Elektronická válka (radary, rušičky, naváděcí systémy atd.)
|
|
|
|---|---|
|
Krojc napsal v č. 185: No, nejsem si jistý, co přesně na tvé odpovědi by mne mělo zklamat."Asi tě trochu zklamu" V podstatě píšeš totéž, co je v onom anglickém článku, problém je v tom, že tam vyobrazené typy WS 18 a WS 19 se nepodobají těm vyobrazeným v publikaci o atentátu. |
|
|
|
|
Moc Vám děkuju, Krojcovi obzvlášť  |
|
|
|
|
To Honza M.: Asi tě trochu zklamu, ale musím ti napsat jen stroze, co je mi o tomto známo: Přístrojové vybavení výsadků bylo úpravou britských armádních přístrojů v dílnách patřících britskému Royal Corps of Signal. Šlo podle mých poznatků o typy WS 18 a WS 19 s připojeným výkonovým zesilovačem typu RF No.2 zakamuflovaných do skříní umožňujících snadné vložení do kufříku. Britské radiostanice - transceivery nesly v té době typové označení skládající se ze dvou písmen WS (Wireless Set) a typového čísla řady, ted např. 8, 18, 19 atd. Každý typ měl modifikace označené jako Mark (i, II, V atd.). Nejpoužívanějšími byly typy WS 18 a WS 19. Modifikovaný typ WS 18 Mark II byla šestilampovka, která měla anodové pracovní napětí 162 V ss a žhavicí napětí katody 3 V ss. Měla kromě vylehčeného provedení klíče a náhlavní sluchátka o impedanci 30 Ohm. Ve vysílači měla 2 lampy - jednu AR8 a jednu ATP4, v přijímači pak 3x ARP12 a jednu AR8. Vyráběla ji firma Murphy Radio C. cca do roku 1940. Měla frekvenční rozsah 6 - 9 MHz. Modifikovaný typ WS 19 Mark II měla 9 nepřímo žhavených lamp, frekvenční rozsah 2 - 8 MHz a pro oba výše uvedené typy byl používán RF zesilovač No. 2 osazený čtyřmi lampami ATS25. Jinak se oba typy užívaly v modifikované verzi pro skryté užití (Clandestine WS) zřídka a často si je příslušné složky výzvědných služeb ještě dál nestandardně upravovaly. V této souvislosti doporučuji za 20 doláčů zakoupit v případě zájmu e-publikaci od Jona Paula pod titulem Clandestine Wireless Development during WW 2. |
|
|
|
|
|
V knize ASSASSINATION - Operation ANTHROPOID, jsou vyobrazeny dvě takové radiostanice na s. 21 a s. 50 a jsou označeny jako model "MARK III" a "MARK V", což je naprosto nicneříkající: www.army.cz/scripts/detail.php?id=7623 Například v tomto článku o britských druhoválečných vysílačkách jsem pod tímto označením nenašel nic ani přibližně podobného: www.async.org.uk/Tony.Davies/pubs/HISTELCON-... a tady taky ne: www.vq5x79.f2s.com/greenradio/Mil_Wireless.html |
|
|
|
|
|
Chtěl bych se zeptat, jaký typ radiostanic měly naše výsadky z Anglie shozené nad Protektorátem. např. Silver A předem díky za odpověď (případně se předem omlouvám, ale nenašel jsem vhodnější téma kam příspěvek vložit) |
|
|
|
|
|
karaya1 napsal v č. 181: Když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří ;-). Mazanej "GRU spoléhala v podstatě na to samé, na čem je založena celá moderní kryptografie" ! |
|
|
|
|
Dobré, už jsem si říkal, že su totálně mimo Čili GRU spoléhala v podstatě na to samé, na čem je založena celá moderní kryptografie — tedy že (výpočetní) složitost je dostatečná k tomu, aby se nepřítel nedostal k dešifrovaným informacím dost rychle. |
|
|
|
|
|
karaya1 napsal v č. 179:
"v principu knižní šifra je luštitelná "
karaya1 napsal v č. 179:
"Nebo se mýlím?"
Krojc napsal v č. 177:
"poskytnout jednoduchou těžko luštitelnou kryptologickou pomůcku"
karaya1 napsal v č. 176: Nemýlíš, jen si dej věci do souvislostí. Soudný odborník nebo poučený laik si přece nemůže myslet, že knižní klíč je neluštitelný - bezpečný. A Vernamovy šifry - není jen jedna - narážejí na drobné praktické potíže, čímž bychom se mohli zabývat při případném osobním setkání. Souhrnně vzato - klíč užívající knih byl a je relativně bezpečný po určitou dobu, která se postupem vývoje dekryptovacích metod neustále zkracuje. Ve své době kladl luštění silný odpor a z toho důvodu byl považován za spolehlivý. Bližší viz
"proč by měl být knižní klíč bezpečný"
Krojc napsal v č. 169: To však s kryptologickou metodou luštění souvisí toliko nepřímo. "Přitom stále hrozí prozrazení v případě získání dosud platného materiálu anebo zjevného otevřeného textu současně již zachyceného nebo vyslaného pod šifrovým krytím. Bezpečnost v tomto případě vždy do velké míry závisela na morálně-volních vlastnostech uživatele, obzvlášť v případě jeho zajetí nebo únosu." |
|
|
|
|
|
Strýčku, mně připadá, že se pořád míjíme Já mluvím o tom, že v principu knižní šifra je luštitelná (i když to je opruz a práce na relativně dlouho; v podstatě na statistickou „náhodu“), ty o tom, jak se v praxi zařizovalo, aby toto luštění bylo co nejvíce ztíženo. Ano, posílaly se nesmyslné krycí zprávy, fragmenty textů (viz ty kritické údaje) byly šifrovány několikrát apod., ale to přece v principu neřeší, že zpráva samotná se vyluštit dala! Jenom to je jakási obdoba dnešní výpočetní bezpečnosti, kdy se útočník zahrnul nesmysly a všelijak se mu dešifrování depeší ztěžovalo, aby zprávy (pokud vůbec) rozluštil pozdě. Nebo se mýlím? |
|
|
|
|
|
karaya1 napsal v č. 176: Zcela bezpečný klíč nebylo prakticky možno vytvořit v době, kdy vrcholem kryptologie bylo vytváření co nejvyššího množství možností nesprávné šifry a tím ztížit dekrypt, jak ukazují právě události okolo Enigmy, Hagelinů, švýcarských a japonských mutací rotorových šifrovacích strojů. V pricipu jde a šlo o to, předat zprávu co nejrychleji a nejbezpečněji. V éře blitzkriegu se to stalo naprostou nezbytností."proč by měl být knižní klíč bezpečný" Na margo rotorových šifrovacích strojů mohu z odtajněných faktů říci, že v USA se ještě v počátku tohoto tisíciletí používal pseudorotorový šifrovací stroj, jehož produktem byla děrná páska do dálnopisu (!) nebo přímý výstup na něj a který místo zastrkávání kolíčků do zdířek pro použití bigramového/trigramového kódu a rotorů používal elektronické díly pracující na obdobných principech. Tuším, že se jmenoval KL-51 nebo tak nějak, byl to nástupce KL-7, který se u nás běžně luštil. |
|
|
|
|
|
karaya1 napsal v č. 176: To je přece právě princip, na kterém je stavěno tzv. operativní spojení. Dohledat se tyto zprávy dají zpětně (tedy spíše luštit), ale pokud nejde o vyslovenou debilnost odesilatele (uvádění jmen, adres atp. v textu°), pak je to jednoduchá metoda, jak bez výroby krycích depeší, sloužících pouze ke zvýšení bezpečnosti depeše pravé, poskytnout jednoduchou těžko luštitelnou kryptologickou pomůcku tomu, kdo neměl ve své době přístup ke strojovému kódu a přitom se mohl důvodně obávat, že jej protivník odhalí. Nutně se proto používalo dvojího nebo trojího zašifrování takovýchto (°) kritických údajů. Měl-li někdo možnost odesílat i krycí depeše v dostatečném počtu, pak se často stávalo, že kapacitu dekryptu zahltil, hlavně v počátcích. A střídání knižních kódů se skutečně provádělo mj. i tak, že podle předem daného pořadí byly zprávy napsány v ruštině, němčině, angličtině a francouzštině (viz Rote Kapelle)."nemohli použít už rozluštěný klíč" Ke krycím depeším: obsah byl zašifrován obdobným způsobem jako skrytá zpráva, ale byl tvořen zkomoleným textem, navíc zcela neutrálním či dokonce podvrženým. Kdyby byl použit text zcela nesmyslný, byl by také lehčeji odhalitelný běžnými metodami jako fake. |
|
|
|
|
|
Krojc napsal v č. 175: Můžeš tohle, prosím, nějak rozvést? Není mi jasné, proč by měl být knižní klíč bezpečný (ani když luštitel nezná knížku) — snad jen v případě, že je kryptoanalytik „líný“, nezná jazyk knihy a/nebo jazyk zašifrované zprávy nebo mu to prostě za to nestojí… "Pro tento účel používalo sovětské GRU s úspěchem knižní klíč měněný každý měsíc, někdy i častěji. Pak stačilo zašifrovat značení knihy v nějaké velké knihovně, kde byla dostupná - ne název." Periodicita měnění klíče znamenala pouze, že se soudruzi postarali svým kolegům zpoza velké louže o novou porci práce (tzn. že nemohli použít už rozluštěný klíč), ne že by to v principu bylo bezpečné? |
|
|
|
|
|
Pro tento účel používalo sovětské GRU s úspěchem knižní klíč měněný každý měsíc, někdy i častěji. Pak stačilo zašifrovat značení knihy v nějaké velké knihovně, kde byla dostupná - ne název.
karaya1 napsal v č. 172: "tak se zkusilo zvolit neperiodický klíč — to byly tzv. knižní šifry, kdy klíčem byla prostě nějaká předem domluvená pasáž z knihy. Tam se už klíč neopakoval, ale pořád (ačkoliv to už je docela opruz ) se to luštit celkem úspěšně dá, protože klíč není náhodný — například pravděpodobnost výskytu trigramů XHT a DEN v české knize bude jistě diametrálně odlišná" |
|
|
|
|
|
Já chápu, že pravidelně dopravovat klíče do Protektorátu musel být dost těžký úkol — ale tohle…  Kéž by už tehdy existovaly protokoly pro výměnu tajného klíče po veřejném kanále… |
|
|
|
|
|
karaya1 napsal v č. 170: Ano, nad tak těžkým diletantismem se pozastavuje řada autorů (Šolc prakticky v každé knize). Já bych skoro až řekl, že to zavání sabotáží! "Spíš mě překvapilo, že nové klíče se do Protektorátu vždy vysílaly zašifrované těmi starými." |
|
|
|
|
|
Pokusím se Nejdůležitější na šifře není (resp. v moderním pojetí by nemělo být, v historii to tak často bylo, dříve se totiž často používal princip „security through obscurity“ — tj. když nepřítel nezná ani postup, jak to vlastně šifruju, prakticky nemá šanci to rozluštit) její algoritmus, tj. postup šifrování, ale použitý klíč. Předpokládejme symetrickou kryptografii (asymetrická je záležitost až pozdější), tj. obě strany mají ten samý klíč a šifrovací i dešifrovací algoritmus. Dejme tomu, že nepřítel tuší, jakým způsobem já šifruju (to je jeden z Kerckhoffových principů ještě z 19. století — bezpečnost kryptosystému by neměla být založena na „security through obscurity“, ale měla by být nějakým způsobem „dokazatelná“), problém zabezpečení se pak redukuje na problém utajení klíče. Historické šifry většinou fungovaly na principu nějakých permutací (substituční šifra — za každé písmeno abecedy zvolím jiné a pak to prostě takhle přepíšu, klíčem je použitá permutace), transpozic (tj. nějak přeházím pořadí písmen — to byly třeba takové ty čtvercové tabulky s pořadím, v jakém písmena mám přečíst), posun v abecedě apod. Speciálním případem posledního byla tzv. Vigenerova šifra, kdy se (většinou krátký) klíč napsal pod otevřený text a šifrový text pak byl součtem otevřeného a příslušného písmene klíče modulo 26 (např. klíč je KLIC, zpráva, kterou chci poslat, bude AHOJTOME, pak šifrový text bude LTXMEAVH, protože A+K=L, H+L=T, O+I=X, J+C=M, T+K=E, O+L=A, M+I=V a E+C=H). Postupem času se ale zjistilo, že tohle není příliš těžké luštit (např. přes index koincidence; právě díky opakování klíče), tak se zkusilo zvolit neperiodický klíč — to byly tzv. knižní šifry, kdy klíčem byla prostě nějaká předem domluvená pasáž z knihy. Tam se už klíč neopakoval, ale pořád (ačkoliv to už je docela opruz ) se to luštit celkem úspěšně dá, protože klíč není náhodný — například pravděpodobnost výskytu trigramů XHT a DEN v české knize bude jistě diametrálně odlišná Nejvyšším stupněm těchto šifer je proto tzv. Vernamova šifra, kdy klíčem je náhodná posloupnost znaků z dané abecedy (na té lince mezi USA a SSSR to byly klasicky jenom 0 a 1 ) stejné délky jako má otevřený text, tj. pravděpodobnost všech smysluplných otevřených textů délky šifrového textu je stejná (neboť existuje klíč, který ji takto zašifruje a je navíc stejně pravděpodobný jako kterýkoliv jiný). Tady už samozřejmě vyvstává řada praktických problémů, jako např. jak dopravit klíč na místo určení (speciálním letadlem přes půl světa) nebo když už tam dopravím klíč, proč rovnou nedopravit zprávu Každopádně ve smyslu absolutní bezpečnosti, jak ji definoval Shannon (tj. přes podmíněné pravděpodobnosti a náhodné veličiny), je Vernamova šifra neprolomitelná, protože znalost šifrového textu v sobě nenese žádnou informaci o otevřeném textu (právě díky náhodnosti a neopakování se klíče). Proto jsem se ptal (protože si to z Winterbothama nepamatuju, resp. nevím, že bych tam něco takového četl?), co se myslí těmi „trhacími bloky“ — jestli nějaké smysl dávající texty (což se potom dá luštit, viz výše a strýčkův příspěvek), nebo nějaké (pseudo)náhodné posloupnosti znaků. Doufám, že se mi povedlo do toho vnést trochu světla, kdyby ne, ptej se dál |
|
|
|
|
karaya1 napsal v č. 170: Ehmm...lze to nějak krátce vysvětlit? "Teď záleží, co přesně se míní "jednorázovými šiframi". Vernamova šifra je totiž absolutně bezpečná, což dokázal ještě ve 40. letech Claude Shannon (pro zajímavost, červená linka mezi Washingtonem a Moskvou byla za studené války šifrována právě takto), ovšem za předpokladu, že klíč je náhodný (resp. v praxi pseudonáhodný)." |
|
|
|
|
|
Algernon napsal v č. 167: No, když naše šifrogramy byli schopni dešifrovat i takoví Švédové, které nelze podezírat ze znalosti něčeho jiného než jenom zachycených zpráv... "Velice v druhé z nich kritizuje naše šifry" Spíš mě překvapilo, že nové klíče se do Protektorátu vždy vysílaly zašifrované těmi starými.
Krojc napsal v č. 169: Teď záleží, co přesně se míní "jednorázovými šiframi". Vernamova šifra je totiž absolutně bezpečná, což dokázal ještě ve 40. letech Claude Shannon (pro zajímavost, červená linka mezi Washingtonem a Moskvou byla za studené války šifrována právě takto), ovšem za předpokladu, že klíč je náhodný (resp. v praxi pseudonáhodný). "Jednorázové šifry a podobný kryptografický materiál jsou výhodné pro poměrně vysoký stupeň utajení, ale jsou také luštitelné pomocí klasických statisticko-lingvistických metod. " |
|
|
|
|
|
Algernon napsal v č. 167: Jednorázové šifry a podobný kryptografický materiál jsou výhodné pro poměrně vysoký stupeň utajení, ale jsou také luštitelné pomocí klasických statisticko-lingvistických metod. Při nasazení strojového dekryptu pak bylo možné si tuto práci do značné míry ulehčit - Spojenci byly například využívány děrnoštítkové stroje firmy Hollerith. Směnné prvky tohoto systému byly většinou vytvářeny ručně pomocí metody náhodného výběru (tzv. klobouková metoda) a jako takové byly tedy užity hlavně k utajování zpráv střední a nižší úrovně. Rozhodující přitom je, jak včasná dekryptáž je požadována, jaká je důležitostní úroveň odesilatele a příjemce v systému získávání a předávání informací a jaký je (předpokládaný) stupeň aktuálnosti zasílaného materiálu. Přitom stále hrozí prozrazení v případě získání dosud platného materiálu anebo zjevného otevřeného textu současně již zachyceného nebo vyslaného pod šifrovým krytím."jednorázové šifry (nebo jen jednou použitého šifrovacího klíče?), ty „trhací bloky“" Bezpečnost v tomto případě vždy do velké míry závisela na morálně-volních vlastnostech uživatele, obzvlášť v případě jeho zajetí nebo únosu. |
|
|
|
|
|
Algernon napsal v č. 167: První je osobním způsobem zpracovaná stručná historie a zahrnuje také právě proto i přímý osobní vklad autorův, který se ukrývá v textu za pseudonym."dvě knihy Jiřího Janečka" Ohledně vyspělosti šifrového materiálu se toho dá napsat spousta, ale naše šifry předválečné byly na běžné úrovni tehdejší kryptologie. Šifry válečné byly původu většinou britského a britsko-českého z pochopitelných důvodů - nesměli jsme před spojenci, kteří nás ve všem zabezpečovali, mít větší tajnosti. Přesto naše šifry diplomatické byly luštěny jen v případě zvláštního zájmu některé ze stran - jiné práce bylo vždy dost, Němcům jsme příliš za to nestáli a spojenci gentlemansky předpokládali, že nic vážného netajíme. Poválečný kryptologický materiál byl silně ovlivněn sovětskou školou, ale náš přínos se rozhodně uplatnil, obzvláště v některých speciálních teritoriích byl náš dekrypt nenahraditelný. Informace o kryptologickém materiálu býv. Varšavské smlouvy je z velké většiny dosud utajován a ani ti, kteří o věci mají jasno, nemohou vše objasňovat z důvodu nezbavení povinnosti mlčenlivosti. |
- Home
- > Diskuzní forum
- > Výzbroj a vybavení
- > Elektronická válka (radary, rušičky, naváděcí systémy atd.)