Černý čtvrtek Luftwaffe – 15. srpen 1940 na britském nebi, část I.

Autor: Jakub Skalický | Datum: 12. 11. 2012
Winston Churchill při bilancování Bitvy o Británii označil tři dny jako klíčové – 15. srpen, 15. a 27. září 1940. Podívejme se podrobně na první z nich, který pro utrpěné těžké ztráty vešel u Luftwaffe ve známost jako schwarzer DonnerstagČerný čtvrtek. V britské „mytologii“ jej známe pod označením The Greatest DayNejvětší den. [1]

Bitva o Británii oficiálně začala 10. července 1940, ačkoliv boje se vedly zejména nad kanálem La Manche a předmětem německých útoků se staly britské pobřežní konvoje, případně přístavy v jižní Anglii. Kanalkampf, jak tyto operace dvojsmyslně nazývali Němci, trval až do první poloviny srpna, poslední velkou konvojovou bitvou obě strany svedly 8. srpna, jejím předmětem byla dvacítka obchodních lodí sdružených do CW 9 Peewit.

Luftwaffe si v té době již stihla odpočinout po náročném francouzském polním tažení, doplnit stavy a přesunout své jednotky k břehům Kanálu.  Po tzv. Hitlerově apelu na rozum a jeho odmítnutí bylo jasné, že situace nezadržitelně směřuje k letecké válce v dosud nepoznaném měřítku. První známky zvýšené činnosti přinesl 12. srpen, kdy Němci poprvé přenesli těžiště útoků do vnitrozemí a neúspěšně se pokusili vyřadit radarové stanice v jižní Anglii.

Začátek hlavního náporu Luftwaffe v Bitvě o Británii přišel hned o den později, 13. srpna 1940 – dne Němci nazvaným Adlertag. Po rozhořčených bojích nad jižní Anglií a doposud největších ztrátách na letounech Němci následujícího dne i z důvodu horšího počasí utlumili letovou aktivitu a provedli pouze 534 vzletů [2]. Protože ani předpověď na následující den, 15. srpen 1940, nebyla příznivá, povolal Reichsmarschall Göring velitele tří zainteresovaných Luftflotten s náčelníky štábů do svého sídla, Karinhallu, na konferenci.


Mapa zobrazující rozdělení obranných a útočících sil (k těm ještě patří Luftflotte 5 v Norsku a Dánsku). Obdélník značí prostor operací Luftflotte 5, viz mapa níže. Z původní mapy upravil autor článku

Ráno 15. srpna 1940 tak byly všechny tři Luftflotten zbaveny svých velitelů, nicméně i tak štáby vybíraly cíle k napadení. Poprvé se také do bojů měla zapojit Luftflotte 5 dislokovaná v Norsku a Dánsku, jejímž velitelem byl Generaloberst Hans-Jürgen Stumpff. Kromě ní proti Británii mířily i Luftflotte 2 a 3; první z nich byla umístěná v Belgii a severní Francii (zhruba po Le Havre) a velel jí ambiciózní Generalfeldmarschall Albert Kesselring. Působiště druhé jmenované pak bylo na zbytku francouzského pobřeží, v prostoru proti jižní až jihozápadní Anglii. Velitelem byl Generalfeldmarschall Hugo Sperrle. K 13. srpnu 1940 tyto tři Luftflotten disponovaly celkem 3705 stroji, z nichž 2751 bylo bojeschopných; nicméně přímo proti Británii z nich bylo použitelných „pouze“ 3309 letadel, z nichž 2625 mohlo odstartovat do boje [3].


Velitel Fighter Command, Air Chief Marshal Sir Hugh Dowding

Proti nim stálo 672 bojeschopných stíhaček RAF: 351 Hurricanů, 233 Spitfirů, 61 Blenheimů, 25 Defiantů a dva Gladiatory [4]. Velitel Fighter Command RAF, Air Chief Marshal Sir Hugh Dowding, měl své síly úsporně rozloženy mezi čtyři územní celky, tzv. Group (skupiny). Nejmladší z nich, No. 10 Group (Air Vice Marshal Sir Quintin Brand), uvedená v operační činnost teprve 13. července 1940 [5], pokrývala území jihozápadní Anglie. Nejvíce exponovanou oblast, jihovýchod ostrova a Londýn, chránila No. 11 Group (Air Vice Marshal Keith R. Park). Severně od Londýna působila No. 12 Group (Air Vice Marshal Trafford L. Leigh-Mallory) a výčet uzavírá No. 13 Group (Air Vice Marshal R. E. Saul), rozprostírající se na území severní Anglie a Skotska [6]. Území každé Group bylo dále rozděleno na menší celky – tzv. Sector, s jedním letištěm hlavním a několika satelitními. V sektoru byly obvykle umístěny tři squadrony.

Systém řízení byl v té době nejpropracovanější na světě. Informace z radarů a od Observer Corps, pozorovatelů rozprostřených po většině území Británie, putovaly do filtrovacího sálu v Bentley Priory, velitelství celého Fighter Command. Zde se třídily, porovnávaly, hodnotily a předávaly jednak vlastnímu operačnímu sálu, jednak do příslušné Group. Tamější kontrolor pak rozhodl, zda a jaké squadrony proti útoku vyslat a jejich řízení ve vzduchu pak přenechal na sektoru.


Vyšší velitelé bránícího se Fighter Command, RAF: zleva AVM Sir Quintin Brand, AVM Keith R. Park, AVM Trafford L. Leigh-Mallory a AVM Richard E. Saul

Německé zpravodajské oddělení (Abteilung V des Oberkommandos der Luftwaffe) odhadovalo, že britské síly jsou omezené již na pouhých tři sta stíhaček, čili že vítězství je na dosah. Nejspíš i proto se odvážil Oberst Paul Deichmann, náčelník štábu II. Fliegerkorps (spadající pod Luftflotte 2), spustit ofenzívu „na vlastní pěst“. Původně špatné počasí se totiž po ránu rapidně zlepšilo a světlá obloha lákala k útoku na Albion. Deichmann využil stále platných směrnic pro Adlertag z předvčerejška a začal obtelefonovávat jednotky a udílet rozkazy. V momentě, kdy jej na předsunutém velitelství v bunkru na kótě 104 u Cap Blanc Nez zastihl příkaz z Berlína, aby nebyly prováděny žádné nálety, se údajně jenom usmál a pravil: „Je příliš pozdě. Již byly zahájeny!“ [7]


Němečtí velitelé: zleva velitel celé Luftwaffe Reichsmarschall Hermann Göring, Generalfeldmarschall Albert Kesselring, Generalfeldmarschall Hugo Sperrle a Generaloberst Hans-Jürgen Stumpff. Foto: Bundesarchiv

První boj toho dne svedla již ráno šestice Spitfirů ze 602. squadrony s průzkumným Dornierem Do 17P z 3.(F)/31, kterého v 7.40 poslaly 15 mil jižně od Portlandu do moře [8]. Podobně dopadl i Ju 88A-1 z 5.(F)/122 nad Rochesterem. Ráno mezi devátou a půl jedenáctou se nad Kanál vydaly dva malé německé svazy (čítající ne více než 3-6 letounů), jejichž úkolem byl průzkum. Preventivně byly do vzduchu vyslány Hurricany 501. squadrony z Hawkinge, aby poskytly ochranu dvěma konvojům v ústí Temže, ale do kontaktu s nepřítelem se nedostaly [9].

První známky zvýšené aktivity zaznamenali Britové kolem 10.45, kdy se formace označená „30+“ vydala od Cap Griz Nez směrem k hrabství Kent. Šlo o 42 střemhlavých Junkersů Ju 87 Stuka z II/StG 1 (Hptm. Keil) a IV(St.)/LG 1 (Hptm. von Brauchitsch), které doprovázelo asi šedesát Messerschmittů Bf 109 z II a III/JG 26 a II/JG 51 [10]. Jako odpověď byly do vzduchu v následující čtvrthodině vyslány čtyři squadrony No. 11 Group:

squadrony No. 11 Group vyslané do boje
squadrona výzbroj odkud rozkazy
 501. Hurricany Hawkinge hlídkovat nad letištěm v 5 000 a později ve 12 000 ft
 54. Spitfiry Manston hlídkovat u Doveru
 56. Hurricany Rochford hlídkovat nad Manstonem
 615. Hurricany Kenley hlídkovat u Dungeness

Z posledně dvou jmenovaných se ale do boje zapojil pouze jeden flight 615. sqn, který svedl souboj s Bf 109 kryjícími stažení německých bombardérů a ztratil přitom jednu stíhačku, jejíž pilot zahynul [11].

V 11.29 Němci ve výšce 10 000 ft přeletěli pobřeží u Dungeness a ve dvou formacích se blížili ke svým cílům. Stuky II/StG 1 se k Lympne dostaly bez odporu a letišti se dostalo jejich nerušené „péče“. Piloti RAF na místo přispěchali pozdě a němečtí stíhači, letící v 16 000 ft, boj s dvanáctkou Spitfirů 54. squadrony nepřijali a ustoupili zpět k Francii.

Mezitím se do boje pustilo jedenáct Hurricanů 501. squadrony, jež se na Stuky IV(St.)/LG 1 vrhla z převýšení a se sluncem v zádech. Právě včas na to, aby stihla bombardéry vyrušit při míření – při prvním průletu padl za oběť britským kulometům stroj Lt. von Rosena, celkem si jich Britové nárokovali deset. Skutečné německé ztráty sice čítaly pouze dvě Stuky, ovšem co bylo důležitější, letiště Hawkinge zůstalo ušetřeno vážnějších škod [12]. Fighter Command muselo odepsat dva Hurricany, které padly za oběť intervenujícím „stodevítkám“ JG 51, nicméně oba dva piloti se zachránili na padácích.

To už se na scénu opětovně vrátila 54. squadrona: spatřila Stuky, jak se ze 7 000 ft spouštějí k náletu na Hawkinge a skupinu He 113 [13] kroužící ve čtveřicích o deset tisíc ft výše. Německé stíhačky nedokázaly soupeřům zahradit cestu ke Stukám a příslušníci 54. squadrony si nárokovali další tři Ju 87 [14] – dvě z nich Sgt N. A. Lawrence.

F/O „Al“ Deere, příslušník 54. squadrony, o tomto boji ve své biografii Devět životů napsal:

Byl to působivý, ale zároveň frustrující pohled, když se hloubkové bombardéry v dokonalých, stupňovitě seřazených formacích přibližovaly k letišti a nalétávaly k útoku. Celé panorama bitvy pak jenom trochu měnila skupinka Spitfirů, která se v podstatě ztracená v bludišti stodevítek pokoušela nějak zasáhnout.[15]

Ani role JG 26 v poledním dramatu ještě nekončila; po doprovodu Stuk část cesty přes Kanál vedl Galland své stíhačky zpět, na krátký freie Jagd. Když pod sebou Němci nedaleko Doveru spatřili 54. squadronu, formující se po boji, „skočili“ na ni a zničili dva Spitfiry [16].

Celkem tedy první dějství dopadlo o něco lépe pro Němce: přišli pouze o dva střemhlavé bombardéry a na oplátku sestřelili čtyři stroje Fighter Command. Nádavkem poničili dvě předsunuté základny, Lympne výrazně více než již zmiňovaný Hawkinge – komunikační linky byly přerušeny, poškození utrpěly hangáry i ošetřovna a letiště bylo dva dny mimo provoz. Jak už ale bylo téměř zvykem, nejednalo se o důležitou základnu Fighter Command (žádná squadrona na ní trvale nesídlila), a tak její dočasná ztráta příliš nebolela. Většímu rozsahu škod zřejmě zabránila i skladba německé výzbroje – velkou část pum tvořily 50kg tříštivé bomby, určené k ničení letounů na stojánkách. Na prázdných letištích ovšem byly téměř k nepotřebě. Největší škody se tak Němcům paradoxně podařilo napáchat náhodou – čtyři bomby, které minuly Hawkinge a dopadly na přilehlou silnici, přerušily kabely dodávající energii radarovým stanicím CH Rye a CHL Foreness a Dover.


Propagační foto Junkersu Ju 87 Stuka ve formaci s Messerschmittem Bf 109E.
Foto: Bundesarchiv

Krátce po poledni, mezi 12.30 a 13.00, byly do vzduchu vyslány další tři squadrony No. 11 Group jako odpověď na německé svazy křižující nad Kanálem, ale k žádnému kontaktu nedošlo. Stíhačky RAF nezachytily ani průzkumný letoun, který v 13.09 překonal pobřeží Anglie a postupně přeletěl nad letišti Kenley, Croydon a Northolt.

Útok Luftflotte 5 [17]

Zcela proti dosavadním zvyklostem zachytily ve 12.08 radarové stanice německý svaz „20+“ nad Severním mořem, proti Firth of Forth. Ve 12.28 na mapu přibyla druhá formace „10+“ a ve 12.36 třetí, „3+“. Všechny tři německé svazy mířily na stejné místo na anglickém pobřeží – mezi Acklingtonem a Blyth –, které také ve 12.59 přeletěly. Vstříc útočníkům vzlétly:

squadrony No. 13 Group vyslané do boje
čas squadrona výzbroj odkud rozkazy
12.15  72. Spitfiry Acklington „uvítat“ první svaz
12.18  605. Hurricany Drem hlídkovat v prostoru Acklington-Tyneside
12.35  41. Spitfiry Catterick
12.42  79. Hurricany Acklington hlídkovat nad Farne Islands
13.07  607. Hurricany Usworth

Saul tedy vyslal zprvu zhruba čtyřicet stíhaček na zastavení formace, jež podle odhadu radarových operátorů čítala třicet strojů. To však byl hrubý omyl, způsobený patrně menší zkušeností obsluh oproti kolegům na jihu. K břehům Anglie se totiž ve výšce 18 000 ft blížilo celkem 63 Heinkelů He 111H z I a III/KG 26 (které vedl Oberst Fuchs), doprovázených 21 Messerschmitty Bf 110D I/ZG 76, letících o tisíc ft výše a poněkud vzadu [18]. Bojovou hodnotu některých z nich ale výrazně snižovala neodhoditelná 1200litrová přídavná nádrž pod nosem letounu, piloty přezdívaná Dackelbauch, tedy břicho jezevčíka [19]. Často se také uvádí, že Messerschmitty právě kvůli zvýšené zásobě paliva postrádaly střelce, ale není tomu tak [20].

Letouny KG 26 měly své pumy svrhnout na letiště Dishforth a Linton-upon-Ouse. Zmást obranu a rozdělit bránící síly mělo sedmnáct námořních průzkumných Heinkelů He 115C z 1. a 3./501, předstírajících nálet směrem k Firth of Forth. Fuchsův navigátor ale udělal obrovskou chybu a vedl formaci bombardérů o tři stupně severněji než bylo plánováno, čímž se dostal do blízkosti He 115. Když si to uvědomil, zamířil zpět na jih, ale to už bylo pozdě. Obsluhy radarů na stínítku spatřily velkou skvrnu a Fighter Command dostalo dost času na vyslání uvítacího výboru…

Ve stroji Gruppenkommandeura I/ZG 76, Hptm. Wernera Restemeyera, jako radista letěl zvláštní host – konkrétně šéf rádiového odposlechu X. Fliegerkorps, Hptm. Hartwich. Jeho úkolem bylo monitorovat rádiové frekvence Britů a pokusit se operativně reagovat na obranná opatření nepřítele [21]. Moc příležitostí ale nedostal – již zkraje byl jejich Bf 110 v plamenech sestřelen do moře…

Ve 12.45 se totiž do útoku proti obrovské přesile vrhla 72. sqn. Její velitel S/Ldr A. R. Collins byl u jednotky teprve krátce a se Spitfirem letěl pouze jednou [22], a tak squadronu do boje vedl F/Lt Ted Graham. Traduje se historka, že při přiblížení se jej kontrolor zeptal: „Nespatřil jste je?“, na což přišla odpověď: „Samozřejmě, že jsem ty b-b-b-bastardy zahlédl, pokouším se vy-vy-vy-vymyslet, c-c-c-co d-d-d-dělat.“ Nešlo ovšem o zbabělost, nýbrž o koktání při stresové situaci. Čtyři stroje se pokusily zaměstnat doprovodné stíhačky, zatímco zbytek Britů se ze slunce a převýšení vrhl na bombardéry, kterým v té chvíli k anglickému pobřeží chybělo třicet mil.

Jeden z příslušníků 72. squadrony, Deacon Elliott, na útok později vzpomínal takto:

Mezi řadami bombardérů a Bf 110, které se hnaly odzadu, byla mezera, tak do té jsme se vrhli. Nemyslím, že by nás v první chvíli zahlédli. Když už nás uviděli, počet pum, které odhodili, byl doopravdy fantastický. Člověk viděl, jak odpadávají z letadel doslova po stovkách.[23]

Některé Heinkely skutečně v panice svůj smrtonosný náklad odhodily do moře a hledaly úkryt v mracích nebo se těsně nad hladinou hnaly domů. Doprovodní stíhači byli brzy zahnáni do defenzívy a vytvořili obranný kruh. Několik z nich bylo brzy vyřazeno z boje: mimo sestřeleného Hptm. Restemeyera šlo i o stroj Uffz. Richtera. Krátce po zahájení boje upadl po zásahu do hlavy do bezvědomí. Jeho radista, Uffz. Geishecker, ze stroje v předtuše brzkého konce vyskočil, ale Richter se stihl probrat, stroj vyrovnat a s krvácející hlavou dovést domů, na základnu Esbjerg. Stroj byl po nouzovém přistání na odpis, ale Richter se zachránil. Po Geisheckerovi nezůstala ani stopa…


Dotankovávání jednoho z Messerschmittů Bf 110D od I/ZG 76. Piloty neoblíbený Dackelbauch nešel po vyčerpání paliva odhodit a zhoršoval tak letové vlastnosti dvoumotorové stíhačky. Do zavedení 900litrových přídavných nádrží na podzim 1940 byl ale jedinou možností, jak s Bf 110 doletět z Norska nad Anglii

Pouze defenzivní roli odmítl Ofw. Linke, který se nepozorován dostal za jednu britskou stíhačku, která právě útočila na Heinkel:

Mohl jsem se proto přiblížit až na 50 metrů a mohl jsem ji ze strany účinně ostřelovat. Spitfire se zvednul a ve spirále se zřítil kolmo dolů.

Na pomoc kolegovi přispěchaly další dva Spitfiry, jejichž střelba zasáhla Linkeho levý motor a zastavila jej:

Rychle jsem zamířil do mraků. Oba Britové za mnou. Při vybírání pádu jsem se dostal do výšky 800 až 1000 metrů, potom co jsem předtím změnil kurz. Při letu těsně pod stěnou mraků jsem viděl, jak oba Spitfiry asi ve 12.58 narazily na vodní hladinu.[24]

Spitfiry 71. squadrony skutečně sestřelily dva Bf 110 a jeden He 111 (nárokovaly si pět He 111H a čtyři Bf 110D), ale navzdory německým nárokům na jedenáct sestřelených Spitfirů nebyl žádný stroj rozsáhleji poškozen [25].

Jedna squadrona proti tolika letounům ovšem neznamená příliš, a tak hlavní svaz pokračoval dále – část Němců mířila k Newcastlu, zatímco další se stočili více na jih (zřejmě k letišti Usworth). Severní formaci si v 13.20 na mušku vzaly Hurricany 79. sqn. Ta byla sice původně navedena k hlídce u Farne Islands poněkud severněji, ale ve 13.00 dostala instrukce stočit na jih a zanedlouho již nepřítele spatřila. Za cíl si piloti vybrali doprovodné Bf 110, z nichž pět sestřelili (jeden byl piloty identifikován jako Do 17) [26]. V důsledku útoku se squadrona rozdělila, takže se musela posléze nad Blyth znovu setkat. Poté ji kontroloři poslali dále na jih, proti svazu mířícímu na jih od Newcastlu. Squadrona zaútočila na opozdilý bombardér a opět na těžké stíhačky. Další úspěch ale na konto jednotky nepřibyl, nejspíš i proto, že se Bf 110 podle mínění Britů projevovaly bázlivě, boj nepřijaly a ještě před pobřežím obrátily zpět.

O něco dříve, ve 12.55, zaútočila 41. sqn na jižnější formaci. Opět se Spitfiry zapletly převážně s Bf 110, takže z řad bombardérů hrozilo nebezpečí pouze opozdilcům [27]. Rekonstruujme si průběh jednoho ze soubojů podle výpovědí aktérů [28]:

Počasí bylo pěkné a slunečné,“ vzpomíná pilot Zerstöreru z 1./ZG 76, Oblt. Hans-Ulrich Kettling, „nad mořem jemný závoj – velice typický srpnový den. Bylo nám řečeno, abychom si dávali obzvlášť pozor a vyhnuli se předčasnému odhalení, ale asi třicet kilometrů před anglickým pobřežím (srv. s anglickým údajem o třiceti mílích – pozn. aut.) se objevila první z několika vln spitfirů a zahájila boj. Měli jsme výšku asi 5000 metrů a naše formace se rozdělila do rojů, napadali jsme Spitfiry, abychom je udrželi od bombardérů, které musely pokračovat v kursu. Kolem se rychle rozpoutaly souboje. (…) Slyšel jsem, jak Ogefr. Volk střílí z kulometu, a když jsem se otočil, díval jsem se do pálících kulometů čtyř spitfirů v přesné formaci.

V jednom z nich seděl P/O Ted Shipman:

Dostal jsem rozkaz zaútočit na Me 110 [29], které doprovázely bombardéry. (…) Vybral jsem si další Me 110, zkusil jsem dávky vychýlených střel [30] na různé vzdálenosti, cíl prudce kličkoval. Žádný výsledek, palbu neopětoval. Dostal jsem se k cíli zezadu a zkusil jsem to na 200 metrů. Byla to dlouhá dávka, která vyřadila levý motor, objevila se oblaka kouře. Potom Me 110 udělal nevyzpytatelný obrat doleva a zmizel dole v mracích, zřejmě neovladatelný.

K tomu opět Oblt. Kettling:

Letadlo dostalo zásah, nebylo to vážné, ale motor se zadřel, ztrácel chladicí směs a teplota oleje prudce stoupala. Musel jsem motor vypnout a praporovat vrtuli a snažil jsem se doletět do ochrany bombardérů, které letěly v sevřené formaci nad námi. Nepodařilo se mi to, letadlo bylo pomalé, nemohl jsem nabrat výšku. V rádiu jsem slyšel, jak si chlapci z bombardérů povídají o mém letadle, tak jsem vyslal volání o pomoc, protože spitfiry se chystaly ke druhému útoku a sestřelu.

P/O Ben Bennions se pověsil za Kettlingův stroj a několika dávkami opět zasáhl cíl – Ogefr. Volk byl raněn a upadl do bezvědomí, samotného Kettlinga kulky jen těsně minuly a zaryly se do čelního štítku. Německému pilotovi se ale podařilo v mracích smrtící Spitfire setřást a v 13.36 u Streatlamu nouzově přistát. Válka pro něj i pro radistu skončila.

Hurricany z 607. sqn, čerstvě „zvednuté“ ze své základny, na scénu doletěly v 13.15 a okamžitě koncentrovaně zaútočily na zadní voj jižní skupiny Heinkelů. Poté se na nebi rozhořela řada individuálních soubojů, z nichž Britové vyšli vítězně. Ve stejný čas se do boje se severní formací zapojil i Flight B 605. sqn. Piloti ve svých hlášeních uváděli, že viděli Němce bombardovat přes mraky, evidentně bez nějakého konkrétního cíle. Dva stroje 605. squadrony a jeden od 79. byly poškozeny, navíc jeden Hurricane prvně jmenované jednotky byl po nouzovém přistání u Newcastlu odepsán. Jeho pilot P/O K. S. Law během manévru utrpěl vážná zranění.

Celkovým výsledkem nájezdu Luftflotte 5 z Norska byla ztráta osmi He 111 a sedmi Bf 110 [31]. Jediné napáchané škody byly v Sunderlandu, kde za oběť německým pumám padlo několik domů. Heinkely útočily ještě na letiště v Usworthu a okolí Seaham Harbour, ale většina pum spadla do moře. Přeživší bombardovací letci pak na cestě zpátky hlásili domů, že „výsledky útoku na Linton-upon-Ouse a další letiště na severu nebyly pozorovány[32].

Tento nálet byl vlastně vzorovou situací, na které byl britský protivzdušný systém před válkou „projektován“ [33] – a bezpochyby se ukázalo, že velmi dobře. Formaci 84 nepřátelských letadel dokázalo 24 Spitfirů a 25 Hurricanů [34] včas zachytit, roztrhat a zabránit jí v útoku na plánované cíle. Jako třešnička na dortu pak přišel poměr vítězství a ztrát: čtrnáct sestřelů oproti žádnému nepřátelskému (squadrony hlásily 43 jistých vítězství a k nim se s pěti nároky přidali také protiletadlovci; naproti tomu Němci hlásili dvanáct sestřelů). Velký úspěch si na svá konta připsali velitelé No. 13 Group a 7. protiletadlové divize, AVM R. E. Saul a Major-General R. B. Pargiter.


Formace Heinkelů He 111H patřící k 1./KG 26

Zhruba devadesát mil jižně ale již začínala nová bitva. V 13.17 přeletěla yorkshirské pobřeží u Scarborough německý svaz, označený zprvu „6+“ a posléze „30+“. Formace sestávala z celkem padesáti [35] nejnovějších německých bombardérů, Junkersů Ju 88 z KG 30, které do boje odstartovaly z dánského Aalborgu. Obvykle se udává, že tento svaz postrádal doprovod zcela, nicméně pravda je taková, že bombardovací verze A byla jen asi polovina letadel. Zbytek byly dálkové stíhačky Ju 88C, jejichž úkolem bylo chránit své kolegy. Cílem Němců byla základna Bomber Command Driffield, přesto po přeletu pobřeží část otočila severním směrem, k Newcastlu, a část stočila na jih, směrem k Driffieldu. Odpověď AVM Leigh-Malloryho na tuto hrozbu byla následující:

squadrony No. 12 Group vyslané do boje
čas squadrona výzbroj odkud rozkazy
13.00  616. Spitfiry Leconfield hlídkování u Hornsea
13.05  264. Defianty Kirton-in-Lindsey ochrana konvoje v ústí řeky Humber
13.06  73. Hurricany Church Fenton „A“ Flight ochrana konvoje „Agent“, „B“ Flight hlídka nad letištěm
13.10 219.
(13. Group)
Blenheimy Catterick

Pouze dvě squadrony byly vyzbrojeny jednomístnými stíhačkami, nicméně v případě, že by přilétající svaz postrádal doprovod, byly by velmi užitečné i Defianty a do jisté míry i Blenheimy z No. 13 Group, které na žádost Leigh-Malloryho na pomoc vyslal Saul [36].

Jako první nepřítele spatřila v 13.15 616. sqn, a to několik mil od pobřeží v nepravidelné formaci. Spitfiry se na Ju 88 vrhly zezadu a Němci střemhlav hledali úkryt v mracích níže. O dvě minuty později se již ke kolegům z jihu připojily i Hurricany „A“ Flightu 73. sqn. I přes velkou snahu ale bylo Britů příliš málo na to, aby Němce donutili otočit zpět. „B“ Flight 73. sqn totiž stále hlídkoval nad letištěm a do boje se nedostaly ani Defianty 264. sqn, striktně střežící „svůj“ konvoj.

Příležitost k boji dostala 219. sqn, jenže její Blenheimy nebyly dostatečně výkonné na to, aby účinně stíhaly rychlé Ju 88. Většina soubojů nad zemí i nad mořem byla „jednotvárná“, jeden Blenheim dokonce svého soupeře pronásledoval 160 mil, přičemž se k Junkersu nedostal blíže než na 600 yardů… [37] Jediným úspěchem se mohl pochlubit F/O Goddard, jenž žádal o uznání sestřelu „Do 17“, naopak Sgt O. E. Dupee při přiblížení se k Junkersu inkasoval přesně mířenou dávku a musel s poškozeným strojem přistát v Driffieldu. Sám byl při akci lehce zraněn na pravé ruce, druhý člen osádky, Sgt T. H. Banister, zůstal bez šrámu. Reputaci Blenheimům napravily stroje 235. sqn Coastal Command, které během protilodní hlídky narazily na osamělý německý bombardér a promptně ho poslaly na dno Severního moře [38].

Německé bombardéry tak dostaly příležitost proniknout nad svůj cíl, letiště Driffield. Zhruba třicet jich tam shodilo své bomby, které zničily sedm letounů Whitley a jeden Magister, čtyři hangáry a tři bloky budov, plus pět Whitleyů těžce poškodily. Ztráty personálu RAF čítaly šest mrtvých a zhruba dvacet zraněných, celkem zahynulo sedmnáct osob. Další Ju 88 bombardovaly Bridlington, kde zničily několik domů, a šťastnou náhodou se jim podařilo vyhodit do povětří nedaleký sklad munice v Burton Agnes. 

V jednom bombardéru letěl i Oberleutnant Rudolf Kratz:

Pobřeží. Výchozí bod. Nezbýval čas na přemýšlení - tam ležela Anglie, lví doupě. Ale orli hodlali na lva v jeho brlohu zaútočit a smrtelně jej zranit. „Stíhačky na pravoboku…“ Tři tečky nás přeletěly, zmizely vzadu a po prudkém obratu se zavěsily za nás. „Jste na řadě.“ Slova zanikla v rachocení našich kulometů. Krátké dávky mířily k první stíhačce. Odvrátila se a její místo zaujala druhá. Její palba byla taktéž nepřesná a obě proletěly pod námi, zatímco na ně střílel náš dolní střelec. Jako sršni se prohnali naší formací, kokardy na trupech vypadaly jako oči.

„Pět stíhaček vlevo nahoře,“ hlásil klidně radista. „Zatraceně,“ prohlásil pilot nevzrušeně. Pokračovali jsme dále v letu k našemu cíli. Upřeně jsme se dívali před sebe a snažili se v roztrhaných mracích najít ono letiště. „Tamta plocha, pod námi.“

Konečně cíl – stíhačky začínaly být skutečně nepříjemné. A už to tu bylo. Na život těch pod sebou bych nevsadil ani fenik – odhodit pumy a šťastně pryč! Letadlo přešlo do strmého klesání, rychlost prudce rostla a vítr kolem nás hvízdal a burácel. Hangáry rostly a rostly. Ještě stály. Protiletadlová děla na nás střílela, ale příliš pozdě.

Zhoupnutí – a pumy byly uvolněny, ocelové doutníky svištěly dolů. Dole nastalo úplné peklo, ocel narazila na ocel a kámen. Jak explodovala puma za pumou, vše zasažené bylo trháno na kusy a ničeno. Zdi i střechy hangárů se kroutily jako tenké plechovky, trosky létaly vzduchem. Letadla byla rozbita krupobitím střepin. Ubikace se hroutily, do vzduchu rostla hřibovitá oblaka kouře a prachu. Místy vyrážely výbuchy a plameny. Letiště i hangáry již byly těžce zasaženy, ale pumy stále padaly z bombardérů za námi, pršely z nebe jako strašlivý déšť. Vybuchující munice létala do vzduchu jako ohňostroj. Anglické protiletadlové dělostřelectvo bylo zničeno, místo jejich palpostů zely krátery.

Slunce nám svítilo do kabiny. Zbavili jsme se nepřátelských stíhaček. Pod námi leželo širé moře. Jak krásná může Země být. Ruce svírající kulomety uvolnily svůj stisk. Co se stalo jen několik minut předtím, bylo za námi a my se uklidnili. Motory běžely pravidelně, letěli jsme domů. Letiště už neexistovalo, takový byl výsledek.
[39]

Oblt. Kratz měl pravdu v tom, že letiště bylo zničeno – Driffield byl opět plně operační až na konci roku 1940. Cena za vyřazení základny patřící k No. 4 Group, Bomber Command byla ale vysoká, ke ztrátám Luftflotte 5 se totiž přidaly dva Junkersy Ju 88A a pět Ju 88C zničených (mimo ně byly dva Ju 88C poškozené těžce a jeden Ju 88A ze 40 %).

Celý podnik na severu tedy Němce přišel na patnáct bombardérů a sedm těžkých stíhaček, různé stupně poškození utrpěly tři bombardéry a dva Zerstörery. Celkem 54 letců přišlo o život, čtyři byli zraněni a devatenáct dalších rozšířilo řady německých válečných zajatců. Naopak RAF muselo odepsat jeden Hurricane, opravit čtyři jiné lehce poškozené stíhačky a na nějaký čas postrádat dva zraněné piloty.

Luftflotte 5 se po této drsné porážce o další velký denní nálet nepokusila, naopak své bombardovací eskadry poslala v září 1940 k pobřeží Kanálu. Podpořit nálety na Británii zamířila na konci srpna i I/JG 77. Zdecimovaná I/ZG 76 pak byla v září 1940 stažena a reorganizována na noční stíhací II/NJG 1.


Poznámky:

[1] Označení mytologie je na místě, pro Brity je Bitva součástí národní hrdosti. Mezi další dny, které se dočkaly vlastního „jména“, patří 18. srpen 1940 (The Hardest Day – Nejtěžší den) a 15. září 1940 (The Battle of Britain Day – Den Bitvy o Británii). Označení 13. srpna 1940 jakožto Adlertag – Den orla Britové přejali od Němců.

[2] Číslo 534 (398 stíhacích a 136 bombardovacích vzletů; číslo nezahrnuje šest vzletů v noci) udává podklad Jochen PRIEN: Jagdfliegerverbände der deutschen Luftwaffe, 1934-1945, Teil 4/I, s. 33. O něco nižší údaj, 489, uvádí výrazně starší zdroj, Basil COLLIER: The Defence of the United Kingdom, 1939-1945, s. 456.

[3] Ulf BALKE: Die Luftkrieg in Europa, s. 413. Viz také dislokace jednotek Luftwaffe k 13. srpnu 1940.

[4] http://www.raf.mod.uk/Bob1940/august15.html, viz také dislokace stíhacích squadron RAF 15. srpna 1940.

[5] T. C. G. JAMES: The Battle of Britain, s. xv; Stephen BUNGAY: Nejnebezpečnější nepřítel, s. 76, udává 8. červenec.

[6] V průběhu Bitvy o Británii se začaly formovat dvě další: v srpnu No. 14 Group, jež měla chránit severní Skotsko a hlavně základnu Royal Navy ve Scapa Flow; v září pak No. 9 Group v oblasti Walesu a západní Anglie.

[7] Cajus BEKKER: Výška útoku 4000, s. 167.

[8] Piloti stroj identifikovali jako Do 215. John FOREMAN: Fighter Command Claims, s. 144, John FOREMAN: Fighter Command War Diaries, s. 151. K sestřelu stíhači spotřebovali neuvěřitelných 8000 nábojů!

[9] Britská plavidla přežila 15. srpen 1940 bez větší újmy: v noci sice zaútočilo několik německých Schnellbootů na konvoj v Doverské úžině, ale bez úspěchu. Jedinou ztrátu za celý den tak představoval parník Brixton o hrubé prostornosti 1557 BRT, který plul z Newcastlu do Londýna s nákladem uhlí a u Harwiche najel na minu. Všichni muži na palubě byli zachráněni.

[10] Podle Jiří RAJLICH: Na nebi hrdého Albionu, 1. díl, s. 216 šlo o celkem 87 Stuk IV(St.)/LG 1 a II/StG 51; Krzysztof JANOWICZ: Bitwa o Anglie cz. 1, s. 41 uvádí taktéž 87 Stuk IV(St.)/LG 1 a II/StG 1. StG 51 totiž v tu dobu již neexistovala. Kontroverze ale zůstává u počtu nasazených letadel: ani součet nominálních sil (nemluvě o bojeschopných strojích) dvou Stukagruppen nedává číslo 87. Např. podle Ulf BALKE: Die Luftkrieg in Europa, s. 409, disponovala IV(St.)/LG 1 k 13. 8. 1940 36 Stukami, z nichž 28 strojů bylo bojeschopných. Naproti tomu Basil COLLIER: The Defence of the United Kingdom, s. 192 uvádí „téměř 40“ Stuk; tento údaj je opakován i v Derek DEMPSTER-Derek WOOD: The Narrow Margin, s. 166. Podklad Junkers Ju 87 Stukageschwader 1937-1941, s. 79, uvádí, že II/StG 1 vyslala 26 Junkersů, o počtu strojů IV(St.)/LG 1 mlčí. Jediný DEIGHTON uvádí, že Lehrgeschwader 1 poskytla pro útok 16 Stuk, což by dávalo smysl. Lze se tedy domnívat, že útočníků bylo nejpravděpodobněji 42, s převahou II/StG 1. Bombardéry navíc doprovázelo zhruba šedesát Bf 109 Gruppe II a III JG 26 a II/JG 51. Donald CALDWELL: JG 26 War Diary, s. 56.

[11] Šlo o Hurricane Mk.I, s/n P2801, padlým pilotem byl Sergeant D. W. Halton. Norman FRANKS: Fighter Command Losses, Volume I, s. 56. Je trochu záhadou, kdo byl jeho soupeřem, neboť jediné nároky na sestřel Hurricanu (celkem tři) vznesli stíhači II/JG 51 – ovšem v době mezi 11.40 a 11.41, kdy prokazatelně bojovali s 501. squadronou a 615. sqn byla mimo hlavní dění. Jochen PRIEN: Jagdfliegerverbände 4/I, s. 310 a 336 a 4/II, s. 65. Podle podkladu Krzysztof JANOWICZ: Bitwa o Anglie, cz. 1, s. 41 se 615. squadrona střetla s III/JG 54, ovšem příslušníci této jednotky si za 15. srpen nárokovali pouze dva sestřely, oba navečer – a oba Spitfirů.

[12] Stuky své pumy odhodily o něco dříve, než by pro ně bylo záhodno – podle očitých svědků k tomu přispěla i poměrně silná baráž ze 40mm děl Bofors. Většina 250kg a 50kg bomb tak dopadla do lesa, na hřbitov nebo do otevřených polí. Z letištních budov dostal zásah pouze blok E, v němž byli ubytováni poddůstojníci, a jeden hangár. Winston RAMSAY (ed.): The Battle of Britain Then & Now, s. 111.

[13] Britové si byli identifikací stroje, jenž existoval pouze v německé propagandě, poměrně jistí.

[14] V podkladu John FOREMAN: Fighter Command Claims, s. 138 jsou uvedeny nároky na tři zničené a dvě poškozené Ju 87, k nim stíhači nahlásili i zničení jedné Bf 109 a poškození dvou dalších.

[15] Alan DEERE: Devět životů, s. 104. Místo „hloubkových bombardérů“ má jít samozřejmě o střemhlavé, jde o špatný překlad anglického termínu dive bomber.

[16] Toto je asi nejpravděpodobnější verze boje, byť stále nevysvětluje ztrátu utrpěnou 615. squadronou. Alternativně byla 54. squadrona s JG 26 „zapletena“ již během náletu Stuk na Lympne (uvádí to např. Alan Deere ve své autobiografii či Donald Caldwell v JG 26 War Diary), ale této verzi událostí nenasvědčuje několik okolností. Předně, piloti II/JG 51 své nároky kladou mezi 11.40 a 11.41, kdežto rozmezí časů sestřelů obou Gruppen JG 26 je zhruba mezi 11.55 a 12.00. Přitom od Dungeness je to výrazně blíže k Lympne než Hawkinge, navíc boje mezi Spitfiry a Messerschmitty se odehrávaly v oblasti Doveru. Ani fakt, že se Sgt Lawrence po svém sestřelení snesl na padáku do moře u Doveru, příliš nenahrává verzi, že by byly Spitfiry sestřeleny při obraně Lympne.

[17] Pro obrazovou přílohu vztahující se k bojům mezi Fighter Command a Luftflotte 5 viz Jakub SKALICKÝ: Černý čtvrtek Luftflotte 5. In: Military Revue, 11/2010, s. 12-15.

[18] Počty Heinkelů He 111 kolísají mezi 72 (Len DEIGHTON: The Battle of Britain, s. 135; Stephen BUNGAY: Nejnebezpečnější nepřítel, s. 226) a 63 (Jiří RAJLICH: Na nebi hrdého Albionu, s. 216; Cajus BEKKER: Výška útoku 4000, s. 168). Zajímavou variantu nabízí JANOWICZ: Bitwa o Anglie, cz. 1, s. 42, kdy mluví o tom, že sice odstartovalo 72 Heinkelů, ale devět z nich (!) se muselo pro poruchu vrátit. Podle Abteilung VIII der OKL bylo 15. srpna nasazeno 169 strojů Luftflotte 5, což ale problém (díky neznámému počtu vzletů průzkumných letadel) nevyřeší. Bez zajímavosti není ani pohled na počet bojeschopných strojů KG 26 k 13. srpnu 1940: Stabschwarm: 6, Gruppe I: 29 a Gruppe III: 26. Naproti tomu počet Messerschmittů Bf 110D se zdá být jasný – údaj 35 je zhusta opisován z díla COLLIER: The Defence of the United Kingdom, jedná se ale o odhad stíhačů, nekonfrontovaný s německými zdroji. Ty jasně hovoří o jedenadvaceti dvoumotorových stíhačkách.

[19] Podklad InAction 30: Bf 110 Zerstörer, s. 30, uvádí, že všech 21 strojů bylo verze D-1/R1 a mělo neodhoditelné nádrže, ostatní zdroje nádrž uvádějí jmenovitě pouze u stroje Hptm. Restemeyera – u něj navíc ani není jisté, zda letěl v D-1/R1 nebo v předsériovém D-0 (Stephen BUNGAY: Nejnebezpečnější nepřítel, s. 226 pp. 2). Účastník boje, Oblt. Hans-Ulrich Kettling, k tomu uvedl: „Dostali jsme rozkaz chránit He 111 z KG 26, které měly napadnout letecké základny v severní Anglii. Jelikož naše Bf 110 nedoletěly s běžnými palivovými nádržemi nad Anglii a zpátky, měli jsme jednu přídavnou nádrž pod břichem a jednu pod každým křídlem. Myšlené to bylo tak, abychom nejdříve vyčerpali palivo z nádrží pod křídly, odhodili je do moře a doletěli nad Anglii pouze s břišní nádrží jako jedinou přítěží. Tahle obludná boule byla dostatečnou přítěží – zpomalila letadlo o několik kilometrů v hodině, nespotřebované palivo se v ní přelévalo, znesnadňovalo řízení a míření a jelikož nádrž byla z překližky, byla vysoce hořlavá. Neměl jsem z toho vůbec žádnou radost, že poletíme na první dálkový let s ochromenými letadly.“ Chris GOSS: Stíhači Luftwaffe v Bitvě o Británii, s. 38. Pod křídly se s největší pravděpodobností nacházely 300litrové přídavné nádrže.

[20] Toto tvrzení pravděpodobně pochází z bojového hlášení F/O Elsdona ze 72. sqn, jenž uvedl: „Ani jednou během boje [se šesti Bf 110 – pozn. aut.] jsem nepozoroval Bf 110 zaujmout pozici, aby zadní střelec mohl vystřelit, ani jsem nezaznamenal obrannou palbu. Proto si myslím, že zadní střelec byl obětován ve prospěch benzínu (neseného ve vyboulených nádržích pod trupem?) k dosažení potřebného doletu. Po začátku boje nechaly Me 110 bombardéry svému osudu.“ JAMES: Battle of Britain, s. 87. Tvrzení je také opakováno v COLLIER: The Defence of the United Kingdom, s. 193. Naproti tomu novější práce více konfrontované s německými prameny hovoří jasně o účasti (a ztrátách) střelců – viz např. Cajus BEKKER: Výška útoku 4000, s. 170 nebo Chris GOSS: Stíhači Luftwaffe v Bitvě o Británii, s. 38-43.

[21] Cajus BEKKER: Výška útoku 4000, s. 169. To je velmi zajímavá skutečnost, která spolu s klamným manévrem námořních Heinkelů trochu nabourává často podávaný obraz operací Luftflotte 5 jako rány z milosti vyčerpané britské obraně.

[22] Marcel JULLIAN se ve své Bitvě o Británii na s. 92 zmiňuje o tom, že „vynikající fotograf a hráč squashe“ Collins „ještě nikdy neletěl ve Spitfiru“ a že „když se s nesmírnou odvahou zúčastnil posledního vzletu, bezmála přišel o život“.

[23] Marcel JULLIAN: Bitva o Británii, s. 92-93.

[24] Cajus BEKKER: Výška útoku 4000, s. 170. Tvrzení Linkeho je však třeba brát s rezervou – jednak Spitfiry ve skutečnosti žádnou totální ztrátu neutrpěly, jednak je velice nepravděpodobné, že by obratné stíhačky nedokázaly vybrat let střemhlav. Linke zřejmě viděl do moře dopadat vlastní letadla a zaměnil je za pronásledující Spitfiry.

[25] Je samozřejmě možné, že některé Spitfiry v boji utržily šrámy, nicméně v Cat. 2 ani Cat. 3 (těžce poškozená a zničená letadla) žádná stíhačka 71. sqn nefiguruje, ani žádný pilot neutrpěl zranění. Případné poškození tedy muselo být lehké.

[26] Jedná se samozřejmě o nároky britských stíhačů. John FOREMAN: Fighter Command Claims, s. 140.

[27] Celkem Britové nárokovali pouze jediný zničený He 111 oproti pěti Bf 110. Dva žádané sestřely Ju 88 padají na vrub mylné identifikaci nepřítele – pravděpodobně šlo také o He 111. John FOREMAN: Fighter Command Claims, s. 138.

[28] Citace viz Chris GOSS: Stíhači Luftwaffe v Bitvě o Británii, s. 38-42.

[29] Ačkoliv oficiální název Zerstöreru zněl Messerschmitt Bf 110, spojenečtí letci si s podobnými nuancemi nelámali hlavu – pro ně to prostě byl Me 110 (podobně jako Bf 109 v bojových hlášeních či dobových dokumentech prakticky nenajdeme pod jiným označením než Me 109).

[30] Tady zřejmě zaúřadoval překladatel neblaze známého nakladatelství Svojtka: P/O Shipman nepochybně střílel s předsazením.

[31] Mimo šesti Bf 110 zničených u břehů Anglie byl stroj Uffz. Richtera po nouzovém přistání v Esbjergu odepsán; další dvě těžké stíhačky byly poškozeny v menším rozsahu a bylo možné je opravit.

[32] Basil COLLIER: The Defence of the United Kingdom, s. 193. Zpráva jen potvrzuje, že Němci se zcela ztratili a netušili pořádně, kde se nacházejí. Základna Linton-upon-Ouse totiž leží dobrých osmdesát kilometrů na jihozápad.

[33] K tématu viz T. C. G. JAMES: The Growth of the Fighter Command, 1936-1940, Frank Cass, London 2002.

[34] Kryzstof JANOWICZ: Bitwa o Anglie, cz. 1, s. 42.

[35] Údaje o síle této formace se opět rozcházejí. Zatímco Stephen BUNGAY v Nejnebezpečnějším nepříteli, s. 226, uvádí číslo 60, Basil COLLIER, Cajus BEKKER, DEMPSTER-WOOD, Kryzstof JANOWICZ naopak padesát.

[36] Marcel JULLIAN (cit. d., s. 94) toto doplňuje zajímavou historkou o polské 302. squadroně, kdy její velitel S/Ldr W. A. Satchell „telefonoval [Leigh-Mallorymu – pozn. aut.], aby oznámil, že právě teď už jsou připraveni k akci. Leigh-Mallory jim okamžitě přikázal, ať letí do Driffieldu, kde se očekával útok Luftflotte 5. (…) Satchellovi Poláci přesně podle rozkazu dorazili na přidělené postavení nad Driffieldem, ale letový dispečer měl obavy z jejich malých zkušeností a okamžitě jim přikázal přistát.“ V žádné z polských publikací o 302. sqn jsem ale nic podobného nenašel, pravdivost tvrzení je tedy dost nejistá.

[37] T. C. G. JAMES: Battle of Britain, s. 89.

[38] Jon LAKE: The Battle of Britain, s. 161. Toto byl částečně i paradox udělování statutu účastníka Bitvy o Británii, mohli se jím stát jen příslušníci stíhacích squadron. Příkladů, kdy letci z jiných jednotek (např. cvičných nebo zde Coastal Command) dosáhli sestřelu nepřátelského letadla a přitom nárok na statut účastníka bitvy neměli, není zase tak málo.

[39] Tento zápis se dostal dokonce do ročenky Luftwaffe. Oblt. Kratz mnoho let po válce vysvětloval, jak k tomu došlo: „napsal jsem to pro sebe, ale nějak se to dostalo před Oberslt. Loebela [velitele KG 30 – pozn. aut.], jenž to předal válečnému dopisovateli. Pak si to nějak našlo cestu až do ročenky Luftwaffe.“ Ohledně stylu Kratz poznamenal: „dnes mi to připadá příliš bombastické. Ale tehdejší dny byly plné heroismu, služby vlasti a velkých slov.North-East Diary.


Dislokace Luftwaffe v půlce srpna 1940 

Dislokace, výzbroj a síla Luftwaffe k 13. srpnu 1940
jednotka velitel
výzbroj
letiště
podřízené přímo Göringovi
1.(F)/Ob.d.L.
Hptm. Forster (?)
Ju 86P, He 116, Do 215,
Bf 110, Bv 142, He 111P,
He 111H, Do 217, Ju 88A
?
2.(F)/Ob.d.L.
?
Do 215, He 111P
?
Westa 1/Ob.d.L.
Oblt. Jonas, Reg.Rat dr. Schwerdtfeger Do 17Z, He 111H
Oldenburg
Westa 2/Ob.d.L.
Oblt. Prasse, Reg.Rat dr. Reinhardt
He 111H
Brest/Lanveoc-Poulmic
Westa 26
Hptm. von Rotberg, Reg.Rat ing. Krug
Do 17Z, Bf 110, He 111H
Brusel-Grimberghen
celkem
2 (F) Staffeln, 3 Wetterstaffeln
56 letadel, z toho 40 (71,43 %) bojeschopných
Luftflotte 2
(Brusel, Generalfeldmarschall Albert Kesselring)
I. Fliegerkorps
(Beauvais, Generaloberst Ulrich Grauert)
Stab/KG 1
Oberst Exss
He 111H
Amiens-Glisy
I/KG 1
Major Maier
He 111H
Montdidier
II/KG 1
Major Kosch
He 111H
Amiens-Glisy
III/KG 1
Major Fanelsa
He 111H
Rosières-en-Santerre
Stab/KG 76
Oberst Fröhlich
Do 17Z
Cormeilles-en-Vexin
I/KG 76
Hptm. Lindeiner
Do 17Z
Beauvais-Tille
II/KG 76
Major Möricke
Ju 88A
Creil
III/KG 76
Oberstlt. Genth
Do 17Z
Cormeilles-en-Vexin
5.(F)/122
Hptm. Bohm
Ju 88A, Do 17P, He 111H
Haute-Fontaine
3.(H)/32
Hptm. Ehlers (?)
Hs 126
?
4.(H)/32
Hptm. Sell (?)
Hs 126
?
KG 77
Pod I. Fliegerkorps formálně patřila ještě celá KG 77, ale ta v létě a na podzim 1940 přezbrojovala na Junkersy Ju 88A a do boje se vrátila až v listopadu 1940. Počítat ji tedy nebudeme.
celkem
6 Kampfgruppen,
1 (F) Staffel, 2 (H) Staffeln
207 bombardérů, z nich 159 (76,81 %) bojeschopných
26/20 (76,92 %) průzkumných letadel
II. Fliegerkorps
(Gent, General der Flieger Bruno Loerzer)
Stab/KG 2
Oberst Fink
Do 17Z
St. Léger
I/KG 2
Major Gutzmann
Do 17Z
Épinoy
II/KG 2
Oberstlt. Weitkus
Do 17Z
St. Léger
III/KG 2
Major Fuchs
Do 17Z
Cambrai-Süd
Stab/KG 3
Oberst von Chamier-Glisczinski
Do 17Z
Le Culot
I/KG 3
Oberstlt. Gabelmann
Do 17Z
Le Culot
II/KG 3
Hptm. Pilger
Do 17Z
Antwerpen-Deurne
III/KG 3
Hptm. Rathmann
Do 17Z
St. Trond
Stab/KG 53
Oberst Stahl
He 111H
Lille-Nord
I/KG 53
Major Kaufmann
He 111H
Lille-Nord
II/KG 53
Oberstlt. Kohlbach
He 111H
Lille-Nord
III/KG 53
Major Edler von Braun
He 111H
Lille-Nord
II/StG 1
Hptm. Keil
Ju 87B
Pas-de-Calais
IV(St.)/LG 1
Hptm. von Brauchitsch
Ju 87B
Tramecourt
Erpr.Gr. 210
Hptm. Rubensdörffer
Bf 109E-4B, Bf 110C-6,
Bf 110D-0
Calais-Marck
A.Gr.(H)/30
Major Berger
?
?
4.(H)/31
Major Sorge
Hs 126
?
5.(H)/32
Hptm. Sieckenius (?)
Hs 126
?
celkem
9 Kampfgruppen
2 Stukagruppen
1 Zerstörergruppe
2 (H) Staffeln
321/249 (77,57 %) bombardérů
74/58 (78,38 %) střemhlavých bombardérů
36/30 (83,33 %) stíhacích bombardérů
18/17 (94,44 %) průzkumných letadel
9. Fliegerdivision
(Soersteberg, Generalleutnant Joachim Coeler)
Stab/KG 4
Oberst Rath
He 111P
Soersteberg
I/KG 4
Hptm. Meissner
He 111H
Soersteberg
II/KG 4
Major dr. Wolff
He 111P
Eindhoven
III/KG 4
Hptm. Bloedorn
Ju 88A
Amsterdam-Schiphol
Stab/KG 40
Oberstlt. Geisse
Ju 88A
Brest-Guipavas
I/KG 40
Hptm. Petersen
Fw 200C
Brest-Giupavas
KGr. 100
Hptm. Aschenbrenner
He 111H
Vannes-Meucon
KGr. 126
Major Schulz
He 111H
Marx (?)
3.(F)/122
Oberstlt. Koehler
He 111H/Ju 88A
Eindhoven
celkem
5 Kampfgruppen
1 (F) Staffel
187/96 (51,34 %) bombardérů
11/9 (81,82 %) průzkumných letadel
Jagdfliegerführer 2
(Wissant, Oberst Kurt-Bertram von Döring)
Stab/JG 3
Oberstlt. Vieck
Bf 109E
Wierre au Bois
I/JG 3
Hptm. Lützow
Bf 109E
Grandvillers
II/JG 3
Hptm. von Selle
Bf 109E
Samer
III/JG 3
Hptm. Kienitz
Bf 109E
Desvres u. Le Touquet
Stab/JG 26
Major Handrick
Bf 109E
Audembert
I/JG 26
Hptm. Fischer
Bf 109E
Audembert
II/JG 26
Hptm. Ebbighausen
Bf 109E
Marquise-Ost
III/JG 26
Major Galland
Bf 109E
Caffiers
Stab/JG 51
Major Mölders
Bf 109E Wissant
I/JG 51
Hptm. Brustellin
Bf 109E Pihen bei Calais
II/JG 51
Hptm. Matthes
Bf 109E Marquise-West
III/JG 51
Hptm. Trautloft
Bf 109E St.Omer-Clairmarais
Stab/JG 52
Major von Bernegg
Bf 109E Coquelles
I/JG 52
Hptm. von Eschwege
Bf 109E Coquelles
II/JG 52
Hptm. von Kornatzki
Bf 109E Peuplingues
III/JG 52
Hptm. von Winterfeldt
Bf 109E Zerbst
Stab/JG 54
Major Mettig
Bf 109E Campagne-les-Guines
I/JG 54
Hptm. von Bonin
Bf 109E Guines-en-Calaisis
II/JG 54
Hptm. Bode
Bf 109E Hermelingen
III/JG 54
Hptm. Ultsch
Bf 109E Guines-en-Calaisis
Stab/ZG 26
Oberstlt. Huth
Bf 110C
Lille
I/ZG 26
Hptm. Makrocki
Bf 110C Yvrench – St.Omer
II/ZG 26
Hptm. von Rettberg
Bf 110C Crécy – St.Omer
III/ZG 26
Hptm. Schalk
Bf 110C Barly – Arques
celkem
15 Jagdgruppen
3 Zerstörergruppen
544/471 (86,58 %) stíhaček
114/92 (80,70 %) dvoumotorových stíhaček
Nachtjagd-Division
(Oldenburg, Oberst Josef Kammhuber)
Stab/NJG 1
Hptm. Falck
Bf 110B
Düsseldorf u. Deelen
I/NJG 1
Hptm. Radusch
Bf 110B, Bf 110C
Bönninghardt
II/NJG 1
Hptm. Heyse
Ju 88C, Do 17Z
Düsseldorf
III/NJG 1
Hptm. von Bothmer
Bf 110B, Bf 110C, Bf 109E
Köln-Ostheim
celkem
3 Nachtjagdgruppen
91/59 (64,84 %) nočních stíhaček
celkem
Luftflotte 2

20 Kampfgruppen
2 Stukagruppen
1 Zerstörergruppe
3 Zerstörergruppen
15 Jagdgruppen
3 Nachtjagdgruppen
2 (F) Staffeln, 4 (H) Staffeln
715/504 (70,49 %) bombardérů
74/58 (78,38 %) střemhlavých bombardérů
36/30 (83,33 %) stíhacích bombardérů
114/92 (80,70 %) dvoumotorových stíhaček
544/471 (86,58 %) stíhaček
91/59 (64,84 %) nočních stíhaček
55/46 (83,64 %) průzkumných letadel
Luftflotte 3
(Paříž, Generalfeldmarschall Hugo Sperrle)
Westa 51
Oblt. Kreowski, Reg.Rat dr. Felber
Do 17U, He 111H
Buc bei Versailles
VIII. Fliegerkorps
(Deauville, General der Flieger Wolfram von Richthofen)
Stab/StG 1
Major Hagen
Ju 87B, Do 17M
Angers
I/StG 1
Major Hozzel
Ju 87R
Angers
III/StG 1
Hptm. Mahlke
Ju 87B
Angers
Stab/StG 2
Major Dinort
Ju 87B, Do 17M
St. Malo
I/StG 2
Hptm. Hitschhold
Ju 87B
St. Malo
II/StG 2
Hptm. Enneccerus
Ju 87R, Ju 87B
Lannion
Stab/StG 77
Major von Schönborn-Wiesentheid
Ju 87B, Do 17M
Caen
I/StG 77
?
Ju 87B
Caen
II/StG 77
Hptm. Orthofer
Ju 87B Caen
III/StG 77
Hptm. Bode
Ju 87B Caen
II(S)/LG 2
Major Weiss
Bf 109E-7
Böblingen
(přezbrojovala v Německu)
V(Z)/LG 1
Hptm. Liensberger
Bf 110C, Bf 110D
Caen
2.(F)/11
Major Paulitsch (?)
Do 17P, Bf 110
prostor Bernay
2.(F)/123
Hptm. Hurlin
Do 17P
?
AGr.(H)/21
Major von Franzius (?)
Hs 126
?
celkem
7 Stukagruppen
1 Schlachtgruppe
1 Zerstörergruppe
2 (F) a 3 (H) Staffeln
273/218 (79,85 %) střemhlavých bombardérů*
39/31 (79,49 %) stíhacích bombardérů
43/29 (67,44 %) dvoumotorových stíhaček
36/26 (72,22 %) průzkumných letadel
* ve Stabstaffel u všech StG figuruje i 11/6 (54,55 %) kusů Do 17M, zde nezapočítaných
V. Fliegerkorps
(Villacoublay, General der Flieger Robert Ritter von Greim)
Stab/KG 51
Major Schulz-Heyn
Ju 88A
Paris-Orly
I/KG 51
Hptm. von Greiff
Ju 88A Melun-Villaroche
II/KG 51
Major Winkler
Ju 88A Etampes-Mondésir
III/KG 51
Major Marienfeld
Ju 88A Etampes-Mondésir
Stab/KG 54
Oberstlt. Höhne
Ju 88A Evreux
I/KG 54
Hptm. Heydebreck
Ju 88A Evreux
II/KG 54
Hptm. Schlaeger
Ju 88A St. André
Stab/KG 55
Oberst Stoeckl
He 111P
Villacoublay
I/KG 55
Major Korte
He 111P, He 111H
Dreux
II/KG 55
Major Kless
He 111P
Chartres
III/KG 55
Major Schemmell
He 111P
Villacoublay
4.(F)/14
Hptm. von Dewitz
Do 17M, Do 17P, Bf 110  prostor Cherbourgu
4.(F)/121
Hptm. Kerber
Ju 88A, Do 17P Villacoublay
celkem
8 Kampfgruppen
2 (F) Staffeln
282/220 (78,01 %) bombardérů
21/16 (76,19 %) průzkumných letadel
IV. Fliegerkorps
(Dinard, Generalmajor Kurt Pflugbeil)
Stab/LG 1
Oberst Bülowius
Ju 88A
Orléans-Bricy
I(K)/LG 1
Hptm. Kern
Ju 88A, He 111H
Orléans-Bricy
II(K)/LG 1
Major Dobratz
Ju 88A Orléans-Bricy
III(K)/LG 1
Major Bormann
Ju 88A Chateaudun
Stab/KG 27
Oberst Behrendt
He 111P
Tours
I/KG 27
Major Ulbricht
He 111P, He 111H
Tours
II/KG 27
Major Schlichting
He 111P, He 111H Dinard-Bourges
III/KG 27
Major Speck von Sternburg
He 111P, He 111D Rennes
KGr. 806
Hptm. Linke
Ju 88A
Nantes, Caen, Carpiquet
Stab/StG 3
Oberst Angerstein
Ju 87B, He 111H,
Do 17M, Do 17Z
Bretigny
3.(F)/31
Hptm. Sieckemus
Bf 110C, Do 17P
St. Brieux
2.(H)/12
Hptm. Samwer (?)
Hs 126
?
4.(H)/12
Hptm. Kötzing
Hs 126  ?
2.(H)/31 Pz
Oblt. Herbig
Hs 126  ?
2.(H)/13
Hptm. Herbig (?)
Hs 126  ?
1.(H)/41
Major Stein
Hs 126  ?
2.(H)/41
Hptm. Girke
Hs 126  ?
celkem
7 Kampfgruppen
1 (F) a 6 (H) Staffeln
248/165 (66,53 %) bombardérů (vč. Stab/StG 3)
57/45 (78,95 %) průzkumných letadel
Jagdfliegerführer 3
(Deauville, Oberst Gerd von Massow)
Stab/JG 2
Oberstlt. von Bülow
Bf 109E
Beaumont le Roger
I/JG 2
Hptm. Strümpell
Bf 109E Beaumont le Roger
II/JG 2
Hptm. Schellmann
Bf 109E Beaumont le Roger
III/JG 2
Major dr. Mix
Bf 109E Le Havre
Stab/JG 27
Oberstlt. Ibel
Bf 109E Cherbourg-West
I/JG 26
Hptm. Neumann
Bf 109E Plumetôt
II/JG 27
Hptm. Andres
Bf 109E Crépon
III/JG 27
Hptm. Schlichting
Bf 109E Arcques
Stab/JG 53
Major von Cramon-Taubadel
Bf 109E Cherbourg
I/JG 53
Hptm. Blumensaat
Bf 109E Rennes, Guernsey
II/JG 53
Hptm. von Maltzahn
Bf 109E Dinan, Guernsey
III/JG 53
Hptm. Wicke
Bf 109E Brest, Sempy
Stab/ZG 2
Oberstlt. Vollbracht
Bf 110C
Toussus-le-Noble
I/ZG 2
Hptm. Heinlein
Bf 110C Carpiquet
II/ZG 2
Major Carl
Bf 110C, Bf 110D Guyancourt
celkem
9 Jagdgruppen
2 Zerstörergruppen
347/303 (87,32 %) stíhaček
86/72 (83,72 %) dvoumotorových stíhaček
celkem
Luftflotte 3

15 Kampfgruppen
7 Stukagruppen
1 Schlachtgruppe
4 Zerstörergruppen
9 Jagdgruppen
1 Wetterstaffel
5 (F) a 9 (H) Staffeln
541/391 (72,27 %) bombardérů
273/218 (79,85 %) střemhlavých bombardérů
39/31 (79,49 %) stíhacích bombardérů
86/72 (83,72 %) dvoumotorových stíhaček
347/303 (87,32 %) stíhaček
6/3 (50 %) letadel u meteorologické letky
114/87 (76,32 %) průzkumných letadel
Luftflotte 5
(Stavanger, Generaloberst Hans-Jürgen Stumpff)
X. Fliegerkorps
(Stavanger, General der Flieger Gerd Geisler)
Stab/KG 26
Oberst Fuchs
He 111P
Stavanger
I/KG 26
Major Busch
He 111H
Stavanger
III/KG 26
Major von Lossberg
He 111H
Stavanger
Stab/KG 30
Oberstlt. Loebel
Ju 88A
Aalborg
I/KG 30
Major Doench
Ju 88A Aalborg
III/KG 30
Hptm. Kollewe
Ju 88A Aalborg
I/ZG 76
Hptm. Restemeyer
Bf 110C
Stavanger-Forus
Stab/JG 77
Oberstlt. von Manteuffel
Bf 109E
?
I/JG 77
Hptm. Jahnke
Bf 109E
?
II/JG 77
Hptm. Hentschel
Bf 109E
Stavanger, Trondheim
Kü.Fl.Gr. 506
Major Eisenbeck
He 115B, He 115C
?
3.(F)/Ob.d.L.
?
Do 215B, Bf 110C, He 111P
Stavanger
1.(F)/120
Major Schub
Do 17P, He 111H
Stavanger
1.(F)/121
Hptm. Klinkicht
He 111H, Ju 88A
?
2.(F)/22
?
Do 17P, Do 17M
?
3.(F)/22
?
Do 17P, Do 17M
?
Westa-Kette
X. Fl.Korps
Lt. Zöllner, Reg.Rat dr. Müller
He 111H
Stavanger
celkem
Luftflotte 5

4 Kampfgruppen
1 Zerstörergruppe
2 Jagdgruppen
1 Seefliegergruppe
1 Wetterstaffel
5 (F) Staffeln
138/123 (89,13 %) bombardérů
34/32 (94,12 %) dvoumotorových stíhaček
85/79 (92,94 %) stíhaček
26/21 (80,77 %) námořních letadel
4/2 (50 %) letadel u meteorologické letky
36/25 (69,44 %) průzkumných letadel
Seefliegerverbände
(Berlín, Generalmajor Hans Ritter)
1./Kü.Fl.Gr.106
Major Emonds
He 115C
Norderney
2./Kü.Fl.Gr. 106
Hptm. Schrieck
Do 18
Rantum
1./Kü.Fl.Gr. 406
Hptm. Kayser
Do 18
Stavanger
2./Kü.Fl.Gr. 406
Hptm. Tantzen
Do 18
Stavanger
3./Kü.Fl.Gr. 406
Hptm. Holte
Do 18
Hörnum
1./Kü.Fl.Gr. 606
Hptm. Lenschow
Do 17Z
Brest
2./Kü.Fl.Gr. 606
Hptm. Lassmann
Do 17Z
Brest
3./Kü.Fl.Gr. 606
Hptm. Golcher
Do 17Z
Brest
2./Kü.Fl.Gr. 906
Hptm. Fliessbach
Do 18
Hörnum
1./Bo.Fl.Gr.196
Hptm. Wiegmink
Ar 196A
Wilhelmshaven
Tr.O.St.
Hptm. Brockmann
Do 26
Brest
celkem
11 Seefliegerstaffeln
114/104 (91,23 %) námořních letadel

Zdroj: BALKE, Ulf: Der Luftkrieg in Europa, Anlage 4, s. 408-413. Dislokace platí prakticky beze změny i pro 15. srpen 1940, počty všech i bojeschopných letadel nicméně o něco poklesly.

Podívejme se ještě jednou na sestavu Luftwaffe a pokusme se zjistit, jaká reálná síla stála proti Fighter Command RAF. Nejprve vyřaďme neoperační jednotky, které zrovna přezbrojovaly (to je kromě již zmíněné KG 77 případ II(S)/LG 2), poté noční stíhačky, operující v západním Německu, odkud boje nad Británií příliš ovlivnit nemohly; a nakonec jednomístné stíhačky bránící Norsko a Dánsko, ty také nad ostrovní království nedoletěly. Dohromady nám tak vyjdou následující počty:

typ
celkem
bojeschopných
bombardéry
(39 Kampfgruppen)
1394
1018 (73,03 %)
střemhlavé bombardéry
(9 Stukagruppen)
347
276 (79,54 %)
stíhací bombardéry
(Erpr.Gr. 210)
36
30 (83,33 %)
celkem bombardérů
1777
1324 (74,51 %)
stíhačky
(24 Jagdgruppen)
891
774 (86,87 %)
dvoumotorové stíhačky
(8 Zerstörergruppen)
234
196 (83,76 %)
celkem stíhaček
1124
970 (86,30 %)
průzkumné a námořní
408
331 (81,13 %)
celkem dohromady
3309
2625 (79,33 %)

Můžeme tedy konstatovat, že Němci mohli proti Británii přímo použít 3309 letadel, z nichž 2625 bylo bojeschopných.

Dislokace RAF v půlce srpna 1940 

Dislokace a výzbroj Fighter Command 15. srpna 1940
squadrona výbroj
domovské letiště
No. 10 Group
Sektor Pembrey
92 (East India)
Aut pugna aut morere
Spitfire Mk.I
Pembrey
Sektor Filton
87
Maximus me metuit
Hurricane Mk.I
Exeter
213
Irritatus lacessit crabro
Hurricane Mk.I
Exeter
Sektor St. Eval
238
Ad finem
Hurricane Mk.I
St. Eval
247 (China-British)
Rise from the east
Gladiator
Roborough
*(pouze 1 Flight)
operační pouze za dne
Sektor Middle Wallop
234 (Madras Presidency)
Ignem mortemque despuimu
Spitfire Mk.I
Middle Wallop
609 (West Riding)
Tally ho
Spitfire Mk.I
Middle Wallop
604 (County of Middlesex)
Si vis pacem, para bellum
Blenheim Mk.IF
Middle Wallop
249 (Gold Coast)
Pugnis et cacibus
Hurricane Mk.I
Boscombe Down
152 (Hyderabad)
Faithful ally
Spitfire Mk.I
Warmwell
No. 11 Group
Sektor Tangmere
43
Gloria finis
Hurricane Mk.I
Tangmere
601 (County of London)

Hurricane Mk.I
Tangmere
602 (City of Glasgow)
Cave leonem cruciatum
Spitfire Mk.I
Westhampnett
Sektor Kenley
615 (County of Surrey)
Conjunctis viribus
Hurricane Mk.I
Kenley
64
Tenax propositi
Spitfire Mk.I
Kenley
111
Adstantes
Hurricane Mk.I
Croydon
Sektor Biggin Hill
32
Adeste comites
Hurricane Mk.I
Biggin Hill
610 (County of Chester)
Alifero tollitur axe ceres
Spitfire Mk.I
Biggin Hill
501 (County of Gloucester)
Nil time
Hurricane Mk.I
Gravesend
600 (City of London)
Praeter sescentos
Blenheim Mk.IF
Manston
Sektor Hornchurch
54
Audax omnia perpeti
Spitfire Mk.I
Hornchurch
65 (East India)
Vi et armis
Spitfire Mk.I
Hornchurch
266 (Rhodesia)
Hlabezulu
Spitfire Mk.I
Hornchurch
Sektor Northolt
1
In omnibus princeps
Hurricane Mk.I
Northolt
257 (Burma)
Thay myay gyee shin shwe hti
Hurricane Mk.I
Northolt
Sektor North Weald
151
Foy pour devoir
Hurricane Mk.I
North Weald
56
Quid si coelum ruat
Hurricane Mk.I
North Weald
25
Feriens tego
Blenheim Mk.IF
Martlesham Heath
Sektor Debden
17
Excellere contende
Hurricane Mk.I
Debden
85
Noctu diuque venamur
Hurricane Mk.I
Debden
No. 12 Group
Sektor Duxford
19
Possunt quia posse videntur
Spitfire Mk.I
Fowlmere
Sektor Coltishall
242 (Canadian)
Toujours prt
Hurricane Mk.I
Coltishall
66
Cavete praemonui
Spitfire Mk.I
Coltishall
Sektor Wittering
229
Be bold
Hurricane Mk.I
Wittering
74 (Trinidad)
I fear no man
Spitfire Mk.I
Wittering
23
Semper agressus
Blenheim Mk.IF
Colly Weston
Sektor Digby
46
We rise to conquer
Hurricane Mk.I
Digby
611 (West Lancashire)
Beware, beware
Spitfire Mk.I
Digby
29
Impiger et acer
Blenheim Mk.IF / Hurricane Mk.I
Digby
Sektor Kirton-in-Lindsey
222 (Natal)
Pembili bo
Spitfire Mk.I
Kirton-in-Lindsey
264 (Madras Presidency)
We defy
Defiant Mk.I
Kirton-in-Lindsey
Sektor Church Fenton
73
Tutor et ultor
Hurricane Mk.I
Church Fenton
616 (South Yorkshire)
Nulla rosa sine spina
Spitfire Mk.I
Leconfield
No. 13 Group
Sektor Catterick
219
From dusk till dawn
Blenheim Mk.IF
Catterick
41
Seek and destroy
Spitfire Mk.I
Catterick
Sektor Usworth
607 (County of Durham)

Hurricane Mk.I
Usworth
72 (Basutoland)
Swift
Spitfire Mk.I
Acklington
79 (Madras Presidency)
Nil nobis obstare potest
Hurricane Mk.I
Acklington
Sektor Turnhouse
232 (jen 1 Flight)
Strike
Hurricane Mk.I
Turnhouse
253 (Hyderabad State)
Come one, come all
Hurricane Mk.I
Turnhouse
605 (County of Warwick)
Nunquam dormio
Hurricane Mk.I
Drem
141
Caedimus noctu
Defiant Mk.I
Prestwick
Sektor Dyce
603 (City of Edinburgh)
Gin ye daur
Spitfire Mk.I
Dyce, Montrose
Sektor Wick
3
Tertius primus erit
Hurricane Mk.I
Wick
504 (County of Nottingham)
Vindicat in ventis
Hurricane Mk.I
Castletown
232 (jen 1 Flight)
Strike
Hurricane Mk.I
Sumburgh
Sektor Aldergrove
245 (Southern Rhodesia)
Fugo non fugio
Hurricane Mk.I
Aldergrove


Základní literatura:

  • BALKE, Ulf: Die Luftkrieg in Europa. Bernard&Graefe, Stuttgart 1995.
  • BEKKER, Cajus: Výška útoku 4000. Mustang, Plzeň 1995.
  • BOYNE, Walter J.: Křídla proti křídlům. Naše vojsko, Praha 1996.
  • BUNGAY, Stephen: Nejnebezpečnější nepřítel. Historie Bitvy o Británii. BETA-Dobrovský, Praha 2007.
  • CALDWELL, Donald: JG 26: Top Guns of the Luftwaffe. Ivy Books, New York 1991.
  • CALDWELL, Donald: The JG 26 War Diary. Grub Street, London 1996.
  • CAMPBELL, Jerry: Messerschmitt Bf 110. InAction 30, 1977.
  • COLLIER, Basil: The Defence of the United Kingdom, 1939-1945. HMSO, London 1957.
  • DEERE, Alan: Devět životů. Naše vojsko, Praha 2002.
  • DEIGHTON, Len: The Battle of Britain. Jonathan Cape Ltd, London 1980.
  • DEMPSTER, Derek – WOOD, Derek: The Narrow Margin. McGraw-Hill, London 1961.
  • FOREMAN, John: Fighter Command War Diaries, vol. 1. Air Research Publications, London 2002.
  • FOREMAN, John: Fighter Command Claims, part one. Red Kite, London 2003.
  • FRANKS, Norman: Fighter Command Losses, vol. 1. Ian Allan, London 2008.
  • GOSS, Chris: Stíhači Luftwaffe v Bitvě o Británii. Svojtka, Praha 2002.
  • GOSS, Chris: Stíhací bombardéry Luftwaffe nad Británií. Naše vojsko, Praha 2006.
  • GROEHLER, Olaf: Letecká válka 1939-1945. Panorama, Praha 1981.
  • JAMES, T. C. G.: Battle of Britain. Frank Cass, London 2000.
  • JANOWICZ, Krzysztof: Bitwa o Anglie, cz. 1. AJ Press, Gdaňsk 1998.
  • JANOWICZ, Krzysztof: JG 26 „Schlageter“, vol. II. Kagero, Lublin 2003.
  • JULLIAN, Marcel: Bitva o Británii. Naše vojsko, Praha 2004.
  • LAKE, Jon: The Battle of Britain. Book Sales, London 2000.
  • LEDWOCH, Janusz: Messerschmitt Bf 110 czećś I. Wydawnictvo Militaria, Warszawa 1998.
  • MOMBEEK, Eric: Jagdwaffe. Volume Two Section 2: Battle of Britain, Phase Two, August-September 1940.
  • PRIEN, Jochen: Jagdfliegerverbände der deutschen Luftwaffe 1934-1945. Teil 4/I a 4/II. Christian Schmidt, Struve 2002.
  • PRILLER, Josef: Stíhací eskadra JG 26. Mustang, Plzeň 1995.
  • RAJLICH, Jiří: Na nebi hrdého Albionu, 1. část – 1940. Naše vojsko, Praha 1999.
  • RAMSAY, Winston (ed.): The Blitz Then & Now. London 1990.
  • RAMSAY, Winston (ed.): The Battle of Britain Then & Now, Mark III. London 1985.
  • ROBINSON, Anthony: RAF Fighter Squadrons in the Battle of Britain. Arms and Armour Press, London 1987.
  • SAUNDERS, Andy: No 43 „Fighting Cocks“ Squadron. Osprey Publishing Ltd, Botley 2003.
  • SCUTTS, Jerry: Stíhací eskadra JG 54. Mustang, Plzeň 1995.
  • SMITH, Richard J. - CREEK, Eddie J.: Kampfflieger. Volume Two: The Bombers of the Luftwaffe July 1940-December 1941. Ian Allan, London 2004.
  • VASCO, John: Zerstörer. Volume One: Luftwaffe Fighter-Bombers and Destroyers 1936-1940. Cascade, London 2005.
  • WEBER, Theo: Die Luftschlacht um England. Flugwehr und -Technik, Frauenfeld 1956.
Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.39 (58 lidí)
  • Home
  • > Letecká válka
  • > Černý čtvrtek Luftwaffe – 15. srpen 1940 na britském nebi, část I.

Komentáře

  • :) [18. 11. 2012 Ondra]
    • Re: :) [19. 11. 2012 Jakub Skalický]
      • Re: :) [4. 11. 2015 Honza]
        • Re: :) [4. 11. 2015 Jakub Skalický]
  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.