Mohli jsme se v roce 1938 bránit?

Autor: egli | Datum: 4. 8. 1999

Často se diskutuje o tom, co by nastalo, kdyby Československo 30. září 1938 nepřijalo diktát velmocí z Mnichova a vojensky se bránilo následnému německému útoku. Bohužel v diskuzi často zaznívá mnoho nepodložených klišé a argumentů, které nemají reálný základ.

Připravenost k boji

Často se připomíná, jak celý český národ byl připraven se zbraní v ruce bránit svou vlast, o čemž svědčí i skvěle provedená mobilizace. Ano, tato je věta je pravdivá, skutečně téměř celý český národ byl připraven a s vysokou morálkou provedl mobilizaci. Jenomže Československo nebyl jen český národ. V třinácti a půl milionovém státě žilo kromě sedmi milionů Čechů ještě 3,5 milionů Němců, půl milionu Maďarů, několik set tisíc Poláků. A nesmíme zapomínat na dva a půl milionu Slováků, které do českého národa započítávat nemůžeme.

Jak nastoupili svou mobilizační povinnost občané těchto národností? V oblastech obývaných sudetskými Němci byla poměrně vysoká neúčast a podobně to bylo v maďarských oblastech jižního Slovenska. Zde by možná bylo na místě připomenout, že ve válečných podmínkách za takovéto porušení občanských povinností následoval velmi tvrdý trest.

S takovouto pátou kolonou v zádech by byla obrana republiky jistě velmi obtížná.

Vynikající pásmo pevností

Druhým argumentem zastánců obrany je údajné skvělé pevnostní obranné pásmo. Ano je pravda, že naše pevnosti byly velmi kvalitní a dokončené úseky slibovaly skutečně dobré možnosti obrany. Pokusy německé armády po obsazení pohraničí ukázaly, že by byly těžkým oříškem. Jsou tu ale opět mnohá "ale". V září 1938 nebylo obranné pásmo zdaleka dokončeno. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se dále prodloužila hranice s Německem a právě na této jižní hranici byla pevnostní linie nejslabší.

Druhým "ale" je útočná doktrína Wehrmachtu, která se příliš neslučovala s postupným dobýváním pevností ve francouzském stylu. Útočné klíny by prorazily nejslaběji opevněnými oblastmi a pronikly hluboko do vnitrozemí, čímž by se další obrana pevností stala bezpředmětnou.

Třetím "ale" je skutečnost, že pevnosti byly umístěny v oblastech, kde mělo naprostou převahu nepřátelské německé obyvatelstvo. Osádky by jistě musely čelit mnohým diverzním a sabotážním útokům.

Skvělá výzbroj naší armády

Ano, naše armáda byla naším průmyslem velmi dobře vyzbrojena. Škodovy závody a ČKD patřily k největším zbrojovkám v Evropě. V oblasti vyzbrojení pěchoty jsme na tom byli výborně. Co se týká tankového vojska, naše LT vz. 34, LT vz. 35 a LT vz. 38 se mohly směle měřit s tehdejšími německými Panzery I a II (kvalitnějších PzKpfw III a IV měli Němci v té době velmi málo). Jenomže LT vz. 38 ještě nebyl v září 1938 v naší armádě ve standardní výzbroji. Ne zcela dobrá byla situace v letectvu, kde jsme se s převahou zastaralých dvouplošníků nemohli s německou Luftwaffe měřit. A jak známo právě letectvo tvořilo velmi důležitou součást doktríny blitzkriegu.

Spojenci by nám pomohli

Tento argument je samozřejmě naprosto pochybený. Anglie s Francií si nad námi v Mnichově umyly ruce a pomoc od nich jsme nemohli očekávat. Anglická a francouzská veřejnost jásala nad záchranou mírou, čemuž se nelze příliš divit. Komu by se chtělo znovu do války. Za minulého režimu se stále opakovalo, že jediný Sovětský svaz nám byl ochoten pomoci. Ovšem ani to není úplná pravda. Už pouhý pohled na mapu nám prozradí, že přesun sovětských vojsk na naše území by vyžadoval souhlas Polska nebo Rumunska, což bylo velmi problematické.

Dalším závažným momentem byl fakt, že čs.-sovětská smlouva vázala sovětskou pomoc na pomoc francouzskou. Na postoj Francie se také SSSR vždy odvolával: "ano, jsme ochotni pomoci, ale až po Francii, jak je to ve smlouvě".

A byl vůbec SSSR ochoten nám nezištně pomoci? Dá se o tom s úspěchem pochybovat. Události z roku 1939 nám ukazují pravou tvář sovětské politiky. Navíc taková pomoc by mohla zůstat i na "věčné časy" z čehož mělo mnoho našich politiků včetně Beneše strach. Známý je výrok jednoho z členů agrární strany: "Když přijde Hitler tak mi tuhle stovku nechá, když přijde Stalin tak mi ji sebere...". I přes tyto obavy se Beneš ještě 30. září dotazoval sovětského vyslance, zda je SSSR ochoten nám pomoci. Odpovědi se mu dostalo záměrně až po vládním rozhodnutí o přijetí mnichovské dohody.

Nezapomínejme na Polsko a Maďarsko

Další mnohdy v pozadí zastrčenou skutečností je postoj Polska a Maďarska v případném konfliktu. Byl to právě postoj Polska, které svým ultimátem za vydání Těšínska zasadilo poslední ránu nadějím našeho hlavního štábu. A že by se k dělení kořisti připojilo i Maďarsko je myslím také jasné.

Když to shrneme

  • stát s neuvěřitelně nevýhodnou polohou, obklopený po celé hranici (kromě krátkého úseku s Rumunskem) nepřátelskými státy
  • nedokončenost obranné linie, slabé letectvo...
  • několik milionů obyvatel státu tvořilo potenciální pátou kolonu
  • nereálnost pomoci od jiných mocností
Nelze se divit obtížnosti rozhodování, které plnou vahou dopadlo na Edvarda Beneše. Nemám rád rázné odsudky jeho rozhodnutí. Beneš podle svého úsudku vybral nejmenší zlo, i přes protesty mnohých vojenských i politických činitelů. Ale on měl v rukou největší odpovědnost za osud národa. V další fázi války prokázal tím, že se ujal vedení odboje, že nebyl žádný zbabělec, zaprodanec nebo jak se mu ještě nadávalo. Ovšem mnichovský syndrom na něj dopadl plnou vahou a nikdy z jeho stínu už nevystoupil, což se projevilo na některých jeho dalších nešťastných rozhodnutích (vázanost na SSSR apod.)

Rozhodně bych nikdy nechtěl být v kůži Edvarda Beneše 30. září 1938.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 2.07 (3341 lidí)

Komentáře