Časté omyly

Tento omyl je rozšířen zejména v médiích, přestože snad v každé odborné práci^* je Heydrichova funkce uvedena správně. Bohužel, i nedávno (v noci ze 17. na 18. června 2007) odhalená pamětní deska v místě atentátu (viz foto níže) obsahuje (mimo gramatické chyby…) i tuto mylnou informaci.

Pamětní deska instalovaná v Zenklově ulici v Kobylisích.

Skutečnost se má tak, že to poslední, co Němci po zahájení útoku na SSSR potřebovali, byl aktivní odboj v Protektorátu Čechy a Morava. Protože tehdejší Reichsprotektor Konstantin von Neurath situaci ne zcela zvládal, byl 27. září 1941 poslán na „zdravotní dovolenou“ a jako jeho zástupce („po dobu nemoci“) byl povolán právě SS-Obergruppenführer und General der Polizei Reinhard Heydrich. Oficiálně tedy jeho funkce zněla „Zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě“ (Stellvertretender Reichsprotektor in Böhmen und Mähren). Po atentátu, který na něj 27. května 1942 provedli Jozef Gabčík s Janem Kubišem a na jehož následky 4. června 1942 zemřel, na jeho místo zastupujícího říšského protektora nastupuje velitel pořádkové policie, SS-Oberstgruppenführer Kurt Daluege. Ten je 20. srpna 1943 z funkce odvolán, stejně jako von Neurath z pozice říšského protektora.

Novým říšským protektorem se sice stává Wilhelm Frick, ale reálnou moc třímá v rukou až do konce války německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank.

Podle tohoto podání, navzdory odporu a protestům velitele skupiny armád „A“ (tehdy) generálplukovníka Gerda von Rundstedta, vydal Hitler, prostřednictvím Vrchního velitelství branné moci (Oberkommando der Wehrmacht, OKW) ve večerních hodinách 23. května rozkaz, dle nějž se měly tanky Panzergruppe von Kleist generála jezdectva (General der Kavallerie) Ewalda von Kleista zastavit a nepokračovat v dosavadním úspěšném postupu na Dunkerque, kam se snažily ustoupit jednotky západních spojenců, zejména síly Britských expedičních sil (British Expeditionary Forces, BEF). Tento rozkaz měl být motivován zejména politicky, snahou umožnit britským vojskům stažení, nikoliv uštědřit jim drtivou porážku, a tímto smírným přístupem usnadnit podmínky budoucího uzavření britsko-německé mírové dohody.

Tuto variantu uvedl generál-polní maršál Karl Rudolf Gerd von Rundstedt během poválečného výslechu vedeného kanadským zpravodajským důstojníkem majorem Miltonem Shulmanem (který ji později publikoval ve své knize The Defeat in the West, New York, 1948), s tím, že „Kdyby bylo po mém, tak by z toho Angličané u Dunkerque nedostali tak lehce. Ale měl jsem ruce svázané rozkazy přímo od samotného Hitlera.“; a stejně je uvedena i v díle známého vojenského historika kapitána Basila Liddell Harta Válka z druhého břehu (česky vydalo nakladatelství Jota v roce 2004, název původního anglického vydání z roku 1948 zněl The Other Side of The Hill, název amerického vydání z téhož roku The German Generals Talk), knize napsané bezprostředně po válce a podávající, jak již titul naznačuje, pohled německých generálů (přesněji řečeno těch z nich kteří válku přežili), na její rozhodující bitvy, momenty a události, a kterou lze považovat za původní zdroj většiny výskytů této varianty. Stejnou variantu pak i samotný sir Basil Liddell Hart uvádí ve svém výše již zmíněném díle Dějiny druhé světové války (viz tuto dřívější recensi). 

Co tedy vedlo k zastavení německých tankových sil skupiny armád „A“, které se po průniku Ardenami v operaci nazvané „Sichelschnitt“ dostaly do týla spojeneckých armád postupujících na sever a severovýchod vstříc německé skupině armád „B“, obsazující oblast nizozemských a belgických Flander; a ve večerních hodinách 23. května 1940 již nejpředsunutější tanky skupiny armád  „A“ ohrožovaly linii kanálu Aa v týlu spojeneckých sil, vzdáleny pouhých pár desítek kilometrů od pobřeží kanálu La Manche, jakož i přístavu Dunkerque, jenž jediný nyní jednotkám spojenecké 1. skupiny armád, sevřených německými armádami, sliboval možnost záchrany, ale od kterého mohlo pokračování v německém postupu většinu jejich sil odříznout?  

Schematické zachycení situace spojeneckých a německých vojsk po německém průlomu Arden

Ačkoliv Hitler si během války zcela oprávněně získal pověst diletanta, zasahujícího do vedení vojenských operací, k jejichž řízení postrádal jak znalosti tak potřebné schopnosti, díla přisuzující autorství výhradně jemu jsou vesměs založena na vzpomínkách generálů Wehrmachtu a jiných pamětníků, zatímco díla založená na zkoumání dobových záznamů a písemností německé armády, zejména deníku skupiny armád „A“ - například Druhá světová válka - úplná historie Martina Gilberta (česky BB art, 2006), případně Druhá světová válka význačného britského státníka a dějepisce sira Winstona S. Churchilla (v dílu druhém, „Jejich nejskvělejší hodina“, česky nakladatelství Lidové noviny v roce 1993, reprint 2005), nebo v knize Dunkerský zázrak Waltera Lorda (1. vydání českého překladu Mladá Fronta, edice Archiv, 1986; 2. vydání Paseka, 2004 - v češtině patrně patrně nejpodrobnější zpracování nejen podrobností z rozhodovacího procesu na německé straně^***), ale zejména britské evakuace) se vesměs shodují na značně odlišném průbehu událostí.
Podle nich iniciativu k zastavení postupu německých tankových sil vyvinul jako první velitel německé 4. armády generál Günther von Kluge, znepokojený přílišným vysunutím tankové skupiny generála von Kleista, oproti pěchotním jednotkám které ji - dle jeho pojetí - měly doprovázet. Kluge 23. května v 16:40 telefonicky požádal generála von Rundstedta o „přestávku pro tanky“ na den 24. května, během níž měl být obnoven kontakt mezi pěšími a obrněnými jednotkami, a generál von Rundstedt souhlasil, i vzhledem ke svému znepokojení z klesajících početních stavů tankových jednotek (jak z důvodů bojových ztrát tak pro opotřebení vozidel v boji měly nyní tankové jednotky poloviční početní stavy techniky oproti předepsaným počtům) a jejich možnému ohrožení z jižního boku, a příslušný rozkaz byl vydán ještě týž den v pozdních odpoledních hodinách.

Následující den, 24. května 1940, na poradě mezi generálem von Rundstedtem a Adolfem Hitlerem konané na velitelství skupiny armád „A“ v Charleville, Hitler nejenže vydaný rozkaz potvrdil, ale ve 12:41 prostřednictvím směrnice OKW (Oberkommando der Wehrmacht, vrchní velitelství branné moci) přesně stanovil linii Lens - Béthune - Aire - St. Omer - Gravelines, na níž se měly tankové jednotky zastavit a další útoky měly být věcí Luftwaffe (letectva), jehož tehdejší vrchní velitel polní maršál Hermann Göring ho předchozího dne o podobné řešení žádal, a ze severu postupující skupiny armád „B“. Ačkoliv byl tento rozkaz vydán Hitlerem jako nejvyšším velitelem německých ozbrojených sil, na jeho obsahu se Rundstedt s Hitlerem shodli. 

Již od večera 24. května sice proti zastavení postupu německých jednotek protestovali generálové Walther von Brauchitsch a Franz Halder, velitel a náčelník štábu německých pozemních sil (Oberkommando des Heeres, OKH), kteří se snažili přeřadit 4. armádu do skupiny armád „B“ generálplukovníka Fedora von Bocka, s cílem podřídit vojska obkličující Dunkerque jednotnému velení a umožnit další postup německých tanků proti přístavu Dunkerque. Tuto iniciativu jim však Hitler neschválil, a později večer OKH vydaný rozkaz 4. armádě, který jí umožňoval další postup za linii vytčenou Hitlerem, ačkoliv jej přímo nenařizoval, nebyl velitelstvím skupiny armád „A“ postoupen dále, jako odporující pravomocím velitelství skupiny armád „A“, které za operace 4. armády neslo odpovědnost, mimo to údajně nemohlo dojít ke změnám cílů plánovaných náletů pro Luftwaffe.  

Během 25. května se o zvrat rozkazu k zastavení pokoušelo nezávisle na sobě několik německých velitelů, například Ewald von Kleist, velitel tankové skupiny von Kleist, který se snažil o změnu jemu vydaných rozkazů prostřednictvím velitele VIII. leteckého sboru (Fliegerkorps VIII) generálmajora Wolframa von Richthofena, generálplukovník Günther von Kluge, generál letectva (General der Flieger) Albert Kesselring, velitel Luftflotte 2 (2. letecké armády), i velitel skupiny armád „B“ von Bock, ale bezvýsledně. Mezi protestujícími se ovšem stále neobjevuje Gerd von Rundstedt.

26. května se i u dosud odolávajícího Gerda von Rundstedta začaly objevovat pochybnosti, a  kolem poledne mu bylo OKW telefonicky povoleno obnovit postup tankových sil, rozkazem OKW z 13:30 tohoto dne pak byl „Haltbefehl“ definitivně zrušen, ovšem instančním postupem byl tento rozkaz generálu von Kluge, veliteli 4. armády, jíž byla Kleistova tanková skupina podřízena, doručen až v 16:15, a vzhledem k nutnosti doplnit palivo tanků, dopravit jim střelivo, přesunout jednotky do výchozích posic k dalšímu postupu a podobně, byl postup opět zahájen až časně ráno 27. května. Ten ovšem netrval dlouho, již následujícího dne navečer byly tanky skupiny armád "A" odvolány zcela, aby se mohly podílet na provedení plánu „Fall Rot“, tj. útoku proti francouzské armádě hájící kvapně improvisovanou tzv. Weygandovu linii, kterou střežilo ještě nejméně 65 francouzských divisí, dosud do větší míry nedotčených boji. Zničení spojeneckých vojsk v oblasti Dunkerque se tak stalo pouze záležitostí skupiny armád „B“, tvořené převážně pěchotou, s menším podílem obrněných jednotek.

Co se vzniku podání událostí u Dunkerque, jako zapříčiněného politicky motivovaným Hitlerovým rozkazem, jak již bylo napsáno výše, lze jej primárně vystopovat k versi založené na poválečných vzpomínkách polního maršála Gerda von Rundstedta, přičemž je nutno podotknout, že v době výslechu od nich uplynulo pět let, a svou roli mohlo sehrát jak neúmyslné zkreslení jeho paměti „vzpomínkovým optimismem“, tak možná, vzhledem k okolnostem, i vědomá snaha distancovat se od Hitlerova vedení války a presentovat se jako vojenský odborník, jehož názorů ovšem nebylo Hitlerem dbáno. Svou roli mohlo sehrát i zcela pochopitelné celkové roztrpčení z pozdějších vzájemných střetů a Hitlerových zásahů.

Existuje i možnost nesprávného pochopení Rundstedtova rozkazu z 23. května o přestávce v postupu Hitlerem, a jeho změně 24. května na rozkaz k úplnému zastavení, proti však svědčí jak Rundstedtovo resolutní tvrzení, že iniciativa vzešla již 23. května od Hitlera, tak skutečnost, že ani v následujících dnech Rundstedt nijak nepodporoval iniciativy k obnovení postupu tankových sil.

O neblahých následcích tohoto rozkazu se ve svých vzpomínkách zmiňují například i generálové německé armády Heinz Guderian (Erinnerungen eines Soldaten, 1951, anglicky jako The Panzer Leader v roce 1952) a (pozdější polní maršál) Erich von Manstein (Verlorene Siege, 1955, česky Ztracená vítězství, Jota, 2006), přičemž jej připisují Hitlerovi, Guderian jej zdůvodňuje Hitlerovou představou o obtížné průchodnosti flanderského terénu pro tanky, Manstein politicky motivovanému rozhodnutí (v této otázce se výslovně odvolává na svůj rozhovor s Rundstedtem), a ačkoliv s nimi nelze nesouhlasit v jejich líčení výhody která byla tímto rozkazem poskytnuta BEF a umožnila mu konsolidovat obranná postavení okolo Dunkerque^****) a tím i pozdější evakuaci která pod označením operace Dynamo oficiálně probíhala od odpoledních hodin 26. května do 4. června 1940^†),  i když přípravy k ní a předběžná evakuace vybraných skupin personálu z Dunkerque probíhaly již dříve^††), na druhé straně je nutné uvědomit si, že ani jeden z uvedených generálů nebyl v době vydání rozkazu v takové  velitelské posici, která by mu dovolila seznámit se s mechanismem vzniku tohoto rozkazu nezprostředkovaně (XIX. tankový sbor resp. XXXVIII. armádní sbor), takže jejich svědectví nejsou v problému jeho původce relevantní.

Současně je také nemožné prohlásit, ačkoliv pokračování v postupu tankových divisí se řadě německých důstojníků, zejména na nižších stupních armádní hierarchie, v kritické době jevilo nejen možným, nýbrž i jednoznačně správným, že Rundstedtovo prvotní rozhodnutí bylo chybné, jak s ohledem na to, že i po zrušení rozkazu k zastavení měly německé obrněné jednotky potíže s dalším obnovením postupu, zejména s doplňováním paliva a střeliva, tak s ohledem na perspektivu dalšího boje s francouzskou armádou, která si dosud zachovala značnou bojeschopnost. Řada kritik vojenských historiků je totiž činěna z pozdějšího pohledu, kdy jsou známy výsledky a průběh bitvy o Francii, a alternativy možnosti dalšího francouzského odporu v případě oslabení německých sil boji u Dunkerque jsou tudíž bagatelisovány.

Pokud jde o variantu v prvním odstavci uvedeného tvrzení^†††), týkající se zastavení pozemního vojska, aby bylo vítězství nad BEF umožněno Luftwaffe, pochází zejména od generálplukovníka Franze Haldera, v době bitvy o Francii náčelníka generálního štábu německého pozemního vojska,  který ji publikoval v díle Hitler jako vojevůdce (Hitler als Feldherr, Mnichov, 1949). Tato varianta je sice v souladu jak s faktem trvajících leteckých útoků na Dunkerque a jeho okolí v době údajného umožnění úniku, tak s faktem, že v odpoledních hodinách 23. května skutečně polní maršál Hermann Göring žádal telefonicky Hitlera o vydání rozkazu v tomto smyslu, nicméně jak už  bylo výše ozřejměno, původní iniciativa k zastavení postupu nakonec nevzešla od Hitlera, ale velitelů skupiny armád „A“.

Zajímavým jevem zůstává, že legenda o Hitlerově „haltbefehlu“ jako jediné příčině vyváznutí BEF od Dunkerque byla někdy uváděná historiografy bývalého komunistického bloku, ukazujícími na údajnou snahu o porozumění mezi imperialisty německými a britskými (ačkoliv například sovětské Dějiny druhé světové války (ve svazku III., české vydání Naše vojsko, 1978)  které na straně 95 v poznámce č. 49 s odvoláním na německé Dokumente zum Westfeldzug 1940 uvádějí: „Do válečného deníku skupiny armád „A“ bylo 23. května ve 22 hodin 55 minut zapsáno, že vzhledem k nutnosti přisunout další síly a vyjasnit situaci mají tankové skupiny generálů Kleista a Hotha zastavit útok“ - za poskytnutí této informace děkuji Dzinovi), a současně je oblíbena u nesčetných politicky umírněných obdivovatelů  Německa v době druhé světové války, kteří se sice distancují od samotného Hitlera, a politického systému jenž ztělesňuje, ale jejich obdiv k německé válečné mašinerii jako celku je vede právě pouze ke kritice Hitlerových zásahů, jako jednoho z nejdůležitějších nebo dokonce rozhodujícího faktoru konečné porážky Německa ve druhé světové válce.

*) Název přístavu ve vlámštině zní Duinkerke, anglický Dunkirk, německým jménem přístavu je Dünkirchen, do češtiny je jeho jméno obvykle převáděno jako Dunkerk.

**)Například v článku Battle of Dunkirk, ve versi k 17:24 12. července 2007, internetové encyklopedie Wikipedia; Adolf Hitler jako výhradní původce zastavení postupu tanků je uveden i v článku její české varianty Bitva o Francii, verse k 20:11 7. června 2007 - v době dokončení tohoto textu česká Wikipedie specifickým článkem k bitvě u Dunkerku nedisponovala - jakož i článku Operácia Dynamo na slovenské Wikipédii - ve versi k 11:45 30. dubna 2007.

***) Paradoxem obou českých vydání je doslov PhDr. Vladimíra Nálevky, který aniž by se blíže odvolával na pramen svých informací, popírá variantu autora, a presentuje znění Hitlerova "Haltbefehlu" (v jeho převodu "stoprozkazu")  dle jeho tvrzení z večerních hodin 23. května 1940 takto:

- původ znění je patrný už z použité délkové míry, ve střední Evropě nepříliš často používané.

****) V některých místech je takřka zcela nově ustavit - včetně umožnění vybudování obrany ústupového koridoru k Dunkerque, tvořeného jednotlivými bráněnými body přibližně v průběhu Bergues - Wormhout - Ledringhem - Cassel - Hazebrouck - Steenbecque - Merville - Epinette - Le Paradis - Festubert - La Bassée - Lille - Roubaix - Ypres - Noordshote - Dixmunde - Furnes - Nieuport, obsazenými často narychlo povolanými vojáky dosud nebojových jednotek, což se týkalo zejména úseku Bergues - La Bassée, tedy budoucí jižní fronty perimetru; stáhnout tam síly dosud vzdálené od přístavu - stahování BEF směrem k mořskému pobřeží začalo již před 25. květnem, rozkaz k všeobecné evakuaci všech sil BEF do dunkerského perimetru byl velitelem generálem lordem Gortem, po obdržení rozkazu od britského War Department (ministerstva války) ke všeobecné evakuaci britských sil v šest hodin večer 27. května, vydán až odpoledne 28. května 1940, perimetr byl plně ustaven 30. května. 

†) Rozkaz k jejímu provedení byl britskou Admiralitou vydán 26. května 1940 v 18:57, oficiálně byla operace během níž došlo k záchraně 338 226 spojeneckých vojáků (mezi nimi 123.095 francouzských a 16.816 belgických) ukončena 4. června 1940 v 14:23 hodin, nicméně jedná se o formální dobu oficiálního skončení operace ze strany Royal Navy, poslední britské lodě opouští dunkerský přístav již brzy ráno tohoto  dne, a ačkoliv se německé prameny liší co do doby definitivního pádu města (skupina armád „B“ udává 9 hodin, 18. armáda 10:15), přítomný spojenecký velitel nejvyšší hodnosti, velitel 68. francouzské pěší divise brigádní generál Maurice Beaufrère, kapituloval do rukou německého generálporučíka Friedricha-Karla Cranze, velitele německé 18. pěší divise, již mezi devátou a desátou hodinou dopolední, a zcela jistě již v 10:20 na molu dosud přeplněném spojeneckými vojáky čekajícími na evakuaci zavlála německá vlajka se svastikou.

††)Již v noci z 22. na 23. května proti těmto transportům také útočily S-Booty (rychlé čluny) 1. a 2. Schnellbootsflottille německé Kriegsmarine, což byly jediné dostupné síly které v té době mohlo německé námořnictvo proti evakuačním lodím nasadit.

†††) Dalšími variantami, vysvětlujícími motivaci Hitlerova rozkazu k zastavení jinými, mimopolitickými okolnostmi,  jsou jeho obavy o početní stavy německých tankových tankových jednotek, představa, že terén Flander je pro tankové síly obtížně prostupný, snaha ušetřit vlámské obyvatelstvo této oblasti následků těžkých bojů, anebo obavy ze stále trvající nutnosti zničit dosud existující francouzské síly. Vzhledem ke skutečnému průběhu událostí výše zmiňuji pouze ty nejčastější varianty, které o průběhu této události existují, protože zachované dokumenty vylučují prvotní Hitlerovu iniciativu vůbec.

Fotografie pomníku 1st/Lt. Williama R. Preddyho z 339th FG, který se nachází nedaleko Záluží (okres Český Krumlov). Povšimněte si chybného označení: US Air Force - správně má být US Army Air Forces.

Americké letectvo vzniklo 1. srpna 1907 jako složka americké armády (US Army) pod názvem US Signal Corps. V průběhu první světové války a v době meziválečné prodělala letecká složka US Army (vlastní letecké síly měla US Navy a US Marine Corps) velký rozvoj, a tak se postupně měnila struktura a pochopitelně také název (pro vývoj názvů doporučuji tento odkaz). V průběhu třicátých let se americké letectvo nazývalo US Army Air Corps. Tento název mu vydržel až do 20. června 1941, kdy se název změnil na US Army Air Forces. Když tedy USA vstoupilo do války (po japonském útoku na americkou základnu Pearl Harbor dne 7. prosince 1941), zněl oficiální název takto: UNITED STATES ARMY AIR FORCES (USAAF). Jak je z názvu patrné, stále ještě zůstalo, byť spíše po formální stránce, jako součást US Army. Teprve po druhé světové válce, 18. září 1947 (podle zákona National security act z roku 1947), se název změnil do současné podoby – US Air Force.

„Už 14. února 1945 předložilo velení frontu hlavnímu stanu vrchního velení k posouzení plán nové operace. Podle tohoto plánu měla 38. a 1. gardová armáda zasadit hlavní úder ve všeobecném směru Fryštát-Místek-Olomouc, rozdrtit 1. německou tankovou armádu, dobýt Moravskou Ostravu a hlavní síly frontu dosáhnout čáry Horní Benešov-Olomouc-Hulín. [...] Tento směr útoku umožňoval obejít z jihu nejmohutnější obranná pásma hájící Moravskou Ostravu od severu.“

Nákres zpracován podle map z publikací Vojenské dějiny Československa. Díl IV. (1939-1945) a Osvobození Československa Rudou armádou 1944/45 (Mapové přílohy)

Správně:      Bf 109 (Bf 110)

I. sbor:

III. sbor:

VII. sbor:

Samostatný pěchotní srub MJ-S 29 "Svah" u Mikulova

• Lubomír Aron a kol., Československé opevnění 1935-1938, Dvůr Králové nad Labem 1998
  
• Kol. autorů, Utajené pevnosti. Československé opevnění z let 1936-1938 na jižní Moravě, Brno 2003
• Ivo Vondrovský, Opevnění z let 1936-1938 na Slovensku, Dvůr Králové nad Labem 1995
• Vladimír Fic, Československá opevnění v Lednicko-valtickém areálu (1936-1938), NPÚ Brno 2006
• Jan Lakosil - Tomáš Svoboda - Ladislav Čermák, Souboj bez vítěze: Německé přípravy na dobývání čs. lehkého opevnění v roce 1938, Praha 2010
  
• http://www.ropiky.net
• http://www.opevneni.cz