Horká balkánská půda III.

Autor: Dzin | Datum: 14. 2. 2004

První polovina roku 1942 byla pro Titovo hnutí kritická. Partyzáni ztratili značnou část osvobozeného území, byl přerušen kontakt s chorvatskými a slovinskými partyzány a hlavní partyzánské síly byly nuceny se pod tlakem 2. a 3. protipartyzánské ofenzívy stáhnout do Bosny. Díky statečné obraně v pohoří Kozary se podařilo postup jednotek Osy zpomalit. Ve svém novém útočišti - Bosně - se partyzánům navíc naskytly dobré podmínky pro konsolidaci a rozšíření sil.

Většinu obyvatelstva Bosny tvořili muslimští rolníci, kteří byli pod neustálým tlakem ze strany četníků a ustašovských milicí, prosazujících svou ideu Velkého Srbska respektive Velkého Chorvatska. Pro muslimské rolníky bylo naprostým překvapením, když se zde v lednu 1942 objevili partyzáni, kteří se k nim chovali přátelsky, bez předsudků a nechtěli je vyhánět ani ožebračovat, ba dokonce je chránili před četníky a ustašovci. Ohlas mělo i partyzánské hlásání spolupráce všech etnik v Jugoslávii a jejich poválečného soužití na základě sebeurčení.

Během krátké doby si tak Titovi partyzáni získali v Bosně značnou reputaci. Obyvatelé je začali podporovat a hlásit se do jejich řad. To umožnilo zacelit rány z předchozích bojů a dokonce i zorganizovat nové jednotky. Hlavní partyzánské síly se tak začaly rozrůstat.

1. března 1942 byla vytvořena 2. proletářská národně osvobozenecká brigáda a po ní následovaly 5. června 3. proletářská národně osvobozenecká brigáda, 17. června 4. proletářská národně osvobozenecká brigáda a 11. června 5. proletářská národně osvobozenecká brigáda. Všechny podléhaly přímo Hlavnímu štábu a měly tvořit základ partyzánských sil. V červnu ale musela být výstavba nových jednotek přerušena, protože na partyzány v Bosně dolehla 3. protipartyzánská ofenzíva.

V novém partyzánském centru v Bosně se rozpoutaly urputné boje. Jednotky Osy a kolaborantů se hlavně díky své převaze ve výzbroji a za letecké podpory prokousávaly přes houževnatý odpor partyzánů. Přestože ti se urputně bránili, byli nuceni opustit 10. května 1942 Foču. Protože útoky nabývaly na intenzitě, bylo rozhodnuto stáhnout hlavní partyzánské síly do bezpečnější oblasti. 24. června 1942 se 1., 2., 3. a 4. brigáda (asi 4000 bojovníků) vydaly na pochod do západní Bosny. S sebou vzaly značné množství uprchlíků a zajatců.

Represe a zajatci na Balkáně

Právě zajatci na obou stranách tvořili jev, který neměl v jiných partyzánských hnutích obdoby. Z počátku tomu nic nenasvědčovalo - nacisté na území, které kontrolovali, zahájili obvyklou politiku. Co se vysídlování týká, nejvíce bylo postiženo Slovinsko, které bylo částečně začleněno do Říše. 40 tisíc Slovinců bylo vyvezeno do Německa, dalších 60 tisíc odsunuto do Srbska a Chorvatska.

Současně nacisté zahájili i rozsáhlé zatýkání potenciálních odbojářů. Po propuknutí povstání nebyla situace z počátku považována za odlišnou od ostatních okupovaných států. Povstalci byli označeni za bandity a jako takoví měli být popravováni na místě, v "lepším" případě odvezeni do koncentračních táborů. Byl vydán již zmiňovaný Keitelův rozkaz, ve kterém se mimo jiné uvádělo, že "jeden lidský život v těchto zemích často nic neznamená", a který nařizoval, aby za jednoho zabitého německého vojáka bylo popraveno 50-100 komunistů, přičemž "způsob výkonu trestu měl ještě odstrašující účinek zesilovat."

Postupem času byla platnost tohoto rozkazu rozšířena i na útoky proti kolaborantským jednotkám. Není třeba podotýkat, že spíše než partyzáni bylo daleko více postiženo civilní obyvatelstvo. V rámci těchto represí zahájili Němci doslova masové vraždění. Asi nejotřesnější incident se stal 21. října 1941 v Kragujevaci, kde bylo během jediného dne postříleno 7000 rukojmí.

Ač bývá mnohde zdůrazňováno, že Wehrmacht se podobných akcí moc neúčastnil a jeho generálové se snažili vést války vždy korektně, tyto represe z počátku povstání padají ze značné míry právě na vrub jednotek Wehrmachtu. Například 342. pěší divize vypálila desítky vesnic, postřílela na 2000 civilistů a dalších 20 tisíc odvezla do koncentračních táborů. Ve své falešné hře na čest němečtí generálové později uváděli, že šlo pouze o "bandity" či jejich napomáhače a tudíž s nimi bylo naloženo podle práva.

V Srbsku represe pokračovaly do roku 1944 a padlo jim za oběť na 100 000 lidí, ať už zavražděných či odvezených do koncentračních táborů. Přestože se záhy ukázalo, že represe mají přesně opačný účinek a spíše vhánějí lidi do náruče odboje, bylo v nich pokračováno. Hlavní podíl na tom měl Hitler, který odmítl jakékoliv kontakty s "bandity", byť ho od tohoto postoje řada jeho posluhovačů zrazovala. Tento postup byl zpočátku zvolen i proti Mihailovičovým četníkům a na samotného Mihailoviče byl vydán zatykač. Četníci ale ve většině na Němce neútočili a postupem času se začal nacistický postoj měnit.

Italové jednali méně tvrdě. Nebylo to ovšem dáno jejich mírumilovností. Na počátku povstání v Černé Hoře, která spadala pod jejich správu se naopak snažili postupovat co nejtvrději. Italský ministr zahraničí hrabě Ciano si o tom do svého deníku 17. července 1941 poznamenal, že Mussolini má rád pouze jednoho generála, a to toho, který prohlásil ke svým vojákům v Albánii:

"Slyšel jsem, že jste dobrými otci rodin. To je výborné doma, ne však zde. Zde se musíte předstihovat v krádežích, vraždění a znásilňování dívek."

Tímto postupem se Italové snažili povstání co nejrychleji potlačit, a to i z toho důvodu, aby nebylo "třeba požádat Němce o intervenci." Mussolini měl evidentně ještě v živé paměti blamáž z tažení v severní Africe a proti Řecku. Ovšem už 22. července 1941 si Ciano musel do deníku zapsat, že

"na Černé Hoře se nám nevede dobře, řady povstalců se rozmnožují… a našim divizím se nepodařilo je přimět k boji."

Jediné, co mohlo Italům alespoň trochu zvednout náladu, bylo, že ani Němcům se nevedlo při potlačení povstání o mnoho lépe. Němcům se nakonec podařilo dostat pod kontrolu většinu území, ale za cenu značných ztrát. Jen v prvních deseti dnech přišli o 5000 mužů (mrtvých, raněných a zajatých). Tyto ztráty Němce donutily přehodnotit dosavadní postoj. Došlo k posílení místních jednotek, ale hlavně byly navázány kontakty s Mihailovičovými četníky, se kterými byla v lednu 1942 uzavřena dohoda o společném postupu proti partyzánům. Současně s tím byly zmírněny i represe vůči místnímu obyvatelstvu. A protože část ztrát tvořili zajatci, bylo rozhodnuto o navázání kontaktu s partyzány s cílem jejich výměny.

Bulhaři byli v daleko lepší pozici. Okupovali hlavně území Makedonie a místní obyvatelé jejich příchod převážně podporovali, protože se domnívali, že se naskýtá možnost pro jejich národní sebeurčení, které bylo za vlády královské Jugoslávie tvrdě omezováno. Partyzáni zde proto získali zpočátku pouze chabou podporu a masovější povstání zde nevzniklo. Proto nebylo ani třeba přistoupit k razantnějším vojenským akcím a případným represím jako v ostatních okupovaných územích. Povstání zde nabylo důrazu až postupem času, když Makedonci pozvolně vystřízlivěli.

Poslední zemí, která měla v Jugoslávii rozmístěny své okupační jednotky, bylo Maďarsko. Maďaři ale ovládali jenom malé území a jejich střety s partyzány nenabyly větší intenzity a stejně tak i protipartyzánské akce zde neměly masovější charakter.

Nedičovi srbští legální četníci partyzány buď stříleli na místě nebo je někdy brali i do zajetí. Záleželo spíše na okolnostech a velitelích. Zato ustašovské milice partyzány střílely ihned bez jakýchkoli skrupulí. Pro ustašovské jednotky byly represe civilního obyvatelstva na denním pořádku a prakticky každý "ne-chorvat" byl považován za potenciálního nepřítele.

Titovi partyzáni byli prakticky jediní partyzáni v Evropě, kteří brali zajatce ve větším množství. Tito sám zakázal pod trestem smrti jejich zabíjení. Zajaté německé a především italské vojáky chtěl využít k výměnám za zajaté partyzány, čelné představitele odboje a rukojmí. Takto byl třeba vyměněn šéf chorvatských komunistů Adrija Hebrang. Zajatci byli dále využíváni na pochodech jako nosiči nákladů a raněných. Zpočátku našli partyzáni ochotu k výměnám hlavně u Italů, teprve až postupem času i u Němců.

Tito zakázal také týrání či mučení zajatců. Pokud byli zajati četníci (Mihailovičovi i Nedičovi) či vojáci Domobrany, byl zastřelen jejich velitel jako vlastizrádce a ostatní byli vyzváni, aby se připojili k partyzánům. Co se týká zajatých ustašovců, těm partyzáni opláceli stejnou měnou a bez milosti je na místě stříleli. Podobně bylo nakládáno i se záškodníky nasazenými na partyzánská území. K většímu zabíjení svých odpůrců z řad "civilního" obyvatelstva, přičemž za ně byl často považován i ten, kdo odmítl aktivnější podporu povstání, přikročili partyzáni hlavně v počátcích povstání, nejčastěji na území Užické republiky. Později od něj ale ve většině případů upustili a jako stěžejní zvolili umírněnou strategii "dobrého příkladu", která začala slavit úspěchy.

Zde stojí za zmínku, že dle IV. článku Haagské konvence z roku 1907 měl partyzán právo na zacházení jako s válečným zajatcem, pokud:

  • měl řádné velení
  • měl rozpoznávací znak viditelný na dálku ("uniformu")
  • nosil své zbraně veřejně
  • dodržoval válečné konvence a ustanovení

Pokud se jednalo o živelné povstání, za což povstání v Jugoslávii považovat rozhodně můžeme, pak se na partyzány vztahují jen poslední dva body. Dá se říci, že Titovi partyzáni toto více méně splňovali (minimálně ti pod přímým velením Hlavního štábu a tedy samotného Tita) a měli při zajetí nárok na statut válečného zajatce.

Němcům ale v případě jugoslávských partyzánů nějaká Haagská konvence rozhodně hlavu nelámala. Stejně tak neobstojí ani tvrzení, že Němci přistoupili k represím jako k odvetným opatřením za zločiny, které spáchali "banditi". Idealizovat boj partyzánů samozřejmě nelze, ale také je pravdou, že Titovy rozkazy byly naprosto jasně zaměřeny na potlačování různých excesů (ikdyž spíše z vojenských a politických než z humánních a morálních důvodů), zatímco rozkazy Keitelovy nikoli.

Situace v druhé polovině roku 1942

Hlavní síly partyzánů se v červnu 1942 vydaly na 250 km dlouhou cestu do západní Bosny k chorvatským hranicím. Těch dosáhly v červenci 1942. Poté přešly partyzánské armády opět do útoku využívajíc toho, že hlavní síly Osy byly soustředěny v 3. protipartyzánské ofenzívě. Osvobozena byla rozsáhlá území v západní Bosně a v chorvatských oblastech Lice a Kordun. Tím bylo vytvořeno nové souvislé území ovládané partyzány. Jeho centrem se stalo město Bihač, osvobozené 4. listopadu 1942.

Příchod hlavních partyzánských sil na území Chorvatska měl velmi kladný vliv na místní odbojové hnutí. Chorvaté, do značné míry znechuceni podmínkami v "Nezávislém státu Chorvatsko", začali vidět v Titově armádě spíše spojence než nepřítele. K partyzánům se postupně přidalo na 12 tisíc Chorvatů. To umožnilo nahradit ztráty a dokonce vytvořit nové formace - 2. a 3. krajinskou a 6. východobosenskou brigádu.

Partyzánské hnutí přežilo obrovský tlak jednotek Osy v první polovině roku 1942. Následným útokem dostalo opět pod úplnou kontrolu část území. Navíc zaznamenalo nárůst sympatií a tím i zvýšení svého početního stavu. Na podzim roku 1942 tak bylo připraveno k dalším akcím. Ne náhodou pronesl Tito 7. listopadu 1942 při předávání bojové zástavy 1. proletářské národně osvobozenecké brigádě v Bosenském Petrovci:

"Dnes máme armádu, máme zbraně, máme výzbroj, jde s námi lid - a co je hlavní, lid nás podporuje, protože ví, že je to jeho armáda, že jenom ona bojuje za jeho osvobození. Dnes jdeme do boje s hlubokým přesvědčením, že zvítězíme!"

Základní literatura:

  • Dějiny druhé světové války, Praha 1977-82
  • G. Ciano, Deník 1939-1943, Praha 1948
  • Kenneth MacKsey, Zapalte Evropu!, Brno 2000
  • Miroslav Tejchman, Válka na Balkáně, Praha 1986
  • Miroslav Tejchman, Ve službách Třetí říše, Praha 1999
  • Kol. autorů, Dějiny jihoslovanských zemí, Praha 1998

Horká balkánská půda I.
Horká balkánská půda II.
Horká balkánská půda IV.
Horká balkánská půda V.
Horká balkánská půda VI.
Horká balkánská půda VII.
Horká balkánská půda VIII.
Horká balkánská půda IX.
Horká balkánská půda X.
Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.67 (195 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.