Průbojné střelivo vz. 31 použití proti tankům

Průbojné střelivo vz. 31 použití proti tankům
Stanislav Zlámal - 10. 1. 2007 - *.zsbrod1.uhedu.cz

Dobrý den, prosím vás, chtěl bych se zeptat jestli je pravda že československé lehké kulomety průbojným střelivem prostřelily boční pancíř německých lehkých tanků v roce 1938. Děkuji

Československá armáda používala v roce 1938 pro své pěchotní zbraně mimo standardního protipěchotního střeliva (vz. 23, vz. 34) také tzv. speciální střelivo r. 7,92mm. Mezi toto speciální střelivo patřil mimo jiné také náboj vz. 31 (průbojný) určený pro ostřelování lehce pancéřovaných vozidel. Měl stejnou hmotnost jako náboj vz. 23 (10g) a skládal se ze špičatého ocelového jádra, olověné košilky a ocelového poniklovaného pláště. Hmotnost prachové náplně se pak lišila podle zbraně pro kterou byl náboj určen - 1 g pro pušku vz. 24, 1.5 g pro LK vz. 26, TK vz. 37 a 2.2 g pro TK vz. 24.

Co se týká průbojnosti tohoto náboje, můžeme vycházet z tzv. nastřelovacích zkoušek, kterými procházela všechna obrněná vozidla zařazovaná do výzbroje čs. armády - a to průbojným nábojem vystřeleným z pušky nebo z kulometu. Výsledky jsou následující:

OA vz. 27
- tl. pancíře 5,5 mm - odolává průbojným střelám na vzdálenost 150 m (z pušky i kulometu)

LT vz. 35
- tl. pancíře 8 mm - odolává průbojným střelám na vzálenost 125 m (z kulometu)
- tl. pancíře 12 mm - odolává průbojným střelám na vzálenost 100 m (z kulometu)
- tl. pancíře 16 mm - odolává průbojným střelám na každou vzálenost (z kulometu)

Vezmeme-li tedy v úvahu výše uvedené skutečnosti, teoreticky bylo možné s tímto nábojem ohrozit cíl s max. tloušťkou pancíře cca 8 mm na vzdálenost cca 100 m. Je však znám případ z února 1934, kdy při nastřelování tančíku vz. 33 bylo dosaženo průstřelu bočního pancíře tl. 8 mm ze vzdálenosti 75 m pouze puškou! To však byla spíše výjimka hovořící spíše o nekvalitě provedení pancíře u tohoto tančíku než o kvalitě pušky vz. 24.

Tímto delším úvodem sa dostáváme k jádru vašeho dotazu - mohly ohrozit čs. pěchotní zbraně německé tanky a v případě že ano, s jakou účinností? Nejprve je samozřejmě třeba připomenout si typy německých tanků a jejich pancéřování. V září 1938 měla německá Panzerwaffe k dispozici následující tanky:

PzKpfw I Ausf. A, B - tl. pancéřování 13 mm na všech svislých plochách
PzKpfw II Ausf. a-c, A-C - tl. pancéřování 14.5 mm na všech svislých plochách
PzKpfw III Ausf. A-D - tl. pancéřování 14.5 mm na všech svislých plochách
Pzpfw IV Ausf. A, B - tl. pancéřování 14.5 mm na všech svislých plochách vany, 20 mm na všech svislých plochách věže

Jak již bylo výše naznačeno na případu tančíku vz. 33, důležitým kritériem pro dosažení průstřelu je mimo tloušťky pancíře také jeho kvalita. Bohužel, přesné složení čs. a německé oceli neznáme. Je pouze známo že obě dvě armády používaly válcované ocelové plechy povrchově upravené tzv. "cementací", tedy vytvrzení povrchu nauhličením. Můžeme tedy předpokládat, že kvalita německého a čs. pancíře byla velmi podobná. Při kvalitě a tloušťce pancíře výše zmíněných německých tanků je tedy jasné, že čs. jednotky vyzbrojené průbojným nábojem vz. 31 mohly sice německé tanky ohrozit, ale pouze na vzdálenost kratší než cca 75, spíše však 50m! Použití tohoto střeliva jako primární obrana proti německým tankům se tak ve světle těchto zjištění jeví jako značně problematické a pohybuje se spíše v teoretické rovině. S větším úspěchem by se však dalo použít proti německým obrněným automobilům SdKfz 221 a 231, které by byly se svým pancéřovaním o tl. 8 mm zranitelné na celkem přijatelnou vzdálenost 100 m.

Možná by ale bylo zajímavé porovnání jak by na tom byla německá armáda v opačném gardu. Německá armáda používala samozřejmě také průbojné střelivo r. 7,92 mm, označované jako S.m.K.. Tento náboj měl trochu vyšší hmotnost (11.5 g) než čs. náboj a podle německých údajů dokázal při střelbě z kulometu MG 34 prostřelit na vzdálenost 100 m pancíř o tl. 8 mm, na vzdálenost 500 m pancíř o tl. 3 mm. Při pancéřování čs. tanku LT vz. 35 (25 mm čelo věže a korby + 16 mm svislé plochy věže a korby) by tak na tom byly německé jednotky úplně stejně, resp. ještě hůře než jednotky československé v podobné situaci.

Závěrem tedy můžeme konstatovat, že pěchotní průbojné střelivo všeobecně mohlo být efektivně využíváno pouze ke střelbě na krátké vzdálenosti (do cca 100 m) a na opravdu slabě opancéřované cíle (do tl. cca 8-10 mm). Proti tankům zůstavalo hlavní zbraní protitankové dělostřelectvo.

Glynwed - 12. 1. 2007
Je také třeba si uvědomit, že zmíněné nástřelné zkoušky se dělaly jednou ranou. V praxi by to asi vypadalo jinak.

Například Otto Wagner, který bojoval jako kpt. cizinecké legie v severní Africe, v březnu 1942 zkoušel střílet na opuštěný italský lehký tank ze vzdálenosti 100 m z různých zbraní. Střelba z lehkého kulometu (téměř určitě BREN) měla tyto výsledky:
- bočním pancířem pronikly všechny vystřelené průbojné střely,
- běžná munice uspěla jen při střelbě dávkou - z asi 12 ran pronikly pancířem 3,
- čelní pancíř kulometným střelám odolal.
Wagner bohužel neuvádí (zřejmě neznal) typ tanku, na který střílel, boční pancéřování it. LT se však pohybovalo v rozmezí 8-14 mm, což by odpovídalo německým PzKpfw I (i když kvalita oceli byla spíš horší).

Zajímavé je také srovnání kulometů BREN a vz. 26. BREN používal náboj 7,7x56 mm, který měl menší dostřel a nižší hmotnost střely než náboj 7,92x57 mm, který se používal do LK vz. 26.
BREN měl také kratší hlaveň a další úpravy, které snižovaly úsťovou rychlost střel a zvyšovaly jejich rozptyl. Důvodem bylo, že u původní zbraně (vz. 30, nástupce vz. 26) byla dávka střel příliš koncentrovaná a při střelbě na skupinu nepřátel ve vzdálenosti, na kterou se LK obvykle používal (400-600 m), byl zasažen jen 1-2 cíle. Z toho plyne, že střely vystřelené z LK vz. 26 měly při dopadu ještě větší kinetickou energii než střely z BRENu a byly více koncentrované.

Je tedy otázkou, jaký efekt na německé tanky by mělo vetší množství průbojných i běžných střel zasahujících malou plochu. Například na jižní Moravě jsou rozestupy řopíků běžně menší než 500 m, čili boční palba na vzdálenost kolem 100 m by byla zřejmě častým jevem. V pokynech pro velitele lehkých objektů se dokonce nařizovalo zahájit palbu na nepřátelské obrněnce na vzdálenost cca 200 m. V takovém případě by však šlo o neúčelné plýtvání průbojnou municí.
Honza M. - 8. 7. 2010

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.