Šetrné osvobození Ostravska

Šetrné osvobození Ostravska

Tvrzení, že Rudá armáda osvobodila Ostravsko obchvatem ze severozápadu namísto přímého útoku z východu proto, že cituji: „Sovětská armáda především nechtěla zničit tuto oblast. Chtěla ji spřátelenému lidu odevzdat neporušenou, proto ji všemožně obcházela, čímž svůj postup evidentně ztěžovala.“ (Novek, Fr.: Víťazné salvy. Bratislava 1975/Praha 1979) není ani tak omylem jako spíš účelovou lží komunistické propagandy. Objevuje se především v reprezentativních publikacích vydaných k výročím osvobození (např. Mainuš, Fr. - Konečná, E.: Nezapomenutelná setkání. Praha 1980), ale i v publikacích obecnějšího rázu (např. Šnejdárek, A.: Druhá světová válka. Praha 1963), pohříchu však také v knihách odborníků z Vojenského historického ústavu (kolektiv autorů: Československé tankové vojsko v SSSR. Praha 1978).

V posledně jmenované knize je historka poněkud upravená: úmysl útočit od severozápadu, „aby nedošlo k poškození průmyslových objektů“, se připisuje teprve novému veliteli frontu v závěrečné fázi operace a nebyl tedy motivem celého "stokilometrového oblouku" (jak tvrdil např. Šnejdárek). Minimalistická verze legendy pak vkládá do úst sovětskému důstojníkovi slova „Ostravu není třeba rozbíjet. Město obejdeme[...] Co nevidět budete průmysl potřebovat“ pouhých 15 km před městem (Petras, S. – Richter, K.: Tanky míří k Ostravě. Praha 1979).

Kdy přesně byla tato legenda vytvořena není zatím jisté, napřiklad Ludvík Svoboda v knize "Z Buzuluku do Prahy" (poprvé vydána r. 1960) neuvádí, jaký že byl konkrétní důvod obchvatného manévru, avšak v kapitole věnované ostravské operaci jako protiklad zmiňuje americké bombardování plzeňské Škodovky, jehož účelem prý bylo poškodit čs. průmysl.
Tato vymyšlená legenda, která se dobře hodila do jásavého obrazu "Slavné osvoboditelky Rudé armády", a to zejména v kontrastu k americkému náletu na Plzeň, je zřejmě výsledkem vlastní iniciativy čs. propagandy. Jinde než u českých a slovenských autorů 60. až 80. let jsem se s ní zatím nesetkal.

V první řadě je nutné konstatovat, že vojska 4. ukrajinského frontu (4.UF) v průběhu ostravské operace skutečně provedla rozsáhlý obchvatný manévr ostravské oblasti: Zatímco v první fázi útoku se hlavní síly frontu nacházely východně od Ostravy, postupně se přesouvaly severozápadním směrem a konečný útok na Ostravu směřoval ze severozápadu. Důvody, jak je popisují např. sovětští autoři, však byly zcela jiné, než údajná snaha ochránit průmyslové objekty.

Např. generál A.A. Grečko, který se ostravské operace účastnil ve funkci velitele 1. gardové armády, ve své vzpomínkové knize (Přes Karpaty. Praha 1974) opřené i o archivní materiály píše:
Už 14. února 1945 předložilo velení frontu hlavnímu stanu vrchního velení k posouzení plán nové operace. Podle tohoto plánu měla 38. a 1. gardová armáda zasadit hlavní úder ve všeobecném směru Fryštát-Místek-Olomouc, rozdrtit 1. německou tankovou armádu, dobýt Moravskou Ostravu a hlavní síly frontu dosáhnout čáry Horní Benešov-Olomouc-Hulín. [...] Tento směr útoku umožňoval obejít z jihu nejmohutnější obranná pásma hájící Moravskou Ostravu od severu.
Generál Grečko v tomto plánu sice zmiňuje záměr obchvatu, obcházet se však mělo z jihu, a sice opevnění zbudované severně od Ostravy, nikoliv ostravská průmyslová oblast - tam útok směřoval přímo. Za povšimnutí také stojí, že Grečko v souvislosti s plánem operace používá výrazy jako „rozdrtit“ a nikoli „zachovat neporušené“.

Že původní plán nebyl dodržen, toho byl podle Grečka příčinou zejména nečekaně silný odpor nepřítele na zvoleném úseku (a také špatné počasí, nedostatečné utajení příprav atp.). Za celý týden od zahájení operace (10.3.1945) postoupily obě armády s těžkými ztrátami jen o pár kilometrů, ačkoliv podle časového plánu se měla rychlá skupina frontu (5. gardový mechanizovaný sbor) už blížit k Olomouci. Útok byl proto zastaven (17.3.) a s ohledem na úspěšně se rozvíjející útok 1.UF v hornoslezské operaci, byl vypracován nový plán, který přesunul hlavní úder vojsk 4.UF severně, na město Żory, v sousedství 1.UF (a vlastně směřoval do míst, kterým se chtěl původní plán vyhnout). Přesuny vojsk byly dokončeny a nový útok zahájen 24.3.1945. Krátce nato byli velitel frontu a náčelník štábu frontu vyměněni. Nový velitel frontu, gen. Jeremenko, pak v těsné součinnosti s vojsky 1.UF (a s využitím 60. armády 1.UF, která byla následně k jeho frontu přidělena) přesunul svá útočící vojska ještě dále na západ, takže hlavní úder nyní směřoval mezi Ostravu a Opavu. Mimochodem ani on nesplnil plán, protože podle směrnic, které dostal při převzetí velení frontu, měla být obě města dobyta už v den, kdy začala tato třetí a poslední fáze operace (15.4.). Ve skutečnosti byla Opava osvobozena 22.4. a Ostrava 30.4.1945 po urputných, ale relativně krátkých bojích.

Podobně popisuje záměry a skutečný průběh ostravské operace i další účastník, tehdejší velitel 38. armády K.S. Moskalenko (Na jihozápadním směru. Praha 1976), přičemž k původnímu plánu podotýká, že „plán operace vypracovaný frontem byl nedostatečně promyšlen a v průběhu jeho plnění se nepřihlédlo ke změně situace“. Moskalenko se ve své knize také prezentuje jako autor myšlenky útoku severním směrem, kde jeho průzkum zjistil oslabenou obranu u města Żory.

Prakticky stejně, jako ve vzpomínkách obou generálů, je průběh událostí líčen i v sovětských mnohosvazkových veledílech (kol. autorů: Dějiny velké vlastenecké války Sovětského svazu 1941-1945. Svazek 5. Praha 1966; kol. autorů: Dějiny druhé světové války 1939-1945. Svazek 10. Praha 1981). Z pohledu sovětských autorů tedy při obcházení Ostravska ani náznakem nešlo o „ušetření průmyslového potenciálu ostravské oblasti“ (Šnejdárek, c.d.), ale doslova o východisko z nouze.


Nákres zpracován podle map z publikací Vojenské dějiny Československa. Díl IV. (1939-1945) a Osvobození Československa Rudou armádou 1944/45 (Mapové přílohy)

Nutno podotknout, že ani českoslovenští autoři komunistické propagandě nepodléhali stoprocentně (co se ostravské operace týče). Legendě se vyhnuli ti z pamětníků, kteří se víc než na domácí propagandu spoléhali na paměti svých někdejších sovětských velitelů (např. Peška, R.: Domov na konci bojů. Praha 1986) a zejména v 80. letech také odborníci z VHÚ - ostatně, kvalitně zpracované mapové přílohy by je jinak rychle usvědčily ze lži (kol. aut.: Vojenské dějiny Československa. Díl IV. (1939-1945). Praha 1988). Příležitostně se k tomu odhodlali již v dobách nejtužší normalizace, např. ve stejném roce, kdy F. Novek publikoval svoje v úvodu citované bludy, vydal i VHÚ sborník Kyjev-Dukla-Praha (Praha 1975), kde se to sice hemží frázemi typu „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“, ovšem ostravská operace je v zásadě popsána velmi věcně. V dalším sborníku (zmiňovaném v úvodu) však VHÚ opět zabředl do legendy, která se v polistopadové literatuře už naštěstí neobjevuje (např. Kopecký, M.: 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. Praha 2001).
Honza M. - 2. 2. 2007

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.