Sovětská armáda na Dálném východě v roce 1945

Autor: Dzin | Datum: 15. 6. 2003

Ve svém předchozím článku jsem se pokusil podat obraz o stavu sovětských vojsk na Dálném východě v letech 1941-1945 a o jejich příspěvku jednotkám Rudé armády bojujících proti Německu. Nyní se podíváme na sovětské akce na Dálném východě po ukončení války v Evropě.

4. - 11. února 1945 proběhla konference SSSR, USA a Velké Británie na Jaltě. Zde se Sovětský svaz zavázal, že nejpozději do tří měsíců po ukončení bojů v Evropě vstoupí do války proti Japonsku. Toto rozhodnutí nebylo učiněno ani tak jako pomoc západním spojencům, ale spíše pro obnovení sovětského resp. ruského vlivu na Dálném východě. Časová prodleva tří měsíců byla nezbytná, protože i když se to nemusí z dnešního pohledu zdát (každý jistě alespoň někdy slyšel o sovětském nevyčerpatelném lidském potenciálu), lidské zdroje začaly pomalu vysychat. Proto se dostatečné prostředky k úderu na Dálném východě mohly uvolnit až po porážce Německa. Tímto rozhodnutím byl ukončen odliv vojsk z Dálného východu a naopak bylo zahájeno jejich posilování.

O tom, že Sověti nemínili svým útokem pouze pomáhat západním spojencům svědčí i fakt, že k plánování vojenské akce proti Japonsku přistoupili už v listopadu 1944. V čele plánovací skupiny stál maršál Měreckov, který právě úspěšně zakončil boje na severu proti Finsku a tamním německým jednotkám. Zde si vysloužil pověst specialisty na boj v arktickém podnebí a nyní měl dokázat, že zvládne i poněkud teplejší oblast. Této nanejvýše tajné činnosti se v Moskvě věnoval až do března 1945, kdy se i se svým štábem přesunul do Ussurijska. Zde bylo 15. dubna 1945 zřízeno tzv. velitelství Přímořské skupiny vojsk. Před samotnou operací se z něho stane 1. dálnovýchodní front. Veškerá činnost byla co nejpřísněji utajována, např. sám Měreckov musel chodit v uniformě generálplukovníka, aby Japonci nezpozorovali příliš brzy příchod maršála Sovětského svazu.

Od května 1945 začaly na Dálný východ proudit posily. Spolu s nimi se zde objevil další významný velitel Rudé armády, maršál Malinovskij. Za bojů v Evropě proslul hlavně tím, že měl na sovětské poměry opravdu mizivé ztráty. U nás je znám spíše díky ne příliš osvobozeneckému chování jeho jednotek na Moravě. V novém působišti se Malinovskij stal velitelem Zabajkalského frontu.

Aby bylo sovětské snažení co nejlépe koordinováno, bylo poprvé a naposledy za druhé světové války v Rudé armádě zřízeno 30. července 1945 zvláštní hlavní velitelství v jehož čele stanul maršál Alexandr Michajlovič Vasilevskij. Ten až na drobnou epizodu z konce války působil v Hlavním stanu, od června 1942 jako náčelník generálního štábu. Byl uznáván jako velmi schopný organizátor, což měl právě nyní dokázat. Jako pomocníci mu byli přiděleni lidový komisař válečného loďstva admirál Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov a velitel sovětského letectva maršál Alexandr Alexandrovič Novikov. Na Dálném východě se objevila nejreprezentativnější sestava představitelů druhů vojsk za celou válku.

Sověti zahájili na Dálném východě obrovské soustřeďování sil stažených z Evropy. Kromě zvednutí početního stavu zdejších vojsk bylo třeba dodat i moderní vojenskou techniku, protože technika na východě v mnoha případech pocházela ještě z předválečného období.

Ze západu byly přesunuty tyto jednotky:

  • z 3. běloruského frontu: velitelství 5. a 39. vševojskové armády, 6 velitelství střeleckých sborů, 18 střeleckých divizí, 2 divize protiletadlových děl, a 8 dělostřeleckých a 2 raketometné divize
  • z 2. ukrajinského frontu: frontové velitelství, velitelství dvou armád, 6 velitelství sborů (z toho 1 tankového), 10 střeleckých divizí a divizí protiletadlového dělostřelectva a 15 brigád
  • z Leningradského frontu: velitelství dělostřeleckého a mechanizovaného sboru, 6 divizí a 17 brigád
  • z 1. běloruského frontu: 3 raketometné brigády
  • z Moskevského vojenského okruhu: 2 tankové brigády
  • ze zálohy Hlavního stanu: frontové velitelství, 3 brigády, 2 pevnostní útvary
Navíc bylo posíleno i letectvo a to o velitelství bombardovacího sboru a 5 leteckých divizí.

Stavy přisunovaných jednotek a techniky byly následující:

  květen 1945  červen 1945  červenec 1945  1.-8. srpna 1945 celkem
Vojáci 33 456  152 408  206 042  11 449  403 335 
Děla a minomety 504  2624  3723  286  7137 
Tanky a samohyb. děla 156  564  1229  170  2119 

Dále bylo přisunuto na 600 raketometů a 1000 bojových letadel.

Proběhla také kompletní reorganizace jednotek. Doposud používané členění na Dálnovýchodní a Zabajkalský front bylo zrušeno a místo nich byly vytvořeny tři nové fronty: Zabajkalský a 1. a 2. dálnovýchodní front. Zabajkalský front byl soustředěn na západě u hranic s Mongolskem a přímo v něm (na frontě dlouhé 2300 km), východně od něj byl 2. dálnovýchodní front (2130 km) a vedle něj až k oceánu 1. dálnovýchodní front (700 km). Spolu s nimi operovaly Tichomořské loďstvo, Amurská flotila a Mongolská armáda.

Jejich početní stavy byly následující:

  • Zabajkalský front (maršál R.J. Malinovskij):
    17., 36., 39. a 53. vševojsková, 6. gardová tanková a 12. letecká armáda a Jezdecko-mechanizovaná skupina mongolsko-sovětských vojsk. Celkem měl 13 velitelství sborů, 39 divizí, 45 brigád, 54 pluků, 2 pevnostní útvary, 2 velitelství leteckého sboru, 7 leteckých divizí, 14 leteckých pluků a 3 divize PVO a 2 pluky protiletadlových děl. Celkem měly sovětské jednotky k dispozici: 648 000 lidí, 9668 děl a minometů, 369 raketometů, 2359 tanků a útočných děl a 1324 bojových letadel.
    V sestavě Zabajkalského frontu operovala také Mongolská armáda, která disponovala silou: 5 divizí, 1 brigáda a 2 pluky o stavech 16 000 mužů, 128 děl a minometů a 32 tanků.
  • 1. dálnovýchodní front (maršál K.A. Měreckov):
    1., 5., 25. a 35. vševojsková a 9. letecká armáda a Čugajevská operační skupina. V nich bylo soustředěno velitelství 10 střeleckých a 1 mechanizovaného sboru, 34 divizí, 47 brigád, 34 pluků, 14 pevnostních útvarů, velitelství leteckého sboru, 8 leteckých divizí, 6 leteckých pluků, velitelství sboru PVO, 2 divize PVO, divizi, brigádu a 2 pluky protiletadlových děl o celkovém počtu 589 000 vojáků, 11 430 děl a minometů, 274 raketometů, 1974 tanků a útočných děl a 1137 bojových letounů.
  • 2. dálnovýchodní front (generál M.A. Purkajev):
    2., 15. a 16. vševojsková a 10. letecká armáda s 2 velitelství střeleckého sboru, 13 divizí, 15 brigád, 34 pluků, 5 pevnostních útvarů, velitelství leteckého sboru, 9 leteckých divizí, 9 leteckých pluků, 2 velitelství sboru PVO, 2 divize PVO a 2 brigády a 2 pluky protiletadlových děl. Celkem v nich bylo umístěno 333 000 vojáků, 5988 děl a minometů, 72 raketometů, 917 tanků a útočných děl a 1260 bojových letounů.
  • Tichomořské loďstvo (admirál I.S. Jumašov):
    2 křižníky, 13 torpédoborců, 78 ponorek a 324 menších lodí, 1618 letadel z toho 1382 bojových, 1 brigáda námořní pěchoty a 2550 děl a minometů, celkem 165 000 vojáků a námořníků.
  • Amurská flotila (kontraadmirál N.V. Antonov):
    124 menších lodí, 68 letadel a 199 děl a minometů, celkem 12 500 vojáků a námořníků.

Hlavní úloha v nadcházející operaci byla přisouzena Zabajkalskému a 1. dálnovýchodnímu frontu, v jejichž čele stáli maršálové Malinovskij a Měreckov. Fronty měly mohutným úderem prolomit japonská obraná postavení, obklíčit japonská vojska a poté rychle pokračovat dále a zabrat co největší území před kapitulací Japonska, která se pod tlakem Američanů rychle blížila.

Japonské síly

Na druhé straně fronty byla situace opačná. Japonské císařství stálo pod údery Američanů a jejich spojenců na pokraji porážky. Důvodem nebyly ani tak ztráty živé sily, protože i když byly značné, japonská armáda byla stále dosti početná - k srpnu 1945 měla přes 7 milionu vojáků. Důvodem byly spíše ztráty vojenské techniky, které zdevastovaný japonský průmysl už nebyl schopen ani nahrazovat. Ke kolapsu japonského průmyslu dopomohla z větší části námořní blokáda amerických ponorek dovozu strategických surovin, na kterých bylo Japonsko závislé, z menší části údery amerického letectva na průmyslová centra (to bylo navíc umocněno velkým zemětřesením, které Japonsko postihlo v roce 1944).

Na budoucím bojišti tvořila jádro japonských sil Kwantungská armáda pod velením generála Otozó Jamady. Ta nesla odpovědnost za obranu Mandžuska a Koreje (v Koreji se nacházela 58. samostatná armáda, od 10. srpna 1945 podřízená Kuantungské armádě).

Celkově byla sestava japonských jednotek, soustředěných proti Rudé armádě následující:

Kwantungská armáda (generál O. Jamada):
3., 4., 5., 30., 34., 44. a 58. armáda a 2. a 5. letecká armáda. V nich bylo soustředěno 24 pěších divizí a 2 tankové a 9 smíšených brigád a tzv. Brigáda dobrovolníků smrti. Celkem měla 1 000 000 mužů, 6640 děl a minometů, 1215 tanků a samohybných děl a 1907 bojových letadel. Pod Kwantungskou armádu byla podřízena dále i Sungarská říční válečná flotila s 26 menšími bojovými loděmi. Těmto silám ještě pomáhali tzv. Vojska knížete vnitřního Mongolska Devana a Vojska Man-čou-kua, které ale vykonávaly pouze pořádkovou službu a do bojů se výrazněji nezapojily.

Japonci vybudovali kolem hranice se SSSR a Mongolskem 17 opevněných prostorů. Ty měly hloubku až 50 km. Zásadní vadou bylo, že jejich celková délka byla dohromady asi 800 km, přičemž celá hranice byla dlouhá přes 5000 km, takže opevnění kryla méně než 1/5 délky celé hranice. Nejsilnější opevnění byla v prostoru 1. dálněvýchodního frontu.

Japonci zbudovali dále tzv. Krycí pásmo, na které soustředili jednotky určené k zastavení prvního úderu. Krycí pásmo mělo 3 linie. První byla hluboká 3-10 km, druhá 3-5 km, za ní byla 10-20 km mezera a následovala třetí linie s hloubkou 2-4 km. Díky převaze Sovětů ale byla tato postavení dost slabá.

Za oblast Jižního Sachalinu a Kurilských ostrovů odpovídala vojska 5. skupiny armád generála Kiičiró Higučiho, která zde měla dislokovány 3 pěší divize, 1 smíšenou brigádu a 1 pěší a 1 tankový pluk. Jednotky ale nebyly kompletní a navíc se započalo s jejich postupným stahováním na domovské ostrovy.

Jak je patrné, měla Rudá armáda výraznou převahu a to nejenom kvantitativní. Byly zde nasazeny nejmodernější sovětské zbraně včetně mohutných tanků IS-3. Vznikla ale i mírně paradoxní situace, kdy vedle těchto zbraní (např. T-34 a IS) byly nasazeny i zbraně předválečné providence (T-26 a BT), které zde zůstaly z původních jednotek. Na japonské straně se v drtivé většině jednalo o zastaralé stroje.

Průběh operace

Zbývalo vyřešit ještě jeden problém. Sovětský svaz měl stále s Japonskem platnou smlouvu o neútočení, kterou Japonsko důsledně dodržovalo (např. nekladlo žádné překážky proplutí sovětských obchodních lodí vezoucí z USA hospodářskou pomoc, ač byla namířena proti jejímu spojenci, Německu. Touto cestou byla za války dopravena více než polovina veškerých dodávek západních spojenců SSSR). Pro sovětské vůdce ale problémy tohoto druhu neexistovaly. V dubnu 1945 oznámil Sovětský svaz vypovězení smlouvy o neútočení pro její údajné soustavné porušování japonskou stranou. 8. srpna 1945 SSSR Japonsku vyhlásil válku. Jak se můžeme v sovětských publikacích dočíst, odůvodněno to bylo tím, že je třeba s válkou v Tichomoří rychle skoncovat, zajistit všeobecný mír a osvobodit národy od dalších obětí a strádání, jakož i obnovit práva Sovětského svazu na území, kterých se Japonsko v minulosti násilně zmocnilo.

Mandžuská útočná operace byla zahájena 9. srpna 1945 Zabajkalským a 1. dálnovýchodním frontem, ke kterým se 11. srpna připojil i 2. dálnovýchodní front. Pro rychlejší průnik přes japonské linie byly nasazeny i Pohraniční vojska NKVD. Jednalo se o jednotky Zabajkalského, Chabarovského a Přímořského okruhu Pohraničních vojsk. Z nich utvořené úderné oddíly se měly v noci před útokem dostat do japonských pozic a při zahájení útoku je napadnout. K tomuto nekonvenčnímu řešení se rozhodlo sovětské velení kvůli tomu, že ve snaze o co největší překvapení nebyla k vyřazení japonských opevněných bodů využita dělostřelecká palebná příprava.

Na postupové linii Zabajkalského frontu se nacházely vesměs hory, polopouště a stepi. Přestože od 8. srpna nepřetržitě pršelo a došlo k mírným záplavám, na schůdnosti terénu se to výrazněji neprojevilo. V noci na 9. srpna úderná komanda NKVD Zabajkalského okruhu Pohraničních vojsk infiltrovala japonské pozice a s rozbřeskem při zahájení útoku vyřadila část japonských polních opevnění.

Mohutný sovětský úder poté prolomil celkem bez obtíží japonskou obranu a zahájil rychlý postup do vnitrozemí. Díky své převaze a tomu, že japonské jednotky byly značně demoralizované (kvůli zprávám o jaderném bombardování a o vládní nabídce kapitulace), nabraly útočící sovětské jednotky přímo zběsilé tempo, které překonávalo v rychlosti postupu i německý blitzkrieg.

První den postoupila 6. gardová tanková armáda, jedoucí na čele útoku o 150 km, do poloviny druhého dne o dalších 120 km a do 14. srpna 1945 celkem o 450 km. Ostatní jednotky frontu postoupily první den o 50-70 km a do 14. srpna o 250-400 km. Japonci se zpočátku zmohli na odpor pouze u několika opevněných uzlů, které Sověti, pokud je nedobyli z chodu, obešli a izolovali. Teprve 12. – 14. srpna se Japonci zmohli na rozsáhlejší protiútoky, které Rudou armádu sice zbrzdily, ale nezastavily a ani nezpůsobily rozsáhlejší problémy.


Mandžuská útočná operace

V pásmu 1. dálnovýchodního frontu byla situace trochu odlišná. Rozprostíral se před ním asi 10 km hluboký pruh tajgy, pokrytý bažinami, močály a říčkami. Po vydatných deštích se tajga změnila v těžko průchodný bahnitý terén. I zde jednotky NKVD (Přímořského okruhu Pohraničních vojsk) pronikly před zahájením útoku do Japonských pozic a to místy až o 10 km.

Následným útokem sovětská vojska z chodu prolomila japonské obranné linie, ale zbrzdil je bahnitý terén. Ten byl také hlavní příčinou pomalejšího postupu. Do konce dne se podařilo postoupit o 5-23 km. Teprve dny následující přinesly zlepšení a do 14. srpna vojska 1. dálnovýchodního frontu postoupila o 120-150 km. Japonská obrana byla opět slabá, místa silnějšího odporu byla izolována.

V pásmu 2. dálnovýchodního frontu provedl infiltraci japonských pozic Chabarovský okruhu Pohraničních vojsk NKVD. Útok začal oproti ostatním frontům o 2 dny později a od počátku probíhal bez vážnějších japonských obranných akcí. Do 14. srpna postoupil 2. dálnovýchodní front o 50-200 km.

15. srpna se ocitly hlavní sily Kwantungské armády v obklíčení a 20. srpna 1945 Kwantungská armáda kapitulovala (po zprávách o kapitulaci Japonska). Do té doby postoupily jednotky Zabajkalského frontu o 360-600 km a jednotky 1. dálnovýchodního frontu o 130-500 km, přičemž se nesetkaly s vážnějším odporem. K tomuto dni se také vzdala všechna japonská postavení, která zůstala izolovaná v sovětském týlu.

Sovětské letectvo na podporu útočících vojsk provedlo během operace na 22 000 vzletů. Protože bylo tempo postupu vysoké a týlové složky nebyly schopny udržet stálý přísun zásob, dopravilo sovětské letectvo k čelním útočícím jednotkám na 2780 tun pohonných hmot a 2059 tun dalších zásob.

Podle sovětských údajů padlo 593 990 Japonců do zajetí (mezi nimi také asi 30 000 Korejců a Číňanů) a ukořistěno bylo 686 tanků, 15 samohybných děl, 4310 děl a minometů, 861 letadel a další spousta techniky a materiálu.

Přestože Japonsko kapitulovalo, nebránilo to Rudé armádě v pokračování vojenských akcí. Do konce srpna Zabajkalský front obsadil více než polovinu Mandžuska, včetně přístavu Port Arthur. Jednotky 1. dálnovýchodního frontu pronikly až na Korejský poloostrov, který obsadily po 38. rovnoběžku. Ačkoli měl SSSR s Čankajškovou vládou smlouvu o navrácení osvobozeného území Číny pod kontrolu Kuomintangu, uzavřenou 14. srpna 1945, byla správa nad územím později předána do rukou čínských komunistů.

Tichomořské loďstvo provedlo několik výsadků hlavně na Korejském poloostrově. Nejvíce se ale angažovalo při obsazováni Sachalinu a Kurilských ostrovů. Na Sachalinu provedlo tři výsadkové operace. Boje zde trvaly od 11. srpna do 25. srpna, kdy se japonská posádka vzdala. Útok na Kurily byl zahájen 18. srpna výsadkem na ostrově Šumšu, o který se bojovalo do 19. srpna a následně byly už bez boje obsazeny zbývající Kurilské ostrovy, poslední až po podepsání formální japonské kapitulace 2. září 1945.

Sovětský svaz tak ovládl veškerá uzemí, která před rokem 1904 patřila carskému Rusku. Cena za tento úspěch byla malá, nenávratné ztráty (mrtví, nezvěstní) Rudé armády činily 12 031 vojáků, což bylo méně než 1 procento původního počtu, 78 tanků, 232 děl a minometů a 62 letadel. Dalších 24 425 vojáků bylo raněno. Tichomořské loďstvo přišlo o 903 zabitých a nezvěstných a 395 raněných.

Základní prameny:
Dějiny druhé světové války, Praha 1977-82
Grif sekretnosti sňat, Moskva 1993
I. a J. Hrbek, Vítězství přichází z moře, Praha 1999
J. Fidler, Stalinovi maršálové, Brno 1998
I. Pejčoch - Spurný, Obrněná technika 3, Praha 1999
Velikaja otečestvennaja vojna. Kniga 3. Osvobožděnije, Moskva 1999

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.93 (404 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.