Zbraně Maginotovy linie v objektech CORF

Autor: Martin Vlach | Datum: 11. 4. 2007

Domnívám se, že otázka výzbroje použité v objektech francouzské Maginotovy linie není v české literatuře ani na internetu dostatečně popsána. Z publikací vydaných v českém jazyce lze zmínit knihu „Maginotova linie, hranice z betonu a oceli“ vydanou v roce 1997, ale pouze v tisícikusovém nákladu (viz seznam literatury) *. Chtěl bych proto tímto poskytnout čtenáři možnost srovnání s výzbrojí opevnění budovaného v ČSR, pro které byla Maginotova linie vzorem. Bohužel, na rozdíl od francouzského opevnění, které bylo až na pár výjimek plně vyzbrojeno a připraveno k boji (myšleny pouze úseky budované CORF), nebylo naše opevnění nikdy plně vyzbrojeno a trvalo by ještě dlouhou dobu, než by se plné vyzbrojenosti dosáhlo. Druhou možností k porovnání tehdejší pevnostní výzbroje je pro čtenáře článek o zbraních belgických tvrzí z let 1932 až 1940.

Výzbrojí pouze objektů vybudovaných pod vedením CORF 1) se zde zabývám jednak z důvodu, že jde o nejsilnější a původní část Maginotovy linie a jednak proto, že všechny později budované části linie (STG, MOM, CEZF apod. – viz seznam zkratek) již používají značné spektrum výzbroje, zvláště běžných, často zastaralých polních zbraní.



Koncepce Maginotovy linie stavěla na systému opevněné linie, kde se za použití bočních paleb kryjí objekty v linii navzájem. Opevněné pásmo sestávalo z více obranných linií různě od sebe vzdálených. V těsné blízkosti státní hranice byly roztroušeny opevněné strážnice a za nimi následovala linie lehkého opevnění vyzbrojeného především kulomety. Hlavní obranné pásmo tvořilo těžké opevnění skládající se z mezilehlých pěchotních srubů (tzv. kasemat CORF) vyzbrojených kulomety a protitankovými kanony a malých pěchotních tvrzí opět s kulometnou a protitankovou výzbrojí, pouze výjimečně vyzbrojených 81mm minomety. Nejpevnější prvek linie tvořily velké dělostřelecké tvrze. Ty byly tvořeny pěchotními, dělostřeleckými a vchodovými objekty vzájemně propojenými podzemními komunikacemi. V podzemí se též nacházela rozsáhlá kasárna, muniční skladiště, filtrovna a další zařízení pro samostatné fungování tvrze i v případě obklíčení. Za touto hlavní linií se dále nacházely mj. týlové sklady, kasárna, transformátorové stanice a pozice polního dělostřelectva.

Jelikož byl v opevněné linii omezen pohyb, hrály zbraně a jejich palby úlohu nejdůležitější. Většina pevnostních zbraní v úsecích CORF je specifická zvláště díky svému konstrukčnímu provedení a lafetaci, umožňující jejich umístění do stísněných prostor kasemat, zvonů a věží. Kvůli maximální ochraně střílen a zbraní v nich instalovaných byly důsledně dodržovány boční palby. Přesto zvláště na jihovýchodní hranici s Itálií, ve velmi členitém terénu, byly více používány čelní a kosé palby k vykrytí hlubokých údolí. Na severovýchodě byly k vedení čelních paleb určeny nejčastěji otočné výsuvné věže vybavené kulomety, PT děly i kanony velkých ráží.

Intervalová protitanková překážka ze zaberaněných kolejnic vypletená ostnatým drátem. V pozadí se nachází pěchotní kasemata. Foto Sláva a pád Maginotovy linie a Verdunu.
Zbraně byly dle svého určení děleny na ofenzivní a defenzivní. Podobně byly děleny zbraně v čs. opevnění na pěchotní a dělostřelecké, tato kategorizace je značně blízká, přesto například v čs. opevnění byl 9cm minomet vz. 38 považován za pěchotní zbraň. Oba druhy zbraní lze dále rozdělit dle jejich umístění na zbraně pod betonem (v kasematách) a pod pancířem (zbraně ve zvonech a věžích).

Defenzivní zbraně:

Ofenzivní zbraně:


Defenzivní zbraně

Lehký kulomet vzor 24/29 – Le fusil mitrailleur modéle 24/29

Jedná se v moderní, vzduchem chlazenou zbraň v ráži 7,5 mm, fungující na principu odběru prachových plynů z hlavně. Byl nejpoužívanější zbraní celé Maginotovy linie, používal se, podobně jako čs. lehký kulomet vz. 26, pro blízkou obranu ve střílnách pod betonem, ve zvonech GFM, pancéřových dveřích a ve tvrzích na obranu podzemí. Výjimečné je použití zdvojeného kulometu pro palbu do hlavního směru (vchody pro munici tvrzí Hochwald, Hackenberg a Schiesseck a protitankový objekt Versoyen). Zmíněného řešení mělo být též použito na obranu podzemí, ale tato varianta nebyla realizována. Samozřejmě mohl být použit i jako běžná pěchotní zbraň při boji mimo objekty.

Přijat do výzbroje francouzské armády byl v roce 1924, hromadná výroba byla započata v r. 1925 a jednotky jej dostávaly již v průběhu roku 1926. Výrobu zajišťovala zbrojovka Chatellerault Manufacture d´armes de Chatellerault – MAC). V roce 1929 byl modifikován pro použití nábojů vzor 1929 s větší průrazností než měla původní munice vzor 1924. Firma MAC dále upravila kulomet pro potřeby opevnění, vyráběl se pod označením vzor 24/29 D. Tento typ umožňoval střelbu těžkou municí s vyšší hmotností a dostřelem a jelikož se upevňoval do lafet ve střílnách, postrádal dvojnožku a na pravou stranu závěru mohl být upevněn nástavec pro odvod prázdných nábojnic.

Střílnu lehkého kulometu pod betonem v objektech tzv. „staré fronty“ 2) tvořily pouze dvě pancéřové desky spojené čtyřmi dlouhými šrouby, na vnitřní desce se ozubech pohyboval uzávěr střílny (podobné řešení uzavírání střílny nalezneme u střílen na obranu vchodu čs. opevnění). Kulomet byl v krycí střílně usazen v těsnící lafetě typu RB. Pro lafetování zbraní na obranu podzemí tvrzí sloužila lafeta SB (bez těsnění) a ve dveřích lafeta SP. Ve zvonech byly kulomety osazeny v obdélníkové pancéřovém otočném rámu (použit ve zvonu GFM typ A) nebo v kulovém čepu (zvon GFM typ B, osazován od roku 1934). Stejná lafetace jako ve zvonech typu B se používala i u střílen pod betonem objektů „nové fronty“.

Zbraň se nabíjela rovným, shora nasazovaným schránkovým zásobníkem s kapacitou 20 nábojů, vystřílené nábojnice padaly do plátěného sáčku uchyceného pod zbraní nebo se odváděly plechovou hadicí mimo objekt. Odpad nábojnic ze zvonu byl řešen hadicí do plynotěsné, ručně odvětrávané schránky na dně zvonové šachty. Obvyklá dotace munice byla 1000 nábojů pro krycí střílny pod betonem a 40 000 ks pro zbraň ve zvonu, kulomety ve zvonech na jihovýchodní frontě disponovaly pouze 14 000 náboji na hlaveň. Každou zbraň ve zvonu obsluhoval jeden muž, doplněný podavačem munice pod zvonem, obsluhu zbraní v ochranných střílnách pod betonem zajišťovali rezervní členové osádky. Do německé agrese bylo vyrobeno zhruba 37 000 kulometů všech variant.

Kulomet vzor 24/29 střílel (stejně jako kulomet MAC vzor 1931) náboje 7,5 mm vzor 1929 (7,5 x 54). Náboj se vyráběl v pěti typech:

  • vz. 1929 D s těžkou střelou;
  • vz. 1929 C s lehkou střelou;
  • vz. 1929 P s průbojnou střelou – její průraznost činila 3 mm pancíře na vzdálenost 400 metrů;
  • vz. 1929 T s trasovací střelou (stopovkou);
  • vz. 1929 TP s průbojnou střelou se stopovkou.

 Ráže   7,5 mm
 Délka hlavně  500 mm
 Délka zbraně
 1082 (1100) mm
 Praktický dostřel  600 m
 Maximální dostřel lehké / těžké střely  3000 / 5100 metrů
 Kadence teoretická / praktická
 500 / 200 ran za minutu
 Úsťová rychlost
 694 až 840 m/s dle použitého střeliva
 Cena (v r. 1929)  3110 franků


Zvon GFM typu A. Díky silnému poškození železobetonu můžeme vidět i podkladový prstenec zvonu. Foto Sláva a pád Maginotovy linie a Verdunu.

Zvon GFM typu B na bloku 2 malé tvrze La Ferté po jejím dobytí německými ženisty. Zvon nese stopy postřelování mj. i kanony ráže 88 mm. Foto Sláva a pád Maginotovy linie a Verdunu.


Těžký kulomet MAC vzor 1931 – La mitrailleuse MAC 31 

Tvořil hlavní zbraň pevností proti pěchotě. Jeho původní určení bylo pro obrněné jednotky, nějvětšího rozšíření se ale dočkal právě v opevnění. Vyvinut a vyráběn byl zbrojovkou Chatellerault a jeho první střelecké zkoušky ve střílně kasematy 3) byly provedeny na Štědrý den roku 1931 v objektu Kanfen východ. Byl používán výhradně ve zdvojeném provedení (jako dvojče) a to:

  • ve střílnách pod betonem 4) (1179 ks, tj. 2358 kulometů);
  • ve zvonu JM (174 ks);
  • ve zvonu AM (72 ks, zde ve spojení s PT kanonem ráže 25 mm);
  • v otočné výsuvné věži TM (61 ks);
  • v otočné výsuvné věži T2AM (24 ks, výzbroj jedné věže tvořily dvě smíšené zbraně – dvojče kulometů a 25mm PT kanon);
  • v otočné výsuvné věži TAM+50Mo (7 ks, výzbroj věže sestávala ze dvou kulometů, 25mm PT kanonu a 50mm minometu).

Celkem bylo tedy pro pevnostní účely vyrobeno 3034 ks kulometů vzor 1931. Jeho chlazení bylo stejně jako u FM 24/29 vzduchové. Zbraň byla vyráběna ve dvou provedeních – verze F pro kasematy a zvony s odpalem pomocí spoušťové páčky (pistolová rukojeť se spouští), nebo verze T pro věže se spouští pomocí bowdenového lanka. Zdvojená zbraň bývá též označována jako dvojče Reibel (jumelage Reibel) podle jména generála, který dne 16. 10. 1930 tuto zbraň přijal do výzbroje. K zaměřování byl uprostřed nad hlavněmi umístěn záměrný dalekohled s 2,3 násobným zvětšením typů L 638, L 639 nebo L 672 (pro těžkou střelu). Obě hlavně současně měly vést palbu pouze při výjimečných situacích (generální útok, dosažení a prolomení pásma překážek), jinak měla pálit pouze jedna hlaveň, zatímco druhá by se chladila. Pro tento účel bylo navíc pro chlazení plánováno 20 litrů vody na každý kulomet, chlazení se provádělo prostým ponořením kulometu do nádoby s vodou nebo vstřikováním vody do hlavně.

Dotace munice pro každé dvojče ve zvonech a pod betonem byla 140 000 (50 000 JV) ks a pro zbraně ve věžích bylo určeno 200 000 nábojů. Zbraň měla svisle z boku nasazovaný bubnový zásobník s kapacitou 150 nábojů. Při použití vždy dvojčete kulometů to ale znamenalo nutnost dvou variant kulometu - pravé a levé. Prázdné nábojnice se odváděly hadicí mimo objekt do příkopu před střílnami nebo do plynotěsných schránek s odvětráváním v případě zvonů a věží. Pro obsluhu zbraní v kasematě (dva páry kulometů, z nichž je jeden zaměnitelný za protitankový kanon AC37 nebo AC47) bylo potřeba osm mužů – velitel střelecké místnosti (poddůstojník), dva střelci, dva nabíječi, dva podavači munice a zbrojíř. Osádku kulometné věže tvořilo 10 mužů – velitel/střelec a jeden nabíječ přímo ve věži, dva muži obsluhy výtahu v mezipatře a tři muži plnící zásobníky ve spodním patře, zbývající tři muži tvořili zálohu. Pro obsluhu dvojčete ve zvonu bylo potřeba pouze pěti mužů – střelce a nabíječe přímo u zbraně, zbrojíře a dvou podavačů munice u paty zvonu.

 Ráže
 7,5 mm
 Délka hlavně
 600 mm
 Praktický dostřel
 1200 m, 2400 m s těžkou střelou
 Maximální dostřel
 4900 m
 Kadence teoretická / praktická
 500 / 300 ran za minutu
 Úsťová rychlost
 694 až 840 m/s dle použitého střeliva
 Cena (na počátku výroby)
 15 000 franků


Levé křídlo kasematy staré fronty. Vlevo nahoře je silně poničený zvon GFM A. Za vojákem stojícím na hraně diamantového příkopu je skryta střílna pro lehký kulomet na obranu prostoru hlavních střílen a část zdi s hlavními střílnami pro dvojici dvojčat Reibel, z nichž bylo jedno záměnné za protitankový kanon. Vpravo je pak masívní pancéřová schránka ukrývající pevnostní světlomet. Na krakorci nad střílnami je uchycena anténa radiostanice. Foto Sláva a pád Maginotovy linie a Verdunu.

Velkorážový kulomet Hotchkiss vzor 1930 – La mitrailleuse de 13,2 mm modéle 1930 Hotchkiss

Touto zbraní byly vyzbrojeny pouze objekty (blockhausy) v opevněných úsecích Vogézy (SF Vosges) a Dolní Rýn (SF Bas-Rhin), které zde byly osazeny namísto rozměrnějších a dražších PT kanonů. Vogézy byly pro obrněnou techniku velmi těžko prostupné a úsek dolního Rýna byl dostatečně chráněn stejnojmennou řekou. Dle požadavků CORF z února 1931 na zkonstruování zbraně proti lehce pancéřovaným cílům byl upraven pro lafetaci v pancéřových střílnách již existující a do výzbroje zavedený 13,2mm kulomet Hotchkiss vzor 1930. Kulomet se v kasematě dělil o střílnu s dvojčetem kulometů MAC vzor 1931, byl zavěšen na kolejnici pod stropem a do střílny se zasouval po odklopení dvojčete na pravou nebo levou stranu (toto zajímavé technické řešení je blíže popsáno níže u PT kanonů). Zaměřování zbraně se provádělo pomocí dalekohledu (typ L 660 se zvětšením 2,3 krát) na zbrani.

Zásobník byl schránkový s kapacitou 30 nábojů. Pro každou zbraň bylo připravena dotace 20 000 ran obyčejných nábojů vzor 1935 a průrazných nábojů vzor 1935 P o hmotnosti 122 gramů. Jeho průraznost pancíře je udávána 18 mm na vzdálenost 500 metrů. Odpad nábojnic byl vyveden mimo objekt. V době napadení Francie bylo ve střílnách připraveno k palbě 98 ks 13,2mm kulometů vz. 1930 5).

 Ráže
 13,2 mm
 Délka hlavně  1000 mm (bez tlumiče plamene)
 Praktický dostřel
 3500 m
 Maximální dostřel
 7000 m
 Kadence
 450 ran za minutu
 Počáteční rychlost střely
 750 metrů za sekundu
 Cena
 35 000 franků



Protitankové kanony:

V původních projektech výzbroje Maginotovy linie nebylo s protitankovými kanony vůbec počítáno. Teprve až bouřlivý rozvoj obrněné techniky donutil CORF v roce 1931 k poněkud zvláštnímu a dosti náročnému řešení. Jelikož byla v tomto roce už podstatná část objektů postavena, bylo nutno vyvinout pevnostní PT kanon a rekonstruovat pro něj stávající střílny bez narušení stávajících paleb. Dvojče Reibel v kasematě bylo upraveno jako odklopné na stranu (i s částí vnitřní střílny a celou lafetou) a na jeho místo se po dvojité kolejnici pod stropem, končící těsně nad střílnou, pohyboval zavěšený PT kanon včetně předpancíře. Po doražení kanonu do střílny jej obsluha pouze zajistila čtyřmi čepy a zbraň byla připravena k palbě. Vycvičené obsluze tento úkon trval pouze několik sekund.

Toto řešení však mělo nevýhody – při výměně zbraní byl v té chvíli značně velký střílnový otvor ponechán zcela nechráněný a současně kvůli vyvážení zbraně musela velká část hlavně při střelbě vyčnívat ze střílny. I přes předchozí obavy ze zranitelnosti však nedošlo při bojích tímto způsobem k vyřazení žádné zbraně.

47mm protitankový kanon – Le canon antichar de 47 mm modéle 1934 de fortresse

37mm protitankový kanon – Le canon antichar de 37 mm modéle 1934 de fortresse

Z protitankových zbraní byl vyvinut jako první kanon ráže 47 mm. Teprve až dodatečně se však zjistilo, že tak velkou zbraň nebude možno použít v kasematách o hloubce menší než 3 metry. Firma APX proto během pouhých šest měsíců postavila prototyp zbraně zmenšené na ráži 37 mm. Technické řešení zůstalo stejné, změnila se pouze ráže a délka hlavně. První kusy kanonů byly odeslány na objekty již v dubnu 1936, ale vzhledem k technickým potížím při výrobě a sociálnímu hnutí ve Francii byly poslední zbraně osazeny do objektů v okolí tvrze Rohrbach až v červnu 1938. Celkově bylo v kasematách připraveno 336 kusů kanonů ráže 47 mm a 145 kanonů ráže 37 mm. Zbraně byly vybaveny zaměřovači s 2,5 násobným zvětšením typů L 652 (37 mm) a L 653 (47 mm), odměr i náměr byl u obou zbraní stejný: 45° a -15° až +10°.

Kadenci zbraní značně omezovalo použití pouze ručního otočného závěru. Počet mužů obsluhy v kasematě a jejich úkoly byly stejné jako v případě těžkých kulometů MAC. Kanon ráže 47 mm střílel výbušné projektily vzor 1902 (námořní) o hmotnosti 2 kg úsťovou rychlostí 690 m/s nebo protipancéřové APX vzor 1936 o hmotnosti 1,67 kg úsťovou rychlostí 850 m/s. Uváděno je též použití kartáčových střel. Menší „bráška“ střílel municí vzor 1934 o hmotnosti 2 kg a municí APX vzor 1936 o hmotnosti 0,9 kg. Pro novější munici APX (ráže 37 i 47 mm) ale nebyly k dispozici nábojnice a bylo nutno používat staré nábojnice z námořních 37mm a 47 mm kanonů vzor 1902, se kterými byla dosahována úsťová rychlost pouze 690 m/s a tím byla snížena i očekávaná průraznost 80, resp. 50 mm pancíře (průraznost dosahovaná tímto provizoriem mi není známa). Dotace na hlaveň byla stejná pro oba typy a činila 600 ran.

   AC 47
 AC 37
 Ráže
 47 mm
 37 mm
 Délka hlavě
 2350 mm
 2088 mm
 Kadence
 15–20 ran za minutu
 15–20 ran za minutu
 Úsťová rychlost
 850 (890) metrů za sekundu
 850 metrů za sekundu
 Praktický dostřel
 1000 m
 1000 m
 Maximální dostřel
 3000 m
 3000 m
 Průraznost pancíře (na 1000 m)
 45 až 56 mm
 30 až 40 mm
 Cena  80 000 franků
 55 000 franků


Výměna dvojčete Reibel za 47mm protitankový kanon vzor 1934. Foto Sláva a pád Maginotovy linie a Verdunu.

25mm protitankový kanon – Le canon antichar de 25 mm modéle 1934 

PT kanony ráže 47 a 37 mm byly projektovány pouze pro vyzbrojení střeleckých místností s vedením bočních paleb, CORF ale požadovalo také zbraň schopnou vedení nejen bočních paleb z jiných míst než střeleckých místností (např. ze zvonu), ale i pro palby kosé a čelní. Tyto důvody vedly k vyprojektování zbraně mnohem menší – 25mm kanonu vzor 1934 Hotchkiss. Vycházela z běžného polního PT kanonu stejné ráže, který byl na Maginotově linii též použit na své běžné kolové lafetě jako výzbroj objektů STG a MOM. Zbraň se v opevnění CORF používala výhradně ve spojení s dvojčetem Reibel jako smíšená zbraň (AM). Dohromady se vyrábělo šest různých variant zbraně v závislosti na plánovaném umístění a délce zbraně:

  • zvon AM – délka hlavně 1180 mm, úsťová rychlost 880 m/s, počet 72 kusů na nové frontě;
  • zvon JM rekonstruovaný na AM 6) – délka hlavně 1000 mm, úsťová rychlost 800 m/s;
  • otočná a výsuvná věž TAM+50Mo – délka hlavně 1500 mm, úsťová rychlost 900 m/s, celkový počet 7 kusů;
  • otočná a výsuvná věž TM rekonstruovaná na AM – délka hlavně 1000 mm, úsťová rychlost 800 m/s, 14 kusů;
  • otočná a výsuvná věž T2AM 7) – délka hlavně 1500 mm, úsťová rychlost 900 m/s, celkově 7 věží, tj. 14 kusů zbraní;
  • střílna pod betonem – délka hlavně 1800 mm, úsťová rychlost 920 m/s. 

Počet členů obsluhy smíšené zbraně se pohyboval od pěti v případě kasematy nebo zvonu až po 18 mužů v případě věže pro dvě smíšené zbraně. Na zbrani byl umístěn 4 krát zvětšující zaměřovací dalekohled o zorném poli 10°8’. Kanon střílel průbojné projektily o váze 0,32 kg, jichž bylo pro zbraň uskladněno 600 (300 JV) ks, pro omezení dané délkou zkrácené hlavně byly uskladněny též speciální náboje s vyšší prachovou náplní. Celkem bylo vyrobeno 131 kusů všech délkových variant, objednáno jich však bylo 323. Počet skutečně osazených zbraní do objektů není přesně znám.

 Ráže
 25 mm
 Délka hlavně
 1000–1800 mm
 Kadence  15 ran za minutu
 Úsťová rychlost
 800–920 m/s dle délky hlavně
 Praktický dostřel
 500–800 m dle délky hlavně
 Maximální dostřel
 2000 m
 Průraznost (na vzdálenost 400 metrů)
 od 35 mm (zvon) do 40 mm (T2AM)


60mm minomet Brandt vzor 1931 – Le mortier de 60 mm modéle 1931 

Minomet byl vyvíjen od roku 1930 pro obranu bezprostředního okolí objektů strmou palbou minami o váze 1,1 kg. Určen byl pro osazení výhradně ve speciálních zvonech. Přesto se jeho vývoj nepodařilo úspěšně dokončit a těsně před válkou bylo rozhodnuto jej zcela nahradit 50mm minometem MAC. Protože ale byly stavební práce na objektech prováděny s předstihem, došlo již k osazení celkem 75 zvonů pro 60mm minomet 8). Před válkou byly střílnové otvory zaslepeny 6 cm silnými pancéřovými deskami a připravovalo se jejich vyzbrojení 50mm minomety MAC vzor 1935, k čemuž již ale nedošlo kvůli absenci vhodné lafetace.

Minomet Brandt byl speciálně konstruovanou pevnostní zbraní s nabíjením zezadu, jež měla být ve zvonu lafetována s možností plného odměru 360° a náměrem +55° až +90°. Zaměřování mělo probíhat pouze dle pokynů pozorovatelů v okolních zvonech, střelec ve zvonu by měl k dispozici pouze soustavu zrcátek pro kontrolu, zda se nenachází před ústím hlavně nějaká překážka. Doprava munice do zvonu měla být prováděna výtahem na munici s kapacitou 25 střel za minutu.

 Ráže  60 mm
 Kadence  15 ran za minutu
 Předpokládaný dostřel
 200 m (minimální), 1700 m (maximální)
 Cena  50 000 franků


50mm minomet MAC vzor 1935 – Le mortier de 50 mm modéle 1935 

V prvních plánech měl tvořit výzbroj 465 zvonů v provedení pouze pro minomet a dalších 85 zvonů s možností náhrady za lehký kulomet. Vyvíjen byl současně s modelem Brandt vzor 1931. Původně měl větší model pouze doplňovat, popřípadě nahradit, pokud by se instalace samostatných zvonů pro větší minomety ukázala nemožná nebo příliš nákladná, vzhledem k nedokončenému vývoji 60mm minometu jej však musel plně zastoupit. Pro prázdné střílny zvonů LG (zvon pro 60mm minomet) byla urychleně vyvíjena lafeta, do které by se mohl minomet MAC osadit, do počátku války se však zvony LG lafetací nedočkaly a byly zaslepeny pancéřovými deskami.

11 kg těžká zbraň se nabíjela zezadu, regulace dostřelu se při konstantním náměru prováděla jednak volbou hnací náplně, jednak regulací upouštěných plynů z hlavně. 50mm minomet se montoval do střílen ve:
  • zvonech GFM typu A – s konstantním náměrem 20° a dostřelem 695 m, zaměnitelný s lehkým kulometem bez jakékoliv úpravy, hlaveň musela značně vyčnívat ze střílny, proto byla velmi zranitelná;
  • věžích TM+50Mo – s konstantním náměrem 45°, celkem použit v sedmi exemplářích, zde mohl střílet i při plně zasunuté věži;
  • speciálních střílnách pod betonem – náměr 45°, dostřel až 1400 m, takto bylo osazeno celkem 14 hlavní, zvláště pro obranu příkopů tvrzí (např. Hochwald, Hackenberg, Pas du Roc, Roche la Croix).

Připravovala se instalace do pancéřových dveří a do krycích střílen pro lehké kulomety pod betonem. V druhém případě došlo v roce 1939 pouze ke zkouškám v objektech okolo Bitche a plánovalo se její využití pro celkem 494 střílen (u 429 střílen s náměrem pouze 14°, u zbylých 65 střílen s náměrem 20°).

Zbraň vystřelovala miny FA vzor 1935 o váze 0,95 kg s obsahem 0,095 kg výbušniny NX, její střepinový účinek pokrýval okruh 50 metrů. Byla též vyvíjena a zkoušena mina vzor 1938, od které se očekával vyšší dostřel. Dotace munice pro zbraň pod pancířem byla 1000 ran (500 JV), pod betonem měla dotaci 2000 (1500 JV) min. Celkem bylo ve firmě Bardet et Brandt vyrobeno okolo 1600 kusů minometů MAC, ale ne pro všechny zbraně byly k dispozici lafety. Skutečně připraveno v roce 1940 bylo 14 minometů ve speciálních střílnách pod betonem, 7 kusů ve věžích TM+50Mo a 1009 kusů ve zvonech GFM typu A. Pro zvony GFM typu B nebyla dodána žádná lafeta.

 Ráže  50 mm
 Délka hlavně
 450 mm
 Kadence  10–15 ran za minutu
 Dostřel  65 až 1400 m
 Cena  5000 franků


Vrhač ručních granátů, granátový skluz – La goulotte lance-grenades

Byl určen k obraně hluchých míst v těsné blízkosti objektu a k pokrytí diamantových příkopů pod střílnami pomocí vypouštění ručních granátů 9). Do objektů byl osazován od počátku roku 1932. Samotný skluz sestával z ocelové trubky zabetonované do týlové stěny pod úhlem 45°, uvnitř objektu byl na trubce umístěn otočný uzávěr, do kterého se vkládaly granát F1 vzor 1916 B, obranné granáty vz. 1915 nebo časované granáty D 37. V horní části uzávěru byla pružina, která granáty metala trubkou mimo objekt (v čs. opevnění granáty pouze klouzaly vlastní vahou).


Plamenomet – Lance flammes

Je zmíněn pouze na internetu, ostatní prameny se o něm nezmiňují. Byl pouze ve stádiu prototypu a zavedení se již nedočkal, o tom, zda tomu bylo z časových důvodů nebo kvůli nevyhovujícím parametrům se již odkaz nezmiňuje. Plánován byl pro vyzbrojení zvonů GFM typ A jako záměnná zbraň s lehkým kulometem vzor 1924/29. Plamenomet se umístil přímo do střílny, kdežto zásoba hnací náplně a hořlaviny byla umístěna na pojízdném vozíku a mohla se mezi stanovišti zvonů volně přemísťovat.



Ofenzivní zbraně

Všechny tři typy ofenzivních zbraní našly své uplatnění jak v pancéřových otočných výsuvných věžích (vždy jako dvojče), tak i ve střílnách pod betonem, a to v počtu jedné až tří hlavní. Zvláště v hornatém terénu na hranicích s Itálií docházelo k umístění více druhů ofenzivních zbraní do jediného objektu (např. blok 2 GO Sainte Agnes s výzbrojí dvou 135mm houfnic, dvou 75mm kanonů a dvou 81mm minometů pod betonem, čímž tvoří nejsilněji vyzbrojený objekt celé Maginotovy linie). Zaměřování děl mělo probíhat dle pokynů dělostřeleckých pozorovatelů v terénu i ve zvonech VDP a VP, popř. GFM a podle leteckého pozorování. Palba byla řízena z velitelských stanovišť v podzemí tvrzí, zbraně mohly výjimečně střílet přímou palbou za pomoci zaměřovacích dalekohledů na zbraních.

Tvrzová dotace munice pro každou ofenzivní zbraň byla rozdělena do tří až čtyř skladišť. Muniční sklady M1 10) se nacházely v podzemí poblíž vchodu pro munici a byla v nich uskladněna největší část munice. Byly zde umístěny všechny druhy munice, rozdělené podle zbraně do jednotlivých sálů. Zde byla i část munice pro PT kanony, kulomety a další zbraně. Následovaly sklady M2 pod každým dělostřeleckým objektem, zde už byla pouze munice pro daný objekt. Skladiště M3 se pak nacházelo přímo u zbraní v objektu a tvořilo pohotovostní dávku. Posledním místem skladování byly externí sklady v zápolí, často s tvrzemi spojené úzkorozchodnou železnicí, jejichž využití v boji bylo vzhledem k průběhu bojů o Maginotovu linii ale značně problematické. U alpských tvrzí centrální skladiště M1 úplně chybí a je nahrazeno dalším sálem přímo pod objekty. Dále uvádím pouze počty munice umístěné přímo ve tvrzi 11). Dotace munice měla být dle typů granátů rozdělena následovně: 25% šrapnelů, 70% výbušných projektilů různých vzorů, 3% průrazných a 2% kartáčů 12).

Zajímavé je řešení odvodu prázdných nábojnic z kasemat a věží. Vystřelené nábojnice byly vhazovány (nebo samy vypadávaly) do lapačů. Ve věžích následovala jejich cesta přímo do podzemí, v kasematách byly vloženy kobky na prázdné nábojnice odkud je skloněná válečková dráha transportovala k výtahové a schodišťové šachtě. Pro věže i kasematy bylo další řešení shodné. Souběžně s šachtou do podzemí vedla druhá šachta vybavená toboganem (typ „B“ pro nábojnice ráže 75 mm i 135 mm nebo typ „b“ pouze pro nábojnice 135 mm, oba s možností otáčení vpravo – označení D, nebo vlevo – G). Tobogan odvedl nábojnice až do plynotěsné odvětrávané místnosti na úrovni podzemních sálů. Odtud se nábojnice transportovaly zpět do skladů M1 a odesílaly k novému použití.



Děla ráže 75 mm

Hned úvodem bych odbočil více do historie a to ke slavnému 75mm kanonu M 1897, z něhož vychází i všechny zde dále zmiňované kanony ráže 75 mm. Jedná se o zbraň s hydropneumatickým brzdovratným zařízením a šroubovým závěrem (vůbec první kanon zavedený ve francouzské armádě s brzdovratným zařízením). První prototyp vznikl v roce 1894, ale kvůli řešení různých technických problémů, zvláště s brzdovratným zařízením, byla zbraň přijata do výzbroje po úpravách až v roce 1898. Na výrobě se podílely všechny hlavní francouzské zbrojovky: Puteaux, Bourges, Chatellerault a St. Etienne. Tato zbraň přinesla nový koncept dělostřelectva – rychlou střelbu bez nutnosti opětovného míření, které bylo nutné u předchozích děl bez brzdovratného zařízení. Takto se u polních děl dosahovalo vysoké kadence okolo 15 ran za minutu. Granáty měly podle typu hmotnost 5,9 až 7,2 kg, dostřel dosahoval zpočátku 6600 metrů, později během Velké války došlo ke zvýšení dostřelu až na 11 000 m. Zbraň o celkové hmotnosti 1140 kg byla přepravována hipotrakcí. Jeho fotografie z pařížské Invalidovny naleznete zde.

Potřebám opevnění zbraň vyhovovala díky malým rozměrům, přesnosti a vysoké kadenci 13), na druhou stranu byla nepostačující výkonnost projektilu daná velikostí ráže. Na Maginotově linii byl použit celkem v osmi pevnostních variantách (z toho dva typy se vyskytovaly pouze na hranicích s Itálií) a u jednodušších objektů budovaných těsně před válkou sekcí STG byl použit i v polních verzi na kolové lafetě. Důležitou vlastností byl dostřel, který určoval maximální intervaly mezi tvrzemi, aby se byly schopné navzájem krýt. V neposlední řadě bylo možno vést i palbu proti obrněné technice.

Celkem bylo použito 168 pevnostních děl ráže 75 mm.

Kanony v kasematách:


Osádku třídělové kasematy tvořilo celkem 29 mužů – velitel kasematy, osm mužů jako obsluha každého děla a čtyři muži zásobující kasematu municí. Pro každé jednotlivé dělo byl určen jeden poddůstojník jako velitel, miřič sedící vlevo od děla, pomocný mířič a střelec, oba stojící vpravo, dva podavači munice, nabíječ a jeden muž připravující munici.


Kasemata pro 75mm děla po boji, velikost objektu dokumentuje postava vojáka stojícího na hraně diamantového příkopu. Foto Sláva a pád Maginotovy linie a Verdunu.

75mm kanon vzor 1929 – Le canon obusier de 75 mm modéle 1929

V srpnu 1929 byly zkoušeny první prototypy pevnostních verzí od firem ACL (Ateliers et chantiers de la Loire) a Puteaux. Z nich vyšel lépe model firmy ACL na kterém byly během roku 1930 provedeny dílčí úpravy a v této podobě se dočkal zavedení jako vzor 1929. Jeho výhodou byl krátký zákluz při výstřelu, jen 45 cm. Byl montován výhradně do střílen pod betonem. Vzhledem k celkové délce zbraně (hlaveň byla takřka bez úpravy převzata z polního kanonu vzor 1897) vyčnívala hlaveň 150 cm ze střílny a zbraň původně z těchto důvodů ani neměla být zavedena do výzbroje. Zkoušky kanonu v první kompletně vybavené kasematě byly provedeny 27.–28. února 1934 v bloku 5 GO Hackenberg. Jejich výsledek byl žalostný: došlo k poruše výtahu, při vyšší kadenci se přehřála hlaveň i brzdovratné zařízení a teplem rozložený mazací olej připomínal slzný plyn. Když do toho ještě přestala fungovat vzduchotechnika, byl pobyt v kasematě značně riskantní. Vše se naštěstí obešlo pouze s jedním lehce raněným. V krátké době byly všechny tyto závady odstraněny a na základě poznatků též bylo změněno skladování střeliva v sálech M2 a obsluha byla posílena na celkem sedm nabíječů.

Zbraň byla vybavena excentrickým šroubovým závěrem, osazena byla ve střílně tvořené ocelovými I profily o výšce 1000 mm (!), které přecházely do střelecké místnosti a tvořily tak současně i strop kasematy. Minimální střílna pak byla v desce o síle 300 mm. Střílna pro boční palbu měla odměr 45°, náměr pak -7° až +40°30’. První vyrobené kusy byly odeslány 1. října 1931 na GO Cap-Martin. Instalováno bylo 14 hlavní na severovýchodě, 12 na jihovýchodě na hranicích s Itálií a čtyři na Korsice. Vybaveny byly zameřovači L 647. Na severovýchodě byly zbraně umístěny výhradně v kasematách pro boční palbu 14), na ostatních částech i v objektech pro čelní palby 15).

Dotace na severovýchodě činila 6400 a na jihovýchodě 2000 ran běžné polní munice. Další zásoba munice byla skladována mimo tvrz. Používaná munice byla následující (stejnou munici používalo i polní dělostřelectvo a pevnostní kanony vzorů 1929, 1932, 1932 R a 1933):
  • šrapnel vzor 1897 a vzor 1926 s dnovou výmetnou náplní se zapalovačem 24/31 vzor 1916 (300 g, zpoždění 31 s) nebo 24/31A vzor 1918 (220 g, nárazový) – hmotnost 7,24 kg, úsťová rychlost 535 (467) m/s, používal se pro střelbu do vzdálenosti 6000 metrů, obsahoval 261 ocelových kuliček po 12 gramech a 110 gramů černého prachu F2, rozlišen byl červenou barvou;
  • kartáč vzor 1913 a vzor 1930– hmotnost 7,25 kg, používán byl pro střelbu na vzdálenosti nižší než 300 metrů, tj. pro blízkou obranu objektu;
  • výbušný granát vzor 1900 se zapalovačem 24/31 RYG vzor 1918 – hmotnost 5,25 kg, munice byla dělená a dle požadovaného dostřelu se plnila pěti různými hnacími náplněmi, jež udělovaly granátu počáteční rychlost 175 až 370 (400) metrů za sekundu, všechny výbušné granáty měly zeleně zbarvenou hlavici a žluté tělo;
  • výbušný granát vzor 1915 FN nebo GN se zapalovačem 24/31 RYG vzor 1918 –průměrná  hmotnost 5,16 (5,225) kg bez zapalovače, munice byla dělená a dle požadovaného dostřelu se plnila pěti různými hnacími náplněmi, jež udělovaly granátu počáteční rychlost 175 až 370 (400) metrů za sekundu, výbušnou náplň tvořilo 0,780 kg tritolu a melinitu;
  • výbušný granát vzor 1917 ocelový se zapalovačem 24/31 RYG vzor 1918 – hmotnost 6,20 (5,970) kg, úsťová rychlost 577 (487) m/s, výbušnou náplň tvořilo 0,660 kg tritolu a melinitu;
  • výbušný granát FA vzor 1929 AL se zapalovačem 24/31 TCAL vzor 1926 – hmotnost 6,96 kg, úsťová rychlost 590 m/s;
  • průbojný granát vzor 1910 typ M – hmotnost 6,40 kg se zapalovačem, úsťová rychlost 570 (498) m/s, výbušnou náplň tvořilo 0,090 kg tritolu nebo melinitu, hlavice zůstala nanatřená, tělo bylo žluté.

 Granát
 Hmotnost
 Hmotnost výbušné náplně
 Úsťová rychlost
 Šrapnel vz. 1897 a vz. 1926  7,24 kg
 0,110 kg (černý prach F2)  535 (467) m/s
 Kartáč vz. 1913 a vz. 1930  7,25 kg
 neuvádí se
 neuvádí se
 Výbušný vz. 1900  5,25 kg
 ?  175 až 370 (400) m/s
 Výbušný vz. 1915 FN / GN
 5,16 (5,225) kg
 0,780 kg (tritol. melinit)  175 až 370 (400) m/s
 Výbušný vz. 1917 ocelový  6,20 (5,970) kg
 0,660 kg (tritol. melinit)  577 (487) m/s
 Výbušný FA vz. 1929 AL  6,96 kg
 ?  590 m/s
 Průbojný vz. 1910 typ M  6,40 kg
 0,090 kg (tritol. melinit)  570 (498) m/s

Nábojnice byly vyrobeny z mosazi a jejich hmotnost bez zápalky činila 1,185 kg.

75mm kanon-houfnice vzor 1931 – Le mortier de 75 mm modéle 1931

K vykrytí hlubokých údolí v Alpské části Maginotovy linie byla sestrojena speciální zbraň: kanon-houfnice (ve francouzské terminologii označována mortier modéle 1931 – minomet). Zkrácením hlavně se značně redukoval dostřel a to na pouhých 6000 metrů. Na druhou stranu zbraň získala více vlastností houfnice a tak již od vzdálenosti 1500 metrů dopadal projektil pod úhlem 22°. Přesto byla zbraň vybavena zaměřovacím dalekohledem i pro přímou střelbu, typem L 634.

Celkem v 16 kasematách bylo instalováno 30 hlavní. Osm kusů bylo osazeno ve speciálních pancéřových deskách, tvořících tzv. pancéřové kasematy pro čelní palbu, síla jejich stěny byla 20 cm. Zbylých 22 kusů bylo určeno k flakování ze střílen pod betonem s odměrem 45° a náměrem -3° až +35°. Dotace byla 2000 kusů munice  v typech:
  • trhavý granát - hmotnost 5,25 kg vzor 1900;
  • kartáč vzor 1913 - hmotnost 7,25 kg;
  • šrapnel vzor 1915 a vzor 1926 - hmotnost 7,24 kg.
Granáty byly laborovány se speciální krátkou nábojnicí, proto nemohlo být používáno ostatní munice pro 75mm kanony.

75mm kanon vzor 1932 – Le obusier de 75 mm modéle 1932

Oproti kanonu vzor 1929 došlo k podstatné rekonstrukci, hlaveň byla zkrácena o 30 cm a celý kanon byl výrazně více posunut do střelecké místnosti. Hlaveň tak vyčnívala ze střílny jen 45 cm a dodatečně bylo její ústí kryto dvojicí pancéřových okenic 16). Kvůli váhovému vyosení celé hlavně výrazně do střelecké místnosti musely být přidány nad zbraň dva vyvažovače. Současně bylo potřeba zvýšit úroveň střílny o 40 cm, tím pádem bylo nutno přidat plošinu pro obsluhu, která se pohybovala současně se zbraní (vertikálně i horizontálně). Lapač nábojnic přesto musel být přestavován ručně. To vše mělo za následek výraznou rekonstrukci celé kasematy.

První kusy byly vyrobeny v březnu 1933 pro tvrze Métrich a Fermont. Bylo u nich použito stejných závěrů jako u vzoru 1929 (šroubový závěr Nordenfeld). U následujících kanonů došlo k další rekonstrukci a zbraně dostaly poloautomatické horizontální klínové závěry vzor 1933 a byla změněna kolébka 17). Poslední kanony byly odeslány v květnu 1934 na GO Restefond. Celkem bylo instalováno 23 kusů, z toho jen dva na jihovýchodě. Střílna měla odměr i náměr shodný s kanony vzor 1929. K zaměřování sloužil teleskopický zaměřovač L 656. Obsluha sestávala z osmi mužů. Dotaci tvořilo 6400 ran pro severovýchodní tvrze, pro jihovýchodní jen 2000 ran.

75mm kanon vzor 1932 R – Le canon obusier de 75 mm modéle 1932 R

Vycházel ze starého věžového kanonu vzor 1905 s excentrickým šroubovým závěrem Nordenfeld, měl však kasematovou lafetu. Jeho otočný bod byl přímo u ústí hlavně (otočný bod zbraně tvořila těsnící koule, jež tak plnila funkci čepu) a zbraň tak byla celá skryta v kasematě. V prvotních plánech se s ním počítalo pro vyzbrojení objektů na obranu příkopů, tzv. kufrů 18). Myšlenka na obranu tvrzí pomocí příkopů byla opuštěna na konci června 1931 a tak bylo nakonec využito pouze pět kusů na vyzbrojení již postavených kufrů na tvrzích Hochwald (po dvou hlavních v B 3 a B 16) a Hackenberg (jedna zbraň v B 25). V těchto objektech fungovala při absenci speciální PT výzbroje spíše jako protitanková zbraň. Používalo se pouze granátů trhavých vzor 1915 se střední hnací náplní (úsťová rychlost 353 m/s), průbojných vzor 1910 typ M a kartáčů vzor 1913 v celkovém počtu 1500 ran na hlaveň.

Další čtyři kusy byly využity na tvrzi Billig (B 4, B 5) pro krytí kopcovité krajiny na obou křídlech tvrze. Palby směřovaly k sousedním tvrzím Hackenberg a Métrich. Odměr byl standardní: 45°, ale náměr byl poměrně rozsáhlý: -17° až +34°. Na zbrani byl umístěn zaměřovač L 655, zda se tento typ používal i v kufrech bohužel nevím. Jeho umístění bylo ještě plánováno na tvrzích Soetrich, Mont-de-Welches a Schoenenbourg, ale původně plánované kasematy byly v konečném projektu nahrazeny otočnými věžemi. Na severovýchodní části Maginotovy linie takto nahrazoval kanon-houfnici vzor 1931, která zde nepostačovala svým dostřelem. Dotace činila 4000 ran běžné polní munice.

75mm kanon vzor 1933 – Le canon obusier de 75 mm modéle 1933

Jeho určením byly pouze čelní palby na alpské části Maginotovy linie. Montován byl do zvláštní pancéřové kasematy o tloušťce stěny 20 cm, stejně jako tomu bylo v několika případech 75mm kanonu-houfnice vz. 31. Střílna v pancéřové kasematě měla odměr 45° a náměr -9° až +40°. Jedná se prakticky o kanon vzor 1929 zkrácený o 30 cm, dostřel i přes toto zkrácení zůstal téměř nezměněn (viz tabulka), závěr byl změněn na poloautomatický klínový, zaměřovač byl typu L 650. Vyrobeno bylo pouze osm kusů, každý disponoval dotací 2000 ran.

 Vzor  1929  1932  1933  1932 R  1931
 Dostřel  12 100 m  11 900 m  11 900 m  9200 m  6000 m
 Kadence norm. / max.  12 / 30   12 / 30   12 / 30   12 / 30   12 / ?
 Délka hlavně  2721 mm  2421 mm  2421 mm  1555 mm  1371 mm
 Cena (ve francích)
 220 000
 370 690   ?  342 500   116 165 

Kanony ve věžích:


Obsluhu věží pro kanony vzor 1932R a 1933 tvořilo celkem 25 mužů. Přímo ve věži měli své místo dva nabíječi a dva střelci. V mezipatře měli své stanoviště velitel, dělostřelecký poddůstojník, mířič a pomocný mířič (v případě přímé palby věže vzor 1933 měl své místo v horním patře mezi oběma děly), dva muži připravující munici, pět podavačů, dva nakladači munice do výtahů a pět mužů dopravujících munici ze skladů M3. Zbývající tři muži (zbrojíř a obsluha elektrických motorů pro pohon věže) byli ve spodním patře.

Otočná výsuvná věž v bojové pozici. Oblast střílen je retušována a nelze s jistotou určit typ věže, přesto je pravděpodobné, vzhledem k průměru věže, že se jedná o věž pro kanony vzor 1932 R. Záběr je pořízen již po pádu tvrze. Foto Sláva a pád Maginotovy linie a Verdunu.

75mm kanon vzor 1932 R – Le canon obusier de 75 mm modéle 1932 R

Byl využit pouze na severovýchodě Maginotovy linie a provedením byl shodný s kasematovou zbraní. Celkem 12 kusů věží vyrobila ocelárna Châtillon-Commentry et Neuves Maisons v Montluconu a zbrojovka ACL v St. Denis. Náměr zbraně ve věži byl -5° až +35°. Dotaci tvořilo 4000 ran a její složení bylo stejné jako v případě kasematových kanonů na tvrzi Billig. Používal i stejný typ zaměřovacího dalekohledu.

Interiér objektu s otočnou výsuvnou věží pro dva 75mm kanony vzor 1932 R na GO Schoenenbourg. Foto Sláva a pád Maginotovy linie a Verdunu.

75mm kanon vzor 1933 – Le canon obusier de 75 mm modéle 1933

Stejně jako u kasematového provedení, vycházela zbraň přímo z kanonu vzor 1929, pouze byla zkrácena hlaveň o 30 cm, dostřel se přesto snížil o pouhých 200 metrů. Původně si kanon zachoval i stejný šroubový závěr Nordenfeld jako kanon vzor 1929. Tento závěr si nakonec ponechalo pouze 10 zbraní osazených v Alpách, dalších 32 kusů na severovýchodě dostalo nový poloautomatický klínový závěr vzor 1933. Srovnávací zkoušky obou typů závěrů proběhly v červnu 1937 na tvrzi Mont-Angel (šroubový závěr) a v říjnu 1937 na tvrzi Simserhof (klínový závěr). Klínový závěr byl hodnocen jako velmi jednoduchý na obsluhu, ale starý šroubový závěr byl i přes pomalejší rychlost palby hodnocen jako spolehlivější. Zaměřování věžových zbraní pro přímou palbu bylo prováděno ze stanoviště v čele věže mezi oběma hlavněmi pomocí dalekohledu, pro nepřímou palbu ze spodního patra věže. Náměr se pohyboval v rozsahu -2° do +40°. Celkem bylo využito 42 hlavní v 16 věžích na severovýchodě a v pěti věžích v Alpách 19).
Dotace byla 6400 ran pro severovýchodní část a 2000 ran pro jihovýchodní část.

75mm kanon vzor 1905 – Le canon obusier de 75 mm modéle 1905

Původní zbraň vyvinutá pro pevnostní účely ještě před první světovou válkou 7). Místem jejího použití za 1. světové války byla například i slavná tvrz Vaux pevnosti Verdun. Dvojice kanonů byla na Maginotově linii použita pouze v jediné věži (číslo 73, vyrobena v r. 1913) osazené v bloku 5 na tvrzi Chesnois. Zvýšením možného náměru z +12°45’ na +30° se dosáhlo vyššího dostřelu. Dotace pro tento jediný pár zbraní byl 4000 ran na hlaveň.

 Vzor  1905 R  1932 R 1933
 Dostřel  8200 m  9200 m  11 900 m
 Kadence norm. /  max.  10 ran za minutu  13 / 30 ran za minutu  13 / 30 ran za minutu
 Délka hlavně  1555 mm  1555 mm  2421 mm
 Cena (v r. 1929)  ?  118 255 franků
 203 550 franků


135mm houfnice vzor 1932 kasematová + věžová – Le lance-bombes de 135 mm modéle 1932

Tato zbraň vznikla z těžké polní houfnice vyvinuté v letech 1924 – 1925 pro ničení odolných postavení (ta vývojově navazovala na německý minomet ráže 170 mm z první světové války), na které nestačily tehdejší polní minomety Stockes-Brandt. První kusy nové zbraně byly dodány na tvrz Anzeling (Bloc 5) firmou ACL v St. Denis koncem roku 1932. Určena byla po párech do otočných výsuvných věží a jednotlivě do kasemat, vždy ve spojení s další zbraní – věží pro stejné zbraně, kanony 75 mm nebo dvojčetem Reibel 20). Zbraň měla sloužit k likvidaci nepřítele v úkrytech a odolných postaveních nebo v místech, která nemohly zasáhnout 75mm granáty kvůli své ploché dráze letu. Hlaveň byla velice krátká, jen 1145 mm, a celá zbraň tak vážila pouze 288 kg. Vybavena byla horizontálním klínovým závěrem. Obsluhu ve střelecké místnosti tvořilo osm mužů (velitel, mířič, střelec, nabíječ, 2 podavači, jeden muž připravující munici a jeden muž donášející munici do kasematy) a veškeré úkony byly prováděny ručně. U věžových děl už byla obsluha zjednodušena využitím zpětného rázu k otevření závěrů, vyhození prázdných nábojnic, natažení úderníků a sklopení do nabíjecí polohy +10°. K chlazení bylo určeno 250 litrů vody na den a hlaveň. Věžové zbraně měly náměr +9° až +45°. Střílna pod betonem měla odměr 45° a náměr 0° až +40°30’. Byla tvořena ocelovými I profily s vloženou pancéřovou deskou tloušťky 100 mm, v níž se pohybovala těsnící koule při ústí hlavně.

Houfnice ale po celou dobu vykazovala některé podstatné nedostatky – projektil za letu nebyl stabilní a při střelbě na maximální vzdálenost docházelo ke zpětným zášlehům plamene a tím i k poškození střílen, proto bylo v květnu 1934 od jeho další výroby upuštěno a měl být později nahrazen nově vyvinutou zbraní ráže 105 nebo 155 mm. Ke konkrétním projektům se ale nepřikročilo, zejména kvůli finančním škrtům v rozpočtech.

Střelivo bylo dělené a laborovalo se až přímo u zbraní v bojových objektech, nábojnice byla vzhledem k velikosti granátu velice krátká. Dotace činila 2000 ran pro zbraně na severovýchodě a 1000 pro zbraně osazené na jihovýchodě a sestávala pouze ze dvou typů granátů, které se odlišovaly hmotností a tím pádem rozdílným dostřelem:

  • granát vzor 1930 (granát A) s náplní vzor 1918 RYG – počáteční rychlost se určovala přidáváním osmi různých prachových náplní a činila 100 – 315 m/s, hmotnost 19 kg, váha výbušné náplně 5,495 kg, 75% z uskladněné munice;
  • granát vzor 1931 (granát AO) s náplní 1921 RYG a falešnou hlavicí – používán pouze pro maximální dostřel s jedinou hnací náplní, hmotnost 17 kg, váha výbušné náplně 4,575 kg.

Prázdné nábojnice se měly opětovně plnit prachem přímo ve tvrzi. Palba nemohla být vedena přímo, zbrani chyběl zaměřovací dalekohled a prvky pro střelbu se udílely nepřímo. Střelba též mohla být vedena za konstantního náměru pomocí přesně určených prachových náplní. Zbraně ve věži ani přímou palbu vést nemohly, jelikož byly na objektu umístěny v mírné trychtýřové prohlubni a i při vysunutí věže o 540 mm do bojové pozice nevyčníval vrchlík nad stropnici. Obsluha věže sestávala z 21 mužů - střelce a nabíječe ve věži, v mezipatře měli své stanoviště velitel, dělostřelecký poddůstojník, mířič a pomocný mířič, 6 mužů pro přípravu munice (časování granátů, plnění nábojnic), 2 podavači a 2 nakladači munice do výtahů a 2 muži dopravující munici ze skladů M3. Zbývající tři muži (zbrojíř a obsluha elektrických motorů pro pohon věže) byli ve spodním patře.

K boji bylo připraveno devět hlavní ve střílnách pod betonem (dvě zbraně na JV) a 34 po dvojicích ve věžích (z toho jedna věž na jihovýchodě na GO Monte Grosso).

 Ráže  135 mm
 Dostřel  5600 m
 Délka hlavně  1145 mm
 Kadence  6 ran za minutu
 Úsťová rychlost
 100-322 m/s dle použité hnací náplně
 Minimální dostřel (pouze zbraň ve věži)  320 m (náplň 0)
 Maximální dostřel
 5600 m
 Cena kasemata / věž
 194 365 / 215 730 franků


81mm minomet vzor 1932 kasematový + věžový – Le mortier de 81 mm modéle 1932

Vyvinut byl z polního minometu Stockes-Brandt vzor 1927/31, od něj se však značně odlišuje kvůli specifickým podmínkám opevnění. Upraven byl pro nabíjení zezadu a kvůli konstantnímu náměru +45° byla nutno zbraň uzpůsobit k upouštění plynů při výstřelu. Původně byl plánován do každého samostatného objektu, vzhledem k ceně, hmotnosti (2000 kg) a rozměrům bylo od této myšlenky upuštěno a minomet se stal zbraní čistě dělostřeleckou. Jeho obsluhu tak tvořili, na rozdíl od polních verzí, které obsluhovala pěchota, výhradně dělostřelci. Používán byl jak pod pancířem, tak i pod betonem, a to výhradně jako dvojče. Na chlazení se počítalo s 50 litry vody na hlaveň a den.

Věž byla, stejně jako věž 135mm houfnic, umístěna v mírné trychtýřové prohlubni, takže i při vysunuté věži nevyčníval vrchlík nad stropnici. Zásobování věže municí se dělo pomocí výtahu, připravené miny se ukládaly do prstence pod věží, odkud je mechanismus pomocí jednoduchého zvedáku a výtahu podával přímo před závěry zbraní. Tento systém ale nebyl příliš povedený a během bojů došlo k několika nehodám. Zaměřování věže probíhalo ze spodního patra dle pokynů dělostřeleckých pozorovatelů. Obsluhu věže tvořilo 20 mužů, z toho přímo ve věži byli pouze dva střelci. Velitel věže, dělostřelecký poddůstojník, směrový mířič, dva pomocní mířiči pro regulaci dostřelu, nakladač munice do zásobníku a pět mužů donášejících munici byli v mezipatře a tři muži se nacházeli ve spodním patře.

Střelecké místnosti zbraní pod betonem bývaly umístěny ve spodním patře kvůli vyšší ochraně velkých střílnových otvorů před palbou nepřítele 21). Dvě zbraně v kasematě obsluhovalo 18 mužů - velitel, 2 poddůstojníci, 12 dělostřelců a 3 muži donášející munici z M3. Pokud byl sklad M3 umístěn pod střeleckou místností, rozšířil se počet obsluhy o další 4 podavače munice.

Dotace munice byla 3200 (některé prameny uvádějí až 4000, pravděpodobně je v to počítána i dávka 800 kusů uložená mimo tvrze) ran pro zbraně na severovýchodě a 2000 na jihovýchodě. Typy používaných min byly následující:

  • FA vzor 1932 se šesti křidélky a náplní 24/31 RYG – hmotnost miny 3,3 kg, hmotnost výbušniny od 0,35 do 0,40 kg, délka včetně zapalovače 340,5 mm, dostřel těchto min byl pouze 2400 metrů a výbuch byl nebezpečný pouze v okruhu 10 m (jedná se o stejnou minu, kterou používal i polní minomet Stockes-Brandt vzor 1927/31);
  • FA vzor 1936 RF se šesti křidélky, délka se zapalovačem 340,5 mm, váha 3,6 kg, dostřel až 3600 metrů, byl vyvinut z požadavku na výkonnější střelivo.

Regulování dostřelu se provádělo regulací upouštěných hnacích plynů z hlavně při výstřelu a též volbou různých hnacích náplní, ty se umísťovaly buď mezi křidélka nebo v podobě kruhových náplní nad křidélka. Hnací náplně pro minu vzor 1936:

  • č. 1 – základní, pro střelbu na vzdálenost 100–468 m, sestávala pouze z jediné náplně;
  • č. 2 – zvýšená, pro vzdálenost 230–1500 m, k základní náplni se přikládaly další tři přídavné náplně;
  • č. 3 – maximální, pro vzdálenost 750–3600 m, přikládalo se celkem šest přídavných náplní.

Je zmiňována i možnost použití speciální náplně umožňující dostřel až 5200 m, ale pro tuto informaci chybí archívní podklady.

81mm minomet vzor 1932 je s počtem 128 hlavní nejpočetnější ofenzivní zbraní Maginotovy linie. Celkem bylo vyrobeno 86 kasematových zbraní (z toho 68 na jihovýchodě) a 23 kompletních věží, ale z nich se poslední dvě (čísel 322 a 323) svého místa určení nedočkaly a využity byly až po válce náhradou za zničené věže. Jednou z neosazených věží byla jediná minometná věž určená pro jihovýchodní frontu (objekt B3 PO Plan Caval), po válce byla osazena na GO Four á Chaux.

 Ráže  81 mm 
 Dostřel
 100 až 3600 m
 Délka hlavně  1575 mm
 Kadence normální / maximální
 12–13 / 15–16 ran za minutu
 Cena kasemata / věž
 100 000 / 176 480 franků


Poznámky:

[1] CORF – Commission d´organisation des régions fortifiées (Komise pro organizaci pevnostních oblastí). Ustavena byla 30.9.1927, na severovýchodě fungovala do 31.12.1935, na jihovýchodě až do počátku války, jelikož zde se dokončování tvrzí výrazně protáhlo. Jejím prvním předsedou byl jmenován generální inspektor ženijního vojska generál Fillonneau. Ten ale koncem roku 1928 odešel do výslužby a na počátku roku 1929 jej nahradil generál Belhauge. Právě on značně ovlivnil podobu budoucí Maginotovy linie, když ihned po nástupu zrevidoval celý program. Zásadním činem byla změna původní koncepce tvrzí fortové podoby na koncepci rozčleněných objektů.
Úkolem CORF bylo zajišťování konkrétní realizace koncepce opevňování schválenou CDF. Na starosti tedy měla konkrétní technické řešení, rozmístění objektů v terénu, jejich úkoly a výzbroj.

[2] Termíny stará a nová fronta rozlišují dobu stavby objektů a jejich technické provedení. Objekty staré fronty byly stavěny od započetí prací v r. 1929 do roku 1934, kdy byla započata výstavba nové fronty. Nová fronta se od staré lišila mírně odlišnou konstrukcí celého objektu, použitím odlišných zvonů GFM, zde typu B, nových zvonů AM, absencí diamantových příkopů i v týlové části kasematy a umístěním světlometů do betonových „přístavků“ u týlových stěn (na staré frontě byly světlomety umístěny v pancéřových schránkách na vysokém podstavci v týlové části diamantového příkopu). Rovněž došlo k nahrazení rovné vstupní chodbičky zalomenou, krytou nejprve mříží a teprve až za zalomením prvními pancéřovými dveřmi.

[3] Termín kasemata značí ve francouzské typologii samostatný objekt i střeleckou místnost (např. casemate du Christ, SF Montmédy), u nás je tento pojem chápán pouze jako střelecká místnost zbraní pod betonem. Naproti tomu výraz bloc značí tvrzový objekt (např. bloc 9, GO Anzeling). Pod pojmem blockhaus se skrývá samostatný objekt podobný kasematě, ale jednoduššího provedení. S blockhausy se můžeme setkat zvláště v masivu Vogéz.

[4] Použité střílny pod betonem pro dvojče těžkých kulometů MAC vzor 1931 (JM), 13,2mm kulomet Hotchkiss vzor 1930, smíšenou zbraň (AM) a PT kanon (AC 47, AC 37):

 Střílna  Použitá výzbroj   Náměr
 Odměr
 vzor 1929 č. 1  JM, AC 37
 +7° až + 11°  34°
 vzor 1929 č. 1A  JM, 13,2mm kulomet, AC 37
 +7° až + 11°  34°
 vzor 1929 č. 2
 JM, AC 37   -19° až +15°  45°
 vzor 1929 č. 2A  JM, 13,2mm kulomet, AC 37   -19° až +15°  45°
 vzor 1929 č. 3  JM, AC 37   -30° až +15°  45°
 vzor 1929 č. 3A  JM, 13,2mm kulomet, AC 37   -30° až +15°  45°
 vzor 1929 č. 4  JM, AC 47
 -15° až +10° (AC 47)
 45°
  typ 4A pro starou a 4B pro novou frontu
 -19° až +15° (JM)
 
 vzor 1934 č. 11  AM, nerealizována
 -10° až +15°  45°
 vzor 1934 č. 12  AM  -19° až +15°  45°
 vzor 1934 č. 13  AM, nerealizována  -30° až +15°  45°

[5] V hlášení poručíka Metzingera ze 70. pluku pevnostní pěchoty (70e RIF) se objevila vážná kritika zbraně kvůli jejímu slabému upevnění ve střílně a nestabilitě při střelbě.

[6] Po zkouškách 25mm kanonu byla vysoce hodnocena jeho přesnost a razance, proto se uvažovalo o jeho zabudování do zvonů a věží i na staré frontě. Takto upraveno mělo být 146 zvonů (cloche JM) a všechn 61 věží (TM) vždy původně určené pro dvojče Reibel. Úprava zvonu spočívala v zaslepení pozorovacích průzorů po stranách střílny, zvětšení jediné střílny pro instalaci rozměrnějšího trojčete a vyvrtání otvoru pro periskop v zadní části zvonu. PT kanon zde byl pouze 1 metr dlouhý. U otočných výsuvných věží došlo k rozšíření a vyřezání nových otvorů v plášti, kanon zde byl dlouhý opět pouze 1 m. Bohužel práce na těchto úpravách postupovaly velmi pomalu a tak bylo do května 1940 rekonstruováno na použití smíšené zbraně PT kanonu a dvou kulometů pouze 14 věží (např. na PO Kerfent) a asi 10 zvonů. Stejně tak měly být upraveny střílny pod betonem, zde došlo ale pouze ke zkušební výměně u jediného objektu tvrze Welschoff, jelikož výměna vyžadovala vybourání staré střílny a osazení nové, rozměrnejší.

[7] Jde o věže původně určené do linie fortů Séré de Rivières (např. Verdun, Toul, Epinal, Belfort). Ze 73 vyrobených kusů se do počátku první světové války podařilo osadit 55 věží a jedna věž byla pro pokusné účely osazena na polygonu Otchakoff. Zbylých 17 zůstalo proto po dvacet let ve skladech, dokud v rámci výstavby tzv. nové fronty (prodloužení Maginotovy linie podél lucemburských a belgických hranic) nebylo rozhodnuto je použít. Pro toto rozhodnutí hovořily zvláště ekonomické důvody. U dvanácti věží byla ofenzivní výzbroj nahrazena párem smíšených zbraní (T2AM), odmontován byl dokonce i motor pro otáčení věže (11 věží pocházelo ze skladů, jedna byla vzata z polygonu Otchakoff). Pouze jediná věž si svou původní výzbroj ponechala a byla osazena na objektu B5 velké tvrze Chesnois v SF Montmédy. Jak využít zbývajících pět věží se teprve zkoumalo. Průběh bojů v roce 1940 nakonec ukázal, že přezbrojení nebylo nejvhodnější. T2AM sice disponovala na krátkou vzdálenost úctyhodnou palebnou silou dvou PT kanonů a čtyř kulometů, ale malým tvrzím poté scházela ofenzivní výzbroj na vedení uzávěrových a protibaterijních paleb, což se mnohým z nich stalo osudným (viz například neblahý osud PO La Ferté).

[8] Zvony byly zapuštěny až na úroveň stropnice objektu kvůli vyššímu krytí, mimo betonovou zálivku vystupoval jen vrchlík s otvorem pro ústí hlavně.

[9] V původním provedení měla být obrana vnitřku diamantových příkopů řešena skloněnou střílnou FM orientovanou na dno příkopu (toto řešení lze nalézt například na staré frontě v SF Thionville, SF Crusnes nebo Cottenomském lese). Takové řešení ale bylo shledáno za příliš nákladné.

[10] Skladiště M1 mělo mít pouze 12 velkých tvrzí.  Počet skladovacích sálů se pohybuje od dvou na tvrzi Galgenberg až po devět na tvrzi Hackenberg. U tvrzí Fermont, Latiermont, Bréhain, Soetrich a Galgenberg nebyly sklady M1 dokončeny v původně plánovaném rozsahu a neobsahují ani kompletní objízdnou galerii. U většiny tvrzí, kde skladiště M1 úplně chybělo, bylo nahrazeno přidáním dalšího skladovacího sálu v podzemí přímo pod daným bojovým objektem.

[11] Tabulka rozdělení munice ve skladištích uvnitř i mimo tvrz na příkladu GO Hackenberg:

 Zbraň    Počet munice
M1 M2 M3 Externí sklad
 75mm kanon vzor 1929 a 1933   3000
 2800
 600
 1600
 75mm kanon vzor 1932R (kufr)
 700  650  150  0
 135mm houfnice vzor 1932
 900  800  300  500
 81mm minomet vzor 1932
 1500  1400  300  800
 37mm kanon vzor 1934
 225  225  150  0
 50mm minomet vzor 1935
 500  300  200  0

[12] Tabulka rozdělení munice dle typů granátů plánované pro československé tvrze:

 Typ munice
 Nárazové
 Časované
 Šrapnely
 Pancéřové
 Kartáče  Celkem
 Kasemata – 3 houfnice   9000  900  1863  243  –  12006
 Věž – 2 houfnice
 8337  900  1863  540  360  12000

[13] Maximální plánovaná kadence byla 30 ran za minutu, v praxi ale při maximální kadenci docházelo k nadměrnému opotřebení hlavní a únavě obsluhy. Proto byla normální kadence snížena na 12 ran za minutu a zrychlená kadence při přehradné palbě na 24 ran za minutu. Při zkouškách kanonu vzor 1929 bylo dosaženo kadence 25 ran za minutu při tříminutové palbě, při palbě po deseti nábojích byla teoretická kadence až 36 ran za minutu.

[14] Původně plánovaný náměr děl +40°30’ byl v několika případech omezen zvětšením krakorce nad střílnami na +30° z důvodu možného ohrožení palbou nepřítele z předpolí opevněné linie. Tím pádem se dostřel snížil o více než 1000 metrů. Toto řešení bylo použito u bloku 5 GO Rochonvillers, B 8 GO Hackenberg (oba s 3 kanony vzor 1929), B 4 GO Fermont a B 6 GO Latiermont (oba s kanony vzor 1932). Silně exponované objekty byly též vytáčeny tak, že přední okraj palebného vějíře zasahoval pouze na linii mezilehlých kasemat. Takové řešení ale značně snižovalo možnosti vedení efektivních paleb proti nepříteli, není proto divu, že CORF u pozdějších tvrzí nahrazovalo dělostřelecké kasematy operativnějšími pancéřovými věžemi. Deprese dosahovala hodnoty -8°.

[15] Zde byla velká část střílen řešena individuálně dle terénních podmínek, u čelních střílen docházelo nejen k omezení náměru, ale i odměru střílny.

[16] Podobné řešení bylo plánováno i u československých tvrzí, okenice by však byla použita pouze jedna. Byly vyrobeny i osazeny střílny s bočním výřezem pro okenici, bylo však rozhodnuto okenice neinstalovat a zadala se výroba střílen již bez výřezu. Těchto střílen se do ukončení výstavby v září 1938 dočkal pouze srub N-D-S 75 „Zelený“ na tvrzi Dobrošov.

[17] Závěry Nordenfeld mělo šest hlavní na tvrzích Fermont a Métrich (na obou tvrzích po třech), novější klínové závěry mělo 17 kusů na tvrzích Latiermont (6), Kobenbusch (3), Simserhof (6) a na jihovýchodě ve tvrzi Restefond (2).

[18] V době prvních plánování budoucí podoby opevněné linie byla řešena obrana tvrzí pomocí hlubokých vyzděných fortových příkopů. Jejich obrana měla být zajištěna palbou z vnějších kaponiér. Tato myšlenka byla opuštěna z důvodu vysoké nákladnosti, nutnosti vyššího počtu objektů a značně demaskujícím prvkům příkopu. Fortový příkop byl realizován pouze na dvou tvrzích, na nichž započaly práce jako první z celé Maginotovy linie – Hackenbergu (krátký úsek příkopu od bloku B 25 a eskarpová stěna mezi oběma křídly tvrze) a Hochwaldu (B 3 a B 16 s přilehlými příkopy a dlouhý lomený příkop se samostatnými objekty na jeho obranu mezi oběma křídly tvrze). Tyto tři objekty tak tvořily poslední a nejdokonalejší stupeň vývoje objektů na obranu příkopu, francouzská terminologie je nazývá coffre – kufr.

[19] Na hranicích s Itálií bylo osazeno pouze šest otočných výsuvných věží (5 pro kanony vzor 1933, jedna pro houfnice vzor 1931), ostatních 146 kusů všech věží bylo na severovýchodních hranicích.

[20] V případě B 2 GO Sainte Agnes se jednalo o výjimku, jelikož objekt měl mimo dalších zbraní houfnice dvě.

[21] Výjimku na severovýchodě tvoří PO Coume-Annexe Sud a jeho objekt B3, kde byl minomet umístěn ve stejném patře jako střelecká místnost pro JM a AC47/JM. Na hranicích s Itálií bylo výjimek více – ve střeleckých místnostech kanonů nebo ve speciálních objektech pro čelní palby.


Zkratky a pojmy:
  • AC – antichar (protitankový)
  • AM – arme mixte (smíšená zbraň, sestává z 25mm PT kanonu a dvou těžkých kulometů)
  • AM+50Mo – arme mixte et mortier de 50 mm (smíšená zbraň doplněná 50mm minometem)
  • B – bloc (tvrzový objekt, srub)
  • Canon obusier – v češtině kanónová houfnice
  • CDF – Commision de défense de frontiéres (Komise na obranu hranic, nadřízený orgán CORF)
  • CDT – Commision de défense de territoire (Komise na obranu země, nadřízený orgán CDF)
  • CEZF – Commision d´étude des zones fortifiées (Komise pro studii opevněných oblastí)
  • CORF – Commision d´organisation des régions fortifiées (Komise pro organizaci pevnostních oblastí, zajišťovala konkrétní realizaci schválené koncepce opevňování)
  • CSG – Conseil supérieur de la guerre (Nejvyšší rada války)
  • EH – entrée des hommes (vchod pro osádku)
  • EM – entrée des munitions (vjezd pro munici)
  • FM – fusil mitrailleur (kulomet)
  • GFM – guetteur et fusil mitrailleur (zvon pro pozorování a pro lehký kulomet na blízkou obranu)
  • GO – gros ouvrage (velká – dělostřelecká tvrz)
  • JM – jumelage de mitrailleuses (dvojče kulometů)
  • LB – lance bombes (vrhač bomb, moždíř, termín pro 135mm houfnici)
  • LG – lance grenades (vrhač granátů, zde minomet)
  • MAC – Manufacture d´armes de Chatellerault (jeden ze zbrojních podniků)
  • MOM – Main d´oeuvre militaire (Vojenské pracovní síly)
  • Obusier – v češtině houfnice
  • PO – petit ouvrage (malá – pěchotní tvrz)
  • RF – région fortifiée (opevněná oblast, vyšší velitelské celky opevněné linie s tvrzemi, existovala RF Metz a RF Lauter)
  • RIF – régiment d´infanterie de forteresse (pluk pevnostní pěchoty)
  • SD – sector defénsif (obranný sektor, měl nižší bojovou hodnotu než SF a neobsazovaly jej pevnostní jednotky)
  • SF – sector fortifié (opevněný sektor)
  • STG – Section technique du génie (Ženijní technická sekce)
  • T – tourelle (věž, otočná výsuvná věž)
  • TAM+50Mo – tourelle pour arme mixte et mortier de 50 mm (věž pro smíšenou zbraň a 50mm minomet)
  • TM – tourelle de mitrailleuse (kulometná věž)
  • T2AM – tourelle pour deux armes mixtes (věž pro dvě smíšené zbraně)
  • VDP – vision directe et periscopique (pozorovací zvon pro přímé a periskopické pozorování)
  • VP – vision periscopique (pancéřový pozorovací zvon pro periskopické pozorování)

Použitá literatura:
  • KUPKA, Vladimír: Průvodce po Maginotově linii, FORTprint, Dvůr Králové nad Labem 1997
  • KUPKA, Vladimír: Zbraně Maginotovy linie, in Střelecký magazín 1. – 7. díl, ročník 2003
  • MARY, Jean-Yves – HOHNADEL, Alain: Hommes et ouvrages de le Ligne Maginot, Tome un (díl první), Historie et Collections, 2000
  • MARY, Jean-Yves – HOHNADEL, Alain: Hommes et ouvrages de le Ligne Maginot, Tome deux (díl druhý), Historie et Collections, 2001
  • MARY, Jean-Yves – HOHNADEL, Alain: Hommes et ouvrages de le Ligne Maginot, Tome trois (díl třetí), Historie et Collections, 2003
  • PRÁŠIL, Michal – KOMANEC, Zdeněk: Tvrze československého opevnění 1935 - 1938, 1. díl, SPČO, Brno 1998
  • PRÁŠIL, Michal – KOMANEC, Zdeněk: Tvrze československého opevnění 1935 - 1938, 2. díl, SPČO, Brno 1999
  • RÁBOŇ, Martin a kol.: Maginotova linie, hranice z betonu a oceli, SPČO, Brno 1997
  • SZCZEGŁOW, Krzysztof: 75 mm armata wz. 1897, Wydawnictwo Ministerstwa obrony narodowej, Warszawa 1988
  • VAROQUI, Robert C.: Maginotovy linie – dělostřelecká tvrz A 19 Hackenberg, FORTprint, Dvůr Králové nad Labem 1998
  • VÍTĚZ, Libor, generál: Sláva a pád Maginotovy linie a Verdunu, Orbis, Praha 1941
  • http://www.maginot.org/armes/ar13-002.htm [online], Výzbroj Maginotovy linie v objektech stavěných CORF, 4. 12. 2008
  • http://www.axishistory.com/index.php?id=6698 [online], 4. 12. 2008.
  • http://fortifikace.sweb.cz/materialy/veze_franc/veze_franc.htm [online], 19. 12. 2008
  • http://fr.wikipedia.org/wiki/AC_47_(Ligne_Maginot) [online], 21. 10. 2009

Za pomoc při tvorbě článku děkuji Pepovi, Kubovi a Vojtovi za trpělivost s analfabetem na HTML tagy, Honzovi a Krojcovi za kontrolu a opravu textů a své mámě a Krojcovi za pomoc při překladu francouzské a polské literatury.

[*] Až po dokončení a zveřejnění článku se mi do rukou dostalo několik článků od Vladimíra Kupky o témže tématu. Jedná se o sedmidílný článek Zbraně Maginotovy linie vycházející ve Střeleckém magazínu v roce 2003 (čísla 1 - 7). Údaje uvedené v těchto materiálech jsem zapracoval dodatečně.
Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.71 (178 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.