Válečné lodě druhé světové války

  • Je možné zadat více jmen oddělených čárkou, nebo jen jejich části
Pro přidání nového příspěvku se přihlašte
161-180 z 3182
<< 6 7 8 9 10 11 12 >>
Po
Dzin 4.7.2008 20:44 - č. 3751
Dzin Ne, byla to Oriskany. Nedávno byla potopena v moři jako umělý útes pro potápěče. Řikal jsem si, že je to docela pěkný konec pro válečnou loď. Rozhodně lepší, než potupné rozebrání do šrotu. Načež mě napadlo zameditovat si nad dobrým koncem pro válečné lodě.

Kamarád onehdá pronesl myšlenku, že přeměnit je na památník je docela důstojné. Zpočátku jsem souhlasil a částečně i souhlasím stále. Proč částečně? Protože když si představím klasický americký památník, kde se producírují rodiny s dětma a jedí hotdog, to by ještě šlo, ale když potom dělají binec, všude se válí zbytky, na každém rohu se prodávají "úchvatné" suvený atd. prostě nějak mě to najednou nepřišlo, jako důstojný konec válečné lodi.
Dzin 3.7.2008 18:48 - č. 3748
Dzin Jo a ještě jsem zapomně doplnit, že S.I. měl 12 kotlů Babcock & Wilcox.
Dzin 2.7.2008 18:19 - č. 3747
Dzin Z trosek knihovny se mi podařilo vyštrachat Veleobry oceánů (F. Novotný), ale v nich se u Szant István přesně nic neudává, jen se uvádí, že měl menší výkony, než ostatní tři lodě. Uvádí, že b kritický den nebyl schopen ani udržet rychlost 16 uzlů a svaz tedy musel spomalit na 12.
Krojc 2.7.2008 16:09 - č. 3746
Krojc
Algernon napsal v č. 3745:
"Szent István se v reálu jeví jako nejpomalejší — ostatně když byl torpédován, tak se tuším „belhal“ až na konci, právě kvůli uherským turbínám?"
Na zkouškách i ve skutečnosti dělal těsně pod 21 uzlů, kontraktační rychlost byla 20 uzlů minimum. Ale v době jeho potopení vrcholily potíže s jeho ložisky hlavních hřídelů - silně se přehřívaly a v oficiální zprávě se píše, že jen několik silných hadic s vodou namířených na ložiska a neustálé tlakování kýbly maziva udržovalo jeho schopnost plavby, přičemž rychlost právě dosahovala v té době maximálně 14 uzlů.
Velmi zajimavý popis a dobré detaily:
www.bmlv.gv.at/omz/ausgaben/artikel.php?id=425
Tom 2.7.2008 14:08 - č. 3744
Tom Kolik by tam mělo být výkonu? Jako S.I.?
Krojc 2.7.2008 13:41 - č. 3742
Krojc Podle Rakušáků si například do BL Szent István maďaři vestavěli dvě turbiny AEG Curtis o celkovém výkonu 26 400 WPS.
Tom 30.6.2008 22:39 - č. 3741
Tom
Algernon napsal v č. 3737:
"Tak mne tak napadá… Kdo vlastně postavil stroje (Parsonsovy turbíny) pro první tři R.U. lodě třídy Viribus Unitis? (Zatím to vypadá, co jsem našel, že První Brněnská?)"
Tak jsem bohužel zatím našel jen to, že PBS začala vyrábět turbíny pro pohon lodí podle Parsonsovy soustavy v roce 1905, dva roky po té, co vyrobili svoji vůbec první "komerční" turbínu.
Tom 10.6.2008 05:17 - č. 3740
Tom
Algernon napsal v č. 3739:
"Právě, v elektrárně, po naběhnutí — vcelku asi „klidný chod“? Čili nějaké velké kolísání momentu tam asi nebude?"


Proto poukazuju na tu věc se souosostí hřídelů. Čím menší chyba, tím lepší pro životnost spojky. Takže ano, rozběhy významně ovlivňují životnost, ale současně to není jediný, co spojku ničí. Což z té citované věty (takhle bez kontextu) plyne.

Samozřejmě chápu, že ASI byla pro spojku při montáži předepsaná nějaká maximální nesouosost a že motor nebo generátor podkládali a zase utahovali k základu, dokud to nebylo OK (ty 0,2 mm). Nejspíš proto se taky uvádí, že "životnost byla stanovena po zkouškách" - tj. na smontovaném soustrojí s přesností 0,2 mm bylo očekáváno "něco". Kdyby to nechali na těch 0,5mm, co si mohla nechat spojka maximálně líbit, tak by životnost byla znatelně kratší.

Howgh! (Uf )
Tom 8.6.2008 22:39 - č. 3738
Tom
Algernon napsal v č. 3737:
"Kdo vlastně postavil stroje (Parsonsovy turbíny) pro první tři R.U. lodě třídy Viribus Unitis? (Zatím to vypadá, co jsem našel, že První Brněnská?)"


Mrknu do knihy o historii PBS...

Algernon napsal v č. 3737:
"Limitujícím pro životnost spojek byl počet cyklů (rozběhů a zastavení motoru), nikoli doba chodu — »namáhání spojky přenášeným kroutícím momentem není pro její životnost rozhodující«, na základě zkoušek byla očekávaná životnost spojky 700-750 spuštění (tj. za daných podmínek provozu v elektrárně asi dva roky provozu)."
To asi není zcela správná interpretace, respektive to může trochu mýlit. Vliv na životnost podobných (zdůrazňuji) spojek mají především přenášené rázy, které spojka musí pohlcovat a tlumit. Rázy jsou největší při rozběhu, pak při provozu zkracuje životnost těchto spojek právě i nesouosost hřídelů, která se rovněž projevuje rázy ve spojce. Samotný kroutící moment spojku jen napne a pokud zůstane moment konstatní, spojce nemůže ublížit. To co vadí, je kolísání momentu a je jedno, co je jeho příčinou.
guano 5.5.2008 21:26 - č. 3735
guano Nevadí, ani jsem odpověď nečekal. Přesto Ti děkuji za snahu
Dzin 5.5.2008 18:53 - č. 3734
Dzin
guano napsal v č. 3661:
"Tak jo, potřeboval bych zjistit tyto dvě věci: - kolik měla ve skladech leteckých torpéd a pum letadlová loď třídy Illustrious během "běžné" hlídkové plavby (a kdybys to věděl i podle jednotlivých Marks, tak by to bylo úplně nej...
Hledal jsem a nenašel. Kdyby jsi chtěl americké letadlovky, mohu sloužit, britské bohužel ne.
Krojc 3.5.2008 11:07 - č. 3733
Krojc Ještě ad lehké křižníky:
ty silnější britské (Southampton, Belfast) předválečné byly vlastně vynucenou odpovědí na americké a japonské konstrukce. Amíci je měli na doprovod Task force v jádru s bitevní lodí a letadlovou lodí (tř. Brooklyn) a ty časově následovaly právě po japonských (tř. Mogami). Od těch 15 šestipalcovek pak Amíci stejně přešli k menším lodím (tř. Cleveland - 27 ks), o tři hlavně slabším, ale s dvojnásobnou PL výzbrojí. Takže nakonec britské řešení bylo optimální, i když vynucené. Tak i u nich zmizela jedna věž šestipalcovek a nahradily ji, jak jinak, další pom-pomy.
Krojc 2.5.2008 20:24 - č. 3732
Krojc
Kreon napsal v č. 3729:
"u většiny nalézáme období kolem WWI a těsně po ní. Všechny tyto křižníky mají shodnou ráži hlavních děl, tj. těch zmíněných 140mm. Nebyla to běžná ráže tehdější doby? "
Ano, samozřejmě, a proč? Protože veškeré předválečné bitevní lodě Japonců měly tuto ráži jako střední dělostřelectvo, tudíž jich měli dost. A stejně volily jiné národy - Britové měli u předválečných bitevních lodí jako střední děla šestipalcovky (Nelson, Rodney), u bitevních křižníků 140 mm (Hood, Renown). Až třída King George V. měla univerzální 132 mm a ta byla údajně lepší kvůli PL obraně - i když v praxi se to moc neprokázalo.
EDIT:
Výkonné či méně výkonné stroje s tím neměly v podstatě co do činění. Potřebný výkon byl k dispozici, jak se lze snadno přesvědčit pouhým nahlédnutím do kterékoli slušné lodní ročenky. A navíc je třeba dodat, že japonské 140 mm byly l/50 konstrukčního roku 1915 o úsťovém výkonu 1535 mt a hmotnosti hlavně 6,5 tuny, zatímco 152mm l/50 konstrukčního roku 1910 měly úsťový výkon 2000 mt a hmotnost hlavně 7,9 tuny. To při celkovém výtlaku křižníku nehrálo téměř žádnou roli, důležitější bylo provedení - ve věžích s vyšší hmotností pancéřování nebo v jednotlivých palpostech s pouhými krycími štíty. Poněkud paradoxní bylo, že například Džincu měl staré provedení se štíty a jím vedené torpédoborce zase už od roku 1927 uzavřené věže s dvojicemi pětipalcovek (127 mm).
Krojc 2.5.2008 20:18 - č. 3731
Krojc
Kreon napsal v č. 3729:
"pokud Japonci chtěli a používali lehké křižníky jako vůdčí lodě eskader torpédoborců, musely zákonitě tyto lehké křižníky být minimálně stejně rychlé jako jejich menší bráchové, protože si nedokážu představit situaci, kdy by byly o pěkných pár uzlů pomalejší."
Krojc napsal v č. 3726:
"Japonci v té době dokončili sérii menších 5500 tunových křižníků s dvoupalcovým pancéřem a děly 140 mm v bočních palpostech se štíty. Ale jejich rychlost byla okolo 36 uzlů, čili to byly typické vůdčí lodě flotil torpédoborců (viz známý Džincu ještě známějšího Raizó Tanaky). "
Krojc napsal v č. 3726:
"Při větších vlnách však byly křižníky nejrychlejší. "
Pokud vezmeme v úvahu, že japonské torpédoborce měly běžně rychlost 34 - 35,5 uzlu jako maximální, pak je tato poznámka (3729) poněkud mimo mísu .
Dzin 2.5.2008 15:27 - č. 3730
Dzin
Tom napsal v č. 3728:
"Já si už skoro představoval nějakou fintu pro veřejnost a zákonodárce schvalující rozpočty podle principu Lehký=lacinější=průchodnější a snadněji protlačitelný."
To bych to takhle ani neviděl, na tohle stačilo tvrzení, že je to nutné pro ochranu obchodu (A impéria) a Britové na tohle slyšeli.
Kreon 2.5.2008 08:18 - č. 3729
Kreon Co se týče těch japonských lehkých křižníků, tak když se podíváme na jejich data projektování, tak u většiny nalézáme období kolem WWI a těsně po ní. Všechny tyto křižníky mají shodnou ráži hlavních děl, tj. těch zmíněných 140mm. Nebyla to běžná ráže tehdější doby?

Neboť (teď nevím z hlavy její název) ona nová třída projektovaná ve 30. letech už měla oněch "standartních" 152 resp. 155 mm ne?

Já bych ani nepodceňoval argument - totiž že pokud Japonci chtěli a používali lehké křižníky jako vůdčí lodě eskader torpédoborců, musely zákonitě tyto lehké křižníky být minimálně stejně rychlé jako jejich menší bráchové, protože si nedokážu představit situaci, kdy by byly o pěkných pár uzlů pomalejší. Takže co když ona "lehčí" výzbroj souvisela přímo s tímto? Že Japonci neměli dostatečně výkonné stroje a byli nuceni pro zachování rychlosti omezit výzbroj?
Tom 1.5.2008 20:07 - č. 3728
Tom Já si už skoro představoval nějakou fintu pro veřejnost a zákonodárce schvalující rozpočty podle principu

Lehký=lacinější=průchodnější a snadněji protlačitelný.
Krojc 1.5.2008 19:45 - č. 3727
Krojc Pokrač.
Italové došli u třídy Zara až na 150 mm na bocích a to odolalo osmipalcovkám na 10 km a šestipalcovkám na 13 - 15 km! Rychlost ale klesla na 32 uzlů. Výtlak pak překračovali Japonci i Němci. U Japonců to umožnilo výzbroj až 5 dvoudělových věží 203 mm.
Když tedy vezmeme hlavní flotily, pak měly před válkou jak lehké křižníky starších typů, tak křižníky těžké, které byly kvůli velikosti děl i trupu podstatně dražší a méně obratné. To se pak ukázalo jako hlavní nedostatek. Proto před druhou světovou válkou začaly všechny námořní mocnosti stavět velké množství lehkých křižníků s rychlostí okolo 33 uzlů, výzbrojí ráže okolo 150 mm a slušné pancéřování, které bylo možno udržet a zesílit díky nižší váze děl i věží. Hlavně se to projevilo u palub, kde bylo potřeba zesílit ochranu před leteckými pumami. Současně se tyto lodě konstruovaly už s velkým množstvím přepážek - okolo 20. Přitom zaplavení čtyř či pěti ještě nezpůsobilo potopení lodě.
Těžké osmipalcovky tedy nebyly tak užitečné, jak se na první pohled zdálo. Proto byl návrat k šestipalcovkám vcelku očekávaný. To se projevilo jak v přestavbách, tak v novějších konstrukcích. Tam pak dokonce klesl počet děl hlavní ráže i výtlak (třeba Arethusa) až na šest děl, ale pancéř zůstal silný a vzrostla protiletadlová výzbroj při velké obratnosti a menších rozměrech. Proto se těžké křižníky už nestavěly (vyjma speciálních případů, které už vlastně těžkými křižníky v pravm slova smyslu nebyly). Ekonomické hledisko i hlediska konstrukčně-taktická převážily a nadále se uplatňovaly univerzálnější křižníky lehké už také proto, že byly vybavovány univerzálními děly a mohly poskytovat daleko větší protiletadlovou ochranu, a to nejen sobě.
Krojc 1.5.2008 19:31 - č. 3726
Krojc Křižníky se v poválečné době 20. let díky své rychlosti nemusely obávat bitevních lodí a díky poměrně silnému pancéřování se nemusely bát dělové výzbroje žádné další kategorie hladinových lodí. Byly dost obratné a tak byly i těžkým cílem pro letadla. Všechny tehdejší lodě byly konstruovány za války. Amareičani i Angličaní zařadili do služby křižníky o výtlaku cca 7500 tun s děly 6 palců (152 mm) a s rychlostí až 33 uzlů, tedy o průměrně 10 - 12 uzlů víc než tehdejší bitevní lodě a stejně jako torpédoborce na klidném moři. Při větších vlnách však byly křižníky nejrychlejší. Třípalcové pancéřování chránilo proti rážím 100 - 120 mm i zblízka a šestipalcovky jej prorážely na vzdálenost mezi 12 - 14 km. Japonci v té době dokončili sérii menších 5500 tunových křižníků s dvoupalcovým pancéřem a děly 140 mm v bočních palpostech se štíty. Ale jejich rychlost byla okolo 36 uzlů, čili to byly typické vůdčí lodě flotil torpédoborců (viz známý Džincu ještě známějšího Raizó Tanaky). V roce 1922 Francouzi začali s výrobou nového typu, který měl všech 8 děl 155 mm v otočných uzavřených věžích v ose lodě. Lodě také dostaly systém centralizovaného řízení palby jako první svého druhu. Měly slabé pancéřování, ale rychlost okolo 35 uzlů.
Pak přišla washingtonská námořní smlouva. Podle jejích ustanovení měly mít křižníky horní hranici výtlaku 10 000 tW a maximální ráže děl 8 palců (203mm). Výtlak byl vlastně roven dřívějším asi 12 000 t. Díky tomu všechny mocnosti začaly budovat ve dvacátých létech tzv. washingtonské, později těžké křižníky, které měly dostřel o třetinu větší než jejich předchůdci. Měly navíc velký akční rádius a tak se na velké oceány hodily dobře. Jen japonská třída Kako měla výtlak 8 100 tW a šest osmipalcových děl.
Kritici těžkých křižníků namítali, že tvoří velký cíl 200x20 m, jejich pancéř byl stejný jako u dřívějších konstrukcí a tedy nestačil na šestipalcovky na 12 - 14 km. A boj se vedl převážně na tuto vzdálenost a méně. Šestipalcovky měly navíc větší rychlost střelby a tedy v podstatě stejnou palebnou sílu. Proto pancéře těžkých křižníků nabíraly na tloušťce a jejich nositelé na výtlaku, čímž porušovaly dohodu.
Dzin 1.5.2008 09:34 - č. 3725
Dzin
guano napsal v č. 3723:
"Podle mně bylo v druhé polovině 30. let pro Británii důležité postavit co nejvíce "lehkých" (relativně levných) křižníků ke krytí obchodních cest v Atlantiku a ostatní úkoly šly do pozadí (doporučuji knihy "Bojujte s nepřítelem zblízka" od C. Barnetta). "
A právě zde je otázka, proč? Je ve zmniňované knize důvod proč RN LK preferovala?
161-180 z 3182
<< 6 7 8 9 10 11 12 >>
Po

Diskuzní forum