Fort Drum 2. část - v bitvě o Filipíny

Autor: Martin Vlach | Datum: 17. 1. 2013

V první části článku jsme se podívali na zevrubný popis výstavby a výzbroje fortu, nyní se zaměříme na službu fortu od předání do aktivní služby, bojová vystoupení za druhé světové války a krátce také na jeho osud až do současnosti.

První část článku Fort Drum - nepotopitelná bitevní loď v Manilském zálivu a seznam jejich kapitol:
Kapitoly druhé části článku:
- Život na pevnosti
- Dělostřelecké cvičení
- Předválečné přípravy
- Počátek bitvy o Filipíny
- Situace na opevněných ostrovech
- Období od 6. února
- Letecké útoky
- Březen 1942 
- Pád Bataanu
- Japonský výsadek a kapitulace
- Zajetí

Raritní barevný snímek, navíc z méně často fotografované severní strany pevnosti. Období 1936-38. Použito s laskavým svolením ze sbírky vojína Jamese Kunckena prostřednictvím Richarda Johnsena z webu www.concretebattleship.org./ Photo is provided courtesy of private James Kuncken.

Mírové období

Po dokončení fortu a předání do aktivní služby v létě 1918 byla osádkou určena baterie1) E 59. pluku pobřežního dělostřelectva (Coastal Artillery Corps, CAC). Mírová osádka byla stanovena na cca 200 mužů, toho ale pravděpodobně nebylo nikdy v míru dosaženo vzhledem k okolnostem popsaným níže.

Přestože se jednalo o nejmodernější americkou pevnost té doby, nebylo jí dopřáno patřičné slávy a údržby. Bylo to dáno zejména dobou vstupu do služby - konec první světové války spojený s odzbrojováním, rok 1922 a Námořní smlouva z Washingtonu, která stanovila omezení na rozšiřování amerických opevnění západně od Havaje, a nejvíce pak velká hospodářská krize ve 30. letech. Vše pak ještě dovršil Tydings-McDuffie Act z roku 19342), který předával Filipínám samostatnost od roku 1944.
S koncem Velké války vyschl nejen přísun financí pro manilské opevnění, ale i přidělování personálu.

Negativně se nedostatek financí projevil na rychlejším zastarávání fortu Drum - vojenská technika šla rychle dopředu a například ke konci 30. let již měly bitevní lodě běžně dostřel hlavních děl okolo 30 000 yardů3), 14″ děla z Drumu díky maximálnímu náměru pouze 15° dostřelily 19 200 yardů. Byl zanedbáván výcvik - hlavní děla si od zkušebních střeleb v roce 1918 nevystřelila ani jednou až do cvičení v lednu 1923 a i později byly střelby sporadické. Opravy a úpravy byly odkládány, elektrické zařízení a rozvody zůstávaly stále od dokončení bez oprav.Při skutečnosti, že budou Filipíny zanedlouho samostatné (pouze s dvouletým následným obdobím možné existence amerických vojenských základen) se americké armádě nechtělo posílat peníze na opevnění, která stejně během pár let již nebudou v jejich držení.

Kvůli všemu výše uvedenému měla pevnost po téměř celá 30. léta statut pouze střeženého místa bez stálé posádky a výraznější údržby. 

Život na pevnosti
Mírové období bylo posádkou vyplněno seznamováním se s mnoha částmi zařízení, jako například přístroji pro řízení palby (ty byly námořního typu), muničními výtahy a automatickým nabíjecím zařízením. Rovněž musely být zvládnuty dieselové motory a další strojní zařízení. Vzhledem k velké teplotě a vlhkosti uvnitř, kdy větráky nedokázaly prostory prakticky vůbec ochladit, ale vytvářely jen mírný průvan, nebylo dbáno na přísné dodržování ustrojovacích předpisů. Pro větší pohodlí ubytovaných mužů byly na stropě postaveny stany a v první části článku zmíněné mírové baráky kasáren, ale třeba i vpravo od věže Wilson bylo na zemi nakresleno hřiště na míčové hry. Na fotografii z roku 1935 je po pravé straně dolní věže vybudován dokonce i bazén srovnatelný s velikostí dělostřelecké věže. Přístup do něj byl z vyšší části stropu, hluboký byl tedy odhadem 6 až 7 stop. Posádka nejen pro obohacení jídelníčku trávila čas i rybolovem, zachovaly se trofejní fotky s uloveným žralokem.

Opět častý pohled na přední část Drumu pořízený z jednoho z ochozů ocelové věže. Po stranách paluby jsou postaveny stany pro příjemnější ubytování osádky v tropickém podnebí. 1937. Použito s laskavým svolením ze sbírky Col. Shawna Welshe prostřednictvím Richarda Johnsena z webu www.concretebattleship.org./ Photo is provided courtesy of Colonel Shawn Welch.
Dělostřelecké cvičení
Světlou výjimkou v nečinnosti mírové doby bylo rozsáhlé cvičení střeleb všech manilských pevností. Velitelství opevnění Manilské zátoky a zátoky Subic (kde byla a dodnes je též vojenská základna) naplánovalo střelby na leden 1923. Právě v této době převzal velení nad fortem kapitán (Captain) Ernest R. Dupuy. Po zjištění, v jakém stavu se Drum nachází, hlásil, že nebyl před nástupem varován, jak je pevnost zanedbána a že účinnost strojních zařízení je značně omezena. 
Hned první den jako velitel Drumu mohl přímo sledovat první vážnou havárii - muniční výtah ve věži číslo 2 nesoucí slepý náboj přejel dorazy vodicí dráhy a rozbil se o otevřený závěr děla. To celé přímo před zraky generálního inspektora ministerstva. Tato nešťastná událost ale měla pro fort pozitivní důsledky. Plukovník (Colonel) Andrew J. Hero, CAC, nový velitel pobřežní obrany, který byl taktéž přítomen nehodě výtahu, si uvědomil složitou situaci, ve které se kapitán Dupuy nachází, a poskytl mu více času na uvedení fortu do pohotovosti a posílil posádku během dvou dnů 23. rotou CAC, bohužel bez důstojníků. Dupuy tak měl k dispozici pouze jediného důstojníka, poručíka (Lieutenant) Johna E. Reiersona, CAC. Jeho určil jako dělostřeleckého důstojníka. Poddůstojníky přidělil do dalších funkcí původně příslušejících důstojníkům: praporčík (First sergeant) z 23. roty velel počtářům, seržant (Sergeant) Bode z dřívější posádky fortu měl na starost strojní zařízení. 
Vložné hlavně jak pro 14″, tak pro 6″ děla nebyly správně přizpůsobeny a musely být dodatečně upraveny ve strojní dílně. Jemný souřadnicový zakreslovač rovněž vyžadoval před použitím nové seřízení, jelikož Fort Hughes (ostrov Caballo) a Fort Mills (ostrov Corregidor) se měly při budoucí podpoře Drumu spoléhat na nepřetržité přesné vynášení souřadnic cílů a pozorování. Kapitán Dupuy vzal ze skladiště pevnosti koincidenční dálkoměr o měřicí základně šest stop a usadil jej na části velitelského můstku. Po týdnu stráveném přesným seřizováním optických hranolů a objektivů byl dálkoměr připraven k použití.  

Bohužel méně kvalitní fotografie vyskládané munice hlavního dělostřelectva na palubě betonové bitevní lodi. 1937. Použito s laskavým svolením ze sbírky vojína Jamese Kunckena prostřednictvím Richarda Johnsena z webu www.concretebattleship.org./ Photo is provided courtesy of private James Kuncken.
Dělostřelecké cvičení započalo střelbou 6″ děl, cíl byl tažen minonoskou ve vzdálenosti cca 6 000 yardů. První výstřely byly zaměřovány dle chybných koordinátů předávaných z vnějšku fortu. Po nápravě byl cíl zničen třemi zásahy.
Následně 27. března 1923 proběhly cvičné střelby hlavního dělostřelectva. Stacionární cíl, pouze jednoduchá rámová konstrukce o výšce 20 stop, se nacházela 15 000 yardů daleko. Zničen byl čtyřmi výstřely, když jeden granát docílil teoretického zásahu a poslední granát pak cíl zničil přímo.
Dalšího dne informoval plukovník Hero kapitána Dupuye, že ještě nebyla spotřebována 14″ munice vyčleněná pro cvičné střelby. Bylo rozhodnuto, že se použije na zkoušku dalekých střeleb. Plán byl vyslat nad cíl letadlo, do kurzu mezi cíl a dělostřelecké postavení, sledovat letadlo a zahájit palbu na signál pilota v okamžiku, kdy bude přímo nad cílem. Korekce palby měl opět hlásit pilot letadla. Tento systém vypracoval právě kapitán Dupuy. Zbylé střely byly použity v této zkoušce s uspokojivým výsledkem.
Ale i při tomto cvičení došlo k závažné havárii, nyní o ní ale většina velení nevěděla a zjistili ji až zpětně. Ve věži zapojené do cvičení vznikl zkrat elektrického vedení muničního výtahu, vzniklý požár se obsluze podařilo rychle uhasit a oheň se nedostal k uskladněným prachovým složím, což by znamenalo katastrofu.

Po cvičení pevnost opět ustoupila do pozadí pozornosti a dále chátrala. Další zkušební střelby hlavních děl proběhly až 6. srpna 1935 v rámci výročních cvičných střelebNepříznivý osud změnila až rapidně se zhoršující mezinárodní situace nejen v oblasti.

Válečné vystoupení 1941-1942

Všem pobřežním opevněním na Filipínách velel generálmajor (Major General) George F. Moore. Velitelem Fort Drum byl před i za války podplukovník (Lt. Colonel) Lewis S. Kirkpatrick4). Jeho velitelské stanoviště bylo na fortu Mills, velitelem přímo na Drumu byl v pozdějším období kapitán (Captain) Ben E. King5), který předtím velel od 29. prosince 1941 do 1. února 1942 baterii Geary na fortu Mills, za tuto službu byl vyznamenán stříbrnou medailí za statečnost. Velitelem dělostřelectva byl pak kapitán (Captain) Samuel A. Madison.
Válečný stav osádky fortu byl zhruba 240 mužů a důstojníků, převážně z baterie E 59. pluku pobřežního dělostřelectva, která se skládala z velitelství pevnosti a dvou baterií - baterie E a velitelské baterie z 2. dělostřeleckého oddílu.

Předválečné přípravy
Na konci třicátých let se hrozba války rychle zvětšovala, to podnítilo úpravy a opravy na všech opevněních Manilského zálivu i základny Subic Bay. Byly doplněny zásoby munice i potravin pro obléhání trvající až šest měsíců. Výcvik se zintenzívnil a během léta 1941 byl Drum připraven na válečné vystoupení. 
Personálním posílením byly následujícími oddíly6): oddíl zhruba 6 mužů z 60th Marine Corps Regiment k obsluze 60palcových protiletadlových světlometů, 4 filipínští pátrači z Fort Frank na pozorovatelském stanovišti na úrovni praporu pro tento fort a 13 námořníků z 4th Marine Corps Regiment, kteří dorazili na přelomu listopadu a prosince z Číny a na Drum byli přiděleni k 1. prosinci a byli určeni k obsluze dvou půlpalcových kulometů PL obrany. Zdravotní oddělení tvořil jeden důstojník a jeden člen mužstva. Zbrojní personál sestával z civilních zbrojířů v počtu tří nebo čtyř osob. Okolo 12. dubna 1942 byl stav posílen 20 muži z tankového praporu, kteří unikli z Bataanu, když tamější síly kapitulovaly. Nikdy ale nebyl dostatek adekvátních obsluh pro všechna stanoviště současně, proto byly přidělovány dvě nebo tři pozice v závislosti na daném signálu (nástupu) na bojová stanoviště.
V noci z 29. listopadu svolal generálmajor George Moore náhle všechny velící důstojníky na jejich plukovní velitelství. Byly vydány rozkazy, že celé velení přístavní obrany v Manile a Subic Bay neprodleně zahájí boj. Vojáci opustili kasárna a přešli do pozic dle předem připravených válečných plánů. Celé velitelství by mělo být neustále v pohotovosti, takže by za žádných okolností neměla být méně než polovina taktické výzbroje obranných zařízení neobsazena posádkami. Všechna opevnění by měla být připravena okamžitě zahájit palbu na nepřátelské cíle. Celé převedení z mírové na válečnou sestavu bylo třeba uskutečnit do 12:00 následujícího dne, 30. listopadu. Mezitím by všechny složky měly hlásit připravenost k akci, jakmile se přesunou a zaujmou pozice. Přibližně dva dny před napadením Pearl Harbor bylo vydáno oficiální komuniké velitelství pobřežní obrany, že letadla, pozitivně identifikovaná jako nepřátelská, byla spatřena při průletech nad pozicemi v oblasti Lingayenského zálivu.

Počátek bitvy o Filipíny
Dle mého názoru nelze popsat bojové vystoupení fortu izolovaně, ale je třeba jej zasadit do bojů o celé Filipíny. K bitvě o Filipíny je k dispozici obsáhlý článek kolegy Dzina Boj o Filipíny 1941-1942.

V nadcházejícím střetnutí se proti sobě měly postavit tyto síly - pozemní složku japonských sil vyčleněných k útoku na Filipíny tvořila 14. armáda pod velením generálporučíka Masaharu Hommy. Sestávala z 16. a 48. divize, 65. samostatné brigády a 56. zesíleného pluku, celkem asi 60 tisíc vojáků. Leteckou podporu zajišťovala 5. letecká armáda se 144 a 11. letecká flotila s 230 bojovými letadly. Kromě těchto sil byla ze Spojeného loďstva vyčleněna podpora skupiny plavidel 3. loďstva. 
Obraně Filipín, americkým i filipínským jednotkám, velel americký generál Douglas MacArthur, který měl také propůjčenou hodnost filipínského maršála. Celkem měli obránci 140 tisíc vojáků (19 tisíc Američanů, 12 tisíc filipínských pravidelných vojáků a 109 tisíc mužů filipínské milice) a zhruba 120 bojových letadel.

V neděli 7. prosince, chvíli před 8. hodinou ranní havajského času (2. hodina ranní 9. prosince manilského času) japonská letadla zaútočila na americké jednotky v Pearl Harboru a započala otevřená válka mezi USA a Japonskem (dokument japonského vyhlášení války). Přestože byly jednotky na Filipínách varovány7), došlo několik hodin po napadení Pearl Harboru (konkrétně ve 12:15 místního času) k podobně překvapivému útoku na Filipíny. Letci dosáhli velkých úspěchů proti letištím Iba a Clark Field. Zbývajících 14 bombardérů odletělo 14. prosince do Austrálie. Dne 10. prosince pak byla napadena námořní stanice na Cavite, odkud ale byly již většina hladinových jednotek odsunuta do holandské Východní Indie a k obraně ostrova zůstalo pouze 8 ponorek8).

Po řadě drobnějších výsadků9) se 10. prosince hlavní japonské síly, 14. armáda v počtu 43 000 mužů, vydávají na plavbu z ostrova Formosa (nynější Tchaj-wan) směrem na Luzon, aby se 22. prosince vylodily v zálivu Lingayen na západě Luzonu. O dva dny později se vylodily další jednotky v počtu 7 000 mužů u Lamonu na jihu Luzonu. Generál MacArthur stáhl svou obranu pouze na poloostrov Bataan a opevněné ostrovy. Japonským cílem bylo nejprve obsazení Filipín s hlavním městem Manilou, čímž se opevnění v průlivu dostalo do obklíčení.

Baterie Marshall při zkušebních střelbách v mírových dobách. Použito s laskavým svolením ze sbírky Col. Shawna Welshe prostřednictvím Richarda Johnsena z webu www.concretebattleship.org. / Photo is provided courtesy Colonel Shawn Welch.
Situace na opevněných ostrovech
Ihned po vyhlášení války (napadení Pearl Harboru) byl Drum uveden do plné pohotovosti. Od 10. prosince byly na stropě fortu postupně strženy dřevěné mírové budovy kasáren a přístřešků a svrženy do moře, zvláště z obavy před požárem a také nutností uvolnění širšího odměru horní dělostřelecké věže Marshall. Dřevěná nádrž na vodu byla rozebrána, snesena do spodního patra a tam znovu sestavena10). Posádka od nynějška musela bydlet pouze v kasárnách uvnitř. Uzavřením fortu stoupla ještě více vnitřní teplota, běžně se pohybovala okolo 100° Farenheita (zhruba 38° C), v pevnosti bylo k zalknutí, ale přineslo to v pozdějším průběhu bojů i pozitiva - se stoupající teplotou se zvýšila účinnost výmetných náplní děl a byly dosaženy dostřely i přes 20 000 yardů (okolo 18 300 m). 
Na začátku nepřátelství byly pro všechny zavedeny poloviční příděly potravin, na fortu Drum se na příkazu trvalo i přesto, že jeho sklady obsahovaly extra dávky potravin na dalších 30 dní navíc oproti normálním zásobám, tzv. „tajfunová dávka“ (v orig. Typhoon ration - nedotknutelná dávka). Bylo to z toho důvodu, že nikdy nemohlo být jisté, zda zásobovací loď bude schopna přivézt nové zásoby. I po začátku bojů zde zůstalo několik civilních pracovníků, kteří se podíleli na chodu a údržbě strojovny.  

V počátečním období byla letecká aktivita proti všem opevněním poměrně slabá, japonská letadla se zaměřovala nejprve na letiště a přímo Manilu. Ale i při pouhých přeletech nad pevností a okolními ostrovy se zapojovala její PL děla do obrany a i když nezaznamenala žádný úspěch, nutila útočníky létat ve větších výškách. Tím se snížila přesnost bombardování. Celkově ale byla protiletadlová obrana málo účinná, což bylo dáno maximálním možným náměrem děl pouze 80° a jejich umístěním na malé ploše, takže nemohly střílet po letadlech, která se právě nacházela nad pozicemi obránců. Všechny běžné činnosti byly na ostrovech z denních hodin přesunuty na noc pod roušku tmy.
Koncem prosince odešel přidělený lékař na poloostrov Bataan pro léky, po evakuaci města Manily byl do jeho návratu náhradou přidělen doktor Julien Goodman.11) 

Situace v oblasti se ale měla brzy změnit. Dne 29. prosince 1941 Japonci zaměřili svou pozornost proti Corregidoru - v poledne zaútočilo 50-60 dvoumotorových horizontálních bombardérů (přibližně z výšky 20 000 stop) společně se střemhlavými bombardéry (včetně devíti dvouplošných). Tato „pozornost“ trvala až do 6. ledna 1942, kdy byly ostrovy silně bombardovány. Během této doby, 2. ledna 1942, prošel i Fort Drum prvním bombardováním, i když zatím pouze jako vedlejší cíl. Bombardování způsobilo těžké škody na ostatních třech ostrovech, zvláště na Corregidoru, kde byla většina budov zasažena, dřevěné budovy shořely, zničen byl rozvod vody a vyřazena úzkorozchodná železnice. 
Mezitím, 2. ledna 1942, je Japonci obsazena Manila (již dříve, 26. prosince, byla vyhlášena otevřeným městem) a v podstatě celé Filipíny, spojené americké a filipínské síly se nyní brání již jen na Bataanu a opevněných ostrovech v průlivu. 

Období mezi 6. lednem až 6. únorem 1942 bylo pro obránce ostrovů velice klidné, nepřítel proti nim nevyvíjel prakticky žádnou aktivitu, protože japonským cílem bylo zničení obránců na Bataanu. Japonská aktivita se zde omezila na příležitostné letecké pozorování a několik leteckých útoků na lodní dopravu v blízkosti ostrovů. Od 31. ledna 1942 poskytoval Drum a ostatní pevnosti, zejména Frank a Hughes, téměř denně dělostřeleckou podporu obráncům v horách u Cavite a na poloostrově Baatan, údajně s těžkými ztrátami na straně útočníků. Až do kapitulace pálila příležitostně dvě 14″ děla Drumu spolu s 12″ moždíři fortu Frank salvy do oblastí podél pobřeží Cavite, často v noci. Cíle, primárně nepřátelské tábory, byly hlášeny příslušníky zpravodajské správy z nepřítelem obsazeného území, další informace zpočátku poskytoval kapitán (Captain) Ivey, 60th CA (AA), s malým oddílem můžu vysílačkou z pozorovatelny na pevnině, byl ale odhalen a nucen ustoupit. 

V polovině ledna, konkrétně 12., obdržel Fort Drum další 3″ dělo z baterie Hoyle na fortu Frank k vykrytí hluchého prostoru za konstrukcí věže. Dělo bylo vedeno jako samostatná baterie s názvem Hoyle12).
Hned následující den, 13. ledna okolo 14:30 místního času, byla z řídící věže zpozorována přibližující se loď od Manily. Byla to malá loď pobřežního typu, zjevně byla dobře informována o dispozicích fortu, jelikož důsledně dodržovala zákryt mezi konstrukcí věže a věží Wilson. Loď s vojáky i civilisty na palubě očividně chtěla provést průzkum, ale o nově instalované baterii neměla posádka ani potuchy. Toho využila pětičlenná obsluha děla a vyčkala, až se více přiblíží. Mezitím generálmajor Moore telefonicky ověřil, zda je dělo připraveno, a po souhlasné odpovědi nařídil zahájit palbu. Nebezpečím bylo, že šrouby byly zabetonovány ani ne o 24 hodin dříve a beton ještě nevytvrdl. Palba, zahájená při vzdálenosti cíle cca 9 000 yardů, byla pro nepřítele velkým překvapením. Loď se začala obracet na ústup a vystavila tak palbě svůj bok, přesto nebylo docíleno zásahu. Pouze sedmý a osmý vypálený granát pokropil palubu lodi alespoň gejzíry vody, devátá střela již byla krátká, jak se loď vzdalovala. Japonci po této zkušenosti již pokus o přiblížení neopakovali.13)

Období od 6. února
S přibližujícím se koncem měsíce ledna se množila hlášení o zvýšené japonské aktivitě na jižním pobřeží průlivu (oblast Ternate, provincie Cavite). Tento prostor byl méně hornatý a více zalesněný než severní poloostrov Bataan, což bylo pro Američany a Filipínce v pevnostech nevýhodné, navíc pozorování bylo směrem proti slunci. Japonci zde umístili obléhací dělostřelectvo z oddílu Kondó ze 14. armády pod velením majora Toshinori Kondó. V první fázi sem byly umístěny čtyři 105mm houfnice střílející granáty s nárazovými zapalovači a dva 150mm kanóny14), které měly za cíl forty Drum a Frank. Palba, kterou Japonci spustili v 8 hodin (B. E. King uvádí čas v 8:20, ale píše se i o čase 8:12) ráno 6. února 1942, byla zaměřena na kovovou věž a další stavby na povrchu a trvala první den tři a půl hodiny.15) Granáty dopadaly na jižní ostrovy zhruba v 70-85vteřinových intervalech.

Ostřelování lehčími děly pokračovalo s přestávkami celé dva týdny se zmenšující se intenzitou (myšleno počtem vystřelených ran). Ostřelování způsobilo pouze velmi malé škody, nejvážnějším poškozením bylo zničení zařízení přivádějícího na Frank pitnou vodu z pobřeží Cavite dne 16. února. Znovu uvést do chodu se jej podařilo až 9. března, do té doby byli obránci odkázáni na omezenou kapacitu vlastního destilačního zařízení. Oba jižní ostrovy vedly proti Japoncům aktivní obranu, Drum několika výstřely jak kasematních 6″ děl baterie Roberts, tak i jedním 3″ dělem na stropě, ale stejně jako při prvních střelbách v lednu byly výsledky nevalné vzhledem k absenci vhodných pozorovatelen a tím zaměření postavení nepřátelských děl.

Z obavy před využitím konstrukce věže na Drumu jako zaměřovacího bodu byla věž stržena a shozena do moře. Podstatnými důvody pro shození věže byl i fakt, že v nepřátelské palbě mohl těžko kdo z osádky na věži zůstat bez újmy a v případě jejího zničení mohla padající konstrukce poškodit nebo zablokovat věže hlavního dělostřelectva.

Letecké útoky

PL kulomet na „palubě“, 1932. Použito s laskavým svolením ze sbírky Jakcka Miesseho prostřednictvím Richarda Johnsena z webu www.concretebattleship.org. / Photo is provided courtesy Jack Miesse.
Od 6. února začaly také útoky hloubkových bombardérů a trvaly až do kapitulace. Denně bylo provedeno několik útoků s naprosto stejným scénářem. Dva bombardéry se přiblížily k fortu a začaly kroužit okolo, právě mimo dostřel půlpalcových kulometů PL obrany. Piloti se snažili vyprovokovat obránce k zahájení palby mimo účinný dostřel. Přestože se jim to nikdy nezdařilo, opakovali tuto taktiku při každém útoku. První letadlo pouze manévrovalo okolo a nikdy bombu neshodilo, evidentně sloužilo jako návnada, zatímco druhý stroj se spustil k útoku a rychle odhodil své bomby. Střelci vždy vyčkávali, na vzdálený stroj nestříleli a čekali na útočící letadlo. Japonci měli očividně velký respekt před půlpalcovými kulomety, byli nervózní a útoky postrádaly přesnost. Dvě vzduchem chlazené „padesátky“ byly v průběhu bojů zničeny dělostřelectvem, ale čtyři vodou chlazené kulomety zůstaly v akci až do konce bojů. Střelci dosáhli několika zásahů, ale k sestřelu to nevedlo. Až pouhých 30 minut před kapitulací 6. května „sundali“ střemhlavý bombardér, zřítil se mezi Drumem a malým ostrůvkem Niac. Navzdory tomuto jedinému sestřelu byl přínos kulometů velký, Japonci dosáhli pouze pět zásahů bombami, žádná nezpůsobila škodu.

Poté, co byla dělostřelbou zničena PL děla na fortech Drum i Frank, mohli japonští letci provádět horizontální bombardování prakticky z jakékoliv výšky, přesto se stále špatnou přesností. Pouze dvě z mnoha stovek shozených bomb zasáhly cíl, ale stejně jako bomby střemhlavých bombardérů bez valného účinku. Jedna z bomb zasáhla čelo pancéřové věže přímo nad hlavní, sklouzla, zasáhla hlaveň 14″ děla a explodovala, přesto zbraň nepoškodila.

Březen 1942
V noci na 12. března je z Corregidoru evakuován gen. MacArthur16) spolu se svou rodinou, filipínským prezidentem Mauelem Quezonem a vládou. Novým hlavním velietelem obránců se stal čerstvě povýšený generálporučík (Lieutenant-General) Jonathan M. Wainwright17).

Únorové ostřelování přestál fort prakticky beze škod. Japonci si uvědomili, že použitá ráže stačit nebude a tak na počátku března dokončili posilování obléhacího dělostřelectva na Cavite a jeho přesuny. V 7:30 ráno 15. března zahájili Japonci palbu na severní ostrovy, na forty Mills a Huges stále jen 10,5 a 15 cm děly a houfnicemi, na Drum (pod palbou od 9:00) a Frank začaly dopadat nově granáty z deseti houfnic ráže 240 mm. Největší intenzity dosáhlo ostřelování 16. a 21. března. Historické záznamy k těmto dnům uvádějí následující: „Oba dny se betonová bitevní loď přímo otřásala pod výbuchy velkých střel“ nebo také: „Ostřelování fortu bylo pro muže uvnitř, jakoby byli v plechovce, na kterou někdo tluče.18) Během těchto sedmi dnů byly oba forty zasypávány přívalem granátů, Fort Drum ale vzhledem ke své konstrukci vážnému ostřelování odolával lépe. Fort Frank také ležel blíže k pobřeží na exponované pozici a téměř všechna děla byla poškozena, některá z nich dokonce natrvalo vyřazena (zejména PL děla), poškození se ale dařilo opravovat vcelku rychle. Byly i první vážné ztráty na životech. Ale i Drum byl mnohokráte zasažen - na povrchu fortu byla ostřelováním zničena obě děla PL baterie Exeter (zhruba v období konec března až začátek dubna) a lze se setkat s přehnanými tvrzeními, že byl každý kousek povrchu zasažen a beton doslova okousán, mezi 8 až 15 palci betonu bylo z pevnosti zásahy „oklepáno“.19) Oficiální zpráva inspekce z roku 1945, pořízená po dobytí fortu, uvedla, že byl Drum zasažen více než 3 000 granáty, přičemž granáty vytvářely v betonu krátery o maximální hloubce 2 až 4 palce (5 až 10 cm).  

Na Fort Drum došlo 15. března k nejvážnější situaci za celou dobu obléhání - granát ráže 15 nebo 24 cm náhodně zasáhl kasematu středního dělostřelectva Roberts, pronikl dovnitř a explodoval. Obsluze se naštěstí podařilo oheň rychle lokalizovat a zabránit jeho rozšíření do skladů prachu, což by jistě znamenalo zkázu pevnosti. Několik mužů bylo popáleno a někteří se nadýchali kouře. Dělo ale nebylo vážně poškozeno a za krátkou dobu se baterie již opět zapojila do protibaterijní činnosti.

Primárními cíli na Drumu byly věže hlavního dělostřelectva a kasematy baterie Roberts, ta byla v jednu chvíli krátce vyřazena (zmíněná událost z 15. března), ale později bylo horní dělo, číslo 1, vyřazeno trvale zásahem do hlavně. Věže zůstávaly navzdory mnoha zásahům do stran, zadní části i stropu stále akceschopné. Granáty zasahující kasematu 6″ děl způsobovaly zášlehy ohně, které se neustále objevovaly po celé ubytovací palubě (horní patro). To vytvářelo vážné riziko požáru. Často se požární poplachy rozeznívaly každých 5 minut. Proto bylo všechno hořlavé, co nebylo pro boj naprosto nezbytné, shozeno do moře. Každý kousek vnitřku kasematy byl potlučen a rozdrásán střepinami. Ty prolétaly odkrytým otvorem pro dělo a skrze úzké štěrbiny okolo horizontálního štítu děl.

Fort Drum ale stále neutrpěl významnější poškození a ztratil jen málo ze své bojeschopnosti, Japoncům se stále nepodařilo vyřadit jeho hlavní děla. Jedinou výjimkou mohl být přímý zásah levé strany věže 14″ dělostřelectva. Výbuch granátu ohnul část pancéřové desky, kterou ale osádka opravila a děla nebyla vyřazena ani omezena v činnosti. Na pancéři vznikly po tomto zásahu drobné trhliny, ale jelikož Japonci stejné místo znovu nezasáhli, nedošlo k vážnějším škodám. I přes pár těchto vážnějších zásahů, neměla intenzívní palba na bojeschopnost pevnosti prakticky žádný účinek. Všechna poškození na obranných zařízeních byla vždy přes noc opravena.

Vzhledem k intenzitě bombardování, navíc umocněné zpravodajskými hlášeními o soustředění četných bárek a lodí v chráněných pozicích podél pobřeží Cavite, byli obránci přesvědčeni, že mají Japonci v plánu napadnout buď Fort Drum nebo Fort Frank nebo obě dvě pevnosti současně. Pro eventualitu obojživelného výsadku vypracovali Američané plány vzájemné obrany. To Japonci skutečně plánovali, ale na zásah generály Hommy byl zrušen a namísto toho byly více posíleny jednotky útočící na Bataan.
Fort Mills (Corregidor) i Fort Hughes (Caballo) po celou dobu podporovaly jižní ostrovy protibaterijní palbou, ale i zde bylo vše ovlivněno špatnými pozorovacími možnostmi. S koncem března se intenzita ostřelování snižovala. Obránci to zprvu připisovali zničení některých baterií, ale následně zjistili, že se jen část dělostřelectva přesunula na Bataan na podporu závěrečného japonského útoku proti tamějším obráncům.

Pád Bataanu
Dne 24. března bylo obnoveno letecké bombardování pozic na Bataanu s cílem oslabit obránce před závěrečným útokem, který přišel vzápětí. Následkem toho bylo 8. dubna nařízeno stažení části obránců Bataanu na ostrov Corregidor, určené jednotky dosáhly ostrova ještě ten večer, ale bez svého drahocenného vybavení a zbraní. Hned následující den zbylí obránci Bataanu kapitulovali, do zajetí padlo 12 tisíc Američanů a 65 tisíc Filipínců. Ještě před samotnou kapitulací se japonská střelba přenesla na Corregidor, pevnosti ale palbu neopětovaly, generál Wainwright zastavil veškerou střelbu na Bataan z obavy, aby nedošlo ke střelbě na vlastní zajaté jednotky.
Po pádu Bataanu na tom byli obránci ostrovů bledě, byli odkázáni sami na sebe, pomoc z kontinentální Ameriky čekat nemohli, jejich úkolem bylo pouze zdržet japonský postup tak dlouho jak jen to půjde. Stažení obránci z Bataanu i množství civilistů navíc navýšili spotřebu zásob. Vojáci i civilisté, celkem 15 tisíc osob, již od počátku dostávali pouze poloviční příděly, přesto nemohly zásoby vydržet déle než 6 až 8 týdnů.  

Japonci poté svou veškerou sílu zaměřili na ostrovní pevnosti Mills, Hughes, Drum a Frank, jelikož bez jejich neutralizace nemohli manilskou námořní základnu a přístav využívat. Proto začali na dobytém poloostrově ihned rozmísťovat těžké dělostřelectvo, které se zaměřilo hlavně na Fort Mills. Nyní již bylo na pevnosti namířeno 116 hlavní v 18 bateriích umístěných po obou stranách průlivu. Současně ale byly prakticky všechny americké baterie stále bez vážných poškození a urputně sváděly boje s útočníky. Mezi 9. a 13. dubnem byly japonským velením navrženy plány a rozděleny role jednotlivým jednotkám. Generál Homma pověřil 16. divizi provedením klamného útoku proti fortům Drum a Frank z pobřeží Cavite.
Děla pevností od kapitulace obránců na Bataanu až do 12. dubna byla namířena mimo poloostrov, po tuto dobu probíhala evakuace zajatých Američanů a Filipínců a byla obava, aby nebyli zasaženi. Ale hned 12. dubna spustilo všechno dostupné dělostřelectvo přehradu na jižní část Bataanu (v dostřelu nebyl pouze Fort Frank), Japonci odpověděli veškerou dostupnou silou a podařilo se jim zamezit dalšímu pokračování palby - toho dne dosáhlo letecké bombardování a ostřelování 24, 15 a 10,5cm děly nejvyšší intenzity a způsobilo větší ztráty než celé předchozí bombardování. V průběhu několika dní byly vyřazeny některé hlavní baterie na Corregidoru a byla zničena výroba energie a zásobování vodou. Zvláště na otevřená postavení moždířů a děl z doby před rokem 1914 měla velký účinek, většina z nich byla silně zasažena. Bohužel právě tato postavení tvořila největší část těžkých hlavní v pevnostech. Znovu se však osvědčila dokonale chráněná děla Drumu, která Japonci přes veškerou snahu nepoškodili.

Postupem času a samozřejmě v důsledku ostřelování se obranyschopnost Corregidoru stala značně závislá na dělostřelectvu zbývajících fortů, především pak na 14″ dělech Drumu. Například 24. dubna - v průběhu těžkého ostřelování a bombardování Corregidoru, bylo několikrát zasaženo postavení 12″ děl baterie Crockett (tzv. disappearing guns), mířících na jih do průlivu. Jedno dělo bylo vyřazeno a k vyřazení druhého chybělo jen málo. V té chvíli nepřátelská střelba ustala v důsledku přesné mušky dělostřelců Drumu, kteří, ač sami byli pod těžkou palbou z Cavite, dokázali díky obdrženým koordinátám umlčet útočící děla. Neocenitelnou podporu poskytoval Drum až do kapitulace.

V prvním květnovém týdnu se situace na Corregidoru nadále zhoršovala. Ostřelování ještě zesílilo 1. května v přípravě na plánovaného vylodění a pokračovalo po následující tři dny. Byla poškozena baterie Cheney a 2. května přímým zásahem muničního skladiště totálně zničena celá baterie Geary o osmi 12″ moždířích20) Ve stejný den bylo zničeno i několik dalších děl. Masívní bombardování ostrova bylo předzvěstí k nadcházejícímu vylodění. Útočníkům odpovídali obránci všemi dostupnými hlavněmi, přes všechny dosažené úspěchy však pouze oddalovali nevyhnutelný pád pevnosti.

Japonský výsadek a kapitulace
Vylodění nepřítele Američané očekávali v noci 5. května, kdy večer, namísto předchozího obvyklého utlumení ostřelování, dělostřelecká palba ještě narostla. O dvě hodiny později (dostupné prameny čas blíže neurčují) se předpoklad potvrdil, když se bombardování přesunulo mimo invazní zóny a ze šera se začaly vynořovat první výsadkové čluny. Útok byl veden na východní výběžek ostrova, až za polním letištěm. Zde byl rovný a přehledný terén s minimem obranných postavení a baterií. V té době již bylo vyřazeno prakticky veškeré dělostřelectvo, vyjma tří 155mm děl, pár zbývajících moždířů a děl z pevností Frank a Drum. I přes počáteční těžké ztráty dokázali Japonci postoupit a zabezpečit prostor pro další výsadky (zhruba ve 23:30). 

Jim Hurlbut, jediný z velitelství na Corregidoru, který přežil válku vypověděl o okamžicích, které těsně předcházely kapitulaci21):
„Poprvé jsem slyšel hlas plukovníka Kirkpatricka ten den v květnu 1942, kdy se Japonci vylodili na Corregidoru. První japonská vlna právě dorazila na pláže, když plukovník zatelefonoval a řekl: „Stáněte naše chlapce zpátky, potopím ten konec ostrova.“ Představitel velitelství pro Dálný Východ nařídil veliteli Drumu ukončit palbu. Nedostatek zásob znemožnil další zdržování protivníka. 
Fort Drum nyní měl za úkol směřovat střelbu jak do prostoru výsadku, tak i na jižní pobřeží Bataanu, přístav Cabcaben, odkud výsadky vyplouvaly. První výstřely byly vedeny na vzdálenost okolo 20 000 yardů, celkově bylo vypáleno přes 100 granátů. Nyní se konečně ve větší míře zapojila do boje baterie McCrea.
Nakonec střílela hlavní děla fortu do celého prostoru mezi Corregidorem a Cabcabenem, rozkaz byl položit palebnou přehradu na celý severní průliv. Velitel Drumu nicméně namítal, že nemůže vést mířenou střelbu kvůli zvířenému prachu a kouři nad Corregidorem. Odpovědí mu bylo: „Prostě palte kamkoliv do kouře mezi vámi a Cabcabenem a nemůžete je minout.“22)23). Obráncům se podařilo vyřadit zhruba třetinu až polovinu vyloďovacích člunů, což generála Hommu velice znepokojovalo. Jelikož měl na japonských ztrátách velký podíl Fort Drum, byl opět zasypáván přívalem granátů i bomb ve snaze palbu umlčet, stále bez účinku. Naproti tomu obránci dosáhli úspěchu v podobě výše již zmíněného sestřelu jednoho z útočících letadel24), jinak ale palba fortu neměla valného účinku, pozorovatelé nebyli a prostor bojů se halil v dýmu z předchozího ostřelování.

V 1:00 ráno 6. května dobyli Japonci Water Tank Hill. Obránci podnikli několik protiútoků, došlo i na bodáky, ale v 10:00 vylodili Japonci tři lehké tanky, kterým neměli Američané jak čelit. Několik hodin poté se útočníci přiblížili k Malinta Tunelu, který byl zaplněn civilisty a zraněnými a začali jej ohrožovat palbou. V dané situaci velitel obrany Wainwright kapituloval. Současně s tím byl vydán rozkaz ke kapitulaci i ostatním ostrovním pevnostem včetně fortu Drum.
V 11:40 velitel fortu plukovník Kirkpatrick obdržel telefonicky rozkaz, že je očekáván na velitelství u generálporučíka Wainwrighta. Jeho rozkaz určil kapitulaci všech ostrovních pevností na poledne stejného dne. Důstojníci na Drumu ale zvažovali i druhou možnost - pokračovat v boji i nadále osamoceně. Stále ještě bylo několik dobrých důvodů pro pokračování odporu: osádka byla stále plně akceschopná, bez vážnějších zranění a mrtvých a sklady 14″ granátů obsahovaly ještě slušnou zásobu (nicméně nikde není uvedeno bližší určení počtu). Fort Drum byl přece stavěn a vybaven pro až šestiměsíční obranu v obklíčení. Návrh velitele byl přítomnými podpořen, ale po kontrole stavu zásob a zjištění, že nejsou dostatečné zásoby potravin (na méně než 30 dní), bylo od záměru upuštěno.
Muži v pevnosti počali ihned vykonávat určené destrukční práce - počtářské přístroje, osobní výzbroj, elektrické zařízení, vše bylo ničeno, aby se nedostalo v použitelném stavu do rukou nepřítele. Zbývající prachové náplně hlavních děl byly vrženy do moře, ve skladech munice středního dělostřelectva byly spuštěny protipožární sprchy. Přese všechno fort stále střílel salvu za salvou proti Bataanu, děla umlkla až v pravé poledne. Poslednímu výstřelu hlavních děl předcházelo vložení pytlů s pískem do hlavní, pravděpodobně i znehodnocení brzdovratného systému vypuštěním oleje, následné odpálení granátů je vyřadilo z činnosti. Závěry děl bočních baterií byly vyjmuty a svrženy do moře.

Zajímavostí je určitě fakt, že po celou dobu bojů vlála nad Drumem americká vlajka. Spíše by bylo na místě psát „vlála“, protože zásoba látkových vlajek s hvězdami a pruhy byla vyčerpána, všechny roztrhala na kousky nepřátelská palba. Obránci to vyřešili tak, že použili velký plech, na který vlajku namalovali. 

Zajetí
Do zajetí přešlo cca 14 700 Američanů a Filipínců. Zajatci byli nejprve shromážděni na více místech okolo Manilské zátoky, ale postupně byli Japonci odsouváni do zajateckých táborů. Namáhavé pochody do zajetí mnoho mužů nepřežilo a zemřelo hladem či vyčerpáním.
Vojáci z pevností Drum a Frank byli Japonci shromážděni ve Wawa, zhruba 30 mil jižně od Manilské zátoky, Nasugbu a Batangas. Po dvou týdnech, 24. května, byli odsunuti do tábora Bilibid v Manile. Následně, po 5 až 6 dnech znovu přemístěna do zajateckého tábora Cabanatuan.25) Všechny přesuny se konaly pěšky. Zpočátku byli zajatci z Drumu údajně drženi na malém prostoru, bez možnosti spát nebo si jen i lehnout, bez jídla a vody. To vše prý jako trest za jejich obranu, při které měl jeden z vystřelených granátů zabít na Bataanu vysokého japonského důstojníka, jehož bratr proto nařídil toto týrání.26)
Velitel fortu, plk. Kirkpatrick, zemřel v 27. dubna 1943 na zápal plic. Na ostatních mužích osádky se Japonci mstili za jejich urputnou obranu tvrdým zacházením.

Japonci Fort Drum ihned obsadili, ale k výraznějším opravám pevnosti a výzbroje nedošlo, pouze údajně za pomoci válečných zajatců uvedli do palbyschopného stavu některá děla v pancéřových kasematách. Hlavní děla byla při kapitulaci poškozena tak silně, že jejich oprava nebyla na místě možná. Bližší údaje o době okupace fortu nejsou známy.

Zhodnocení obrany

Američany na Filipínách postihla hrozná katastrofa, která byla daleko horší, než japonský útok na Pearl Harbor. Zatímco ten byl pouze omezenou akcí typu „udeř a uteč“, která kromě značných materiálních a lidských ztrát víceméně pouze ranila americkou pýchu, pád Filipín znamenal, že od této chvíle nemohlo Japoncům nic zabránit v tažení na jihovýchod. Celý plán americké obranné strategie přišel vniveč.
Vše se rozhodlo prakticky již první den bojů, kdy byla japonským náletem vyřazena téměř všechna americká letadla. Přitom byly Filipíny, na rozdíl od Pearl Harboru, včas varovány a měly možnost se účinně bránit, dokonce i podniknout protiúdery. Hlavním viníkem, proč tomu tak nebylo a opakovala se situace z Oahu, byl nepochybně generál MacArthur. Je až neuvěřitelné, že velitel, který činil tak osudová rozhodnutí, dosáhl později velké, až přehnané slávy.
Rozhodně lze říci, že nebýt Drumu, trvala by obrana Filipín a Manilského zálivu mnohem kratší dobu. Účinek byl nejenom materiální, ale i psychologický pro ostatní obránce a naopak útočící dělostřelce a letce přiváděla jeho odolnost k zuřivosti. Přesto nemůže být význam fortu přeceňován, hlavní nevýhodou byl nedostatek trhavých granátů (HE), omezený dostřel hlavních děl daný malým možným náměrem a absence účinného pozorování.

Znovudobývání 1945 

Dne 26. února 1945 byl Corregidor zpět v rukou Američanů, již dříve byly dobyty zpět celé Filpíny. Nyní vyvstal problém, jak vypudit Japonce z Drumu, který i přes nefunkčnost hlavních děl stále představoval překážku k plnému využívání Manilské zátoky Bylo nad slunce jasné, že dobytí pevnosti klasickým útokem by přineslo neúnosné ztráty. O tom je na konci února přesvědčilo náhodné přistání malé válečné lodi u přístavního můstku pevnosti. Ihned se ocitla pod kulometnou palbou, která zabila jednoho z důstojníků. Tím Japonci ukázali, že přístavní molo, prakticky jediný vstup do fortu z moře, mají silně bráněné a nehodlají se lehce vzdát.27)

Fotografie z dobývání Drumu z článku Blasting of Fort Drum, in YANK (The Army Weekly), August 3, 1945.
Hned v úvodní fázi plánování tak byl zavržen útok přes přístavní molo, stejně jako vzdušný výsadek28), který zde nebylo možno provést kvůli malé ploše fortu. Fort byl zatím izolován a díky nefunkčním zbraním nepředstavoval aktivní hrozbu, přesto ale musel být dříve nebo později dobyt. Při plánování proto bylo dost času na vyslechnutí bývalých členů osádky Drumu i doručení všech dostupných plánů z Washingtonu. Na jejich základě byl stanoven seznam slabých míst, který ukázal, že na povrch ústí mimo nouzových výlezů také množství ventilačních otvorů, které vedou přímo do nitra fortu. Plán dobytí Drumu navrhl podplukovník (Lt. Colonel) Frederick C. Dyer, 38. divize, který pracoval již na plánech dobytí fortu Hughes, konkrétně útoku na tamní postavení moždířů. Plukovník (ColonelRobert H. Soule vybral jeho plán jako největší šanci na úspěch.

Přípravy a nácvik operace započaly týden před stanoveným dnem útoku. Přehlídková plocha na Corregidoru byla využita pro stavbu modelu povrchu fortu. Byly postaveny makety zbraní a citlivých míst na stropě (ventilačních prostupů), kde si útočná skupina nacvičovala umísťování náloží. Každý člen výsadku měl přidělen úkol krytí některého z východů. Současně bylo připravováno nepozorované přiblížení lodí k pevnosti a na výsadkovou loď postavena speciální nástavba s mostem pro přímý vstup na strop. Pod vedením majora Roberta E. Hisle ze 113. ženijního praporu byla směrem na pravobok postavena speciální dřevěná rampa z velitelské věže člunu LSM, ne nepodobná padacímu mostu. Ta byla nezbytná vzhledem k výšce stavby, 40 stop na hladinou moře, která jinak bránila klasickému výsadku. Mimo náloží bylo rozhodnuto použít metodu, která se již osvědčila při dobývání fortu Hughes (ostrov Caballo) - tzv. horký benzín - směs benzínu a oleje (dva díly oleje na jeden díl benzínu).
Útočná jednotka sestávala ze zesílené čety střelců z roty F 2. praporu, 151. pěšího pluku, 38. divize a čety ženistů provádějících demoliční práce z roty B 113. ženijního praporu. Hlavním úkolem pěšáků ze 151. divize bylo zabránit japonskému pokusu o průnik na povrch fortu.
Předehrou k útoku obstaralo masívní bombardování z lodí i letadel. Při leteckém bombardování fortu zasáhly fort dvě dvoutisícilibrové pumy, na betonu nezpůsobily prakticky žádné škody, ovšem jedna z nich zasáhla přímo pravou hlaveň věže Wilson, odrazila se před věž a přitom utrhla necelou polovinu hlavně (15 stop délky), ta pak dlouho ležela opodál, než se o ni postarali sběratelé šrotu.
Přímé ostřelování Drumu zajistil svými děly lehký křižník Phoenix (CL-46)29), který 11. dubna postřeloval 6″ děly baterii Roberts, protože si Američané nebyli jisti, zda ji Japonci neuvedli do palbyschopného stavu. Jak bylo později zjištěno, spodní zbraň byla zničena a pancéřová kasemata na několika místech proražena (horní zbraň byla trvale vyřazena zásahem do hlavně již při bojích v roce 1942).

Fotografie z dobývání Drumu z článku Blasting of Fort Drum, in YANK (The Army Weekly), August 3, 1945.

V pátek 13. dubna 1945 v 8:30 se začali vojáci naloďovat na Corregidoru. Výsadkové síly byly dopraveny lodí LSM (LSM-51), zatímco loď LCM převážela hořlavou směs, která byla k tomuto účelu vybavena odstředivým čerpadlem a dvěma nádržemi schopnými pojmout více než 5 000 galonů.Samotný útok začal v 10:00. Jakmile lodě přirazily k fortu, přitlačovány ke zdem několika čluny LCVP, zaujal výsadek učené pozice a začalo se s čerpáním30) směsi benzínu a oleje skrze ventilační otvory. Porucha na čerpadle31) zdržela průběh operace, ale oprava nezabrala dlouho a vše bylo hotovo dle plánu. Současně ženisté umístili trhaviny v souhrnné hmotnosti 600 liber. To vše se událo téměř bez jakéhokoliv obtěžování ze strany obránců, kteří pouze několikrát vystřelili skrze dělové střílny (pravděpodobně z baterie Roberts) a zranili námořníka na člunu LSM. 
Po skončení přečerpávání se výsadek krátce po 10:20 stáhl a lodě se přesunuly do bezpečné vzdálenosti. Přibližně v 10:35 zazněl menší výbuch, ale nic dalšího se nestalo. Vypadalo to, že plán nevyšel, když tu o chvíli později (cca 10:45) zazněla druhá, mnohem silnější exploze. První exploze zažehla hořlavou směs a ta zažehla nikdy nevyklizené sklady 6″ munice. To byl právě druhý výbuch, který je dokonce zachycen na propagačních materiálech americké armády (samotný útok na fort je v druhé polovině videa): 


Exploze otřásla fortem, vyrazila pancéřovou desku nad baterií McCrea (pravděpodobně výbuchem přímo zde uskladněné munice pro tuto baterii, jelikož její děla se v obranných bojích roku 1942 zapojila nejméně, tedy i spotřebované munice bylo méně) a odtrhla množství menších i větších úlomků betonu. Požár zachvátil celý fort, kouř stoupal na sto metrů vysoko a až do pozdního odpoledne se stavba otřásala dalšími menšími výbuchy uskladněné munice. Ani po 3 dnech nedovolila vysoká teplota prozkoumání a obsazení pevnosti. Až 18. dubna bylo možné do stále ještě horké pevnosti vstoupit. Nalezeno zde bylo celkem 69 těl obránců.32)

Důkladná inspekce dobytého Fort Drum byla uskutečněna až 13. srpna. Při zhodnocení dobývání bylo velice nízko hodnoceno použití náloží a dělostřelecké ostřelování - to nemělo prakticky žádný účinek. Zato použití zápalné směsi předčilo všechna očekávání. I přes obrovskou sílu přestál fort výbuch dobře, alespoň z vnějšku. Nebyly poškozeny ani betonové konstrukce, ani pancéřové kasematy a věže (vyjma zmíněné vyražené stropní desky).

Fotografie z dobývání Fort Drum z článku Blasting of Fort Drum, in YANK (The Army Weekly), August 3, 1945.

Současnost

V současné době je Drum opuštěný a prakticky úplně prázdný. Kvůli rozsáhlým poškozením způsobeným při zpětném dobývání v roce 1945, přehodnocením koncepce obrany a nezávislostí Filipín od roku 1946 upustila americká armáda od jeho oprav. Od roku 1947 je pevnost v držení filipínské armády, která o něj dále nejevila zájem. Byly odvezeny a sešrotovány zbytky vnitřního vybavení, obchodníci se šrotem se postarali i o zbytky ocelové konstrukce řídící věže a o tři 6″ děla středního dělostřelectva, to se na místě dochovalo pouze jediné. Největší škody se udály v 70. letech 20. století. Naštěstí obě dělostřelecké věže včetně děl zůstaly zachované a alespoň zvenčí nepoškozené, uvnitř jsou stejně jako celá pevnost poškozené výbuchem a následným požárem. Působením moře byl zničen i vlnolam na levé straně. Jako zásadní se ukázalo odřezání svislých ocelových I profilů uvnitř stavby v honbě za šrotem. Ty tvořily podpěrný systém mezi patry a na několika místech tak došlo ke zhroucení podlah. Strop byl Filipínci využit pro vybudování navigačního majáku.

Bitevní loď USS NEW JERSEY (BB-62) proplouvá do Manilského zálivu mezi Corregidorem (v pozadí) a fortem Drum (1983). Wikimedia Commons. 
Návštěva pevnosti dle různých doporučení a cestovních zpráv je sice obtížná, ale možná. Vstup je sice oficiálně zakázán, ale úřady návštěvy pevnosti zatím tolerují a v přístavech je možno najmout si bárku pro dopravu, je doporučováno ale vybírat raději větší čluny. Spodní patro pevnosti je údajně do výše několika stop zatopeno mořskou vodou. Nebezpečí může představovat několik zbývajících dělostřeleckých granátů, které zde sběratelé šrotu zanechali.33) Fotografie fortu z roku 2000 si můžete prohlédnou na stránkách Novodobých fortifikací.
Jako nejnovější událost (přibližně mezi červnem a listopadem 2006) na opuštěné pevnosti je bohužel prolomení podlah a konstrukcí ve věži Wilson. Tím pádem se obě hlavně 14″ děl propadly do nitra fortu a pouze pravá hlaveň mírně „vykukuje“ z věže.

Poznámky:

1) Baterie (battery) je ekvivalent roty (company), ovšem nikoliv počtem mužů.

2) Tydings-McDuffie Act (federální zákon USA oficiálně nazvaný The Philippine Independence Act; Public Law 73-127), schválený 24. března 1934, předával Filipínám samostatnost z rukou Spojených států po uplynutí doby 10 let. Zákon nese jména svých autorů - senátora Millarda E. Tydingse a poslance Johna McDuffieho.

3) Tabulka s převody měr a vah
Jednotky US 
 Metrické
 Délkové
 1 palec (in)
   25,4 mm
 1 stopa (ft)
 12 in
 0,3048 m
 1 yard (yd)
 3 ft
 0,9144 m
 1 míle (mi)
 5,280 ft nebo 1,760 yd  1,609344 km
 Hmotnostní 
 1 libra (lb)  16 oz  453,592 g
Objemové 
 1 gallon  231 cu. in.  3,7854 litru


4) M. Egger uvádí jeho hodnost jako nadporučík (First Lieutenant), což není pravděpodobné, mohlo by jít leda o jeho hodnost v době zařazení na Filipíny. 

5) Captain Ben Ewing King, 59th Coast Artillery 
(Texas, 2. dubna 1908 - 10. prosince 1966) 
evidenční číslo 0-275671 
Ještě na počátku roku 1941 se nacházel na Guamu (dle pohlednice ze 17. února). Na Filipínách sloužil King nejprve jako velitel baterie na Corregidoru (o kterou nebo které baterie se jednalo jsem nezjistil), a to zhruba po dobu 10 měsíců před vypuknutím války v Pacifiku. Nejméně od srpna 1941 je již přítomen na baterii Geary v pevnosti Mills (Corregidor), za tuto službu v době od 29. prosince 1941 do 1. února 1942 byl vyznamenán stříbrnou hvězdou za statečnost (uděleno až po válce 10. června 1946). 
Poslední čtyři měsíce bojů o Filipíny sloužil jako velitel baterie (Battery Commander) a výkonný velící důstojník na Fort Drum (Fort Executive Officer). Ze zajetí byl osvobozen 30. ledna 1945 jednotkou Rangers ze zajateckého tábora Cabanatuan. Válku a japonské zajetí přežil jako jediný z důstojníků „betonové bitevní lodi“. 
Do výslužby odešel 14. září 1947 v hodnosti podplukovníka (Lt. Colonel) pobřežního dělostřelectva (CAC).

6) Detachment označuje samostatnou jednotku nebo jednotku vyčleněnou pro zvláštní úkol.

7) Ve 2 hodiny 8. prosince manilského času (8 hodin 7. prosince havajského času, dále bude použit výhradně čas manilský) dostal velitel Asijského loďstva admirál T. Hart zprávu o útoku na Pearl Harbor. Ihned nařídil svým lodím pohotovost a informoval náčelníka MacArthurova štábu generála R. Sutherlanda, který okolo 3. hodiny informoval svého nadřízeného a současně i velitele letectva na Dálném východě L. Breretona.
Ve 3:40 potvrdilo zprávu ministerstvo války a varovalo MacArthura, že by mohl být rovněž napaden. V 5:30 nařídilo, aby byla zahájena činnost podle plánu „Rainbow 5“. Filipíny byly tedy včas před japonským útokem varovány a mohly se na něj připravit. 

8Zničena tak byla pouze ponorka Sealion a minolovka Bittern.

9) 8. prosince ráno se 500 Japonců vylodilo na ostrově Batan a o dva dny později na ostrově Camiguan, aby zde zřídili letiště. Oba ostrovy byly bez americké posádky, takže jejich obsazení proběhlo bez boje. Od záměru zřídit zde letiště Japonci vzhledem k vývoji situace upustili.
10. prosince se vyloďuje 2 000 mužů u Aparri, americké a filipínské jednotky v počtu 200 vojáků jim kladou slabý odpor.
11. prosince se 4 400 Japonců bez odporu vyloďuje u Viganu. Z obou předmostí vyrážejí Japonci rychle na jih. Nenarážejí při tom na vážnější odpor, protože generál MacArthur se rozhodl, že všechny síly stáhne k Manile a hlavně k zálivu Linguayen, kde správně předpokládal hlavní japonský výsadek. Američané zde budují hlavní obranné linie, která mají zabránit Japoncům v úspěšném vylodění.
12. prosince se na jihu Luzonu, u Legazpi, vyloďuje 2 500 Japonců. Japonci opět nenarážejí na odpor a zahajují postup k Manile.
20. prosince se vylodilo 5 000 Japonců u základny Davao na ostrově Mindanao, kterou výsadek téhož dne dobyl.

10) Dalším způsobem, jak obránci zvyšovali zásoby vody, bylo použití prázdných 14″ nábojnic. Každá pojala okolo 50 galonů. 

11) citace Allen s. 39 (kráceno):
„25. prosince 1941 jsme lodí evakuovali poslední pacienty ze Santa Scholastica (která byla přeměněna v nemocnici) na poloostrov Bataan, pozemní cesty již byly uzavřeny japonskými jednotkami. Evakuační loď byla stará loď vozící fortům Huges a Drum pitnou vodu. Pacienti byli naloženi na palubu a odvezeni do Cabcabenu na Bataanu, kde byli vyloděni a přesunuti do General Hospital No.1. Zde jsem byl požádán, abych se vylodil na fortu Drum, který byl dočasně bez lékaře. Vylodil jsem se a zůstal tam dva týdny, dokud bombardování fortu a vzdálenost mezi východním pobřežím a fortem byla pro palbu nebezpečná. Fort Drum měl několik podlaží, která nás chránila proti škodám během těchto bombardování, která se opakovala nejméně třikrát denně. Když jsme utekli do nižších podlaží, kde byla umístěna ošetřovna (ošetřovna byla v horním patře - pozn. autora), cítili jsme otřesy výbuchů. Měli jsme zraněné, naštěstí pouze lehká, nejčastěji od mužů obsluhujících PL děla, jejichž výtečná palebná síla udržovala japonská letadla ve větších výškách. Velká 14″ děla nebyla používána, jelikož se japonská flotila držela mimo jejich dostřel. Moje působení zde bylo šťastné a klidné, s minimem povinností, dobrým jídlem a spoustou času ke čtení. Bylo to nejbezpečnější místo, kde jsem během celé doby byl. Vše skončilo s návratem zdravotního důstojníka fortu lodí zpět během jedné temné noci. Stejnou lodí jsem se vrátil na Bataan.“

123″ dělo bylo instalováno k vykrytí mrtvého úhlu způsobeného konstrukcí věže, která omezovala jinak plně kruhový odměr horní věže 14″ děl. Ale i pokud by zde věž nebyla (což nastalo ani ne za měsíc, kdy ji sami obránci strhli do moře), vznikal by za fortem velký mrtvý prostor, protože by děla nemohla pokrýt palbou prostor kvůli přesahu stropu a také proto, že hlavní děla měly minimální náměr pouze 0°. Takto se mohly přiblížit hladinové jednotky směrem od Manily. To bylo samozřejmě v době stavby neopodstatněné, útok z týlu se nepředpokládal, ovšem po obsazení Manily Japonci v tomto vyvstal problém - nepřítel v přístavu získal velké množství menších člunů a bárek. Proto bylo 12. ledna 1942 na záď  vpravo (od směru osy fortu) nainstalováno jedno 3″ pobřežní dělo M 1906 (mohlo jít i o typ M1903 na pevném podstavci M1903). Lafeta (jejíž spodní část je do dnešních dnů stále na místě) děla byla přišroubována k čerstvě zabetonovaným šroubům. Baterie obdržela jméno Hoyle dle původního jména baterie, ze které bylo dělo z Fort Frank přeneseno na Drum.

13) Tímto aktem se baterie Hoyle stala prvním pobřežním dělem, které ve druhé světové válce zahájilo palbu na nepřítele.

14) Jednalo se pravděpodobně o 105mm houfnice typ 91 a 150mm kanóny typ 89.

15) Další prvenství amerických pevností na Filipínách, tentokráte ale neslavné - jako první americké pevnosti byly napadeny japonským dělostřelectvem.

16) Torpédový člun PT 41 s MacArthurem a jeho rodinou vyrazil přímo z Corregidoru v 19:45 11. března a 15 minut poté se připojil k jiným třem torpédovým člunům, které s dalšími prominenty na palubách vyrazily z Bataanu.

17) V září 1940 byl, spolu s přeložením na Filipíny, dočasně povýšen na generálmajora (Temporary Major General). V březnu 1942 povýšen do hodnosti generálporučíka po dobu války (Temporary Lieutenant General). Kapitulací se stal zajatcem s nejvyšší hodností ze všech Američanů.

18) Citace ALLEN, Francis J.: The Concrete Battleship, s. 39. 

19) Velmi časté tvrzení vyvrací M. Dubánek zkušenostmi z osobní návštěvy a i další fotografie z návštěv ukazují stav pouze mělkých kráterů po zásazích. 

20Baterie měla dvě oddělená moždířová postavení, v každém byly umístěny čtyři 12″ moždíře (305 mm). V pravém postavení (postavení A) to byly moždíře M1890 na lafetách M1896 M1 a v levém (postavení B) moždíře M1908 na lafetách M1908. 
Ráno 2. května zahájili Japonci palbu proti baterii Geary, vystříleli zhruba 3 600 střel různých ráží, až v 16:27 jeden 240mm projektil prorazil strop skladiště střeliva umístěného mezi oběma postaveními moždířů. Obrovský výbuch zde uskladněných téměř 50 tun střeliva zničil kompletně celou baterii, vytvořil uprostřed velký kráter a odmrštil desetitunovou hlaveň jednoho z moždířů do vzdálenosti 150 yardů (necelých 140 metrů) na přilehlé golfové hřiště. Velitel baterie, kapitán (Captain) Davis, se po těžkém ostřelování již předem obával výbuchu skladiště a proto přikázal obsluhám vyhledat úkryt v pravém skladu munice. Ztráty tak nebyly vysoké - 6 mrtvých a 6 zraněných. Nevybuchlé střely a úlomky betonu létaly až míli daleko a způsobily smrt dalších dvou lidí a zranily dalších 31.
Baterie se až do hořkého konce neustále snažila vést palbu, dokazuje to i dodnes nabitý granát v hlavni jednoho moždíře. 

21) Citace ALLEN, Francis J.: The Concrete Battleship, s. 42.

22Citace ALLEN, Francis J.: The Concrete Battleship, s. 41. 

23V překladu článku M. Eggera na s. 22 je uvedený rozkaz citován takto: „Palte někam do kouře mezi nás a Cabcaben a nesmíte minout.“ Zde bude chyba na straně překladatele, protože can´t má správný překlad nemůžete, ne nesmíte.

24) Citace ALLEN, Francis J.: The Concrete Battleship, s. 42. 

25) Úspěšné osvobození zajatců z tábora Cabanatuan se dočkalo v roce 2005 i zfilmování (volně dle knižní předlohy). V originále je film nazvaný The Great Raid, v češtině je film uváděn jako 6. batalion.

26) http://www.mansell.com/pow_resources/camplists/philippines/pows_in_pi-OPMG_report.html#Fort_Drum, online 4. 1. 2012. 

27F. J. Allen událost popisuje mírně odlišně - na konci února se posádka amerického člunu rozhodla provést neplánovaný průzkum fortu. Předpokládala, že fort je neobsazený. Japonská posádka sestavená z námořníků nechala Američany vstoupit do chodeb fortu a teprve poté zahájili střelbu. Jeden námořní důstojník byl zabit a druhý zraněn. Výsadek se urychleně stáhl zpět na loď. Další verzí je popis M. Dubánka, cituji: „Při amerických výsadkových operacích v Manilském zálivu byl v únoru 1945 napaden kulometnou palbou torpédový člun. Palba zabila jednoho důstojníka jeho posádky.“

28Vzdušným výsadkem 16. února 1945 bylo zahájeno dobývání Corregidoru zpět z japonských rukou. Boje na ostrově byly ukončeny až 26. února.

29Dle hlášení admirála (Rear Admiral) Raymonda T. Tarbacka byla vzdálenost mezi křižníkem Phoenix a fortem tak krátká, že nebylo možno zasáhnout správné místo. Námořní děla jsou nastavena na míření na vzdálenosti námořního boje, ne blízkou palbu. Proto, když je cíl tak blízko, nezasáhnou dvě děla stejné místo. Phoenix nemohl svými 6″ děly prorazit betonou stěnu, ale pokoušel se vyřadit zbývající děla mířením do průzorů kasemat. Po dobytí bylo zaznamenáno zničení lafety jednoho z děl baterie Roberts. 
M. Egger ve svém článku píše, že toto ostřelování zajišťoval svými údajně 6″ děly křižník Quincy. To se zcela jistě nezakládá na pravdě. Jednak byl USS Quincy těžký křižník, tzv. washingtonský křižník, s hlavními děly ráže 8 palců (203 mm). Navíc tato loď v byla ještě 11. dubna na cestě k Okinavě, kam dorazila 16. dubna, nemohla se tedy 12. dubna dobývání zúčastnit. 

30Zde se prameny značně rozcházejí od hodnoty 8 400 litrů (2 271 galonů), přes nejvíce uváděnou hodnotu 3 000 galonů (11 356 litrů) a F. J. Allen uvádí dokonce množství 3 600 galonů, což je v přepočtu 13 627 litrů!

31) Robert R. Smith popisuje zdržení čerpání odlišně: „Rozbouřené moře přerušilo potrubí. Major Paul R. Lemasters, velitel 2. praporu 151. pěšího pluku, společně s několika málo muži přeběhl zpět přes rampu a přerušil rozbušky pouhé minuty před explozí. Následně ženisté opravili potrubí a pokračovalo se v čerpání.“

32) Dle Wikipedie (online 31. 11. 2012) to bylo 65 přeživších námořníků z bitevní lodě Musaši, která byla potopena v říjnu 1944 v zálivu Leyte. Nikde jinde tento údaj ale potvrzený nebo i jen zmíněný není, proto jej považuji za smyšlený. 
Stejně tak je těžké ověřit tvrzení, že tři Japonci v pevnosti spáchali sebevraždu nebo že několik z nich se udusilo. Tak jako tak nepřežil nikdo v pevnosti.

33) Tento stav, uváděný ještě v roce 2001, vyvrací M. Dubánek svědectvím ze své pozdější návštěvy, kdy již nemělo být po granátech ani památky.

Související dokumenty:

Prameny:

Poděkování: Mé velké díky směřují zvláště panu Richardu Johnsenovi, autorovi webu www.concretebattleship.org, jež mi byl vydatným pramenem informací, za laskavé svolení k publikaci všech zde uvedených plánů a historických fotografií Fortu Drum. Nemenší díky patří, za pomoc s překlady a dobovou terminologií, kolegovi Krojcovi.
My special thanks to Mr. Richard Johnsen, webmaster of www.concretebattleship.org, who has allowed me to use drawings, plans and historical photographs of Fort Drum.
Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.16 (41 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.