Dotazy & odpovědi

Kolega Milan Kopecký tomuto případu věnoval celkem obsáhlý článek, který snad brzy vyjde v časopise Historie a vojenství. Z toho důvodu bude moje odpověď velmi stručná:

Dvě auta spojařů vjela mezi německé zákopy především z důvodu nepozornosti a neopatrnosti jejich velitele. Příčin takové neopatrnosti bylo několik (podrobně v avizovaném článku), mezi hlavní patřila zřejmě skutečnost, že od bojů na Malé Fatře nenarazila čs. vojska na vážnější odpor a už skoro týden víceméně pronásledovala ustupující jednotky nepřítele. Obranná linie sestávající ze zákopů a kulometných hnízd nebyla očekávána. Kvůli ní změnily čs. jednotky za Holešovem směr postupu, o čemž zřejmě nebyli spojaři včas informováni a jízdou po původní trase se dostali daleko před vlastní jednotky.

Samotný boj německé přesily proti čs. spojařům nelze považovat za válečný zločin. Charakter zločinu mělo pouze evidentní dobíjení některých zraněných čs. vojáků a především zavraždění tří z pěti zajatých čs. vojáků. Jejich osud vyšel najevo postupně až po válce. Není mi známo, zda byl případ vyšetřován jako zločin. Zřejmě nebyl, protože nebyl znám pachatel. Čeští svědci nebyli a pachatele - spolubojovníky - by tak musel označit někdo z německých vojáků.

V prostoru se bránily jednotky 88. pěšího pluku německé 15. pěší divize, bližší jednotku v Rymicích se zatím nepodařilo zjistit.

Co se týče vyšetřování Rymického masakru jako válečného zločinu, našel jsem tuto zmínku v knize Jiří Hofman, Václav Širc, Jaroslav Vaculík: Volyňští Češi v prvním a druhém odboji, Praha 2004, str. 277: „… Tamní lékař pořídil zápisy o bestiálním dobíjení a upalování zraněných spojařů. Zápisy, které pak byly našimi zástupci předloženy při norimberském procesu v roce 1946.“

V závěru kapitoly, z níž jsem citoval, je ještě odkaz na použitou literaturu: Dukla věčně živá, str. 170, Košice 1969.

Jedná se o munici do amerického protitankového kanónu model M1 – původně britského protitankového šestiliberního kanónu, ráže 57 mm. Blíže o tomto kanónu, jeho historii nebo střelivu.

Výrobci střeliva byly muniční továrny v řadě míst v USA, například dle signatury F.A. na dně zobrazené nábojnice to byl Frankford Arsenal ležící poblíže Bridesburgu, severozápadně od Filadelfie v Pennsylvánii, nebo vzhledem k původu zbraně i britské muniční továrny.

Protitankový kanón M1 byl z americké armády oficiálně vyřazen krátce po ukončení 2. světové války. Skladové zásoby tohoto kanónu v augmentačních skladech US Army pak byly použity za bojů ve válce v Koreji hlavně proti tankům T-34 severokorejské armády. To už ale byla labutí píseň tohoto vcelku úspěšného typu protitankové zbraně.

Dobrý den,

přestože proběhlo nemálo bitev, v nichž se německé letectvo, námořnictvo i dělostřelecké baterie umístěné na francouzském pobřeží snažily zastavit konvoje podél jižního, jihovýchodního a východního anglického pobřeží, nikdy se jim to zcela nepodařilo. Uzavření kanálu pro britská plavidla sice několikrát vítězoslavně ve svém propagandistickém vysílání oznámil nacista William Joyce (známější jako Lord Haw-Haw), ale faktem zůstává, že se Britům stále dařilo proplouvat Doverskou úžinou tam i zpět.

Němci, kteří potřebovali čas k doplnění ztrát a odpočinku po francouzském tažení, začali zkraje července 1940 menšími silami rekognoskovat nebe nad Albionem: pobřežní konvoje se zdály být vhodným prostředkem k vyzkoušení obrany. Ostatně jedno takové střetnutí se stalo důvodem k pozdější oficiální dataci začátku Bitvy o Británii. Mezi nejznámější konvoje, o který se strhla letecká bitva, bezesporu patří CW9 Peewit ze srpna 1940, ale ani tehdy se přes velké úsilí (do boje se kromě Luftwaffe zapojily i Schnellbooty a pobřežní baterie) Němcům nepodařilo zabránit mu v proplutí La Manche. V dalším průběhu srpna a Bitvy o Británii vůbec se Luftwaffe soustředila hlavně na cíle na britské pevnině, akcent dostaly konvoje opět až v listopadu 1940. Ani tehdy se ale nedá mluvit o tom, že by Britům zůstaly jejich domácí vody (nebo alespoň jejich část u jihovýchodního pobřeží) zapovězeny.

Přesto Britové na německé útoky reagovali: prvním oficiálním krokem, který v této věci londýnská Admiralita učinila, bylo 7. září 1940 doporučení používat jihovýchodní pobřeží co nejméně. Po dvě předcházející noci totiž byly londýnské doky cílem náletů, 7. září na ně zacílil i velký denní nálet; nelze se tak Admiralitě divit, že nechtěla vystavovat drahocenné lodě německým pumám. Tu noc navíc započal Blitz, který vystavil londýnské doky dlouhé sérii náletů – následky hořícího přístavu na lodní dopravu na sebe nenechaly dlouho čekat. Už 10. září 1940 bylo rozhodnuto o tom, že cenné oceánské lodě budou plout pouze do „bezpečných“ přístavů, tj. těch na západě a severozápadě. Přísné limity platily i pro ostatní plavidla: do přístavů v ústí řeky Humber a severně od ní mohly jen lodě do 6500 BRT, na jih od ní výhradně pobřežní lodě. V lednu 1941 bylo toto nařízení pod tlakem nedostatku lodního prostoru trochu zmírněno: do londýnského přístavu už zaoceánské lodi směly, najednou ale maximálně padesát; také limit hrubé prostornosti pro pohyb na východním pobřeží byl zvýšen na 8500 BRT.

Dlužno dodat, že větším nebezpečím než přímé letecké útoky byly pro britskou plavbu námořní miny, které do pobřežních vod kladla především Luftwaffe, a to s nasazením mnohem menšího počtu strojů i se zlomkem ztrát.

Dobrý den,

porovnat jednotky užívané německou Luftwaffe, čs. letectvem a Royal Air Force nebude jednoduché, neboť každé letectvo bylo organizováno jinak a velikosti jednotlivých snad srovnatelných jednotek se lišily.

Začněme u nacistické Luftwaffe:

• základním stavebním kamenem byla Staffel (letka) o cca 10-16 letounech, která se dále dělila na zpravidla tři Schwarmy (roje) o čtyřech strojích – každý sestával ze dvou Rotte, což byla dvojice vedoucí-číslo (tzv. Katschmarek). U bombardovacích jednotek (a stíhacích ještě v první fázi španělské občanské války) se místo dvojic používal systém trojic, tzv. Kette.
• Nadřízenou jednotkou byla Gruppe (skupina), které zpravidla podléhaly tři Staffeln plus tzv. Stabschwarm (štábní roj) – malá jednotka, v níž létali vysocí důstojníci Gruppe (např. její velitel, adjutant, technický důstojník apod.). Gruppe byla již do značné míry autonomní bojová síla, proto také často vidíme, že jednotlivé Gruppe jedné Geschwader nebojují spolu, ale třeba na opačných koncích Evropy.
• Nejvyšší taktickou jednotkou Luftwaffe byla Geschwader (eskadra) zpravidla o třech Gruppen (ke konci války některé jednotky dostaly „k dobru“ čtvrtou) a zhruba 100-120 letadlech (na kteréžto číslo vůbec není spoleh, neboť se mohlo značně měnit). Mimo jednotlivých Gruppen se ve struktuře Geschwader objevuje opět Stabschwarm pro vysoké důstojníky.
  V rámci jedné Geschwader operovaly letouny stejného určení (tj. Jagdgeschwader značí stíhací eskadru, Kampfgeschwader bombardovací, Schlachtgeschwader bitevní apod.), výjimku tvořily Lehrgeschwader (školní eskadra), v jejímž rámci piloti létali na více druzích letounů.
• Na operační úrovni Geschwader podléhaly tzv. Fliegerkorps (leteckému sboru), kde se již „míchaly“ Geschwader různého určení.
• Fliegerkorps pak byly podřízeny nejvyšší operační jednotce: Luftflotte (letecká armáda).

Přejděme k Royal Air Force:

• podobně jako u Luftwaffe je základním operačním (ale i organizačním) kamenem tzv. squadron (peruť), plně soběstačná jednotka o cca 12-16 letadlech (v případě bombardovacích ještě více). V jejím rámci byly dva operační flights (letky) po šesti strojích a dvou section (rojích) po třech letadlech; plus jeden záložní/cvičný flight. Ještě v roce 1940 ale Britové přešli na systém čtyřčlenných section (přechod není jednotný, víceméně záleželo na iniciativě konkrétního velitele – některé squadrony tak bojovaly již v létě 1940, jiné až o něco později).
• Vyšší taktickou jednotkou než squadron byl wing (křídlo) [1], v němž se seskupilo dvě až pět squadron (typicky se jednalo o stíhací nebo stíhací-bombardovací jednotky; těžké bombardéry ve wingu neoperovaly) – prapůvodem wingu byly operace dvou squadron najednou při krytí evakuce z Dunkerque. V letech 1941-1944 bylo nejobvyklejší, když v rámci jednoho wingu operovaly tři squadrony.
• Každý wing, resp. squadron podléhal nějaké group (skupině) – ty sice zprvu sdružovaly letouny stejného určení (např. Group No. 10, 11, 12 a 13 byly stíhací za Bitvy o Británii, No. 2, 3, 4 a 5 zase bombardovací apod.), nicméně později (hlavně v podřízení 2^nd TAF) mohlo dojít i k promíchání.
• Konečně nad group bylo v hierarchii command (velitelství), v němž byly letouny stejného určení [2] – např. Bomber Command, Fighter Command, Coastal Command, Transport Command, Training Command apod. Druhá možnost byla, že group nepodléhala žádnému z tzv. domácích velitelství, ale některému z expedičních letectev – např. Desert Air Force (později 1^st Tactical Air Force), 2^nd Tactical Air Force apod.

Porovnáme-li Luftwaffe s RAF, můžeme (samozřejmě hodně zhruba) položit rovnítko mezi section a Schwarm, mezi squadron a Staffel a s přimhouřením obou očí i mezi Gruppe a wing. Group a Geschwader si již neodpovídají, neboť zatímco v pojetí Luftwaffe se jedná o organizační jednotku víceméně konstantní velikosti, jejíž části můžou operovat tisíce kilometrů od sebe, u RAF jde o místně vymezenou jednotku velice rozličné velikosti (tak např. k 15. srpnu 1940 podléhalo No. 10 Group Fighter Command RAF deset squadron, kdežto No. 11 Group hned 21).

Nakonec uveďme organizaci poválečného čs. letectva:

• nejnižší jednotkou byla letka o cca 12 letounech;
• 3-4 letky tvořily pluk. Ten byl vždy jednoúčelový, tj. stíhací, bitevní (pod který spadaly i bombardéry), zpravodajský apod.
• Podobně tři letecké pluky dávaly taktéž jednoúčelovou divizi. Původní koncept smíšených leteckých divizí byl opuštěn ve prospěch specializace jednotlivých divizí. Kromě tří pluků do každé letecké divize patřily také spojovací a cvičná letka.
• Konečně nejvyšším svazkem, sdružujícím kromě divizí i letecké školy apod. byla oblast. V poválečném Československu byly čtyři: s velitelstvími v Praze, Českých Budějovicích, Brně a Bratislavě.

Je zřejmé (a autoři konečného návrhu se tím ani nijak netajili), že za vzor sloužila organizace sovětského letectva. Podobně jako u Luftwaffe byla až do vyšších jednotek udržována jejich víceméně konstantní velikost, na rozdíl od Němců se ale příliš nepočítalo s tím, že by třeba pluky stejné divize bojovaly daleko od sebe.

Použitá literatura:

• IRRA, Miroslav: Československé vojenské letectvo 1945-1950, I. díl. Svět křídel, Cheb 2006.
• SHORES, Christopher – THOMAS, Craig: 2nd Tactical Air Force, Volume One. Ian Allan Publishing, Hersham 2004.
• JAMES, T. C. G.: The Battle of Britain. Frank Cass, London 2004.

Rozměry vcelku odpovídají protipancéřovému granátu PzGr für PAK KwK 36 L/45 se stopovkou, která byla umístěna ve dně střely. Protitankový kanon PAK KwK 36 L/45 byl na jaře roku 1945, kdy na Ivančicku vedli Němci obranné boje, používán již jen sporadicky pro svůj malý balistický výkon. Ten nepostačoval pro efektivní boj s tanky již na začátku tažení do SSSR. Nejčastějším způsobem nasazení ke konci války byla montáž kanonu na obrněném transportéru Sd.Kfz. 251/10 - Schützenpanzerwagen (3,7 cm PaK) jako velitelské vozidlo obvykle u jednotek mechanizované pěchoty (Panzerjägereinheiten) nebo řídčeji Sd.Kfz. 251/5 - Schützenpanzerwagen für Pionierzug (OT pro ženijní čety) jako podpůrná zbraň tamtéž. Sovětský letecký protitankový kanon 11-P-37, který byl instalován např. do letadel Jak-9 nebo Il-2, měl střelu velmi podobnou, takže by se mohlo jednat i o munici tohoto typu. Přední část střely však u tohoto typu byla více zašpičatělá a nelze předpokládat, že dokonce tak hluboká koroze, jaká je patrná ze snímku, by tvar střely pozměnila v tomto smyslu.

Odpověď pouze na druhou část dotazu:

V průběhu druhé světové války bylo území protektorátu i sudetské župy doslova poseto tábory různé velikosti a druhu - byly zde koncentrační tábory (či přesněji jejich pobočky) v místech, kde byla potřebná otrocká práce vězňů; tábory s válečnými zajatci; internační tábory pro různé skupiny nepohodlného obyvatelstva (například pro osoby, které se odmítly rozvést se židovským partnerem); tábory pro totálně nasazené dělníky i pro dělníky, kteří se na práci přihlásili dobrovolně; trestní-pracovní tábory pro dělníky, kteří naopak z totálního nasazení uprchli, nebo odmítli nastoupit; v neposlední řadě též uprchlické tábory pro Němce z oblastí postižených bombardováním nebo obsazených spojeneckými armádami. Podle pozdějších zjištění, bylo na konci války na území dnešní ČR přes 600 nejrůznějších táborů. 

Většina těchto táborů samozřejmě po válce nezanikla ze dne na den, ale byly po nějakou dobu využívány jednak pro ubytování válečných uprchlíků, jednak jako zajatecké tábory pro vojáky Osy (především pro Němce) a posléze také jako internační tábory pro Němce před odsunem.

V případě okresu Benešov je nutno vzít v úvahu existenci rozsáhlého cvičiště Waffen-SS, na jehož území se nacházely například kasárna pro esesáky (Lešany), tak i pobočky koncentračních táborů (Hradištko), nebo internační tábor pro židovské míšence (Bystřice u Benešova), tábor v Prosečnici atd., které byly po válce přechodně používány jako zajatecké tábory a později také jako internační tábory pro Němce.

Konkrétně se uvádí, že v červnu 1945 bylo v Lešanech asi 15.000 válečných zajatců a v Bystřici u Benešova asi 6.000 zajatců (viz literatura). Jaký byl další osud těchto zajatců mi není známo, dá se ale předpokládat, že po odchodu Rudé armády z ČSR (listopad-prosinec 1945) zůstali na našem území jen ti zajatci, kteří byli obviněni z nějakých retribučních zločinů.

Literatura:
Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945-1948. Tilia, Šenov u Ostravy 1996.

V období, kdy v Evropě začínaly neblahé události 2. světové války, Thajsko bylo po roce 1932 formálně konstituční monarchií, reálně ale bylo ovládáno úzkou skupinou osob snažících se prosadit modernizaci země. Mezi nimi od roku 1938 zaujal vedoucí postavení generál Plaek Phibunsongkhram, jehož autoritářský styl politiky, inspirovaný podobnými trendy rozšířenými v tehdejším světě a založený na nacionalismu byl do značné míry opřen o kult jeho osobnosti. Phibunsongkhramovi se podařilo zaujmout spolu se svými podporovateli a příznivci pozici volených představitelů národa.

Mimo představitelů volených však zůstávala stále část zastupitelů v  zákonodárném sboru jmenovaných. Vláda nejprve krále poslala na léčení do Evropy a posléze jej nehorázným nátlakem donutila abdikovat v prospěch nezletilého následníka trůnu. Generálmajor Phibunsongkhram byl poté, co se mu v roce 1938 podařilo všechny ostatní politické protivníky vyšachovat, v podstatě vůdcem junty.

Kvůli svému militaristickému pohledu na stát a jeho funkci a současně i z nenávisti k Francii jako koloniální mocnosti vedl Phibun, jak mu Siamci říkali, Siam směrem k čím dále tím užším svazkům s císařským Japonskem. Navíc se mu poměrně úspěšně dařilo pěstovat svůj vlastní kult osobnosti a v zemi byl nesmírně populární. Když byla Francie v roce 1940 poražena Německem, byl generál Plaek Phibunsongkhram předsedou vlády, který stejně jako mnoho dalších politiků nejen v Siamu obdivoval fašismus a nacismus. Zásadní orientací v politice, jak již bylo řečeno, byl pro Phibuna nacionalismus.

Jedním z cílů jeho zahraniční politiky bylo připojení Kambodže a Laosu, které byly ovládány Francií, k Siamskému království. Prostředkem k jeho uskutečňování mu byla mimo jiné podpora domorodých iredentistických hnutí, bojujících za odtržení zmíněných zemí od koloniální mocnosti. Po japonské invazi do Indočíny v září 1940 byla slabá francouzská vláda donucena na území jejich kolonií povolit Japoncům zřízení vojenských základen. 

V září 1940 požádala francouzská vláda maršála Philippe Pétaina, sídlící ve Vichy, vládu Siamského království (dnes Thajsko), aby s ní uzavřela dohodu a podepsala smlouvu o vzájemném neútočení v Indočíně. Siamský vyslanec dostal od svých nadřízených pokyn, aby zaujal podmíněně kladné stanovisko. Touto podmínkou bylo vyřešení již dlouho trvajícího pohraničního sporu obou států o revizi průběhu hranic.

V této souvislosti je třeba se zmínit o jedné zásadní skutečnosti: Siam byl de facto jedinou indočínskou zemí, která byla po staletí samostatná a nestala se kolonií některé mocnosti. V průběhu jeho existence však koloniální mocnosti části území Siamského království nepříliš etickým způsobem doslova zabavily.

Siamská vláda navrhla, aby tento konflikt byl vyřešen mírovou cestou podle všeobecně respektovaných zásad mezinárodního práva tím, že za státní hranici ve sporných místech bude oběma zeměmi uznáno nejhlubší místo v řečišti hraniční řeky oddělující obě strany, tzv. kanál, jako přirozená linie státních hranic a žádala současně o navrácení rozlehlých území na pravém břehu řeky Mekong, kterých se Francouzi na úkor Siamského království již o mnoho dříve zmocnili po nátlaku na tehdejšího panovníka a po hrozbě vojenským násilím.

Dohody mezi oběma zeměmi dosaženo nebylo, neboť Francouzi projevili vůči Siamu pozoruhodný nedostatek taktu, prozíravosti a naopak mnoho velkopanského přezírání. Mezi oběma stranami sporu se, hlavně kvůli francouzskému velmocenskému odmítnutí takovéhoto mírového řešení hraničních sporů, napětí ve vzájemných vztazích neustále zvyšovalo.

V Siamu se po francouzském odmítnutí mírové nabídky řešení hraničního sporu konaly Phibunem tajně podporované masové demonstrace požadující okamžité navrácení anektovaných území. Siamská vláda si bylo dobře vědoma slabosti Pétainovy vlády ve Vichy, která kromě nepříliš úspěšných diplomatických jednání prakticky neměla možnost své síly a zájmy v Indočíně důrazněji podpořit. V Bangkoku vypukly protifrancouzsky a nacionalisticky zaměřené nepokoje, v pohraničí pak přestřelky, siamské letectvo - daleko silnější než francouzské - několikrát v říjnu a listopadu roku 1940 napadlo bombami Vientian, Battambang a Sisophon.

Francie, přesněji její vláda ve Vichy, se zřejmě rozhodla po naléhání guvernéra Francouzské Indočíny admirála Jeana Decouxe provést proti siamskému území preventivní výstražný úder. Dne 28. listopadu 1940 její bombardér v odvetu napadl pumami siamské město Nakhon Phanom. Tento incident znamenal, jak se vbrzku ukázalo, počátek otevřených bojů obou zemí na zemi ve vzduchu i na moři, neboť jím de facto vypukla tzv. siamsko-francouzská válka.

Pokusy celý problém vyřešit smírně poté zcela a definitivně zkrachovaly. V lednu 1941 totiž Siam po několika dalších obdobných vzájemných incidentech, z jejichž vyprovokování jedna strana vinila tu druhou, vpadl pozemními vojsky podporovanými silným letectvem do Laosu a Kambodže. Na počátku ledna 1941 zaútočily proti Francouzům dvě armády v celkovém počtu více než 58 000 vojáků (Burapha s pěti divizemi a Isan se čtyřmi neúplnými divizemi) z celkem čtyř armád, kterými Siam v té době disponoval, a jejich jednotkám se záhy podařilo obsadit i přes odpor vojsk Vichy značnou část Laosu.

Kambodža byla poněkud tvrdším oříškem. Dne 16. ledna tam provedli Francouzi proti siamským posádkám, okupujícím kambodžské pohraniční vesnice Yang Dang Khum a Phum Preav, protiútok se zdrcujícím účinkem. Při jeho podpoře se obzvláště vyznamenal dělostřelecký oddíl francouzské Cizinecké legie, který pak, po odražení francouzského protiútoku narychlo vyslanými posilami a pokusu Siamců ustupující Francouze pronásledovat, doslova rozstřílel všechny siamské tanky snažící se Francouze při jejich odchodu ohrožovat palbou.

Na pozemní frontě se ale přes některé lokální úspěchy Francouzům příliš nedařilo a obě své kolonie museli za ústupových bojů postupně vyklízet. Francouzské letectvo bylo mnohem slabší než siamské a při bojích to bylo hodně poznat. Francouzské námořní síly umístěné v Indočíně se ale chovaly daleko aktivněji i přesto, že byly také početně slabší. Siamcům dokázaly důkladně ztrpčit život, jako tomu bylo v námořní bitvě u Ko Chang dne 17. ledna 1941.

Výsledkem bojů během tohoto konfliktu bylo na francouzské straně 15 zabitých důstojníků, 305 mrtvých vojáků a poddůstojníků, 222 mužů bylo zajato (17 domorodců ze severoafrických kolonií Francie, 80 Francouzů a 125 místních domorodých vojáků z Indočíny). Siam měl oficiálně 54 padlých, 307 raněných a 21 příslušníků siamských vojsk bylo zajato Francouzi. Údaje ohledně siamských ztrát nejsou příliš spolehlivé, protože nezahrnují všechny osoby vojenského stavu - různé prameny udávají vcelku shodně jejich celkovou výši okolo 120 osob padlých a 800 raněných. Údaje platné pro námořní bitvu u Ko Chang na siamské straně, která udává 36 padlých a více než 60 raněných, lze s velkou měrou pravděpodobnosti potvrdit. 

Dne 28. ledna pak Japonci dohodli pro oba belligerenty příměří, které bylo fakticky kapitulací slabších Francouzů. To, co pak následovalo, už jasně dalo všem na vědomí, kdo v má v tomto regionu hlavní slovo.

Hlavním politickým důsledkem celého tohoto konfliktu bylo rozhodnutí vedení siamského státu, že se zřejmě bude muset podřídit japonskému naléhání a stát se členem „Společné východoasijské sféry blahobytu“, jak okupaci a vykořisťování obsazených nebo přidružených zemí nazývali Japonci. Ti potom využili svého velkého vlivu na režim ve Vichy k tomu, aby získali pro Siam ve francouzských koloniích území, koncese a významné ústupky v obchodní a celní politice.

Působením intenzivního japonského diplomatického nátlaku a kvůli francouzské vojenské slabosti v regionu došlo k tomu, že Pétainova vláda smlouvou z 9. května 1941 souhlasila s postoupením celkem 54 000 km² laoského území západně od řeky Mekong a většiny jedné kambodžské provincie Siamskému království. Kambodžské území přenechané Siamu bylo záhy přejmenováno na provincii Phra Tabong. Tyto územní zisky a současně také jasná vojenská i politická porážka evropské koloniální mocnosti tehdy vyzdvihly ministerského předsedu Siamu až na sám vrcholek popularity. Phibun dal na památku vítězného tažení vybudovat pomník a na jeho oslavy přijali pozvání za Japonské císařství Šódžiró Iida a za Německo zástupce Ribbentropova ministerstva zahraničí Robert Eyssen.

Dobré vzájemné vztahy s Japonskem však vzaly záhy za své, když japonská armáda dne 8. prosince 1941, tedy prakticky několik hodin po útoku na Pearl Harbor, zaútočila také na Siamské království a po několika tvrdých střetech v pohraničních oblastech musela siamská vláda pod bezohledným nátlakem armádních jednotek generála Jamašity dát japonským vojskům povolení projít při tažení do Malajska a Barmy jejich zemí.

A ani takovéto pokoření a zrada ve vzájemných smluvních vztazích nebyly Japoncům dost – Siam byl nakonec japonskými vojsky de facto okupován a jeho vojáci i ostatní příslušníci japonských okupačních orgánů jej považovali spíše za svou kolonii, i když Siam měl i nadále zdánlivou nezávislost a pod kontrolou japonské armády i vlastní vládu, svojí autoritou a samostatností v rozhodování o osudu země velice podobnou loutkovému režimu v Man-čou-kuo pod císařem Pchu I. 

Dne 21. prosince pak Phibun jako vládnoucí premiér této loutkové vlády podepsal s Japonci tajnou smlouvu o poskytování pomoci Japoncům při dobývání dalších zemí v jihovýchodní Asii ovládaných do té doby Spojenci. Dne 30. prosince po částečném redigování znění zmíněné smlouvy Tokiem siamský předseda vlády Phibun vyhlásil Britům válku. Aby stejný postup byl uplatněn také vůči USA, k tomu z několika důvodů de jure nedošlo, což mělo pro válečný i poválečný vývoj Thajska nečekané důsledky. Především jde o skutečnost, že tehdejší vyslanec Siamského království ve Washingtonu, konzervativní šlechtic Seni Pramoj odmítl doručit americké vládě dokument vyhlašující USA válku. Jeho protijaponské a vlastenecké city byly v Siamu dobře známy a on se s nimi nikdy netajil.

Seni Pramoj, teď už bývalý siamský vyslanec ve Washingtonu, vybudoval záhy nato v Siamu podzemní odbojovou organizaci Seri Thai – Svobodné Thajsko. Ta měla v úplných počátcích tohoto hnutí v lednu 1942 pouze několik stovek přívrženců a její jádro tvořila hrstka vojáků, několik bývalých i činných politiků a emigranti. V jejím vytvoření a následném rozšiřování jejích řad si výrazně smočil prsty americký OSS – Úřad pro strategické služby, předchůdce CIA, a to jak vysíláním instruktorů a výcvikem kádrů z řad siamských studentů studujících na území USA, tak i zásilkami potřebného vybavení. Hnutí podporoval královský regent Pridi Phanomyong, jehož úřad v mateřském Siamu se stal řídícím centrem odboje, a pak také královský princ Chula Chakrabongse.

V době, kdy Japonsko už cítilo první velké údery Spojenců v Tichomoří, se Siam nacházel zcela v područí Japonců. Situace se rapidně změnila poté, co se po polovině roku 1943 mohli siamští odbojáři pochlubit bojovou organizací s přibližně 60 000 příslušníky. Tato partyzánská armáda se zabývala mimo jiné záchranou sestřelených spojeneckých pilotů, a to i po vyhnání Phibuna z úřadu v červnu roku 1944. Také následně podpořila zformování civilní demokratické vlády, první toho druhu od konce absolutismu roku 1932, i když stále ještě pod přísnou a bedlivou kuratelou Japonců a se silně omezenými pravomocemi.

Japonci měli v Thajsku posádku okolo 150 000 dokonale vycvičených vojáků vyzbrojených až po zuby a rozhodně se nechtěli ze země dobrovolně stáhnout. Mezi jejich jednotkami a bojovníky ze Seri Thai docházelo k mnohočetným krvavým srážkám. Nejen proto pokračovaly americké nálety na Thajsko i nadále a na Bangkok dopadly bomby ze Superfortressů velkou silou hlavně při náletu dne 14. dubna 1945. Tehdy se Američanům podařilo vyřadit z provozu obě dvě tamní elektrárny a tím způsobit veškerému životu v metropoli a dalekém okolí velké problémy. Spojenecké jednotky se do pozemního dobývání okupovaného Thajska nijak nehnaly a Japonci proto zůstali na thajském území téměř neznepokojováni až do podepsání kapitulace Japonského císařství v srpnu 1945 v Tokiu.

Po kapitulaci Japonska a odsunu jejich vojsk z Thajska uzavřeli Spojenci s Thajskem dohodu o tom, že veškerá území zabraná jím od roku 1940 budou navrácena původním vlastníkům či hegemonům – tedy koloniálním velmocím – a jelikož USA nikdy Thajsku, jakož ani Thajsko Americe, válku nevyhlásily a USA byly přitom s hnutím Seri Thai ve velmi dobrých vztazích, neprohlásili Američané nikdy Thajsko za nepřátelský stát. To mělo na výši poválečných úhrad za způsobené škody a na případné potrestání země za přímou spolupráci s Japonskem při vedení útočné války velký vliv.

Francii se pak pod hrozbou uplatnění práva veta - jako stálého člena Rady bezpečnosti OSN ohledně souhlasu se vstupem Thajska do OSN jako řádného člena - podařilo donutit Thajsko v říjnu roku 1946 konečně k navrácení Thajci obsazeného území v severozápadní Kambodži a dvou enkláv na území Laosu, které se nacházely na thajském břehu řeky Mekong.

Závěrem snad je třeba dodat, že Phibun se kvůli tradičně rozhádaným civilním politikům a roztříštěnosti vládních stran stal po dvojitém převratu v rocích 1947 a 1948 znovu nejvyšším představitelem Thajska a vládl se zřetelnou americkou vojenskou a hospodářskou podporou až hluboko do padesátých let.

Dobrý den,

Tigerů se do dnešní doby po celém světě zachovalo šest. Dva v Rusku (muzea v Kubince a v Leninu, obě v oblasti Moskvy), dva ve Francii (Vimoutiers a Saumur) a po jednom ve Velké Británii (tankové muzeum v Bovingtonu) a v USA. Z toho vyplývá, že ani v jedné Vámi jmenované zemi Tiger vidět nelze. Geograficky nejblíže jsou zachované exponáty v tankových muzeích v anglickém Bovingtonu a francouzském Saumuru.

Pokud byste netrval na zhlédnutí Tigeru I, tak je v Německu zachován jeden Tiger II (zvaný též Königstiger). K vidění je v Munsteru v Německém tankovém muzeu (Deutsches Panzermuseum).

Tiger I v Saumuru

Tiger II v Saumuru

Pro úplnost dodejme, že se zachovalo i několik tanků PzKpfw VIb Königstiger a stíhačů tanků Jagdtiger.