm. Podvozek a blatníky měly sílu 5 mm. Strop a poklopy vstupů byly silné 4 mm. Pancéřování mělo odolat průrazným střelám ráže 7,92 mm od vzdálenosti 125 m z čela, 185 (uváděna i hodnota 200) metrů z boků a zezadu, skloněné pancíře vydržely zásah ze 100 m, strop odolal zásahu z 250 m a dno tančíku zásahu ze 150 m. Proti běžným střelám stejné ráže odolával od vzdálenosti 50 metrů.
Značně se zpozdilo dodání pancéřových plechů požadované kvality. První várka dodaná z Kladna k nastřelovacím zkouškám 15. září 1933 z větší části neobstála a byla továrně vrácena. Druhý pokus dopadl podobně, plechy opět nevydržely a docházelo k průstřelům. 8. listopadu 1933 bylo ČKD informováno o výsledku zkoušek a zjištěných nedostatcích. Požadovaná kvalita pancéřových plechů byla dosažena až na konci roku a 3. ledna 1934 byl zhotoven protokol o úspěšném splnění nastřelovacích zkoušek. Poté se již rozběhly dodávky plechů do ČKD. Bylo realizováno celkem 13 dodávek s expedicí z Poldiny huti od 22. června do 7. září 1934, většinou po 3 soupravách.

Pohon
K pohonu sloužil původně automobilový motor Praga AH, vodou chlazený, benzínový řadový čtyřválec o zdvihovém objemu 1950 ccm (vrtání válců 75 × 110 mm). Výkon při 1700 otáčkách za minutu byl 16,9 kW (23 k), maximálního výkonu 22,9 kW (31 k) dosahoval při 3000 ot./min. Seřízen byl na použití lihobenzinové směsi o hustotě 750-800 g/dm3.
Motor byl uložen přímo mezi sedadly osádky a nebyl nijak kapotován, pouze výfukové potrubí uvnitř vozidla bylo obaleno azbestovou izolací. Pro chlazení motoru byl hned za ním umístěn lamelo-voštinový chladič z mosazi doplněný ventilátorem, který odsával zevnitř přes zadní žaluzii vzduch z motorového prostoru. Lopatky ventilátoru byly proti mechanickému poškození nasátými předměty chráněny pletivem. Vzduch pro chlazení proudil dovnitř předními žaluziemi. Výfukové potrubí bylo hned za prostupem zadním pancířem opatřeno tlumičem upevněným na pravém blatníku, nad tlumičem byla umístěna výfuková siréna ovládaná řidičem. Ta sloužila k vysílání povelů ostatním tančíkům v četě.
Startování se dělo nejčastěji elektrickým startérem Scintilla, spínací skříňka měla své místo uprostřed horního skloněného pancíře nad hlavami osádky. Samotný startér byl uložen tak, aby jej bylo možno vyměnit bez nutnosti demontáže motoru. Motor se mohl startovat i ručně, pomocí kliky zasouvané do otvoru pod zadními žaluzemi. Otvor pro nasunutí kliky byl krytý otočnou kulatou krytkou o síle 8 mm.

Vnitřní nádrž na pohonné hmoty, uložená za sedadlem střelce, měla objem 58 litrů (často také uváděno 50 l), s níž byl možný dojezd cca 100 km nebo až 4,5 hodiny jízdy v terénu. Nalévací hrdlo bylo umístěno tak, aby bylo možno nádrž plnit shora vozidla pomocí speciální nálevky. Informace o stavu pohonných hmot se omezovala na signalizaci plovákem při vyčerpání 3/4 objemu paliva. Signalizační kontrolka byla přímo před řidičem. 
Palivo putovalo k motoru, respektive karburátoru dvěma na sobě nezávislými cestami - samospádem nebo elektromagnetickým čerpadlem Autopulse. Obě cesty byly opatřeny palivovým filtrem. Dvojí způsob byl zvolen z důvodu zajištění dostačujícího množství paliva i při velkém náklonu (okolo 45°).

Převodovka:
Kompletní převodová skříň byla převzata z nákladního automobilu Praga AN (automobily řady A, úprava pro nákladní automobily N). Převodovka byla planetová a měla čtyři rychlostní stupně vpřed a jeden vzad, doplněna byla redukcí v samostatné skříni před diferenciálem, která usnadňovala jízdu v terénu.
Teoretické rychlosti na silnici ukazuje následující tabulka, v terénu ale rychlost nedosahovala více než 18 km/h.
Rychlost tančíku při 1700 ot/min
převodový stupeň
1
9,2 km/h
2
15,7 km/h
3
22,3 km/h
4
35 km/h
redukce
1
3,4 km/h
2
5,8 km/h
3
8,2 km/h
4
12,9 km/h
rychlost vzad
7,5 km/h
při redukci
2,7 km/h

Diferenciál
Diferenciál a přední hnací polonápravy byly opět převzaty z běžného, sériově vyráběného osobního automobilu Praga Alfa(9).

Spojka

Spojka byla jednoduchá, suchá, zapouzdřená v převodové skříni. I tato část byla sériovým výrobkem pro nákladní automobily Praga AN.

Řízení
Řízení bylo zdvojené, tančík mohl ovládat jak řidič, tak v případě nouze (při vyřazení řidiče) i střelec, před každým byly stejné ovládací prvky. Na podlaze byly umístěny tři pedály, rozmístěné stejně jako v současných autech - plyn, brzda, spojka. Směrové řízení se dělo pákou tak, že jejím vychýlením do strany se přibržďovala jedna nebo druhá diferenciální hřídel, tím byl bržděn pás a tančík zatáčel. Čím více byla páka vychýlena doprava nebo doleva, tím více byla hřídel bržděna a zatočení bylo ostřejší. Toto řešení vycházelo z anglického provedení.

Pojezdové ústrojí:
Pásy se skládaly ze 128 až 130 článků o šířce 170 mm a rozteči 43 mm. Počet článků byl závislý na poloze napínacího kola. Každý článek pásu měl na každé straně ozub o výšce cca 40 mm a ty potom vedly pás před všechna kola tak, aby se nesmekal. Toto vedení pásů se nazývá korýtkové. Články byly spojeny čepy o průměru 10 mm, čep měl na jedné straně hlavu, po prostrčení byl na straně druhé roznýtován. Styčná délka pásu byla 130 cm.

Přenos síly na pás zajišťovalo ozubené hnací kolo z odolného materiálu (pevnost 75-80 kg/mm2) umístěné vpředu. Průměr kola byl 425 mm, uchyceno bylo osmi šrouby a zajištěno korunkovými maticemi. Každé kolo mělo 30 zubů z křemíkové žíhané oceli o výšce 30 mm a šířce 20 mm. Na vnitřní straně hnacího kola se nacházely čelisťové brzdy (šířka paken 60 mm, průměr vnitřního bubnu 300 mm) převzaté z osobního automobilu Praga Alfa.

Samotné nesení tančíku obstarávaly na každé straně čtyři pojezdová kolečka z ocelolitiny s nalisovanou gumovou bandáží značky Matador 340/80. Kolečko bylo uloženo na čepu, který se otáčel ve dvojici kuličkových ložisek. Kolečka byla umístěna s roztečí 360 mm, vždy dvě za sebou byla sdružena do pojezdového vozíku odpruženého svazkem pěti půleliptických listových per o tloušťce 5 mm (délka a šířka jednotlivých per byla 410 × 60, 330 × 55, 260 × 50, 180 × 50 a 120 × 50 mm). Svazek byl ve středu upevněn na otočném třmenu. Všechna čtyři kolečka byla spojena zvnějšku ocelovým profilem, který byl protažen až za obrys korby a na jeho konci bylo posuvně ukotveno zadní napínací kolo.

Napínací kolo mělo rozměr cca 310 × 60 mm a bylo uloženo v odpruženém držáku. V původním zadání je uvedeno, že mělo být vyrobeno z bronzu, při detailní prohlídce je patrné, že je složeno ze dvou materiálů. Po obvodu bylo kolo chráněno pryžovou bandáží pro snížení opotřebení. Samotné napínání se provádělo řehtačkovým klíčem (tehdejší pojmenování pro ráčnový klíč). Posuv kola při napínání zajišťoval svorník napínacího zařízení opatřený závitem s velkým stoupáním.

V horní části se pás pohyboval po nosiči z jasanového dřeva, ten byl pro zvýšení odolnosti v částech styku s pohybujícím se pásem obložen ocelovou pásovinou.

Výzbroj

V zadávacím výnosu z 19. dubna 1933 bylo stanoveno, že tančík má být vyzbrojen jedním lehkým a jedním těžkým kulometem ráže 7,92 mm. Z tohoto požadavku vznikla i poměrně velká pohyblivá clona před střelcem. Jenže se dlouho hledal vhodný těžký kulomet, proto bylo 30. listopadu 1933 rozhodnuto vyzbrojit prvních 30 tančíků provizorně i druhým lehkým kulometem. V době přebírání prvních deseti vozidel armádou stále nebyla otázka výzbroje vyřešena, a tak bylo výnosem MNO čj. 4000-taj/2 odd. 33 rozhodnuto o vyzbrojení stejným způsobem i zbylých 40 vozidel. 
Ve zkušebním stroji voj. ev. čísla NIX-225 byl hlavní kulomet zkušebně osazen přímo do pohyblivé pancéřové desky bez použití kulové lafety. Zkoušel se i prototyp kulové lafety s otvorem pro míření, k jejímu použití ale nedošlo.
Realizovaná výzbroj sestávala ze dvou lehkých kulometů vz. 26 ráže 7,92 mm. První kulomet byl upevněn v kulové lafetě v pohyblivém štítu na levé straně kolmé čelní desky. Odměr činil ±25° od osy vozidla, elevace byla +16°, směrem dolů byl výstřel omezený vystupujícími částmi konstrukce vozidla, kulomet mohl střílet minimálně 6 metrů před tančík. Střelec zbraň zaměřoval přes malý otvor v pohyblivé cloně hned vedle kulové lafety. Pohyb kulometu do stran musel provádět střelec při mířené střelbě pohybem celého pancéřového štítu. Kulová lafeta sice umožňovala značný rozsah pohybu hlavně, ale ne v každé pozici umožňovala míření.

Druhý kulomet byl uchycen v korbě vpravo od řidiče ve stejné kulové lafetce jako hlavní zbraň. Mimo boj byl kulomet uložen do přepravní polohy koženým řemenem s objímkou. Řidič jej mohl pevně zaaretovat a mířil jej pohybem celého vozidla. V takovém případě byla pažba zavěšena v pevné botce, řidič pak mířil přes hledí na spodní straně pozorovacího okénka a přes mušku na hraně předního pancíře. Nastavení zbraně i mířidel bylo provedeno tak, aby střely dopadaly 250 m před vozidlem. Odpalování prováděl řidič spouští, kterou měl umístěnu přímo před sebou, ta byla spojena bowdenovým lankem se spouští na zbrani. 
 
Pro kulomety byla vezena standardní náhradní výbava. Náhradní hlavně v počtu dvou kusů a jeden náhradní plynový píst byly uloženy v plátěném vaku s koženým víkem, který byl zavěšen pod stropem. Další náhradní díly ke zbraním byly uloženy v plechové schráně nad redukční skříní, obsahovala tyto díly:
  • univerzální klíč,
  • dvoudílný škrabák,
  • vytahovadlo vz. 22/24,
  • trn mosazný,
  • 2 předsuvné zpruhy,
  • 4 úderníky,
  • 4 kolíky k úderníkům,
  • 8 vzpruh k uderníkům,
  • 4 vytahovače,
  • 8 vzpruh k vytahovačům,
  • závorník úplný,
  • vytahovač (přetržených) nábojnic vz. 24,
  • plnička na náboje,
  • 3 pera do zásobníků,
  • olejnička, hadry a koudel.
K oběma zbraním bylo vezeno 2600 nábojů, z toho 400 ks se střelou s ocelovým jádrem pro boj s obrněnou technikou nepřítele. Toto průbojné střelivo, náboje S, bylo uloženo v zásobnících v plechových schránkách, které byly opatřeny červeným nátěrem. Samotné zásobníky s průbojným střelivem měly na sobě bílý pruh. Všechna munice byla uložena tak, aby byla snadno dostupná oběma členům osádky, zbraně byly nabíjeny zevnitř vozidla.
Část munice byla přímo v zásobnících o kapacitě 20 ran. Celkem bylo takto nachystáno 80 zásobníků(10) v osmi plechových schránkách (zkonstruovaných a vyráběných přímo v ČKD), z toho šest schránek mělo své místo na levé straně, vedle sedadla střelce. Zbylé dvě schránky měl vedle sebe vpravo řidič, hned za svým kulometem. Zbylá munice byla pravděpodobně uložena v dřevěném muničním truhlíku volně ložená a je předpoklad, že byla vezena na doprovodném vozidle.
Vystřílené nábojnice padaly do plátěných sáčků uchycených přímo na zbrani.
 
Lehké kulomety dle pozdějších zkušeností z provozu nebyly nejvhodnější - střelec měl potíže s udržením zbraně při jízdě terénem rychlostí nad 10 km/h a nemohl proto účinně mířit, řidič byl plně zaměstnán řízením a nemohl se věnovat zaměřování pevného kulometu.
Existovaly i pozdější úvahy o zesílení výzbroje tančíku. Jelikož se však letecký kulomet vz. 30 snadno přehříval, těžký kulomet vz. 35 se nevešel do střílny a nebyla pro něj ani vhodná lafetace, z plánů na přezbrojení nakonec sešlo.

Pozorování 

Pozorování z vozidla bylo řešeno tak, aby měla osádka výhled do všech stran. Pozorovací otvor před řidičem se dal uzavřít příklopem (300 × 120) s možnou aretací v jakékoliv poloze. Přes příklop sledoval řidič cestu skrz okénko o rozměrech 120 × 40 mm opatřené 5cm neprůstřelným sklem (140 × 70 mm). Okénko bylo možno ještě uzavřít dalším příklopem o rozměrech 120 x 40 mm s úzkou štěrbinou (90 × 1,5-2 mm), ovšem pro pozorování tímto průzorem bylo nutno vyjmout pancéřové sklo. Nad všemi průzory bylo měkké obložení z kůže pro opření čela.

Střelec měl výhled směrem vpřed skrze dva průzory v pohyblivé cloně po stranách kulometu (60 × 20 mm) také zakryté neprůstřelným sklem o velikosti 80 × 50 mm stejné konstrukce jako u řidiče. Pro plné uzavření průzoru sloužily pancéřové krytky s pozorovací stěrbinou (42 × 1,5-2mm) uložené vpravo od střelce na horním skloněném pancíři, které se nasazovaly místo neprůstřelných skel. 

Další pozorovací okénka byla shodného provedení, dvě se nacházela na zadní straně korby, další dvě pak po jednom na každém boku. Okénko mělo rozměr 110 × 35 mm s možným uzavřením dvojicí ocelové pásoviny uložené na čepech dvouramenných pák. Jejich natáčením se pásky uzavíraly k sobě nebo otevíraly, to umožňovalo plynou regulaci velikosti otvoru. Při úplném uzavření zůstával mezi pásky průzor vysoký 1,5-2 mm a dlouhý 90 mm. Okénka byla doplněna neprůstřelnými skly o rozměrech 140 × 70 mm.

Všechna pancéřová skla byla lepena z několika vrstev, stejné tloušťky a opatřena ocelovým rámečkem.

Velitel/střelec měl k pozorování ještě jednoduchý monokulární periskop 2301 určený jak pro tančíky vz. 33, tak i lehké tanky vz. 34 a 35. Délka periskopu byla 660 mm, měl 1,3násobné zvětšení, zorné pole 35 stupňů, světlost 25 a průměr výstupní pupily 5 mm. Uchycen byl v kulovém držáku v levém vstupním poklopu po pravé straně. Prvních 62 periskopů vyrobila německá firma E. Busch Opt. Werke, Rathenow, ale armádě je dodala 12. října 1934 čs. firma J. Krejčí z Prahy. Dalších deset periskopů vyrobila přerovská Optikotechna. Periskop byl odzkoušen v tančíku voj. ev. čísla 13.359.
 

Vnitřní vybavení

Osádka vstupovala do tančíku dvěma poklopy o rozměrech 646 × 400 mm a tloušťce 4 mm umístěnými nad stanovištěm každého z nich. Poklopy se otvíraly ke středu korby směrem ven, při uzavřené poloze byly zapuštěny do stropu korby, v poloze otevřené se pak opíraly o zarážky tak, aby se oba otevřené poklopy vzájemně nedotýkaly. Zevnitř se zavřené poklopy daly uzamknout. Jejich nosný rám byl obložen kůží chránící osádku před zraněním, kůže také těsnila otvor proti vnikání vody. Bojový prostor osádky byl velice nepohodlný a stísněný, oba členové, řidič i velitel/střelec, seděli na jednoduchých měkkých sedácích, opěradlo tvořil zavěšený 25 cm široký kožený pás. Osádka značně trpěla hlukem motoru a vysokou teplotou.
Za řidičem se nacházela dřevěná bedna na nářadí a náhradní součástky. Byl v ní tento materiál:
  • ráčnový klíč,
  • velký a malý francouzský klíč,
  • hasák, 
  • velké a malé kladivo (0,75 a 3 kg),
  • šroubovák, kombinované kleště,
  • plochý sekáč,
  • 2 pilníky,
  • nálevka na olej,
  • nálevka na benzín a vodu,
  • průbojník,
  • 2 motorové svíčky,
  • 2 články pásů,
  • 5 čepů do článků pásu,
  • vázací drát,
  • různý spojovací materiál (šrouby, matky a podložky),
  • ruční mazací pumpa na vazelínu značky Tecalemit,
  • náhradní neprůstřelná skla velká (malá náhradní skla byla uložena na palivové nádrži).
V interiéru byla samozřejmě umístěna i lékárnička dostupná oběma členům.
Celý interiér byl natřen barvou slonové kosti.

Signalizace

Členové osádky nebyli spolu nijak vzájemně spojeni dorozumívacími prostředky. Vzhledem k hluku z motoru bylo domlouvání značně ztíženo a omezovalo se na posunky a gesta.
Dorozumívání vozidel v četě se dělo použitím výše zmíněné výfukové sirény se čtyřmi tóny, druhou možností bylo použití signalizačních praporků, které vysouval velitel otvorem ve stropě. Praporky byly dva, žlutý a červený, o rozměrech 20 × 30 cm, navlečené na 60 cm trubce o průměru 1 cm. Uloženy byly na horním skloněném pancíři po pravé ruce velitele.

Osvětlení

Energii pro osvětlení dodávala 12V akumulátorová baterie o kapacitě 45 Ah uložená hned za sedadlem řidiče. Poziční světla na předních blatnících byla odnímatelná, na dlouhých přívodních kabelech, jejichž zástrčky se zasouvaly do zásuvek uvnitř tančíku ve středu předního skloněného pancíře.
Zadní lampa pro osvětlení značky byla napevno.
Ve výbavě uložené v interiéru v dřevěné bedně na nářadí měla své místo také přenosná lampa se čtyři metry dlouhým přívodním kabelem, kterou bylo lze umístit na předku korby, nad žaluziemi. Sloužila jako reflektor pro jízdu v noci, jako hledáček nebo osvětlení při opravách. Intenzita světla se dala plynule regulovat.

Ženijní vybavení

Na tančíku bylo vezeno nářadí a 5m tažné lano dimenzované na tah 19,6 kN zakončené na obou koncích háky. Nářadí sestávalo z krumpáče, lopaty, heveru, klíče na napínání pásů a okovaného sochoru. Nářadí bylo upevněno zvenku na zadní části korby a blatnících.

Ivo Pejčoch uvádí, že v pozdějších letech byly některé z tančíků vybaveny zamlžovacím zařízením11).
 

Značení a kamufláž

Původní tančíky Carden-Loyd Mk. VI nesly voj. ev. čísla NIX-219 až 221, nově 13.355 až 13.357, a byly natřeny jednotnou barvou na všech plochách, pravděpodobně khaki nebo také tmavě šedou.
Armádní prototypy nesly původně označení NIX-223, 224 a 225, nově pak od prosince 1932 tabulky čísel 13.359 až 13.361. Sériové tančíky vz. 33 dostaly tabulky s vojenskými evidenčními čísly 13.420 až 13.489. Tabulky s novými ev. čísly byly plechové o rozměru 340 × 130 mm s 3 mm tlustým bílým okrajem.

Maskovací nátěr prováděla ČKD dle požadavku armády. Přejaté stroje tak nesly přímo z výroby standardní čs. tříbarevný nátěr nepravidelných, ostře ohraničených polí v délce 25-100 cm a šířce 5-40 cm zemitě hnědé, trávově zelené a okrové. Základová barva byla zelená. Rozložení kamuflážních skvrn bylo šablonovité, všechny tančíky vz. 33 měly stejné barevné schéma. Možné odchylky mohly být způsobeny opravami, či natřením novějším nátěrem. Barvy dodávala slovenská firma Jozefa Pálffyho ze Smolenice (pozdější Chemolak a.s., Smolenice). Armádě byly dodávány odstíny barev žluť 125, hněď 141 a zeleň 169. Protože v 90. letech nebyl u nástupce firmy nalezen vzorník barev s těmito odstíny, lze se domnívat, že se jednalo o interní armádní označení. Toto barevné provedení obrněné techniky bylo v čs. armádě zavedeno v r. 1930. Mělo být vždy prováděno tak, aby opticky rozbíjelo tvar vozu (skvrny přesahovaly obrysy karoserie).

Barevné schéma kamufláže. Zdroj Militaryphotos.net. 

Zhodnocení

Tančíky ve službě naprosto zklamaly, nehodily se ani k průzkumu (osádky měly špatný výhled z vozidla a řidič byl rád, že viděl na cestu), ani k podpoře útočící pěchoty nebo jezdectva vzhledem k nízké palebné síle. Samozřejmě ani boj s obrněným protivníkem nepřicházel vůbec v úvahu. Stejně jako u všech jiných typů tančíků, i zde se jednalo o slepou uličku vývoje obrněných vozidel. Vojáci tančíku pro jeho stísněnost, poruchovost a tvar posměšně přezdívali „plecháč“ nebo „sardinka“. Rozhodnutí armády je použít jako podpůrná vozidla v pohraničí proti povstání bylo nakonec jediné vhodné. Zde se proti lehce vyzbrojeným a nevycvičeným členům Freikorpsu projevil i demoralizující účinek obrněného vozu, podobně jako při prvním nasazení tanků za 1. světové války.
Ale přese všechna negativa bylo zavedení a výroba tančíku vz. 33 v jistých ohledech pro armádu přínosem - rozšířily se výcvikové možnosti, nabíraly se zkušenosti jak u vojáků, tak i v konstrukčních dílnách pro budoucí vývoj obrněné techniky a položily základ ke konstrukci lehkého tanku vz. 34.
O něco později ČKD vyvinula nový moderní tančík s mnohem vyšší bojovou hodnotou. Jednalo se o tančík AH-IV, který pak slavil úspěchy v Persii (dnešní Írán), Rumunsku, Švédsku, ale i po válce v Habeši (dnešní Etiopie). K jeho popisu a zajímavým exportním osudům snad někdy příště.

Technická data tančíku vz. 33
Posádka
2 muži (řidič, velitel/střelec)
Hmotnost
prázdná 2300 kg (bez výzbroje, osádky a příslušenství)
bojová 2425 kg
Rozměry (d × š × v)
2700 × 1750 × 1450 mm
Světlá výška
235 mm
Rozchod pásů (osově)
1450 mm
Pancéřování
čelo
12 mm
boky
8 mm
záď
8 mm
zkosené části
6 mm
blatníky
5 mm
strop    4 mm
Pohon
Praga AH o objemu 1950 cm3
Výkon motoru
1700 ot/min
16,9 kW
3000 ot/min
22,9 kW
Max. rychlost 
na silnici
35 km/h
na polní cestě
20 km/h
v suchém terénu
18 km/h
Zásoba PHM
58 (50) litrů
Dojezd
100 km nebo 4,5 hodiny v lehkém terénu
Překonávání překážek
příkop 1,25 m, brod 0,40 m, stupeň 0,50 m,
stoupání i boční náklon 45° (při v=3,4 km/h)
Měrný tlak  0,548 kg/cm2
Výzbroj
dva lehké kulomety LK vz. 26 ráže 7,92 mm s 2600 náboji
Počet kusů
70 ks + 4 prototypy

Pro fanoušky prvorepublikové obrněné techniky přišla před pár lety zajímavá zpráva – pan Petr Bahenský se pustil do kompletní stavby repliky tančíku vz. 33. Postup prací můžete sledovat na jeho stránkách http://www.tancik-vz33.estranky.cz/. Držme mu palce, aby se tím rozšířila již tak zajímavá sbírka čs. konstrukcí obrněných vozidel v České republice (MU-4OA vz. 30, AH-IV, LT vz. 35LT vz. 38).

Poznámky:
1) ing. Bedřich Albrecht (1885-1941), t. č. podplukovník technické zbrojní služby. 
Ve funkci předsedy oddělení VTÚ byl od února 1926. V říjnu 1933 byl jmenován přednostou odboru VTLÚ, kde zůstal i v době mobilizace.
Více k Bedřichu Albrechtovi viz FIDLER, SLUKA, str. 24.

2) Vojenský technický ústav (VTÚ) vznikl ze Čtyřicátého šestého oddělení (výzkumného a zkušebního) MNO se sídlem v Praze. Zabezpečoval studijní a výzkumnou činnost v oblasti vědeckého a technického rozvoje vojenství. Na základě výnosu MNO čj. 1.954/Dův.-hl.št./1.odděl.1932 byl k 1. lednu 1933 začleněn do Vojenského technického a leteckého ústavu (VTLÚ).

3) Carden-Loyd Mk. VI byl vyzbrojen těžkým kulometem Maxim-Vickers, byl pancéřován plechy o tloušťce 6 až 9 mm a pohon zajišťoval motor Ford T s výkonem 20 koňských sil. Na silnici dokázal vyvinout rychlost až 45 km/h. Osádka byla dvoučlenná. Tančíky vyráběla a vyvážela do celého světa firma Vickers. Mnoho států zakoupilo licenční práva na jejich výrobu. Ještě před druhou světovou válkou bylo jasné, že tančíky jsou v moderním boji naprosto bezcenné, počátek války přesvědčil i ty nejzarytější zastánce tančíků o jejich nepoužitelnosti. V první polovině 30. let ale byly považovány za pokroková a hlavně laciná bojová vozidla.

4) Současně byl v té stejné objednávce realizován nákup 50 lehkých tanků vz. 34.

5) Charles Kliment uvádí licenční poplatek za stroje P-I 12 liber šterlinků. Kliment, Francev, s. 53.

6) Ivo Pejčoch uvádí, že při prvním přebírání tančíků 6. února bylo připraveno již 20 kusů. ČKD tak pravděpodobně stihla mezi lednem a začátkem února připravit k předání dalších 10 strojů.

7) K tomu blíže Jaroslav Špitálský: Závady motorů tančíku vz. 33
, online 22. 3. 2011.

8) Hlášení velitele 2. divize: „Tančíky se neosvědčily. Patří do starého železa, pohromadě drží jenom zázrakem. Jízda v nich je nebezpečná, neboť vypovědí poslušnost a nejedou obyčejně v nejnevhodnější chvíli...“ Pejčoch, Pejs, s. 258.

9) Charles Kliment uvádí, že převodovka, diferenciál, náhon i brzdy byly převzaty z nákladního auta Praga AN. Kliment, Francev, s. 54.

10) Jiří Tintěra uvádí, že celá dotace 2600 ran byla uložena ve 130 zásobnících v bojovém prostoru. Tintěra, Jiří, příspěvek v diskuzi, online 20. 3. 2011.

11) Pejčoch, Pejs, s. 261.

Prameny:
Při psaní technického popisu tančíku vz. 33 bylo z velké části vycházeno z velice kvalitního článku Jaroslava Špitálského: Tančík vz. 33 na webu Roty Nazdar. Vzhledem k tomu, že některé technické pasáže nejdou formulovat jiným způsobem nebo o nich není více informací, jsou některé popisy převzaty pouze s minimálními úpravami.

Související odkazy:

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.58 (66 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.