Horká balkánská půda V.

Autor: Dzin | Datum: 17. 3. 2004

Na počátku roku 1943 Hitler zuřil. Dosavadní akce proti "banditům a rebelům" v Jugoslávii nepřinášely očekávaný výsledek. 16. února 1943 psal rozhořčeně Mussolinimu: "Rozsah, kterého nabývají Titovy rebelské organizace, je ostudný. Máme jen málo času, jestliže chceme potlačit povstání a vyhnout se útoku na náš týl v případě anglosaského vylodění na Balkáně." V té době už ale byla v chodu největší protipartyzánská operace, kterou Osa do té doby na Balkáně podnikla.

Jejím bezprostředním důvodem byly úspěchy partyzánů na konci roku 1942. Přípravy na akci byly zahájeny už v listopadu 1942, kdy se Hitler sešel s velitelem německé 12. armády generálem Löhrem a vůdcem "Nezávislého státu Chorvatsko" Ante Paveličem. 18.-19. prosince 1942 pak Hitler s Ribbentropem a Keitelem jednali s Italy - jmenovitě Cianem a Cavallerem.

Operace Weiss

3. ledna 1943 byla nová protipartyzánská ofenzíva definitivně schválena a operace dostala krycí jméno "Weiss". Partyzáni ji později chronologicky nazvali 4. nepřátelská ofenzíva. Na její provedení OKW soustředilo 45 tisíc německých a 24 tisíc italských vojáků a 11 tisíc ustašovců a domobranců. Na jejich podporu bylo vyčleněno několik set tanků, děl a minometů a 12 eskader letectva. Tyto síly měly zaútočit na osvobozená bosenská území Bihačské republiky a rozdrtit zde hlavní síly NOAJ. Proti nim stálo 42 tisíc partyzánů 1. chorvatského a 1. bosenského sboru a skupiny divizí podléhající Hlavnímu štábu. Partyzáni ale neměli prakticky žádné těžké zbraně.

Útok začal 20. ledna 1943. Partyzáni byli nuceni pod mohutným úderem začít ustupovat. Aby snížil tlak na NOAJ, vydal Tito rozkaz k zintenzivnění partyzánských akcí na území nezasaženém operací "Weiss". Tyto akce pak měly za následek značné rozšíření území ovládaného partyzány. To byla ale zatím hudba budoucnosti, byť blízké, v současnosti měl NOAJ plné ruce (a nohy) práce s vymaněním se z náporu okupantů. Pohyb partyzánů zpomalovalo to, že s sebou měli asi 4000 vlastních raněných a nemocných, které museli většinou nést, a 2000 zajatců, převážně Italů, kteří sice moc nespěchali, ale alespoň se dali využít k nošení raněných a nákladů, a tím uvolňovali partyzány k boji. Navíc byly cesty přeplněny asi 100 000 uprchlíků, které útok nacistů vyhnal z domovů v obavách před následnými krvavými represemi. A tak se jednotkám Osy podařilo v druhé polovině února partyzány obklíčit.

OKW už oslavovalo skvělé vítězství, záhy se ale ukázalo, že šlo o chválení noci před večerem. Tři divize ze skupiny Hlavního štábu zaútočily na italskou divizi "Murge". Italům se moc nezamlouvalo, že by se měli stáhnout před "bandity", partyzáni si byli zase vědomi, že musí uspět za každou cenu. Síly byly přibližně vyrovnané, Italové však měli převahu ve výzbroji. Rozpoutala se nelítostná řež, kterou nakonec pro sebe rozhodli partyzáni. "Murge" v tomto boji doslova vykrvácela a na Balkáně už nebyla obnovena. Partyzánům se podařilo ukořistit i značnou část její výzbroje. Vzniklou mezerou poté pronikli k řece Naretvě. Předchozím střetnutím už ale byli značně vyčerpáni a když se pokusili dobýt město Konjic s jediným mostem v dosahu, neuspěli. Koncem února byli partyzáni jednotkami Osy sevřeni ze tří stran a na čtvrté se opírali o pravý břeh Naretvy, kterou zatím nedokázali překročit. Nejprve bylo bezpodmínečně nutné zastavit útok okupantů, aby nedošlo k dalšímu obklíčení.

3. března 1943 přešly jednotky NOAJ v prostoru města Gornjího Vakufu do protiútoku, který trval do 5. března, a podařilo se jim postup okupantů zastavit. V noci na 7. března 2. divize NOAJ (jedna z nejstarších partyzánských jednotek, vzniknuvši z 2. proletářské brigády a považovaná spolu s ostatními původními jednotkami za jakousi elitu partyzánské armády) zahájila násilný přechod Naretvy. Partyzáni neměli žádné ženijní prostředky, člunů a vorů nebylo také dost, proto část z nich musela řeku přeplavat a to při nízkých teplotách a pod palbou! Přes všechny nesnáze se jim přechod řeky zdařil a následným útokem vytvořili na levém břehu Naretvy předmostí. Poté u městečka Jablanice postavili přes řeku visutý most. Po něm se začali partyzáni stahovat za neustálého boje s okupanty. Přechod přes Naretvu trval do 15. března a partyzáni s sebou vzali i všechny raněné a nemocné. Proto se tyto boje nazývají také jako "Bitva za záchranu raněných".

Neměli ale ještě zdaleka vyhráno. Levý břeh byl obsazen asi 15 000 četníky, kteří se dohodli na spolupráci s Itali a definitivně tak ukázali, jak si přesně představují boj proti okupantům. Pokud si ovšem ze své účasti na operaci "Weiss" slibovali posílení vlivu četnického hnutí a získání převahy nad partyzány, šeredně se přepočítali. 2. a 3. divize NOAJ proti nim zahájila rozhodné akce, během bojů 14.-23. března je zcela rozprášila a uvolnila tak cestu hlavním silám NOAJ. Tak neslavně skončilo největší vystoupení četníku proti partyzánům.

Zbývalo překročit horskou oblast za Naretvou. Němci ale nechtěli kořist nechat vyklouznout. Jejich jednotky vyčerpané předchozím bojem, rozptýlením na dobytém uzemí a nedostatkem výstroje a výzbroje, sice nebyly schopny partyzány pronásledovat do hor, kam by si navíc nemohly s sebou vzít těžké zbraně a tím přijít o svou největší výhodu, zahájily ale na partyzány silné letecké údery. Ty trvaly po celou dobu přechodu přes hory a způsobily partyzánům nemalé ztráty, přesto je ale zastavit či zničit nedokázaly.

Výsledky operace Weiss

Operace "Weiss" nedosáhla svého cíle. Přestože způsobila partyzánům citelné ztráty, hlavní síly NOAJ se z ohrožené oblasti dokázaly stáhnout a zachovat si svou sílu. Tím se de facto opakoval výsledek předchozích protipartyzánských ofenzív. Němci (a po nich někteří západní publicisté) se neúspěch snažili svalit na špatné bojové kvality Italů. Pravdou je, že italské jednotky nebojovaly tak dobře jako německé, ani ne kvůli špatné morálce či výcviku, ale spíše kvůli nedostatku nasazení těžkých zbraní. Italové byli na Balkáně téměř úplně závislí na dodávkách pohonných hmot od Němců a ti si samozřejmě nejprve kryli vlastní potřeby a poté dávali i svému spojenci. A tak Italové nemohli nasadit tolik tanků a zajistit přepravu tolika děl a minometů jako Němci, nehledě na jejich zásobování municí.

Tito směřoval útoky partyzánů spíše na italské, ustašovské či četnické jednotky, dobře si vědom, že má u nich naději na úspěch větší, než v případě Němců. Podobně i námitka, že Italové měli posílit svou vojenskou přítomnost moc neobstojí, protože to samé je možno říci i o Němcích.

Jak už bylo řečeno dříve, partyzáni se snažili brát zajatce a poté je vyměňovat za své spolubojovníky. K prvním takovým dohodám došlo už v záři a listopadu 1942. Nejinak tomu bylo i v případě 4. nepřátelské ofenzívy. 11. března 1943 došlo k uzavření podobné dohody. Vše se dělo proti vůli Hitlera pouze na popud polních velitelů. Partyzáni si ale troufli jít ještě dál. V průběhu bojů navázali Titovi zmocněnci kontakt s německými veliteli a předložili jim návrh, že zastaví sabotáže strategicky důležité trati Záhřeb-Bělehrad, pokud Němci zastaví "Weiss". Němečtí velitelé a představitelé německé správy v Jugoslávii byli pro, ale když se o tom snažili přesvědčit Hitlera, ten je odmítl slovy: "S rebely nevyjednávám." Naprosto jasně se tak demonstrovalo, že rok po propuknutí povstání se Němci necítí natolik silní, aby se s ním vypořádali silou a jsou ochotni k ústupkům. Titův návrh byl jenom zdůrazněním jeho síly na Balkáně, dal se přirovnat k nabídce příměří mezi dvěma nezávislými státy ve válce. Přitom Jugoslávie byla německou propagandou označována jako země dobytá a pod plnou kontrolou Říše.

NOAJ ze smrtící pasti unikla a vstoupila na území východní Hercegoviny, Sandžaku a Černé Hory, kde ihned zahájila akce s cílem jejich osvobození. Ty už byly podpořeny předchozí aktivitou partyzánských oddílů, která začala po stažení a koncentraci vojsk okupantů pro 4. nepřátelskou ofenzívu. Po celý duben zde partyzáni upevňovali a rozšiřovali svou moc a nabírali síly. Titův Hlavní stan se usídlil nedaleko vrchu Durmitor. Celkem se podařilo partyzánům opětovně ovládnou území o rozloze 100 000 km2, tedy asi 2/5 Jugoslávie. Svými akcemi narušovali a místy úplně znemožňovali komunikace Štýrský Hradec-Lublaň-Terst, Záhřeb-Bělehrad a Budapešť-Bělehrad-Skopje-Athény. Tím narušovali možnosti klidného transportu pro potřeby Wehrmachtu ve Středomoří a stejně tak i dovoz surovin z Balkánu do Říše.

Dění v Jugoslávii nezůstalo v zahraničí bez odezvy. Od října 1942 začala BBC vysílat zprávy i o partyzánských akcích. Nová britská vojenská mise u četníků vedená podplukovníkem Baileyem jenom potvrzovala, že četníci nejsou ochotni se proti Němcům nějak výrazně angažovat. Sám Bailey poslal do Londýna zprávu, ve které zmiňoval osobní rozhovor s Mihailovičem, kde mu velitel četníku mimo jiné řekl, že nejprve je třeba vybít ustašovce, pak partyzány, Chorvaty a muslimy a pak se může teprve pustit do Němců a Italů. Spolu s tím, že Mihailovič odmítl v záři 1942 přímý britský požadavek na narušení německých spojů přes Balkán do Středomoří, které sloužily k zásobování Afrikakorpsu, a hlášením britské rozvědky, že z rozšifrovaných německých depeší (ULTRA) vyplývá, že se četníci zúčastňují protipartyzánských akcí a s Němci nebojují, začala britská vláda přehodnocovat svůj postoj k četníkům a partyzánům. Přestože se ještě nerozhodla o přerušení kontaktů s četníky, jakožto oficiálními představiteli jugoslávského odboje, rozhodla se navázat oficiální styk s partyzány.

V květnu 1943 byla u partyzánů vysazena první britská vojenská mise, kterou vedl kapitán F.W. Deakin, blízký spolupracovník Churchilla. Na politické scéně tak partyzáni zaznamenali velký úspěch, na té vojenské se ale jejich situace začala opět zhoršovat.

Přípravy operace Schwarz

Když OKW z průběhu bojů v roce 1942 zjistilo, že zničení povstání nebude tak snadné, jak si původně myslelo, zahájilo přípravy na mohutnou protipartyzánskou operaci. Původně měla nést označení "Weiss", když si ale vývoj situace v Jugoslávii vyžádal urychlenou protiakci, bylo označení použito pro ni (viz výše) a název připravované ofenzívy byl změněn na "Schwarz". Podobně jako operace "Weiss" i operace "Schwarz" byla zaměřena na zničení hlavních sil povstání. Vojska okupantů měla nejprve obklíčit území kontrolované partyzány a poté zahájit postup a úplně ho rozdrtit. To vyžadovalo značné soustředění vojska. Italové přesunuli pro připravovanou akci divize z Albánie a Řecka a jejich počet tak stoupl na 22, přímo v operaci byly nasazeny 4 divize. Bulhaři poskytli část svých jednotek z Makedonie a samozřejmě nechyběli ani kolaboranti. Sami Němci pro operaci uvolnili 4 divize, jejichž místo zaujaly jednotky spojenců a kolaborantů a dále dodali potřebný vojenský materiál a zásoby.

Pro "Schwarz" tak Osa koncentrovala celkem 117 000 německých, italských a bulharských vojáků a příslušníků kolaborantských jednotek spolu s odpovídajícím množstvím těžkých zbraní a letectva. Proti této ohromující síle stálo 19 000 partyzánů, kteří se navíc museli starat o 4500 raněných a nemocných. Negativně se zde projevilo, že "Schwarz" přišel asi měsíc po ukončení "Weiss" a hlavní síly NOAJ, proti kterým měl být veden opětovný útok, byly značně vyčerpané. Pouze malou útěchou pro Titovi bojovníky mohlo být, že v předchozích bojích ukořistili několik desítek děl a tanků, což ale na vyrovnání převahy okupantů v těžkých zbraních zdaleka nestačilo.

V první polovině května provedly jednotky Osy obklíčení osvobozených oblastí východní Hercegoviny, Sandžaku a Černé Hory, kam se hlavní síly NOAJ stáhly. Nyní se jen čekalo na vydání rozkazu k útoku. Nastala kritická chvíle povstání v Jugoslávii a většinu trumfů drželi v ruce okupanti. Partyzánům začala zvonit hrana.

Základní literatura:
Dějiny druhé světové války, Naše vojsko, Praha 1977-82
Kenneth MacKsey, Zapalte Evropu!, Jota, Brno 2000
Miroslav Tejchman, Válka na Balkáně, Academia, Praha 1986
Miroslav Tejchman, Ve službách Třetí říše, Mladá fronta, Praha 1999
Kolektiv autorů, Dějiny jihoslovanských zemí, NLN, Praha 1998

Horká balkánská půda I.
Horká balkánská půda II.
Horká balkánská půda III.
Horká balkánská půda IV.
Horká balkánská půda VI.
Horká balkánská půda VII.
Horká balkánská půda VIII.
Horká balkánská půda IX.
Horká balkánská půda X.

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.65 (187 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.