Pinská vojenská flotila

Autor: Krojc | Datum: 16. 2. 2012

Pripjať (další česká exonyma jsou Prypjať a Pripěť, rusky Припять [Pripjať] nebo také Припеть, Припец, popř. Струмень, ukrajinsky Прип’ять [Pryp'jať], bělorusky Прыпяць [Prypjac], polsky Prypeć) je řeka tekoucí územím Ukrajiny (Volyňská, Rivněnská a Kyjivská oblast) a Běloruska (Brestská a Homelská oblast). Délka toku je 710 km, z toho 261 km na Ukrajině. Povodí má rozlohu 114 300 km2. Je to největší přítok Dněpru podle velikosti povodí i podle průtoku. Pramení v ukrajinské Volyni severozápadně od města Kovel a protéká územím zvaným Polesí, většinou jeho běloruskou částí, v málo výrazné dolině. Na horním toku v oblasti Pinských bažin teče mezí nízkými bažinatými břehy a rozděluje se na četná ramena. Na středním toku jsou břehy písčité a koryto není nastálo usazené. Na dolním toku je v korytě velké množství říčních prahů. Řeka se poblíž města Pripjať vlévá zprava do Dněpru. Přítoky jsou zprava Turija, Stochid, Styr, Horyň, Uborť, Už, zleva pak Jaselda, Laň, Sluč a Ptyč. Zdrojem vody jsou především sněhové srážky. Průměrný průtok vody u Mozyru činí 370 m3/s a v ústí 460 m3/s. Maximální dosáhl přibližně 6000 m3/s. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od první dekády března, maxima dosahuje v polovině dubna a pokles pak trvá 3 až 3,5 měsíce. Kolísání hladiny dosahuje na horním toku 2 m, na středním 3,5 m a na dolním 5 až 7 m. Vzestupy hladiny jsou doprovázeny rozléváním řeky do širokého okolí. Pokles hladiny v létě a na podzim je přerušován zvýšeními hladiny v důsledku dešťů. Zamrzá v polovině prosince a rozmrzá na konci března.

Povodí řeky Pripjať mezi Pinskem a Kyjevem
Satelitní snímek Pinsku, přístav se nachází v levé části

Obsazování západní Ukrajiny a západního Běloruska z hlediska Dněperské vojenské flotily

Proč začínáme v článku o Pinské vojenské flotile právě takto? Vše se vzápětí vysvětlí.

Podle paktu Molotov-Ribbentrop připadla východní část Polska SSSR. V polovině září 1939 se po naléhání Hitlera na sovětské vrchní velení sovětská vojska vydala na pochod proti polské armádě. Jednotky Běloruského zvláštního vojenského okruhu postupovaly na západní Ukrajinu a západní Bělorusko, patřící do té doby k Polské republice. Sovětská vláda to nazývala „osvoboditelskou misí“. Asistovaly jim při tom i lodě Dněperské vojenské flotily (DnVF), konkrétně šest monitorů, dělový člun a 13 obrněných dělových člunů. Jakmile Rudá armáda obsadila Pinsk, stalo se toto město hlavní základnou Dněperské vojenské flotily.

Jak dále uvidíme, flotila se touto akcí nejen nezmenšila, ale právě naopak - výrazně jí narostly svaly. Když se Němci rozdělili o teritorium okupovaného Polska se SSSR (ten zabral dokonce o něco větší část původně polského území než Němci), zbyly na sovětském okupovaném teritoriu lodě polské Pinské flotily, které byly na příkaz velitele flotily potopeny vlastními posádkami. Tyto skupiny polských vojáků pak na souši hledaly další možnost, jak pokračovat v boji s okupanty. Část jich odešla do jiných států a část padla jak do sovětského, tak do německého zajetí.


Faksimile zpravodajské svodky o stavu a organizaci cizích armád z roku 1937
distribuovaná vyšším velitelům a štábům Rudé armády a vojenským akademiím.

Dislokace polské Pinské vojenské flotily roku 1937 na ručně kresleném schématu.
Nákres je přílohou zpravodajské svodky (klikni pro zvětšení).

Dne 18. září 1939 Dněperská vojenská flotila tedy vyrazila vzhůru proti proudu Pripjati a v čase 1953 překročila sovětsko-polské hranice, jak bylo zaznamenáno do válečného deníku flotily. Letecký průzkum propátral tok až k Wolańským Mostům a ve 2235 objevil na úseku Sitnica-Mosty Wolańskie sedm polských říčních monitorů, tři ozbrojené civilní parníky a čtyři nákladní čluny s pohonem. Další den už pozorovatelé z letadla nalezli jen 5 monitorů, z toho dva zamaskované, dále 3 dělové čluny, potopený nákladní člun a dva ozbrojené civilní parníky.


Ozbrojený kolesový parník GENERAŁ SIKORSKI. 

V prvních dnech se lodě DnVF pohybovaly vpřed po řece jen velice opatrně - vpředu pluly minolovné čluny, za nimi v koloně obrněné dělové čluny a nakonec i monitory, které měly nejhlubší ponor. V samotné řece Pripjať, asi dvaapůl kilometru od ústí řeky Horyň, flotila narazila na nákladní člun K-24, parník ADMIRAŁ SIERPINEK, ozbrojený remorkér NEPTUN, dva nákladní čluny a mateřský člun skupiny potápěčů - to vše potopené na dně.


Polský ozbrojený remorkér NEPTUN na kresbě Ryszarda Łakomského

Polskou potopenou loď našel také obrněný dělový člun plující jako předvoj dne 21. září po přítoku Pripjati - řece Horyń (rusky Goryň). Dva kilometry proti proudu od jejího ústí do Pripjati posádka obrněného dělového člunu objevila plovoucí dílnu K-19, jejíž paluba byla jen těsně nad vodou. Velení flotily o vyzdvižení ukořistěných lodí zájem neprojevilo, protože v té době plnila flotila naléhavější úkoly. Lodě DnVF nalezly 22. září na Pripjati celkem čtyři potopené monitory, čtyři parníky a nákladní člun s municí do lodních děl monitorů.


Ozbrojený kolesový parník GENERAŁ SOSNKOWSKI v roce 1927.

Ozbrojený kolesový parník ADMIRAŁ DICKMAN před přezbrojením na loď PL obrany.

Štábní loď ADMIRAŁ SIERPINEK.

U mostu na úzkokolejné trati Janów Połeski-Kamień Kaszyrski, který byl vyhozen Poláky do vzduchu, leželo na dně řeky Pina jedenatřicet nejrůznějších plavidel ze stavu polské Pinské říční flotily. Mimo jiné, v seznamech kořisti neuvedené malé čluny, tam byl monitor KRAKOW, dále ozbrojený parník, 18 ozbrojených člunů různých typů, tři kolesové minolovné čluny, čtyři nákladní plnopalubové čluny a čtyři pomocná plavidla.


Polský monitor KRAKOW. Za příďovou nástavbou je vidět zasunutý pozorovací koš
pro dělostřelecké pozorovatele, u něhož vpravo stojí člen posádky.

Pohled na monitor KRAKOW s vysunutým pozorovacím košem.

Dne 23. září dorazily do Pinsku minolovné čluny, motorové čluny a dělové obrněné čluny a také posádky těch lodí Dněperské vojenské flotily, které kvůli nízkému zářijovému stavu vody až do Pinsku nepropluly. Z nich pak nově jmenovaný velitel Pinsku a jeho vojenského přístavu kapitán 3. stupně K. M. Balakirjev zformoval skupinu potápěčů a skupinu pověřenou vyzdvižením potopených plavidel.


Polský monitor WARSZAWA v roce 1939 na obrázku Ryszarda Łakomského

Mezi 29. zářím a 4. říjnem se skupinám podařilo vyzvednout ze dna s pomocí místních obyvatel všechny lodě nalezené v Královském kanálu (Kanał Królewski) a následně byly po vyčerpání vody z trupů tyto lodě do 11. října odvlečeny do Pinsku. 


Monitor HORODYSZCZE. Koš dělostřeleckého pozorovatele vysunut do horní polohy
 a je na něm upevněno lano signální vlajkoslávy.

Monitor HORODYSZCZE pluje v kýlové formaci s monitorem stejného typu.

Na Pripjati a přítocích byly tedy podle úředního hlášení nalezeny monitory TORUŃ, HORODYSZCZE, PIŃSK, WARSZAWA, WILNO, dále již zmíněný ADMIRAŁ SIERPINEK, speciální minonosná loď MĄTWA, ozbrojené parníky GENERAŁ SIKORSKI, HETMAN CHODKIEWICZ, ozbrojené remorkéry NEPTUN a LANDAU, nemocniční loď GENERAŁ SOSNKOWSKI, GENERAŁ SZEPTYCKI, parníky FARIS a HANKA, dva muniční nákladní čluny K-12 a K-13, plovoucí dílna K-19, dva bagry, plovoucí jeřáb, plovoucí nádrž na vodu, osm pomocných plavidel, dělové čluny  ZARADNA, ZUCHWAŁA a ZAWZIĘTA, štábní loď flotily ADMIRAŁ DICKMAN, nákladní člun K-24, člun na tankování pohonných hmot K-15 a čluny pro potápěče K-4 a K-6.


Monitor WILNO. Kvalita soukromého snímku je bohužel nízká.

Kromě toho figurují na oficiálním seznamu kořisti, který není rozhodně úplný, také pomocné a hlavní motory určené pro monitor WILNO, hlavní motor a dělová věž i s dělem pro dělový člun ZUCHWAŁA, to vše s množstvím munice, náhradních dílů pro lodě, závěrů pro děla a řadou dalších položek.

Dělový člun typu Z (ZUCHWAŁA, ZAWZIĘTA ZARADNA).

Jako jediné lodě vyhozené posádkami do vzduchu s pomocí trhavin uvádí hlášení velitele DnVF ozbrojený parník GENERAŁ SZEPTYCKI, monitor WILNO a tři dělové čluny typu Z.


Polský ozbrojený kolesový parník GENERAŁ SZEPTYCKI na kresbě Ryszarda Łakomského

Zajímavé je, že v citovaných hlášeních a seznamech zcela postrádáme minolovné čluny polské Pinské flotily s označením T-1 až T-5. Jak uvádí polský časopis Morze v článku Okręty wojenne 1920 - 1945, říční minolovky T-5, T-6 a T-7 byly objednány  27. dubna 1935.  Prototyp T-5 byl předán do vojskových zkoušek v srpnu téhož roku. Tento typ lodě měl slabé pancéřování a velké problémy s manévrováním na zpětný chod, což je u plavidel tohoto typu vždy velice na pováženou. Navíc oproti konstrukčním údajům se ukázalo, že po namontování výzbroje, výstroje a zásob byl prototyp přetížen až o 25%. Tyto lodě i přes původní snahu nebyly ani vybaveny lepšími motory, ani přestavěny. Jedinou změnou bylo to, že lodě obdržely v polovině roku 1936 značení T 1, T 2 a T 3, přičemž kolesové říční minolovky dostaly taktické znaky T 4 až T 7. Obrněná říční minolovka měla následující takticko-technická data: výtlak 10,2 t, rozměry 11,2 x 2,8 x 0,43 m, přičemž příďový žerďový nosič odminovacího tralu vyčníval před příď o 7,3 m a vzdálenost mezi oběma nůžkově se rozvírajícími tyčemi tralu byla cca 6 m. Výzbroj se skládala z věžového krátkohlavňového kanonku 37 mm firmy Puteaux vzor 18 (jako v tanku Renault FT-17), těžkého kulometu Hotchkiss 7,9 mm vzor 25, čtyř říčních min typu Rybka a signální pistole. Pancéřování mělo tloušťku 6 - 10 mm, pohon zajišťoval dieselový motor Alisa Craig DFR6 o výkonu 48/72 HP, který poháněl jeden lodní šroub s nastavitelnými úhly náběhu lopatek, umístěný ve speciálně vytvarované komoře ve dně lodě, takže nehrozilo jeho poškození při najetí na mělčinu nebo překážku. Ten dokázal plavidlo hnát vpřed maximální rychlostí 12 km/hod. a loď dosahovala při zpětném chodu rychlosti pouze 1,5 - 2 km/hod., což bylo jedním ze zdrojů manévrovacích problémů. Palivo postačovalo na plavbu v délce 34 hodin a posádka čítala 5 osob.

Dá se sice z vývoje událostí předpokládat, že je jejich posádky potopily na Horodyszczském jezeře, ale neexistují žádné doklady o tom, že by tomu tak bylo ve skutečnosti. Tuto domněnku by mohl podpořit toliko záznam vyšetřovací komise vojenské prokuratury Černomořského loďstva, která se na jaře roku 1941 pídila po osudu zmizelé skupiny pracovníků EPRONu z Oděsy, pověřených pátráním po těchto i jiných plavidlech.


Minolovný člun typu T-5, jak by měl vypadat v roce 1939.

Šlo o 3 potápěče a sedm členů obsluhy plovoucího jeřábu KB-1, kteří měli se svými prostředky provádět „speciální práce“ v Pinsku a okolí. Zpráva o vyšetřování končí v červnu 1941 závěrem: „всеx надо считать пропавшими без вести“ - všechny je třeba pokládat za zmizelé beze stopy. Na rozlehlé ploše Horodyszczského jezera o hloubkách 5-7 metrů, v kalné, často rozbouřené vodě a v mohutných nánosech jílovitého bahna se asi nikomu příliš dobře nepátralo a místní nacionalisté sovětským okupantům rozhodně nefandili.


Monitor PIŃSK před přestavbou. Významnou markantou jsou jiné stěžně.

Monitor PIŃSK po přestavbě v roce 1939.

Plavidla nalezená při postupu po Pripjati byla postupně vyzvednuta a z velké části odeslána do loděnic v Kyjevě. Na jejich vyzvednutí se významně podílela také velká skupina civilních pracovníků specializované firmy EPRON, která pracovala pro sovětské NKVD, tedy ministerstvo vnitra. Jejich specializované vybavení - kompresory, nafukovací čluny, silná čerpadla, pracovní plošiny pro potápěče, plováky, čluny s jeřáby a další zařízení - sehrálo často rozhodující roli. Pracovníci skupiny pocházeli z několika provozů EPRONu - z Kyjeva, Oděsy a řady dalších. Po vyzdvižení a odtažení do doků následovalo přezbrojení lodí na sovětské podmínky, nezbytné drobné opravy a také to nejdůležitější, alespoň podle názoru jejich nových majitelů - přejmenování.


Monitor SMOLĚNSK, ex KRAKOW.

A tak se monitor HORODYSZCZE změnil na BOBRUJSK, KRAKOW na SMOLĚNSK, PIŃSK na ŽITOMIR, TORUŃ na VINNICA, WARSZAWA na VITĚBSK, říční dělový člun ZARADNA na BĚLORUS, štábní loď ADMIRAŁ DIKMAN se změnila na PRIPJAŤ, ozbrojený parník GENERAŁ SZEPTYCKI na NĚMAN, loď protiletadlové obrany HETMAN CHODKIEWICZ na BĚRĚZINU, dělový člun ZARADNA na TRUDOVOJ, minonoska MĄTWA na PINU a podobně tomu bylo i s desítkami lehkých i těžších bojových plavidel, minolovek a také strážních člunů pohraniční a finanční stráže Polska.


Minonoska MĄTWA, přejmenovaná na sovětskou loď PINA.

Do dnešního dne se nedochovaly nové názvy v ruštině původně polských vojenských plavidel GENERAŁ SIKORSKI a mnoha dalších, povětšině civilních lodí. Pouze je známo, že sovětské lodě KAGANOVIČ, VĚRNYJ, KRĚML, STACHANOV, SMOLNYJ, LĚVAČJOV, FLJAGIN, ŽĚMČUŽIN, ROSTOVCEV, UDARNIK, JASELDA, BOLŠEVIK, KARL MARKS, PUŠKIN, TĚCHNIK, VOROŠILOV, RĚKA, VODOPJANOV, DIMITROV, FRIDRICH ENGELS a četná další plavidla pocházela z kořisti, kterou SSSR získal obsazením východní části Polska podle dohody Molotov-Ribbentrop.


Kolesový parník HETMAN CHODKIEWICZ s novou výzbrojí po cvičné mobilizaci roku 1933.

Tím se stalo, že po několika měsících měla Dněperská vojenská flotila mnohem vyšší stavy plavidel všech tříd, než tomu bylo v počátečních dnech září 1939. Po událostech roku 1939, během kterých se hranice SSSR posunula daleko na západ a jihozápad a Dněpr se ocitl opět v zápolí, byla DnVF zrušena již potřetí. V červnu roku 1940 byly její lodě i s posádkami přesunuty do Dunajské flotily a nově formované Pinské flotily.


Polská Pinská flotila kotví v přístavu na základně v Pinsku. Snímek pochází z letních cvičení roku 1937.
Zleva doprava neznámá loď (nejspíše monitor PIŃSK - viz nápis na záchranném kole), monitory WARSZAWA, TORUŃ a ozbrojený kolesový parník GENERAŁ SZEPTYCKI. V pozadí u druhého mola kotví parník ADMIRAŁ SIERPINEK, štábní lod Pinské flotily.

Vznik Pinské vojenské flotily

Na počátku vzniku Pinské vojenské flotily SSSR (PVF) byl rozkaz lidového komisaře Vojenského námořnictva SSSR č. 00184 ze dne 17. července 1940, nazvaný „O přejmenování Dněperské vojenské flotily na Pinskou a vyhlášení jejího organizačního složení“, který mimo jiné říkal:

I. Dněperská vojenská flotila se přejmenovává na Pinskou vojenskou flotilu.
II. Hlavní základnou je město Pinsk.
III. Velení hlavní základny má velitel Pinské vojenské flotily.
(...)
VIII. S ohledem na výše uvedená ustanovení má Pinská vojenská flotila následující složení:
       A. Velitelství flotily
       B. Štáb flotily:
                          1. Průzkumný oddíl flotily
                          2. Spojovací oddíly flotily
                          3. Úsek hydrografické služby
                          4. Štábní loď PRIPJAŤ
       C. Politické oddělení flotily
       D. Organizačně-výcvikové oddělení
       E. Oddíl monitorů ve složení:
                          1. Velitelství oddílu
                          2. Monitor SMOLĚNSK
                          3. Monitor VITĚBSK 
                          4. Monitor BOBRUJSK
                          5. Monitor VINNICA
                          6. Monitor ŽITOMIR
                          7. Monitor NĚMAN
       F. Oddíl obrněných dělových člunů ve složení:
                          1. Velitelství oddílu
                          2. Čtrnáct obrněných dělových člunů
                          3. Plovoucí základna BĚRĚZINA
                          4. Plovoucí základna No. 3
                          5. Plovoucí základna No. 4
       G. Skupina minolovných a zatarasovacích člunů
                          1. Minonoska PINA
                          2. Dva minolovné dřevěné čluny (ve stavbě)
       H. Dělový člun TRUDOVOJ
       I. Plovoucí základna No. 5
       J. Plovoucí základna No. 6
       K. Plovoucí základna No. 1
       L. 46. samostatná letka
       M. Vojenský přístav 2. třídy v Pinsku (...)
       N. Manévrová základna Dorošěviči (...)
       O. Zdravotní služba ve složení: (...)
       P. Technický oddíl flotily ve složení: (...)
       Q. Finanční oddíl flotily
       R. Vojenský soudní tribunál flotily
       S. Vojenská prokuratura flotily
       T. Dvě velitelství vojenské dopravy v Dněpropětrovsku a Pinsku
       U. Kyjevská základna flotily ve složení:
                            1. Velitelství školního oddílu Pinské vojenské flotily
                            2. Vojenský přístav 2. třídy v Kyjevě
                            3. Velitelství úseku SNiS
                            4. Klub vojenského námořnictva 1. třídy
                            5. Nemocnice základny flotily
                            6. Štáb protivzdušné obrany objektu 
                            7. Stavební skupina
IX. Kyjevskou základnu flotily jmenuji týlovou základnou Pinské vojenské flotily.
 X. Velitelem Kyjevské týlové základny je velitel školního oddílu PVF.
XI. Veliteli PVF nařizuji přesunout všechny složky nepatřící Kyjevské základně do Pinsku.
XII. Náčelníci zabezpečovacích složek VMF zařídí pro zformování PVF dodání všeho dle norem.
XIII. Termín splnění opatření stanovených tímto rozkazem je 10. srpen 1940.

                                Lidový komisař Vojenského námořnictva Svazu SSR
                                                admirál Kuzněcov N. G.

Operační zónou PVF se staly řeky Pripjať se svými přítoky, Královský kanál, Muchavěc, Západní Bug, Něman a Jaselda s Oginským kanálem, Šara a Dněpro-Bugský kanál, posléze po vypuknutí války i Visla. Jak z plného znění rozkazu o zformování Pinské vojenské flotily vyplývá, flotila podléhala přímo narkomovi VMF a operačně veliteli Západního zvláštního vojenského okruhu.

Velení 4. armády, v jejímž pásmu měla PVF působit, její bojové hodnoty hodnotilo spíše skepticky. To se za dva týdny po vypuknutí bojů v roce 1941 ukázalo jako nesprávné, protože po počátečním rozbití sestavy a následném bleskurychlém ústupu právě vojsk 4. armády jim lodě PVF mnohokrát zachránily kůži. A to i přesto, že geografické podmínky tohoto rozvodí bojové činnosti lodí příliš nenahrávaly, navíc za podmínek červnového nízkého stavu vody a takřka absolutní nepřátelské převahy ve vzduchu.


Kolesová říční minolovka pod vlajkou sovětského vojenského námořnictva (VMF).

Říční plavidla, jak je zřejmé z jejich určení, se musí pohybovat převážně po úzkých plavebních drahách, mělkých vodních tocích, kanálech s jejich technickými zařízeními podléhajícími snadno poškození (zdymadla atp.) a pod mosty, které jsou jedním z prvořadých cílů nepřítele, neboť jejich zničení omezuje pohyblivost vojsk. Proto jsou tyto lodě a čluny ohroženy nejen na dálku, ale často jsou vystaveny hrozbě palby ze všech zbraní na malou vzdálenost, což jejich zranitelnost a malou schopnost vyhýbat se nepřátelské palbě manévrem jen podtrhuje. Takovéto vlastnosti lodí si vyžadují mít pro uspokojování potřeb lodí i posádek po ruce spolehlivou a dokonale vybavenou základnu s opravnami a veškerým týlovým zařízením, bez kterých se flotila nadlouho nedokáže obejít.

Sovětská Pinská vojenská flotila (PVF) dostala do vínku naprosto nedotčená zařízení polské flotily v Pinsku včetně pěti trupů rozestavěných polských říčních obrněných člunů typu KU (Kuter uzbrojony). Tamtéž se nacházel i hangár pro hydroplány a skutečně rozsáhlý sklad technického materiálu všeho druhu.


Říční minolovka typu T-1 na výkresu polského modeláře Czesława Greszkiewicze.

Můžeme ale s oprávněným podivem v předstihu upozornit čtenáře, že stejně tak, jak svoji kořist téměř nedotčenou dostali od Poláků do rukou Sověti, tak ji pak v červnu roku 1941 zanechali po svém rychlém útěku napospas rychle postupujícím Němcům. Zničit se podařilo jen most přes Pinu, sklad paliva, zbrojní sklad a budovu štábu flotily, která kompletně vyhořela. To se v roce 1944 ale neopakovalo - s výjimkou několika starých polských budov Němci zničili při ústupu téměř všechno, co se z velkého pravobřežního areálu základny nedalo odvézt a na místě ponechali jen trosky.

Opravy lodí a budování flotily

Ale vraťme se k časové ose historie PVF, tedy do 17. července 1940 vlastně ještě Dněperské vojenské flotily. Tak například dne 8. března 1940 hlásila speciální skupina NKVD, pověřená dohledem nad opravami lodí, že ze 35 bojových jednotek opravovaných v Pinsku je 13 plavidel opraveno v rozsahu 50-85 %, šest dalších jednotek je na 5-10 % a na zbytku plavidel práce ještě vůbec nezačaly kvůli nedostatku pracovních sil, náhradních dílů a také kvůli zcela nedostatečnému odbornému technickému dozoru nad opravárenskými pracemi.

Tato poslední uváděná příčina opoždění prací měla další důsledek v tom, že dovezení málo kvalifikovaní a ve velké většině nepříliš zkušení dělníci možná neúmyslně, ale zčásti jako „sabotážní činy hlavně domácích, polských pracovníků“, jak uváděla zpráva NKVD, často ničili speciální vybavení na opravy motorů a lodního zařízení.

Jak práce pokračovaly svým tempem, situace se sice lepšila, ale jen velmi pomalu, což se týkalo i výcviku a organizačních prací. Kontrola provedená pracovníky lidového komisariátu vojenského loďstva dne 3. června 1940 konstatovala, že plně bojeschopná (в первой линии) není prozatím ani jedna loď Dněperské flotily nacházející se v Pinsku a plavidla jsou tedy použitelná jen podmíněně (во второй линии) anebo se nacházejí ve stádiu reorganizace služby a tudíž nejsou bojeschopná. Ve všem, co se týkalo materiálních a lidských zdrojů, dostával do té doby přednost Kyjevský oddíl Dněperské vojenské flotily.


Monitor HORODYSZCZE v plné zbroji na cvičení roku 1936.

Po 17. červenci, tedy po vzniku samostatné Pinské vojenské flotily, se dodávky pro nově vzniklou flotilu znatelně vylepšily a vytvoření organizačních podmínek pro její činnost usnadnilo a zrychlilo také průběh prací na opravách plavidel flotily.

PVF dostala po svém zformování v průběhu roku 1940 a na jaře roku 1941 mimo jiné toto vybavení a výzbroj:

  • 12 armádních kanonů ráže 76,2 mm typu F-22 pro monitory třídy ex-GDAŃSK,
  • dvě armádní houfnice 122 mm,
  • kanon 45 mm typu 41-K s lafetou pro monitor SMOLĚNSK,
  • 4 074 pušek Mosin a SVT-40,
  • 280 kulometů 7,62 mm typů M-1, DP-27 a DT-29,
  • 5 PL kulometů ráže 12,7 mm typu DŠK,
  • 11 spřažených kulometů M-1 na PL lafetaci M-4,
  • 12 PL automatických PL kanonů ráže 37 mm typu 61-K na kolovém podvozku,
  • 5 PL automatických PL kanonů ráže 37 mm typu 70-K na námořních lafetách,
  • 14 průzkumných letadel typu R-10 (jen 10 bojeschopných, zbytek zřejmě na náhradní díly),
  • 6 cvičných letadel typů UT-1 a UT-4,
  • 153 nákladních automobilů typů GAZ-AA a ZIS-5,
  • 32 osobních automobilů typů GAZ-A, GAZ-M a dalších,
  • 50 traktorových tahačů typů ST-5, NATI a Staliněc.

Hlášení štábu PVF na štáb vojenského námořnictva muselo každý měsíc obsahovat stupeň bojové pohotovosti pro každé plavidlo. Ve vynikající knize Valerije Spičakova (viz Prameny) je faksimile takovéhoto hlášení za září 1940, z něhož lze vyčíst veškeré podrobnosti o stavu flotily. Stejný autor, který se historií Pinské vojenské flotily hlavně v létech 1940 a 1941 zabýval snad nejdůkladněji ze všech mně známých pramenů a z něhož jsem hojně čerpal, uvádí, že mírový stav flotily byl celkem 2 307 osob, z toho posádek plavidel 1 479 osob, doprovodné pobřežní jednotky 403 osob a ostatní jednotky na souši 261 osob. Po mobilizaci se měly stavy PVF zvýšit na celkem 4 373 osob.

Sovětská vojenská rozvědka se o polská plavidla zajímala odedávna a vydávala na toto téma rozličné zpravodajské materiály - viz níže.


Faksimile sovětského zpravodajského předpisu  ze září 1934, vydaného štábem Ukrajinského vojenského okruhu, o polských ozbrojených silách a Pinské vojenské flotile
(klikni pro zvětšení).

Pokud opět hodně předběhneme čas, můžeme konstatovat, že k 1. srpnu 1941 bylo do PVF mobilizačně zařazeno oproti mírovým stavům 1 242 osob, převážně z řad personálu loděnic a civilních plavidel. To znamená, že stavy flotily byly tou dobou naplněny oproti plánu na zhruba 80 %.

Vraťme se však k průběhu událostí v původním časovém sledu.

Plány na využití PVF

Jak uvádí narkom VMF Kuzněcov ve svých vzpomínkách, vojenské loďstvo SSSR mělo v lednu 1940 předběžně naplánovánu výrobu a zařazení do stavů říčních flotil celkem devíti monitorů spolu s 85 obrněnými dělovými čluny typů Projekt 1124 a Projekt 1125. Píše tam současně o svém rozhodnutí, které předem přidělilo ještě nevyrobená plavidla z velké většiny k PVF jako prvoliniové flotile sloužící na nejohroženějším úseku hranic.

Pravdou ale je, že tyto velkolepé či spíše megalomanské plány by v případě realizace znamenaly takové vytížení řady výrobců nejen lodí, ale i oceli a další speciální techniky - především se to týkalo dělových věží určených primárně pro tanky - že by se tím významně omezili jiní, daleko více preferovaní příjemci těchto výrobků. To nehodlal generální štáb Rudé armády v žádném případě připustit a tak se tato výroba říčních plavidel v praxi značně omezila. Pro PVF bylo proto v kritickém roce 1941 naplánováno a schváleno pouze následující doplnění: 4 obrněné dělové čluny typu Projekt 1124 v období srpen-září 1941 ze Státního závodu č. 363 a 4 obrněné dělové čluny typu Projekt 1125 ze Státního závodu č. 340 v červnu, přičemž posledně jmenované čluny měly obdržet místo tankových věží s děly ráže 76,2 mm protiletadlové kanony typu 8-K stejné ráže.

Když Pinská vojenská flotila začala mobilizovat, zařadila do svých stavů řadu civilních plavidel. Mobilizační sklady vojenského námořnictva měly na počátku roku 1941 pro PVF uloženo a mohly k těmto účelům dodat flotile 8 kanonových houfnic ráže 152 mm typu ML-20, 12 houfnic ráže 122 mm typu A-19, 10 kanonů ráže 76,2 mm typu F-36, námořní kanony typu 21-K ráže 45 mm dle potřeby a 16 kusů PL velkorážních kulometů DŠK ráže 12,7 mm.

Válečná hra operačně-součinnostního typu, provedená štábem PVF a jednotkami 6. střelecké divize 28. střeleckého sboru 4. armády s tématem „Organizace násilného přechodu a přepravy střelecké divize přes vodní tok bráněný nepřítelem“ ve dnech 27. února až 1. března 1941, svým vyhodnocením ukázala, že PVF má málo obrněných dělových člunů a že bezpečný pohyb jednotek PVF po Dněpro-Bugském kanálu nelze stávajícími silami PVO vůbec zabezpečit.

Jiná válečná hra štábu PVF, uspořádaná na téma „Přesun monitorů na řeku Visla s přesunem základen do Modlinu“ a uskutečněná ve dnech 10. a 11. dubna 1941, jasně prokázala, že monitory PVF typu ŽITOMIR nebo SMOLĚNSK nemohou být po ose přesunu Małkina Górna-Modlin na železnici vůbec naloženy zaprvé kvůli svým rozměrům a zadruhé kvůli nízkému přípustnému zatížení zmíněné trati. Plánovači totiž nevzali vůbec v úvahu, že bývalé polské železnice mají nejen jiný rozchod, ale prakticky i všechny ostatní parametry. Mosty polských železnic určené pro přepravu obyčejných nákladů a vybavené úzkým jízdním profilem nemohly široké a těžké říční lodě pojmout ani unést.

V květnu a červnu roku 1941 provedla PVF řadu výcvikových zaměstnání a bojových cvičení spolu s jednotkami 42. střelecké divize v prostoru Kobrin - Brest na společné téma „Palebná podpora útoku divize“ a poté byly lodě PVF odeslány na provedení třídenních běžných oprav.

Válka začíná

Dne 22. června se lodě a jednotky PVF poprvé střetly s nepřítelem. Toho protentokrát, a to až do 8. července, představovaly výhradně letouny Luftwaffe. A světe, div se - na rozdíl od všeobecného mínění odborníků, přes četné střety s letadly, až do 25. srpna nepřátelské letectvo nedokázalo lodím zasadit nějakou citelnější ránu. Svůj podíl na takovém stavu měl zřejmě fakt, že Pinská základna PVF kupříkladu nebyla jako důležitý objekt, určený k napadení leteckými údery, ve štábních mapách Luftwaffe vůbec uvedena.

Při proplouvání Dněpro-Bugského kanálu ráno 22. června napadly lodě PVF soustředěnou palbou z 18 PL kulometů DŠK na obrněných dělových člunech velkou skupinu nízkoletících bombardérů Luftwaffe, vracející se nízkým letem na západ. Letouny se hbitě palbě uhnuly a na oplátku jejich střelci zasypali konec kolony lodí palbou ze svých palubních kulometů. Střely zranily hlavního tělovýchovného instruktora PVF poručíka Pětračkova sloužícího na lodi PRIPJAŤ a to byla toho dne pro lodě PVF jediná ztráta.

Naproti tomu letectvo PVF představované 46. samostatnou letkou bylo hned první den války zcela zničeno čtyřmi nálety na letiště Žabčicy, kdy bylo rozbito i mnoho letounů patřících letectvu Rudé armády (VVS KA, v originálu Военнo-Bоздушные силы Красной Армии) a v tomtéž dni její zásoby náhradních motorů spolu s dalšími proprietami zničily německé pumy v Kyjevě na letišti Buzovaja.

Dne 23. června odplul předsunutý oddíl lodí PVF z Dněpro-Bugského kanálu do Pinsku, neboť rychle klesající hladina mu hrozila uvězněním na mělčině. Maršál Timošenko, který v té době byl lidovým komisařem - narkomem - obrany, svěřil o den později obranu Pinsku veliteli PVF. Ke zdymadlu č. 1 tak vypluly monitory ŽITOMIR a BOBRUJSK pod vlajkou velitele flotily spolu se čtyřmi obrněnými dělovými čluny. Velitel flotily Rogačjov zformoval z ustupujících vojáků 4. armády střelecký prapor, který spolu s deseti tanky zaujal obranu ve vsi Dubovoj. Monitory pak kontrolovaly ze stanovišť u vsi Končicy silnici od Brestu vedoucí 2 km od řeky a současně také železniční trať Janów Połeski-Pinsk vedoucí asi 5 km daleko od řeky.

Monitory SMOLĚNSK, VINNICA, VITĚBSK a 5 obrněných dělových člunů zaujaly pozici asi 2-3 km pod městem Pinsk, odkud mohly střežit příchody k městu od severu a východu současně s městem samotným. Po hlášení o celkové situaci na štáb Západního frontu dostal velitel PVF rozkaz:

Budete spolupracovat s vojsky 75. střelecké divize při odrážení skupin nepřátelských tanků, snažících se prorazit k Pinsku!

Týl PVF zatím zůstával v Pinsku, ale děly se tam věci, které se na jiných místech v počáteční fázi německého útoku odehrávaly téměř stejně. Očití svědkové potvrzují, že zástupce velitele PVF pro týl Koroljov, který plnil úkoly služebně nejstaršího důstojníka v Pinsku, poté, co uslyšel dva výbuchy při destrukci jednoho ze skladů flotily, začal volat na štábní důstojníky flotily: „Obkličují nás - zachraň se kdo můžeš!“, sám zapálil dokumenty štábu flotily u sebe v kanceláři a utekl na palubě motorového člunu neznámo kam. Při vzniklém požáru shořely všechny operační dokumenty štábu flotily, které ve štábu zůstaly.

Tento člun nalezl pohraničník M. I. Mjasnikov večer 10. července v houštinách na břehu Pripjati; ve člunu bylo podle něj několik dokumentů týkajících se Pinské vojenské flotily a vojenská mapa s vyznačením postavení sovětských vojsk. Koroljov byl později chycen, zatčen a vojenským tribunálem odsouzen k trestu smrti zastřelením.

V téže době, těsně po výbuších destrukčních náloží, simuloval komisař Pinské základny flotily Jeršov šílenství, jemu podřízený komisař Kartašov vytáhl pistoli, nařídil všem zalehnout a odplazit se pryč. Jeho další podřízený Žila vykřikl: „Parašutisté!“, načež jej Kartašov střelil do prsou. Vypukla přestřelka mezi příslušníky štábu a ochranou, při které byli dva lidé zraněni. Do prsou střelený N. P. Žila zemřel a komisař Kartašov se sám vzápětí zastřelil.

Velitel PVF Rogačjov byl o této události informován a tak se vrátil do Pinsku, kde situaci uklidnil a zjednal spojení s Kyjevem a Moskvou i přesto, že při přestřelce byla zničena také štábní radiostanice.

PL baterie Pinské vojenské flotily se v počáteční fázi války činily, seč jim síly stačily. Tak například 27. června poté, co si velitelé baterií srovnali hlášení pozorovatelů o trasách přeletů německých letadel za poslední dny, uchystali Luftwaffe pěkné uvítání. V prostoru Pinsku sestřelila 874. PL baterie z nízkoletící skupiny 18 bombardérů Ju 88 v krátké chvíli čtyři stroje a o tři dny později už měla flotila na kontě celkem 9 nepřátelských strojů. Bombardéry začaly poté létat o mnoho výše a Pinsku se na zpátečních trasách vyhýbaly.

Jelikož nebylo dost času všechny mobilizované lodě plně dozbrojit, bylo celkem 5 PL kanonů ráže 37 mm s kolovými lafetami posazeno na plechové paluby kořistních nákladních člunů polské výroby. Vznikla tak ke dni 4. července 1941 plovoucí PL baterie označovaná jako PB-1. Ta pak kryla palbou mosty u Mozyru, aby jejich případné zničení nezabránilo plavbě lodí PVF po řece. Jednu chvíli kryla PB-1 také vojska 75. střelecké divize v tomto prostoru, protože ta neměla k dispozici ani jednu vlastní hlaveň PL zbraní. Baterii se podařilo sestřelit za dva dny dva letouny Bf 109 ostřelující pochodové kolony pěchoty shromážděné před mosty.

Baterie PB-1 se pak přemísťovala obvykle k ochraně dalších mostů na řece. Tak 7. srpna se objevila podle hlášení německých pozorovatelů v prostoru Kaněvo spolu s další plovoucí baterií, jiné baterie pak odrážely útoky Luftwaffe u Kyjeva, na přepravách u Čerkass a Ržiščeva. První větší cílený útok německých bombardérů a stíhaček na lodě PVF se udál až 17. srpna na horním toku Dněpru u osady Nižňaja Olba, kde byly šesti „štukami“ napadeny dva obrněné dělové čluny - č. 202 a 204. Člun 204 dostal přímý zásah a měl tři mrtvé a tři těžce raněné. Přesto obě lodě dopluly do obce Rěčice, kde byly lodě opraveny a pokračovaly ve službě.

Po tomto dni se začaly útoky na lodě rapidně množit. Hned další den zaútočilo šest Ju 87 a dva letouny Bf 109 na monitor VITĚBSK a dělový člun BĚLORUS. Podle posádek spadlo do okolí lodí celkem 24 bomb, ale přímé zásahy nebyly. Za pár hodin nato v prostoru obce Gorval zaútočily tři „štuky“ na hlídkové čluny S-2 a S-3, přičemž přímý zásah urval kus přídě člunu S-3, zabil 1 muže a sedm těžce zranil. Člun S-2 dostal řadu zásahů střepinami bomb, které zranily dva muže a jednoho zabily. Oba čluny pak odpluly se značnými potížemi na základnu do Kyjeva, kde se podrobily opravám.

Dne 24. srpna na kolonu 876. PL baterie zaútočilo v prostoru obce Kozelec 17 bombardérů He 111. Poškozeny byly dva nákladní vozy i děla v jejich závěsu, byli také dva mrtví a 12 raněných. Den nato pak u obce Sucholučje napadlo 9 bombardérů He 111 z KG 53 od slunce dělový člun VĚRNYJ. Jejich neúspěšný pokus se snažilo napravit o půl hodiny později 9 bombardérů Ju 87 ze StG 77, které zaútočily po tříčlenných rojích téměř současně ze tří stran. První puma zasáhla pravé křídlo velitelského můstku, druhá příďovou ubikaci mužstva a třetí přímo velitelský můstek. Tlaková vlna poškodila bezpečnostní ventily na pravém kotli, který o něco později vybuchl a po čtyřech hodinách od náletu se člun potopil.

Monitor ROSTOVCĚV uvízl ráno 26. srpna na mělčině pod přepravou u obce Sucholučje. Nedlouho nato jej napadlo 18 „štuk“. Loď se bránila palbou PL zbraní, jeden letoun sestřelila a jeden poškodila, ale po třech přímých zásazích do zádi se monitor zádí napřed potopil za značných ztrát na životech posádky. V 0900 byl podobně ve stejné lokalitě napaden monitor SMOLĚNSK, který se naštěstí dokázal rychlými manévry přímým zásahům vyhnout. Střepiny pum pocházející z útoků tří letadel způsobily ztráty posádky cca 25 % raněných a mrtvých. Nemocniční loď KAMANIN i přes nálety celkem 8 Ju 88 a 4 Bf 109, provedenými bez ohledu na označení dvoumetrovými červenými kříži na horních palubách i bocích, úspěšně doplula téhož dne do Kyjeva.

Okolo poledne tohoto rušného dne zaútočilo 12 „štuk“ doprovázených čtyřmi Bf 109 na dělový člun KRĚML v úžině Gniluša asi 40 km severně od Kyjeva u vsi Tarasoviči. Přímý zásah do strojovny způsobil výbuch parního kotle a loď šla rychle ke dnu. A aby toho bylo ažaž, u obce Svarom potopily německé letouny remorkér MIKOJAN, který vlekl kolonu nákladních člunů do Kyjeva.

Po necelých 20 hodinách od poslední ztráty lodě dostala PVF další ránu - monitor LĚVAČJOV byl třemi bombardéry napaden tak úspěšně, že tlakové vlny výbuchů a střepiny pum jej vyřadily na deset dnů z boje. Za pouhé tři dny tak byly zničeny kromě jiného dva dělové čluny a dva monitory vyřazeny z činnosti.

Za tento úspěch byl ke dni 23. 11. 1941 vyznamenán velitel letky He 111 kapitán H. Wittmann z II/KG 53 ze základny v Orše Rytířským křížem Železného kříže, jemuž bylo z neznámých důvodů připsáno potopení obou dělových člunů.

Podle kapitánporučíka I. F. Galčenka 106. protiletadlový oddíl PVF za 90 dnů bojů sestřelil 18 nepřátelských letounů. Kapitán 2. stupně Brachtman přitom oficiálně ohlásil pouze 14 sestřelených, tedy číslo dost blízké.

Flotila za celou dobu bojové činnosti ztratila nálety nepřátelských letadel dva dělové čluny - VĚRNYJ a KRĚML, poškozeny byly dva monitory -  LĚVAČJOV a SMOLĚNSK, potopen jeden monitor - ROSTOVCĚV, jeden dělový člun - BĚLORUS, vážně poškozeny jeden hlídkový člun - S-3 a jeden obrněný dělový člun - 204.

„Obrana“ Pinsku

Ráno 29. června dostal velitel PVF telegram z generálního štábu vojenského námořnictva, který po něm požadoval, aby velel obraně prostoru Pinsk-Luniněc a podřizoval mu svým rozkazem všechny jednotky Rudé armády, které se v tomto prostoru nacházejí. Současně měl velitel PVF vyslat spojku do prostoru Janów Połeski, aby navázal kontakt se 75. střeleckou divizí. Lodě flotily byly večer předchozího dne asi 70 km od Pripjati, 15 km jihovýchodně od města Luniněc. Tam nebyla pozemní obrana organizována a tak flotila odplula na rozkaz štábu Západního frontu až k obci Žitkoviči.

V té době nikdo z flotily nevěděl, kde se vůbec německé jednotky nacházejí. Po několika dnech, kdy se protichůdné rozkazy křižovaly, přišel 2. července konečně výsledek pátrání flotilou vyslaného průzkumu: Němci v Pinsku nejsou!

Poručík Kuzin, který průzkum vedl, navíc navázal na železniční stanici Sarny styk se 75. střeleckou divizí. Tu reprezentovalo po počátečních bojích asi 500-600 vojáků bez dělostřelectva, navíc takřka bez velitelů a silně zdemoralizovaných. Téhož dne byly zbytky divize převezeny vlakem do Pinsku, kde se spolu s 20. motocyklovým plukem a silami PVF měly zúčastnit obrany Pinsku.

Velitel 75. střelecké divize genmjr. Nědvigin hlásil nadřízenému veliteli 4. armády 3. července z Pinsku:

… Vyslat podle vašeho rozkazu pohyblivý oddíl proti nepříteli útočícímu na Pinsk nemohu, protože teď s hrstkou lidí bráním Pinsk, zatím bez tlaku nepřítele… Čekám na představitele 21. armády, které mám být nově podřízen. Zatím jsem nikoho neviděl, ale čekám…

Velmi podivné je, že Pinsk i základna PVF byly ve 2300 dne 3. července znovu bez boje opuštěny. Nědvigin se totiž nikoho nedočkal a tak bez rozkazu za jediný den „ustoupil“ po železnici 140 km daleko. Vojska 21. armády se mezitím teprve rozvinovala na obranné čáře u řeky Dněpr.

Velení PVF bez pozemních jednotek, které měla flotila podporovat, vyslalo proto druhého dne, tedy 4. července 1941, průzkum na obrněných dělových člunech. Ten ve 1230 potvrdil, že Pinsk už obsadili Němci.

Minové operace na Pripjati

V Pinské vojenské flotile byl oddíl minolovných člunů, které mohly miny i pokládat, a také speciální minonosné plavidlo PINA. K 1. červenci flotila měla k dispozici 22 starších říčních min z carské doby typu Rybka (stejné miny měla ve své výzbroji i polská Pinská flotila) a 20 novějších typu MIRAB. Když se průzkum pozemních vojsk vrátil 15. srpna se zprávou, že na Pripjati zjistil přítomnost čtyř ozbrojených plavidel nepřítele, nový velitel 75. střelecké divize plk. Pivovarov nařídil položení říčních min do zátarasu u obce Konkoviči. Proto bylo dne 18. srpna položeno nad touto vsí minové pole z deseti min Rybka a po dalších dvou dnech ještě druhé, tentokrát pod vsí a to se skládalo z dvanácti zbývajících min typu Rybka. Minové zátarasy se daly postřelovat z levého křídla Mozyrského opevněného prostoru ležícího u řeky.

Třetí minový zátaras byl položen 23. srpna v prostoru obce Černobyl při odchodu lodí z Pripjati. Při kladení se kvůli hloupé chybě kormidelníka srazil obrněný dělový člun 201 s monitorem BOBRUJSK a na hloubce 5 metrů klesl na dno řeky.

Minové zátarasy měly životnost nanejvýše jeden rok, staré Rybky nebyly příliš spolehlivé a zpráva o čtyřech nepřátelských lodích se navíc ukázala být kachnou. Průzkumníci měli prostě velké oči a jediné, co mohli ve skutečnosti zjistit, byly přívozní prámy nebo malé rybářské čluny. Dá se tedy bez přehánění konstatovat, že jedinou obětí právě položených min byl právě obrněný dělový člun 201.

Ústupové boje

Generál Nědvigin 6. července ohlásil svému veliteli na 21. armádu:

… Dne 3. července jsem pod svým velením sjednotil všechny jednotky nacházející se v Pinsku, ale v důsledku nedostatku munice jsem byl nucen město 5. července opustit. Pinská flotila utekla k Mozyru.

Jak víme, Pinsk opustily jeho jednotky už o dva dny dříve v noci, když se v Pinsku nezdržely ani celých 24 hodin a Pinská vojenská flotila v té době kryla přesuny vojsk přes Lachvinskou přepravu, tedy 50 km blíže k nepříteli.

V Luninci se k jednotkám 75. střelecké divize připojil pluk letištního zabezpečení plukovníka Kolěsněnka, skupina výsadkářů plukovníka Lěvašova a divize po spojení měla k dispozici fakticky dva plnohodnotné pluky pěchoty, 12 houfnic 204. houfnicového dělostřeleckého pluku, 2 PT kanony ráže 45 mm, 30 motocyklů 20. motocyklového pluku a čtyři lehké tanky. Dále se k divizi připojila baterie PL automatických kanonů ráže 37 mm ze sestavy 109. oddílu  a konečně také 33. ženijní pluk, který ustupoval až od Brestu a jehož celý štáb zahynul v pevnosti.

Dne 6. července dostal velitel PVF rozkaz od náčelníka generálního štábu VMF:

Hlaste, kde je 75. střelecká divize, její sestavu a co dělá.

Bleskový ústup 75. střelecké divize zpozorovala i STAVKA, která jinak v tomto období rozhodně nebyla relevantními informacemi zahlcena. Proto arm. gen. Žukov poslal přes náčelníka štábu PVF Nědviginovi tento příkaz:

Svým ústupem jste vystavil úderu vojska Jihozápadního frontu, ustupovat bez zvláštního rozkazu nemáte právo. STAVKA vám osobně nařizuje:
1. Ukončit ústup.
2. Pevně bránit úsek Lenin - David-Gorodok.
3. Udržovat spolehlivé spojení se Žitkovským pohraničním oddílem.
4. Aktivní činností stíhacích oddílů ničit nepřítele.
Splnění rozkazu hlásit do Gomělu soudruhu Buďonnému.
                                                                                                     Žukov

Dne 7. července dostal velitel 21. armády direktivu od Žukova nazvanou „O přijetí opatření k ukončení ústupu 75. střelecké divize“. V ní se psalo:

75. střelecká divize ustupuje bez boje k Mozyru a tím poskytuje menším jednotkám nepřítele možnost postupovat k Mozyru. Nařiďte přes spojaře a styčného důstojníka veliteli 75. střelecké divize, aby okamžitě ukončil své zbabělé chování a zločinný ústup. Pokud to neudělá, STAVKA vám nařizuje, aby byl upozorněn, že bude zastřelen jako zbabělec, který nesplnil svoji povinnost.
Pokud to bude nezbytné, vyměňte velitele divize a jmenujte lepšího.
                                                                                               Žukov

Velitel PVF a další styčný důstojník od 21. armády Nědvigina za Lunincem po delším hledání kontaktovali a předali mu radiogram od Žukova spolu s rozhodnutím velitele 21. armády. Nědvigin byl s okamžitou platností odvolán, odvezen do štábu armády a na jeho místo jmenován plukovník Pivovarov.

Situace 75. střelecké divize se okamžitě stabilizovala. Divize byla rozmístěna v prostoru železniční tratě Luniněc-Kalinkoviči a tam mohla spoléhat na účinnou pomoc sil PVF, která kryla její levé křídlo, dále na silný 18. oddíl pohraničníků a také na dělostřeleckou podporu obrněných vlaků č. 51 a 52. Pravé křídlo divize se opíralo o bažinatý, silně zalesněný prostor u jezera Čěrvonoje. O 60 km východněji byla opevnění Mozyrského opevněného prostoru - sice částečně bez výzbroje, ale obsazené dvěma dělostřelecko-kulometnými prapory.

V prostoru obce Olšany byl 8. července oddíl vojsk NKVD ostřelován průzkumným odřadem německé 45. pěší divize. PVF bránící podle rozkazu pravý břeh Pripjati a město Turov (ukr. a bělor. Turau) podpořila oddíl palbou z děl a nepřátelský průzkum se stáhl. Monitor BOBRUJSK toho dne navíc zničil Němci používaný dřevěný most u obce Olšany, což je první doložený palebný kontakt lodí PVF s pozemním nepřítelem. Německá 45. pěší divize vedená plukovníkem von Pannwitzem nejenže nemohla pokračovat vpřed na Turov, ale její předsunutá jednotka musela zaujmout kruhovou obranu obce Olšany a přivolat posily.

Do města Turov dorazil 9. července 13. samostatný trestný prapor 21. armády z obce David-Gorodok se čtyřmi děly 76,2 mm. Velitel praporu zorganizoval obranu města a ráno 10. července několik jednotek pod jeho velením zaútočilo na obec Olšany. Kvůli špatné součinnosti, kdy nikdo z pozemních vojsk nezabezpečil spojení a neznal signály, se neuskutečnila dělostřelecká podpora útoku loďmi PVF. Útok byl odražen a zdá se, že větší ztráty rozhodně měli útočníci. Němci ale byli nenadálým bodákovým útokem vln pěšáků tak zmateni, že kruhovou obranu obce Olšany neustále posilovali a po následující tři dny se z Olšan neodvážili vytáhnout paty.

Velitel PVF, jehož podřízené složky vedly do té doby boje na styku vojsk Západního a Jihozápadního frontu, rozdělil podle rozkazu z 11. července 1941 své síly na tři části:

  • Běrězinský oddíl a Pripjaťský oddíl, oba působící na příslušných řekách a podléhající operačně Západnímu frontu a
  • Dněperský oddíl, podléhající operačně Jihozápadnímu frontu.

Běrězinský oddíl spolupracoval s vojsky 21. armády, Pripjaťský oddíl s vojsky 4. a 5. armády, Dněperský oddíl pak s vojsky 26. a 38. armády. Velitel PVF rozdělil své podřízené za štábu flotily k jednotlivým oddílům jako jejich velitele.

Rozdělení nebyl uskutečněno naráz, ale předcházely mu různé organizační změny ad hoc, vyžadované rychlou a častou změnou bojové situace na frontě. Vzhledem k tomu, že oddíly působily samostatně a daleko od základen, bylo nezbytně nutné jim tuto samostatnost zabezpečit také po stránce logistické.

Oddíly byly rozkazem vytvořeny následovně:

Pripjaťský oddíl lodí

  • monitor BOBRUJSK,
  • hlídkové čluny RULĚVOJ, BOLŠEVIK, VODOPJANOV, RĚKA, TĚCHNIK, PUŠKIN a PARIŽSKAJA KOMMUNA,
  • obrněné dělové čluny 201, 203,
  • minonoska PINA,
  • minolovné čluny 1 a 2,
  • plovoucí protiletadlová baterie PB-1,
  • nemocniční loď KAMANIN a člun zdravotnické pomoci NĚMAN.

Oddíl měl také skupinu pomocných plavidel skládající se z pěti šroubových remorkérů (jeden byl JASELDA), čtyř nákladních člunů pro munici, potraviny, pohonné hmoty a dílenského plavidla. K tomu je třeba připočítat ještě skupinu malých hlídkových motorových člunů.

Dněperský oddíl lodí

  • monitory FLJAGIN a LĚVAČJOV,
  • dělové čluny PĚRĚDOVOJ, VĚRNYJ a DIMITROV,
  • hlídkový člun VOROŠILOV,
  • obrněné dělové čluny 41, 45, 53 a 54,
  • minolovné čluny 30 a 35,
  • plovoucí protiletadlová baterie PB-2 (účast spolehlivě nedoložena)
  • plovoucí základny BĚLORUSSIJA a BĚRĚZINA,
  • nemocniční loď MOLOTOV. 

U oddílu sloužilo také pět remorkérů (MOSKVA, FĚDĚRACIJA, tři remorkéry typu BG), čtyři nákladní čluny na zásoby munice, potravin, pohonných hmot a uhlí, plovoucí pomocná dílna a skupina malých motorových hlídkových člunů.

Běrězinský oddíl lodí

  • monitory SMOLĚNSK, ŽITOMIR, VINNICA a VITĚBSK,
  • dělové čluny BĚLORUS a TRUDOVOJ,
  • hlídkové čluny typu Opyt taktických čísel S-1, S-2 a S-3,
  • obrněné dělové čluny 202, 204 a 205, (+ čluny čísel 51 a 52 - ty ale nejsou spolehlivě doloženy)
  • plovoucí protiletadlová baterie PB-3 a
  • plovoucí základna UDARNIK.

Oddíl měl také pomocná plavidla: remorkéry K. MARKS a F. ENGELS, tři šroubové remorkéry typu BG, čtyři nákladní čluny pro zásoby munice, paliva a potravin, pomocné plovoucí dílny a malé hlídkové čluny.

Vzhledem k faktu, že oddíly spolu povětšinou nespolupracovaly, neboť prostory jejich bojové činnosti od sebe byly značně vzdáleny, je nasnadě popsat jejich osudy také odděleně.

Běrězinský oddíl - bojová činnost

Řeka Běrězina byla v létě 1941 stejně jako ve většině ostatních roků mělká kvůli nedostatku srážek a tak už 28. června obdržel štáb Západního frontu od leteckého průzkumu zprávu, že německé jednotky se přepravují přes Běrězinu cca 20 km jižně od města Bobrujsk. O dva dny později už přímo v Bobrujsku fungovalo 5 německých pontonových přeprav. Dne 30. června bylo Němci rozbito uskupení vojsk 47. střeleckého sboru Rudé armády a jeho zbytky zahnány za řeku Ola. Následující den, 1. července 1941, tytéž německé jednotky doslova rozprášily znovu rudoarmějce posháněné pod velením generálmajora Povětkina a až k řece Dněpr tím pádem neexistovaly žádné bojeschopné pozemní jednotky Rudé armády.

Před Dněprem se počínaje 2. červencem muselo urychleně rozvinout nově zorganizované uskupení vojsk Rudé armády, mající za úkol nepřítele zastavit a donutit jej přejít do obrany. Zahrnovalo v první vlně 232. střeleckou divizi 66. střeleckého sboru 21. armády, jejíž první části se dostaly na frontu po vyložení z vagonů na trati západně od města Goměl (ukrajinsky Homel).

Právě s jednotkami této divize měla Pinská vojenská flotila spolupracovat při obranné činnosti. Jmenovitě šlo o Běrězinský oddíl lodí, který divizi podporoval téměř až do ústupu na Dněpr 20. srpna 1941.

Na počátku této etapy úvodní fáze války se v operačním prostoru 21. armády neodehrávalo nic závažnějšího. Guderianovo útočné uskupení útočilo v obecném směru na Smolensk a jeho velitel, věren své propracované metodě boje, se při útoku nezdržoval vázáním svých tankových a pěších divizí do bojů na svém pravém křídle jižně od Bobrujsku. A vzhledem k tomu, že vojska 21. armády se nijak zvlášť nesnažila Němce aktivně napadat, panovalo na úseku od města Žlobin k Bobrujsku a dále po řece Ptič až k řece Pripjať relativní ticho před bouří.

Takováto pasivita německým útočným jednotkám nahrávala a dovolila jim zasadit sbíhavé údery na město Mogiljov hned z několika směrů. Maršál Timošenko tomu nehodlal nečinně přihlížet a proto 11. července spolu s rozdělením PVF na tři oddíly nařídil veliteli 21. armády Kuzněcovovi, aby upoutal nepřítele nasazením mobilních oddílů. Zároveň s tím mu uložil:

… připravit operaci s cílem nenadálým úderem obsadit města Bobrujsk a Pariči…

Kvůli nedostatku dělostřelecké výzbroje 232. střelecké divize bylo její velení velmi vděčné za každou hlaveň, která jí v tomto obtížném úkolu mohla pomoci. Je pochopitelné, že i když velitel 21. armády přistoupil k provedení Timošenkova rozkazu poměrně vlažně a rozhodně střízlivěji, neboť útočné akce pokládal za téměř neproveditelné hlavně kvůli obrovské převaze nepřítele ve vzduchu, v dělostřelectvu i tancích, nařídil svým rozkazem ještě téhož dne následující:

… Poté, co se vojska spolehlivě zachytí na východním břehu Dněpru, nesmí dovolit provedení násilného přechodu řeky prováděním protiútoků a palebnými údery dělostřelectva…
...Pinská vojenská flotila se k začátku dne 12. července 1941 hlavními silami soustředí na řece Dněpr v prostoru Rěčica-Zaspa a ve spolupráci se 66. střeleckým sborem nedovolí provedení násilného přechodu řeky Dněpr na úseku Žlobin-Rěčica. Štábu PVF nařizuji rozmístit se v prostoru Rěčica.

Je třeba dodat, že Běrězinský oddíl lodí se krátkou dobu původně nazýval Oddíl lodí na Horním Dněpru (Верхне-Днепровский отряд кораблей), protože o Běrězině nebyla vůbec řeč a 21. armáda se připravovala, jak jsme již uvedli, bránit východní břeh řeky Dněpr. Ale protože německý XXXXIII. sbor, zabezpečující křídlo útočného uskupení mířícího ke Smolensku, se nijak nesnažil zavázat se do bojů, jednotky 232. střelecké divize se za pochodu ke frontě dostaly na silnici Rěčica-Gorval a večer 13. července dorazila divize nikým neznepokojovaná podél řeky Běrězina až na čáru Jakimova Sloboda-Strakoviči.

Lodě Běrězinského oddílu se v Rěčici příliš nezdržely a vyrazily z Pripjati na Běrězinu, kam se po třídenní obtížné plavbě mezi početnými mělčinami také dostaly. U obce Jakimova Sloboda byl navíc v korytě řeky zničený most a jeho zkroucené příhradové nosníky téměř zatarasily plavební dráhu. Ale i přesto se lodě ke svému určenému cíli propracovaly.

V osadě Šatilki se 14. července soustředily monitory VITĚBSK, VINNICA a SMOLĚNSK s podporou 5 obrněných dělových člunů, které právě dorazily z Pripjati. Přidělené hlídkové čluny se tou dobou bohužel nacházely stále ještě na základně v Kyjevě. Večer toho dne nařídil velitel 21. armády 66. střeleckému sboru, aby s podporou lodí PVF zaútočil směrem na Bobrujsk.

Vojska 232. střelecké divize tedy poté, co lodě PVF vzaly na palubu asi 80 partyzánů, vyrazila z čáry Pariči-Knyševiči podél Běrěziny s úkolem ovládnout prostor přepravy nepřítele ve vsi Stasjevka včetně vsi. Monitory musely od linie fronty ke Stasjevce urazit vzdálenost asi 38 km proti proudu. Operace začala špatně - partyzáni se nalodili oproti předpokladu pozdě, takže plavba probíhala až od 1405 za jasného bezmračného dne, ale naštěstí se německé letectvo v průběhu operace nijak aktivně neangažovalo.

V plánování operace se sovětské štáby nikterak nevyznamenaly. Kvůli tomu, že po břehu před plujícími loďmi nebyl prováděn žádný průzkum, narazily lodě znenadání na hustou palbu dělostřelectva německé 134. pěší divize z prostoru vsi Novaja Bělica - asi 5 km vzdušnou čarou od města Pariči. Vpředu plující monitor VINNICA dostal řadu přímých zásahů děly ráže 75 mm a za značných ztrát mezi posádkou klesl na dno v mělkém úseku řeky. Na rozkaz velitele lodi Jušina jej posádka podminovala a vyhodila do vzduchu. To byla pro flotilu vlastně první bojová ztráta lodě.

Němečtí letečtí pozorovatelé se probudili až následujícího dne, kdy po přeletu průzkumného letounu podél řeky se po hodinové přestávce vrhla na vrak VINNICY čtveřice střemhlavých bombardérů a poté její piloti nahlásili zničení lodě, následně potvrzené dokumentárním leteckým snímkem. Luftwaffe si tím skalp za VINNICU přivlastnila a 134. pěší divize se přes velké protesty od svého velitele sboru uznání nedočkala.

Dělostřelectvo sovětských střeleckých jednotek zdaleka nepůsobilo jistým dojmem - u vsi Novaja Bělica vystřílela za bojů dne 15. července baterie polních děl ráže 76,2 mm, organicky patřící 487. střeleckému pluku, na vracející se monitor ŽITOMIR asi třicet ran, protože velící důstojník pokládal věže monitoru za věže tanků jedoucích po protilehlém břehu. Naštěstí měli miřiči špatný den a monitor vyšel z ostřelování bez zásahu.

Lodě PVF podporovaly palbou a manévrem jednotky 232. střelecké divize útočící podél pravého břehu Bereziny směrem na Bobrujsk. Večer 20. července přišel rozkaz velitele 21. armády pro velitele Běrězinského oddílu lodí, aby přesunul část svých plavidel ke Pripjaťskému oddílu. Odveleny byly hlídkové čluny VODOPJANOV, RULĚVOJ a BOLŠEVIK z prostoru u Rěčice. Velitelé plavidel hlásili, že na všech úsecích toku začíná voda natolik klesat, že hrozí uvěznění plavidel na mělčinách.

Pak došlo k tomu, co mohlo sovětské velení předpokládat. Střelecké jednotky 232. střelecké divize dne 21. července dosáhly čáry Stasjevka-Borovaja-Glěbova Rudňa-Čjornyje Brody a dál k Bobrujsku už to pro silný německý odpor prostě nešlo. Po částečném úspěchu nového protiútoku sovětských jednotek Němci přisunuli zálohy a 23. července nejenže útok Sovětů úplně zastavili, ale obnovili svůj postup vpřed, přičemž 12 km za linií fronty zbudovali velkokapacitní přepravu svých jednotek na druhý břeh řeky. Dne 24. července ostřelovaly monitory ŽITOMIR a VITĚBSK 267. pěší divizi na levém břehu řeky a poté musely kvůli nízké a stále klesající hladině vody odplout k ústí řeky Běrězina, aby nebyly od ústupové cesty odříznuty.

Na další rozkaz velitele napadl přepravu u města Pariči monitor SMOLĚNSK a tři obrněné dělostřelecké čluny - 202, 204 a 205. Tyto lodě měly na rozdíl od tzv. „gdaňských“ monitorů menší ponor a nemusely se tolik obávat uvíznutí na mělčině. V noci 26. července vysadily lodě po překročení linie fronty skrytě dva desanty každý v síle asi dvou čet na oba břehy řeky nedaleko německé přepravy. Z monitoru vysadili dělostřelecké pozorovatele s vysílačkou, aby řídili palbu lodních děl. Všichni společně pomalu postupovali k přepravě.

Monitor zahájil palbu z postavení u vsi Vorotěň a jeho kotviště kryly jak dělové čluny, tak i pěchota. Vzápětí se všechny tři obrněné dělové čluny přihnaly k přepravě a napadly střelbou z děl cíle na březích řeky i přepravu samotnou. Výsledkem dopadu 106 střel hlavního kalibru děl monitoru a přímých zásahů děl 76 mm obrněných dělových člunů byla rozmetaná konstrukce pontonového mostu, 30 zničených automobilů s vojsky a zničená dělostřelecká baterie pokoušející se ostřelovat lodě. Při návratu byly lodě napadeny tanky a dělostřelectvem, přičemž SMOLĚNSK byl několika zásahy těžce poškozen spolu s jedním obrněným člunem. Tento člun (205) jeho posádka vyhodila do vzduchu a s využitím rychlosti proudu se zbývající lodě prodraly přes frontovou linii a početné mělčiny zpět na vlastní území.

Monitor SMOLĚNSK pak odplul 28. července na opravy do Kyjeva a na Běrězinu připluly tři hlídkové čluny typu Opyt (Опыт) označené S-1, S-2 a S-3 spolu s dělovým člunem TRUDOVOJ. I když se většině štábu 21. armády zdálo nemožné splnit úkol dobýt Bobrujsk, přesto na vyšší rozkaz pokračovala snaha 232. střelecké divize útočit, takže 31. července zaútočily její jednotky na město Pariči a jejich úsilí podporovaly palbou lodě PVF. Přes podporu, která jim byla poskytnuta, se pokusy o útok setkávaly s nezdarem a 2. srpna 1941 se Běrězinský oddíl lodí na rozkaz velitele Západního frontu přesunul do prostoru osady Gorval k ústí Běrěziny.

Němci zaútočili svým XXXXIII. sborem 5. srpna. O den později se zmocnili osady Šatilki, 8. srpna pak dobyli obce Prudok a Ostrovčicy a 8. srpna si vybudovali předmostí na levém břehu u obce Zabroďje, kde jim velmi mělký tok řeky usnadnil přechod na druhý břeh. Už 10. srpna zatlačila německá 134. pěší divize bránící se skupinu jednotek generálmajora Něrětina v prostoru Strěšin až k Dněpru. Tam se pokusily 11. srpna německé jednotky provést násilný přechod Dněpru z chodu, ale monitory ŽITOMIR a VITĚBSK je hodinovým palebným přepadem svými děly z malé vzdálenosti (asi 1 800 m) doslova smetly z dněperského břehu a zahnaly daleko od řeky.

Dne 12. srpna dorazila směrnice, kterou vydala STAVKA pro další vedení bojové činnosti, týkající se zákazu ústupu 3. armády. V té době už byl v provozu 250 metrů dlouhý pontonový most pro německý XXXXIII. sbor u obce Šatilki a německé jednotky se valily přes řeku. Vojska 3. armády zaujala dne 13. srpna obranu na čáře Sělišči - Karpoviči - Kuridiči - Běrězňaki - Běsědki a 232. střelecká divize se stále pokoušela v meziříčí Běrěziny a Dněpru napadat vojska útočící od obce Šatilki směrem na Strěšino. Dne 16. srpna se však v souvislosti s obratem hrotu útočících německých tankových a motorizovaných vojsk od Moskvy směrem na jih vytvořila hrozba hlubokého obklíčení pravokřídelních jednotek 3. armády.

Němci se drželi svého osvědčeného vzorce pro útok, proto v prostoru Gomělu značně zesílily útoky Luftwaffe a jejich průzkumné lety byly často zaměřeny na odhalení míst pobytu lodí PVF. Dne 17. srpna při plavbě po Dněpru v prostoru obce Věrchňaja Olba napadlo obrněné čluny 202 a 204 osm bombardérů Ju 87. Obrněný dělový člun 204 dostal přímý zásah těžkou pumou, který mu doslova urval přední část trupu, zabil 3 lidi a tři další těžce zranil. Přesto se člun nepotopil a byl svým kolegou 202 odtažen k opravě do Rěčického opravárenského závodu lodí. Člun 202 napadly bombardéry znovu při návratu, ale vyšel i z tohoto útoku beze škod.

O den později, tedy 18. srpna, zaútočila šestka Ju 87 na monitor VITĚBSK a dělový člun BĚLORUS, které kotvily u obce Běrěgovaja Sloboda. Dělový člun musel v důsledku mnohých průrazů od střepin ve trupu odplout do opravy do Kyjeva. Stejný den byly napadeny třemi „štukami“ hlídkové čluny S-2 a S-3, kotvící u Gorvalu v ústí řeky Běrězina. Člun S-3 dostal přímý zásah do přední muniční komory, ale bomba proletěla skrze celý trup a v hlubokém bahnitém nánosu na dně ústí řeky naštěstí nevybuchla. A tak s dírou ve dně a zaplavenou muniční komorou odplul vlastními silami rovněž do Kyjeva k opravě.

Večer 19. srpna padl Goměl, přesto Běrězinský oddíl lodí zůstával i nadále v ústí řeky a pokoušel se bránit přepravám německých vojsk, jak bylo jeho úkolem. Po dalších dvou dnech požádal PVF o povolení narkoma VMF Kuzněcova k přesunu oddílu na řeku Děsna, aby pomohl bránit město Čěrnigov. To Kuzněcov odmítl a nařídil posílit Pripjaťský oddíl lodí plavidly Běrězinského oddílu. Ten zatím provedl průzkum podél břehů Dněpru ve směru Kapica-Lojev a na levém břehu asi 10 km pod obcí Rěčica nalezl dosud nezjištěné jednotky nepřítele. Ve 2030 pak provedl palebný přepad na prostor Alexandrovka-Krasnaja Slobodka na soustředění německých jednotek.

Udržet se v dotyku na křídlech nedokázaly ani 3. armáda, ani její soused 5. armáda, i když se paradoxně jejich jednotky kvůli vzájemné neznalosti situace při ústupu řádně promíchaly. Tak 66. střelecký sbor vyrazil s pomocí lodí PVF na levý břeh Dněpru v prostoru Cholměč spolu s jízdním plukem od skupiny vojsk gen. Gorodovikova a na západním břehu zůstávaly jednotky Rudé armády jen na Kyjevském předmostí.

Celá 21. armáda se tedy rozpadla a 3. armáda zůstala aspoň zčásti bojeschopná jen proto, že Němci se rozhodli její vojska nepronásledovat v obtížných geografických podmínkách bažinatých lesů na pravobřeží řeky Běrěziny, protože po úspěšné přepravě svých vojsk na levý břeh Dněpru soustředili své úsilí na gomělském směru.

Běrězinský oddíl lodí, lépe řečeno ty lodě, které z něj zůstaly, se seskupil 29. srpna u Lojeva a po dvou dnech útoků Pannwitzovy 45. pěší divize na tento prostor se po ústupu pozemních sil stáhl 31. srpna ke Kyjevu. Ze všech lodí oddílu se tam podařilo prorazit pouze monitoru VITĚBSK, hlídkovému člunu S-2 a obrněnému člunu 202.

Pripjaťský oddíl lodí

Dá se říci, že v období mezi 22. červnem a 11. červencem roku 1941 byla celá Pinská vojenská flotila jedním velkým Pripjaťským oddílem. Jakmile ale boje propukly na Běrězině a později také na Dněpru, pripjaťský směr se stal druhořadým. Velení oddílu měl kapitán K. V. Maximěnko a oddíl spolupracoval hlavně se 75. střeleckou divizí a 20. motocyklovým plukem. Významnou změnou v organizaci bylo mimo jiné i to, že štáb oddílu nebyl jako u ostatních jednotek PVF na některé lodi, ale přímo u štábu 75. střelecké divize, který mu vydával rozkazy a přiděloval bojové úkoly. Ty spočívaly převážně v každodenní dělostřelecké podpoře pozemních jednotek, přesunech vojsk přes vodní toky a v nemalé míře také v zásobování.

Dne 8. července zničil oddíl dělostřeleckým přepadem most přes kanál u obce Olšany, který využívaly německé jednotky k přesunům. Průzkum provedený 10. července obrněným dělovým člunem 202 zjistil rozložení palebných prostředků nepřítele v prostoru David-Gorodok a jelikož jich objevil jen velice málo, velitel oddílu vyslal 12. července po západu slunce monitor BOBRUJSK na skrytou palebnou pozici, ze které celkem úspěšně ostřeloval týlové jednotky von Pannwitzovy 45. pěší divize, právě dorazivší do městečka. Monitor vypálil ze vzdálenosti 9-10 km více než 100 granátů děl hlavní ráže.

Dalšího dne se 75. střelecká divize stále ještě pevně držela na obranném postavení podél východního břehu říčky Laň. Levé křídlo divizního postavení se opíralo o řeku Pripjať a obrana pravého břehu Pripjati spočívala na bedrech lodí PVF. Její lodě, lépe řečeno lodě Pripjaťského oddílu, měly navíc za úkol přepravit v případě ústupu jednotky 20. motocyklového praporu majora Plevako, bránící se od 14. července u města Turov, na druhou stranu řeky.

Boje se zostřovaly a 15. července v 0700 ztratil štáb Pripjaťského oddílu s motocyklisty spojení. Vyslaná spojka v Turově nenašla nikoho a na radiový dotaz jí velitel obrněného dělového člunu 201, který spolu s 203 hlídkoval nad Turovem, sdělil, že do města vjíždějí v dlouhé koloně německé jednotky na motocyklech a s obrněnými auty. Později bylo zjištěno, že to byly předsunuté odřady nám již známé von Pannwitzovy 45. pěší divize. Maximěnko vyslal vpřed monitor BOBRUJSK a hlídkový člun PUŠKIN. Za stálého manévrování obě lodě nepřítele ostřelovaly ze všech hlavní a poté, co německé dělostřelectvo asi za dvacet minut zahájilo odvetnou palbu, se lodě stáhly beze škod na nové postavení pod městem Turov. PUŠKIN přitom najel kýlem na mělčinu a musel jej stáhnout obrněný dělový člun 203.

Lodě stály asi 5 km pod městem, když ve 1315 zamířila z Turova na východ skupina motorizované pěchoty. Lodě okamžitě zahájily palbu a zničily obrněné auto a dva náklaďáky s pěchotou. Odvetná palba z města způsobila na lodích ztráty: padli dva lidé, čtyři byli zraněni a na lodích bylo napočítáno 14 zásahů malorážními kanony ráže 20 mm, z čehož plná polovina prorazila trupy lodí. Navíc monitor BOBRUJSK dostal zásah protipancéřovým granátem ráže okolo 50 mm těsně nad čárou ponoru do zádi lodě na pravoboku.

Další významnější akce se odehrála 20. a 21. července, kdy 75. střelecká divize bojovala o osadu Žitkoviči. Pripjaťský oddíl dostal prostřednictvím velitel PVF rozkaz zabránit přepravě Němců přes Pripjať na levý břeh do týla pozemních jednotek. Tento úkol se ale oddílu splnit nepodařilo, neboť přepravy probíhaly daleko za frontou.

Přišly také posily z Běrěziny, tři lodě typu SKR - VODOPJANOV, RULĚVOJ a BOLŠEVIK. Německá 45. pěší divize dosáhla po obsazení Turova řeky Stviga a den nato, 23. července, obsadila ves Ozěrany. Okamžitý přesun divize vyžadoval její přepravení přes Stvigu a hned nato i přes blízkou řeku Uborť. Tam však už byly jednotky Mozyrského opevněného prostoru v předem vybudovaných obranných postaveních, které této činnosti zabránily.

Až do 24. července ostřelovaly lodě oddílu cíle pouze na pravém břehu Pripjati. Ale toho dne se německá pěchota přepravila v prostoru vsi Borki na přívozním prámu z pravého břehu na levý a motorizovaná kolona 45. pěší divize se přepravila na levý břeh Pripjati na dalším prámu v prostoru Lachvinského přívozu. Velkou chybou velení oddílu i pozemních jednotek bylo, že tyto velkokapacitní přepravní prostředky nechali Sověti při svém ústupu Němcům v dokonalém stavu na pravém břehu.

Dne 26. července dobyly jednotky německé 293. pěší divize bez větší námahy město Pětrikov. Jakmile se ale pokusily proniknout dále na východ k městečku Bělanoviči, lodě Pripjaťského oddílu jim v tom přesnou a hustou palbou zabránily. K datu 29. července 1941 Halderův deník uvádí:

… Říční plavidla nepřítele na Pripjati zadržují všechen pohyb našich vojsk v tomto rozvodí…

Velice zajímavá, poněkud bizarní historka, kterou obě proti sobě bojující vojska opravdu zaznamenala do svých hlášení, i když různým způsobem, se odehrála téhož dne. Monitor BOBRUJSK čistil na příkaz svého velitele děla hlavní ráže a při vybíjení jedna hlaveň nepozorností obsluhy vypálila tříštivotrhavý granát, který dopadl doprostřed vsi Chuďjaki. V té chvíli do vsi vjížděla průzkumná skupina motorizované pěchoty, ale po výbuchu granátu uprostřed kolony se okamžitě otočila, plnou rychlostí zmizela a další Němci přišli do jinak opuštěné vsi až o tři dny později.

Jednotky 75. střelecké divize se za podpory děl PVF po ústupu podél řeky a převezení na východní břeh zakopaly na čáře výšina 129,9 - osada Muljarovka - osada Srědňaja Rudňja - ves Slinki - ves Micury. Na křídle divize byly na řece tyto lodě: obrněný dělový člun 201 v Bělanovičích, 203 v Novosjolkách, RULĚVOJ v Micurách, monitor BOBRUJSK a hlídkový člun BOLŠEVIK u osady Konkoviči a VODOPJANOV v Mozyru. VODOPJANOV ale právě prováděl pravidelné čištění kotlů a běžnou údržbu, čímž byl na určitou dobu mimo službu.

Motocyklisté 20. motocyklového pluku dostali rozkaz provést 3. srpna protiútok na Pětrikov od jihu a lodě je v tom měly podpořit. Po přepravení na levý břeh, spuštění dělostřelecké přípravy lodními děly a vyražení motocyklistů na zteč se nepřítel okamžitě začal stahovat a zastavil se až ve vsi Bělki asi 2,5 km východně od Pětrikova. Dne 8. srpna zjistili pozorovatelé na lodích nepřátelskou kolonu pěchoty u vsi Ocirki. Vzápětí ji napadly lodě palbou z děl a kolona byla rozprášena.

Stabilizace fronty na linii Mozyrského opevněného prostoru, i když jen dočasná, umožnila Pripjaťský oddíl lodí oslabit a tak byly 10. srpna ke Kyjevu odeslány hlídkové lodě PUŠKIN a PARIŽSKAJA KOMMUNA. Vojska 3. armády se v té době bránila na čáře Gorval - Jelany - Běrězňaki - Zublišče a dál podél řeky Ptič. Velitel Jihozápadního frontu se obrátil 21. srpna na velitele PVF se žádostí, aby Pripjaťský oddíl lodí byl přidělen jemu a zabezpečil přepravu jednotek zdecimované 5. armády přes Pripjať. Velitel PVF Maximěnko o této žádosti informoval narkoma Kuzněcova a jeho rozhodnutím byl Pripjaťský oddíl lodí, posílený o monitor FLJAGIN a dělový člun KRĚML, operačně podřízen veliteli 5. armády.

Během přepravy vojsk 5. armády k ničemu nepředvídanému nedošlo, ale po jejím ukončení se lodě oddílu musely probíjet ke Kyjevu v situaci, kdy nepřítel dosáhl pravého břehu Dněpru na úseku Domantovo-Okuninovský most.

Když německé tanky prorazily 29. srpna k Domantovu, palbou děl zničily tam přítomnou minonosku PINA, lodě VODOPJANOV a RULĚVOJ a minolovné čluny 1 a 2. To donutilo velení PVF vydat ještě téhož dne oddílu příkaz prorazit si cestu ke Kyjevu. Velitel frontu jim měl podle možností pomoci svým polním dělostřelectvem dvou dělostřeleckých pluků 5. armády, minomety a palbou kulometů podél jejich trasy k překročení linie fronty zpět na vlastní území.

V noci na 31. srpna se lodě po rozdělení na dvě skupiny pokusily od ústí Pripjati proniknout ke Kyjevu, ale slabé střelecké jednotky nemohly lodě uchránit od palby nepřátelských děl, minometů, samohybných děl a tanků. Byla potopena velká část lodí - hlídkové čluny 1 a 5, dělový člun TRUDOVOJ, monitor BOBRUJSK, který poté, co dostal řadu těžkých zásahů, uvázl na mělčině a byl vyhozen do vzduchu vlastní posádkou stejně jako monitor ŽITOMIR. Do Kyjeva se dostal pouze monitor VITĚBSK, dva obrněné dělové čluny a hlídkový člun 2. Tato část historie flotily je velice podrobně a přesně popsána v knize V. Spičakova včetně podrobných mapových podkladů (viz Prameny). Vzhledem k rozsáhlosti tohoto historického materiálu odkazuji případné zájemce o podrobnosti na zakoupení této vynikající knihy.

Dněperský oddíl lodí

Lodě oddílu odrážely od 13. až do 30. července nálety německých bombardérů na přepravu u vsi Tripolje a na přívoz u vsi Stajki a do bojů s pozemními jednotkami se v té době nezapojily, neboť neměly s nepřítelem palebný kontakt.

Proto 25. července uskutečnila PVF hloubkový průzkum předpolí oddílem dobrovolníků na nákladních autech pod velením poručíka Čěrěpovského. Průzkumný oddíl se pohyboval po trase Ržiščěv - Kagarlyk - Brachovatka - Běnďugovka - Stavy a teprve ve vsi Stavy narazili průzkumníci na německou tankovou jednotku. V ústupovém boji se jim jeden tank podařilo zničit a s několika raněnými se vrátili zpět.

Němci pak zaútočili 30. července čtyřmi pěšími divizemi (44., 71., 75. a 95.) a jednou lehkou divizí (99.) v útočné sestavě na styk 64. a 6. střeleckého sboru, kde se 165. střelecká divize pod úderem doslova sesypala a ve zmatku se po celých jednotkách hnala podél Dněpru na sever a severovýchod, přičemž ztratila spojení se štábem sboru. O den později už mezera ve frontě dosáhla šíře 18 km a stále se zvětšovala. Tím měli Němci cestu ke Dněpru volnou. Štáb Jihozápadního frontu se vzápětí dozvěděl, že nepřítel se už nachází u Tripolje. V 0400 dne 30. července dostal velitel Dněperského oddílu od velitele PVF rozkaz, že oddíl musí být v plné bojové pohotovosti a zlikvidovat případné pokusy nepřítele provést výsadek na východní břeh Dněpru.

Monitor FLJAGIN a dělový člun KAGANOVIČ zaujaly palebná postavení u větrných mlýnů na okraji vsí Tripolje a Stajki. Bylo vybudováno spolehlivé spojení s dělostřeleckými pozorovateli. Dosah palby lodí byl do šíře 25 km a do hloubky za frontou cca 17 km. Opodál se ze svého kotviště u vsi Pljuty mohl okamžitě do boje zapojit dělový člun KRĚML a obrněné dělové čluny 43 a 44 každý chránily jedno křídlo bojové sestavy oddílu. Opevněné předmostí u vsi Tripolje bránil jeden pluk 7. mechanizované divize.

Navečer 30. července zahájil palbu KAGANOVIČ, a to na ves Žukovcy, kde se shromáždily německé jednotky před útokem na dominující výšinu 159,7. Tu nepřítel přesto v noci dokázal obsadit. Na úsvitu 31. července byly povětrnostní podmínky a viditelnost dokonalé, takže palbu lodí bylo možno dobře korigovat. KAGANOVIČ spustil na výšinu prudkou palbu a ta po několika hodinách donutila Němce výšinu přeoranou granáty opustit.

V přibližně stejnou dobu svou dvouhodinovou hustou palbou zachránil monitor FLJAGIN jednotky 27. střeleckého pluku, který sotva dorazil a neměl čas se ani zakopat, před dotírajícími čelními pluky německé 294. a 95. pěší divize, které zaútočily na úseku Žukovcy-Ščerbanovka-Děrěvjannaja podél silnice na Tripolje. Německá pěchota se z přesně pokládané palby monitoru bleskově stáhla do východiště a umožnila tak obráncům začít budovat okopy. Němci se pokusili vést protibaterijní palbu, ale pozorovatelé z vysunovacího „holubníku“ na stěžni monitoru je rychle našli a všechna tři děla německé baterie vzápětí umlčely přesné zásahy granátů z děl ráže 102 mm monitoru FLJAGIN.

Dne 1. srpna po částečném ústupu 159. střelecké divize v pásmu činnosti dělového člunu KAGANOVIČ zaútočil nepřítel na styk dvou střeleckých divizí (159. a 41.). Ve 1240 pozorovatel z KAGANOVIČE objevil velkou skupinu motocyklistů, dva obrněné čtyřosé automobily a kolonu nákladních aut i koňských povozů směřující v oblacích prachu ke vsi Žukovcy. Na této silnici byl dělový člun zastřílen na jednu zatáčku a poté, co ji čelo kolony přejelo, spustila lodní děla palbu ráz na ráz. Podle svědectví občanů sousední vsi Ščerbanovka byla kolona úplně rozprášena a na místě palebného přepadu zůstal zničený obrněný automobil, tři nákladní auta a čtyři koňské povozy. Zabití Němci v počtu sedmačtyřiceti byli pohřbeni na okraji vsi Ščerbanovka.

Po druhém, tentokrát večerním palebném přepadu obce Žukovcy, který provedli dělostřelci dělového člunu, byly podle údajů německého zajatce zničeny tři lehké tanky Pz II a řada pěšáků byla zabita či zraněna. Pod krytem této palby obsadila rota jednoho praporu 27. pluku okraj vsi Tripolje, ale ve zbytku vsi a ve strojní a traktorové stanici místního sovchozu se Němci drželi dál. Nadále také drželi výšinu 159,7 znovu dobytou předchozího dne za značných ztrát na živé síle.

Dělový člun byl pěšáky požádán, aby palbou pokryl jak zbytek vsi, tak výšinu. KAGANOVIČ splnil tento úkol dvěma silnými palebnými přepady, když jeho granáty zapálily dvě velké nádrže s naftou a Němci v panice ze vsi uprchli. Druhým přepadem znovu doslova rozstřílel posádku okopů na výšině, takže se jí sovětská pěchota zmocnila beze ztrát a dokonce bez boje. Na místech palebných přepadů napočítali sovětští pěšáci 165 mrtvých a 13 těžce raněných, kteří nebyli schopni transportu k německým liniím.

Ráno 2. srpna kryl KAGANOVIČ úspěšně svými zbraněmi přepravu vojsk 7. mechanizované divize na západní břeh a poté přepravu zbytků 165. střelecké divize spolu s velitelstvím a štábem 64. střeleckého sboru a zbytky 377. jízdního pluku na východní břeh. Obojí se podařilo beze ztrát. Na východním břehu Dněpru pak pod ochranou lodních děl začala převezená vojska budovat ženijní obranná zařízení. Německý útok do prostoru Vita-Počtovaja, který byl veden velkými silami, se v prostoru Obuchov - Děrěvjannaja - Tacenko - Ščěrbanovka - Chalepje zastavil pod palbou KAGANOVIČE a polních děl právě přepravené divize.

Večer 2. srpna napadly pozice 27. pluku bombardéry a po krátké dělostřelecké přípravě Němci zaútočili na Tripolje znovu. Lodě kotvily pod vysokým břehem, který je před účinky palby a bomb ochránil a tak ztráty ani škody neměly. Při útoku se Němcům podařilo obsadit okraj Tripolje, místní hřbitov a strojní a traktorovou stanici.

Po setmění byl na průzkum vyslán obrněný dělový člun 44 a ten byl v prostoru vsi Kozin napaden palbou z děl. Na lodi byli čtyři ranění a člun se stáhl do výchozího kotviště. Ve dnech 3. a 4. srpna vedly lodě oddílu metodickou řízenou palbu podle požadavků pozemních vojsk. KAGANOVIČ přitom spotřeboval 300 granátů, KRĚML 150 granátů a FLJAGIN více než 400 granátů.

Slabý 27. pluk držel doširoka roztaženou obranu, zabezpečenou jednotlivými opěrnými body, a tak se německé jednotky pokoušely najít slabší místo v obraně průzkumem. Proto musel KAGANOVIČ 4. srpna rozbít několika salvami průzkumnou jednotku pokoušející se obsadit okraj vsi Chalepje. Tentýž den dostal dělový člun KAGANOVIČ rozkaz zničit nepřítele u mostu přes řeku Bobrica na severním kraji vsi Žukovcy. Po provedení palebného přepadu se Němci stáhli a odvezli velké množství raněných a mrtvých do vsi Žukovcy.

Dne 5. srpna už německé jednotky rozvíjely svůj úspěch útokem na jižním křídle Kyjevského opevněného prostoru a KAGANOVIČ se musel přesunout do vsi Pirogovo, která byla blíže ke Kyjevu. O den později Němci zatlačili jednotky 159. střelecké divize ke Ržiščevu a na úseku Chalepje-Stajki-Grěběni dorazili na břeh Dněpru.

Navečer téhož dne znovu zaútočila německá pěchota na postavení 27. pluku a monitor FLJAGIN měl plno práce s umlčením německých minometů a rozstřílením rojnic pěšáků. Přesto se mu to po dvouhodinovém úsilí podařilo. Dne 7. srpna Němci zaútočili opět a s větší silou za podpory mnoha děl a minometů. Na jeho odražení se tentokrát musela soustředit palba všech dostupných lodí a dělostřeleckých baterií z východního břehu Dněpru.

Generál Halder si do svého deníku 8. srpna zapsal:

… 6. armáda se pohybuje ke Kyjevu velmi pomalu. Nepřátelské dělostřelectvo z východního břehu klade našim útočícím jednotkám silný odpor. Také nepřátelské monitory nám brání v útocích…

Německý útok na jižním křídle se 9. srpna za rozhořčených bojů se sovětskou obranou zopakoval a snad jen díky přesunutí úsilí německých útočných jednotek poněkud jižněji se v tento den nic zvláštního nedělo, protože německé velení ponechalo na tomto úseku pouze krycí jednotky doširoka roztažené sestavy 294. pěší divize.

Mezi dny 2. a 6. srpna bránily lodě přepravu ustupujících jednotek ze Ržiščevského předmostí na východní břeh Dněpru. Obrany se účastnily monitory LEVAČJOV a ŽEMČUŽIN, dělový člun VĚRNYJ, hlídkový člun VOROŠILOV, plovoucí základna BĚLORUSSIJA, plovoucí PL baterie PB-2, obrněné dělové čluny 41 a 42, minolovné čluny 31 a 32, přičemž činnost této skupiny zabezpečovala nemocniční loď MOLOTOV, parní remorkéry MOSKVA a FĚDĚRACIJA, 4 nákladní čluny na potraviny, munici, pohonné hmoty a na uhlí a také plovoucí dílna. Velitelem skupiny byl kapitán I. L. Kravěc, který vztyčil svou velitelskou vlaječku na monitoru LĚVAČJOV. 

Dne 3. srpna provedly lodě této skupiny palebný přepad osady Grěběni, zvláště vyžádaný velitelstvím Ržiščevského opevněného prostoru. Osada měla být následně sovětskou pěchotou dobyta. Nepřítel se v osadě cítil bezpečně a neměl břeh řeky ani obsazený strážemi, jak zjistil armádní průzkum. Lodě vypluly v noci v 0100 ze Ržiščeva proti proudu Dněpru a LĚVAČJOV, který podle rozhodnutí velitele oddílu měl vést přímou palbu, se k osadě přiblížil asi na 400-500 metrů. Další lodě zůstaly o něco pozadu; v 0235 na povel radiem všechna plavidla rozsvítila své silné reflektory a zahájila palbu zblízka, která trvala 90 minut. Poté se lodě stáhly zpět.

Ráno za úsvitu do osady Grěběni opatrně vstoupily jednotky 159. střelecké divize. Jejich příslušníci napočítali více než 600 mrtvých a těžce zraněných, rozstříleno bylo 89 nákladních aut s municí a zásobami, asi 200 jízdních kol, stovka motocyklů a mnoho dalšího materiálu. Beze ztrát se ale ani tento boj neobešel. Jeden jediný zásah protipancéřového granátu ráže 37 mm do kormidelny monitoru LĚVAČJOV proniknuvší skrze 30mm pancéř smrtelně zranil velitele bojového oddílu lodi poručíka Krotova a těžce zranil velitele 1. věže hlavní ráže.

Přesto se velení 6. střeleckého sboru o výsledcích vyžádaného dělostřeleckého přepadu lodí PVF ve svém hlášení nadřízeným nezmínilo ani slovem. Zato se pochlubilo obsazením osady poté, co

… v rozhořčených bojích byly osady Grěběni, Juški a Panikarča dobyty. Grěběni a Juški přešly v průběhu 24 hodin několikrát z rukou do rukou…

Jak je vidět z tohoto záznamu uloženého v Ústředním archivu Ministerstva obrany SSSR, platila u sovětských velitelů zásada - proč úspěch jiného (PVF) nevyužít pro sebe?

Dne 6. srpna byly okolo Ržiščevského opevněného prostoru rozmístěny lodě PVF takto: na pravém křídle monitor LĚVAČJOV, na levém křídle monitor ŽEMČUŽIN, u osady Ščučinka u levého břehu hlídkový člun VOROŠILOV důkladně zamaskovaný větvemi a maskovacími sítěmi, v Chodorově dělový člun VĚRNYJ, plovoucí PL baterie PB-2 spolu s minolovným člunem 31 a 32 a s mobilní zásobovací základnou pak byla ve Ržiščevu. V Pěrějaslavské zátoce Dněpru stály zamaskované lodě MOSKVA, FĚDĚRACIJA, BĚLORUSSIJA a plovoucí dílna.

Ve 1300 dorazila německá 132. pěší divize ke břehu Dněpru na úseku Balyka-Ščučinka asi 7 km jižně od Ržiščeva po vytlačení jednotek 146. střelecké divize k Chodorovu na levém křídle opevněného prostoru. Současně 294. pěší divize vytlačila obránce z osady Grěběni. Tím se Ržiščevské opevněné předmostí značně zmenšilo a současně bylo rozděleno na dvě části. Kotviště lodí se dostala na dostřel německého dělostřelectva, velení opevněného prostoru v panice jezdilo z místa na místo a ztratilo s loďmi spojení. Kapitán Kravěc se tedy rozhodl odplout s loďmi do Chodorova. Toto rozhodnutí mělo osudné důsledky, ačkoliv se proti němu z taktického hlediska v podstatě nedá nic namítat. Podcenění průzkumu a zmatky ve velení pozemních jednotek o sobě daly vzápětí důkladně vědět.

Ve 1320 znenadání napadla německá děla a minomety proplouvající monitory LĚVAČJOV a ŽEMČUŽIN z pravého břehu v prostoru Ščučinka-Monastyrjek. Oba monitory měly ztráty na životech i raněné a nebýt hlídkového člunu VOROŠILOV, který byl opodál zamaskovaný u břehu a okamžitě zahájil palbu na nepřítele, čímž stáhl pozornost na sebe, bylo by ještě hůř. Za dvacet minut VOROŠILOV zničil 1 PT kanon, 1 tančík s kulometnou výzbrojí a rozehnal pěchotu i s obsluhami kulometů. Potom kryl palbou proplutí zbytku oddílu a jeho týlového uskupení plavidel. Poté, co monitory i ostatní lodě odpluly od nešťastného místa na vzdálenost asi 5-6 km, zahájily palbu do prostoru, kde byly napadeny a dělový člun VĚRNYJ ostřeloval přístupy k Chodorovu.

Velitel obsluhy 37 mm PT kanonu Gustav Biedermann ze 132. pěší divize ve svém popisu událostí ze 6. srpna napsal do svého dopisu:

Dne 7. srpna (pozn. - správně mělo být 6. srpna) jsme se zakopávali do země a budovali obranné postavení poblíž vesnice pod názvem Balyka, která se rozkládala přibližně 100 metrů od Dněpru. Z našich postavení byl vidět široký Dněpr. Snažili jsme se zakopat do země co nejrychleji, protože jsme se báli náletů šturmoviků a také proto, abychom se chránili před sovětskými říčními dělovými čluny. Po několika hodinách se na nedalekých svazích začaly trhat těžké granáty z lodí manévrujících po Dněpru. Dělo první čety se bezúspěšně pokusilo ostřelovat jeden z dělových člunů. Naše postavení rozložená podél řeky byla brzy zasažena nepřátelskou minometnou a dělostřeleckou palbou. Bez ohledu na naše budovaná postavení jsme byli nuceni z nich ustoupit, abychom se vyvarovali ztrát způsobených nepřítelem, který se nacházel mimo náš dosah. Na tomto úseku jsme se setkali tváří v tvář s nepřítelem, který měl převahu v těžkých zbraních a naše dělostřelecké jednotky byly nuceny šetřit střelivem, protože jsme měli příliš roztažené komunikace.

Dělový člun VĚRNYJ při tomto střetnutí vypálil asi stovku granátů ráže 102 mm, monitory po 250 kusech 102 mm, VOROŠILOV téměř 300 kusů ráže 76 mm a BĚLORUSSIJA asi 100 granátů ráže 45 mm. Velitel oddílu Kravěc postupoval dále podle instrukcí štábu PVF, které říkaly, že v případě ústupu pozemních jednotek na levý břeh Dněpru mají lodě odplout dolů po Dněpru a odplul s loďmi do prostoru obcí Trachtěmirov-Zarubincy. Tam se Dněpr dělí na dvě široká ramena a tím vytváří Andrušěvský ostrov. Dne 7. srpna v 0700 všechny lodě oddílu, nemocniční loď MOLOTOV a plovoucí základna - kromě lodi VĚRNYJ - přirazily k levému břehu na tomto úseku a zamaskovaly se.

Osudy další skupiny lodí Dněperského oddílu jsou neméně pestré a plné událostí.

Od 9. srpna do 15. srpna třetí skupina lodí Dněperského oddílu pod velením kapitánporučíka L. D. Anastasjeva se ve složení dělový člun PĚRĚDOVOJ, dělový člun SMOLNYJ, monitor ROSTOVCĚV, obrněný dělový člun 45 a minolovné čluny 30, 34 a 35 až do 8. srpna 1941 s nepřítelem neutkala v přímém boji, protože chránila Kaněvské přepravy proti nepřátelským letadlům. Přepravy v prostoru Kaněva spojovaly prostor bojové činnosti 26. armády na předmostí s východním břehem Dněpru.

První střelba z jejich hlavních zbraní se uskutečnila 8. srpna, kdy byla jejich granáty odražena motorizovaná kolona pokoušející se vniknout do Kaněva. Poté následovaly dvoudenní bombardovací útoky, a to hlavně na postavení pěšáků z 97. střelecké divize. Jejich účinky se projevily oslabením obrany kvůli velkým ztrátám na zbraních i živé síle a německé jednotky se vklínily do obranných postavení natolik, že se jim podařilo přiblížit se podél břehu až na vzdálenost asi 2 km od kaněvského železničního mostu.

Dne 10. srpna se do tzv. Kremenčužské skupiny lodí od Andrušěvského ostrova přesunuly dělový člun PĚRĚDOVOJ a minolovné čluny 30 a 35. Večer toho dne byl přímým zásahem těžké pumy zničen Kaněvský železniční most.

To už ale zahájily protiútok 12. tanková divize a 5. jízdní sbor Rudé armády, kterým se podařilo vytlačit nepřítele až do vzdálenosti asi 20 km od mostu směrem na Boguslav. Poté při změně taktické situace se protiútočící jednotky stočily na sever do boku německého uskupení u Tiraspolu. V tomto úseku pak po prudkých střetných bojích musely zbytky sovětských jednotek ve dnech 13. a 14. srpna ustoupit na východní břeh.

Lodě PVF podporovaly silně prořídlé jednotky 97. střelecké divize držící pravé křídlo předmostí. Monitor ROSTOVCĚV a dělový člun SMOLNYJ třicetkrát podpořily vyžádanou palbou aktivní činnost 97. střelecké divize, která šestkrát provedla protiútok a nepřítele pokaždé zahnala do výchozích postavení. Tak například 11. srpna lodě PVF provedly podle příkazu palebný přepad vsi Bobrica, po němž následoval úspěšný protiútok jednotek 97. střelecké divize. Ale dny Dněperského oddílu u Kaněva se krátily: 13. srpna napadlo lodě oddílu německé dalekonosné dělostřelectvo z prostoru Gricěny, jehož palbu korigovali pozorovatelé rozmístění na frontě.

Dne 14. srpna skončily útoky vojsk 26. armády, předmostí u Kaněva tak ztratilo význam. Celá 26. armáda přešla u Kaněva na východní břeh a její ženisté vyhodili do vzduchu mosty v Kaněvu. Velitel armády i jeho štáb úplně zapomněli na to, že lodě Dněperského oddílu se nacházejí u Kaněva. Ty se pak soustředily asi 25 km jižně od Kaněva v prostoru vsí Suški-Bubnovo.

Poté, co u Umaně byly úplně rozbity 6. a 12. armáda, velení německých jednotek hodlalo překročit Dněpr v prostoru předmostí u města Čěrkassy a stanovilo si k tomu termín do 5. srpna. Toto sovětské předmostí, široké 60 km, mělo do hloubky asi 20-25 km a bylo bráněno od 23. července nově zformovanou 38. armádou, která dostala velitele a štáb od bývalého 8. mechanizovaného sboru.

V Čěrkassách byly tři mosty přes Dněpr - železniční, silniční betonový a starý dřevěný. Ty byly označeny štábem Jihozápadního frontu jako přeprava č. 17 a č. 18 a o něco později k nim přibyl z kapacitních důvodů ještě pontonový most zbudovaný armádními ženisty.

V pásmu obrany 38. armády se lodě PVF objevily 10. srpna. O tři dny později na styk 38. a 26. armády zaútočily dvě německé pěší divize s početnými posilovými jednotkami, jejichž nápor pomáhaly lodě PVF zadržet svými děly. Monitor LĚVAČJOV a dělový člun VĚRNYJ vedly palbu na tankové jednotky v obci Chudki a za dva dny bylo provedeno celkem čtrnáct palebných přepadů. Zničeno bylo celkem šest tanků, rozbity dva prapory pěchoty a nepřítel na tomto úseku přešel do obrany.

Večer 16. srpna obě lodě od Čěrkass odpluly a zakotvily v prostoru vsi Bubnovo. V noci na 22. srpen vojska 38. armády z prostoru u Čěrkass ustoupila, ale následovaly urputné boje na dněperských ostrovech pod Čěrkassami, např. u ostrova Krolěvěc, které trvaly až do doby, kdy německá vojska vybudovala předmostí u města Krěměnčug.

Jedna skupina lodí PVF se v době bojů o ostrov Krolěvěc nacházela v jezeře Lězěrěn v prostoru zátoky Kědina Gora, protože se nedostala přes zničené mosty u Čěrkass dál po proudu řeky. Byla původně asi 4 km za levým křídlem předmostí, vzdálená 4 km daleko od hlavního toku Dněpru. Hlídkový člun VOROŠILOV vedl sporadicky palbu na požadavek pozemních vojsk, a to hlavně na uskupení německých vojsk v pravobřežních vsích Sokrina, Svidovok, Dachnovka. Dne 14. září lodě a čluny této skupiny převezly pěší jednotku na ostrov Měrěžěk a často převážely průzkumné skupiny na pravý břeh.

Čěrnigovský oddíl lodí a jeho bojová činnost

Velitel PVF Maximěnko si uvědomoval obtížné postavení Běrězinského oddílu lodí po ústupu vojsk 3. armády na levý břeh Dněpru a tak požádal 24. srpna narkoma Kuzněcova radiogramem o povolení přesunout Běrězinský oddíl na řeku Děsna do prostoru města Čěrnigov. S takovým záměrem souhlasil i dotázaný velitel 5. armády, které by přesunutí lodí pomohlo vykrýt většími silami pravé křídlo sestavy armády. Tomu hrozilo v tu dobu bezprostřední nebezpečí obejití do týla prováděné německým XIII. sborem. Následoval souhlas, který ale Kuzněcov podmiňoval početním omezením a vytvořením nového oddílu. Do nově vzniklého oddílu byla tedy zařazena následující plavidla: monitor SMOLĚNSK, hlídkové čluny S-4 a S-9, obrněný dělový člun 41, několik motorových rychlých člunů, 874. PL baterie a rota námořní pěchoty. Plánováno bylo ještě nasazení dělového člunu BĚLORUS kvůli jeho malému ponoru. Velitelem tohoto nového oddílu byl jmenován kapitánporučík A. Z. Pavlov.

Lodě oddílu vypluly 3. září bez dělového člunu BĚLORUS, který měl poruchu motoru a následoval své spolubojovníky na Děsnu až 7. září. Až k nim do Černigova se však nedostal a působil pak na dolním toku řeky Děsna pod městem Ostěr.

Pokusy sovětských jednotek německé předmostí zlikvidovat nebyly úspěšné, i když na přímý rozkaz velitele 5. armády provedly zoufalý bodákový útok bez dělostřelecké podpory. Při něm zahynul velitel 15. střeleckého sboru plukovník M. I. Blank, který vedl útok osobně. 

Bojové nařízení č. 00364
Štáb JZF - Priluki. 4. 9. 41  2320
V přídě vyhození Čěrnigovských mostů do vzduchu ponechat průchody pro proplutí lodí Pinské vojenské flotily.                  
                                                   Bagramjan              Solovjov

Tak tedy Černigovský oddíl proplul pod přepravou u obce Maxim dne 4. září. Proplutí okolo spáleného dřevěného silničního mostu u města Ostěr se zdařilo jen díky šťastné náhodě, která usměrnila pád konstrukce mostu tak, že zůstala volná plavební trasa v šířce cca 15 metrů. Lodě zůstaly pod Čěrnigovskými mosty a čekaly na rozkazy. Ale jejich příchod se ukázal jako opožděný, protože německé jednotky se mezitím přepravily u vsi Kisěljovka a poté, co si vybudovaly předmostí, asi 10-12 km od Čěrnigova vznikla hrozivá mezera mezi pravokřídelními jednotkami 62. střelecké divize a levým křídlem 75. střelecké divize.

Dne 5. září provedl oddíl lodí, vedený velitelem oddílu na motorovém člunu, průzkum situace a den nato dostal Pavlov první bojový úkol: podporovat útok pozemních jednotek na jižní břeh Děsny.

Přišel rozkaz oddílu od velitele 5. armády podpořit 6. září útok 135. střelecké divize na obec Bibli. To šlo naštěstí vzhledem k dostřelu lodních děl uskutečnit i od kotvišť pod Čěrnigovskými mosty. Ale vést přesnou palbu na vzdálenost téměř maximálního dostřelu nedokázal ani SMOLĚNSK a tak vedl svými 122 mm houfnicemi jen přehradnou palbu na silnici Podgornoje-Anisov. Přitom se jedna houfnice poškodila a k její opravě se po akci monitor vzdálil asi 20 km do Ladinské zátoky. Poté, co z Kyjeva připlula plovoucí dílna, byla houfnice večer 9. září opět v pořádku.

Zlikvidovat německé předmostí se nezdařilo, naopak Němci obsadili 8. září Anisov, Kolyčjovku a Dolní Čěrnigov a bezúspěšně zaútočili na Čěrnigovské mosty. Sověti pod tlakem Čěrnigov opustili v noci na 9. září a vyhodili do povětří železniční i silniční most. Poté se stahovali k přepravě u vsi Slabino, kde se dostali do sevření útočících německých jednotek. Zoufalé volání velitele jedné divize „Pomozte čím můžete!“ přimělo velitele 5. armády vyslat do tohoto prostoru všechny lodě oddílu a tak ráno 10. září začaly lodě pálit po nepříteli u Šěstovic, aby daly signál obklíčeným, kam mají zamířit a kudy se probíjet. Ves se obklíčeným dobýt nepodařilo a tak zničili všechny těžké zbraně i techniku na louce u ohybu Děsny a vydali se na další cestu na východ.

Část obkličovaných jednotek ale Šěstovicy obešla, probila se skrze sestavu německé 260. pěší divize a po přibližně 45 km dlouhém ústupu se setkala s jednotkami Jihozápadního frontu v prostoru vsi Nosovka. Při pokusu pomoci obklíčeným byl obrněný dělový člun 41 zasažen do strojovny a zastavil se, ale hlídkový člun S-9 nenechal kolegu v nouzi. Naložil těžce raněné, vzal „jedenačtyřicítku“ do vleku na laně a ta se mu odvděčila silnou palbou na kulometná hnízda Němců podél řeky hlavně svými velkorážními kulomety DŠK. Ty způsobily na krátkou vzdálenost doslova masakr, protože jejich těžké střely snadno pronikaly předprsněmi provizorních okopů a zabíjely obsluhy zbraní.

Na východní břeh Děsny se podařilo přepravit necelou pětistovku vojáků a ostatní jednotky několika divizí se probíjely podél řeky do relativního bezpečí. Ale Čěrnigovský oddíl se dostal prakticky do obklíčení už 8. září, kdy Němci dobyli Ostěr a odřízli oddíl od Kyjeva. Oddíl se ukryl v Ladinské zátoce a tam dostal 11. září jeho velitel rozkaz krýt přepravy zbytků tří divizí přes Děsnu, poté své lodě vyhodit do vzduchu a odejít spolu s přepravenými vojsky podél Děsny ke Kyjevu.

Přibližně v 1030 téhož dne začaly německé předsunuté jednotky ostřelovat z tanků a samohybných děl ustupující sovětské jednotky a SMOLĚNSK jim na vzdálenost asi 3 km odpověděl palbou ráz na ráz ze všech svých 122 mm houfnic, díky čemuž se mu podařilo tři tanky zničit a ostatní posléze ustoupily. Večer odmontovaly posádky lodí ze svých plavidel kulometnou výzbroj a vzaly si s sebou veškeré dokumenty a cennosti. Ve 2200 vybuchly ve strojovně na monitoru SMOLĚNSK připravené nálože a ten se v mělké zátoce ponořil zádí napřed pod hladinu. Jen o několik minut později byly stejným způsobem potopeny čluny 41, S-4, motorový člun a nákladní člun na převozy munice. U Čěrnigova byl náloží potopen pomocný remorkér K. MARX (К. МАРКС) a tím Čěrnigovský oddíl skončil definitivně svou krátkou existenci.

Ale bojová situace na frontě mezitím nabrala velmi nežádoucí obrat - alespoň pro vojska Rudé armády a tím pádem i pro lodě PVF. Poté, co Němci vybudovali předmostí u Krěměnčugu, ustoupily sovětské pozemní jednotky na sever. Ve dnech 15. a 16. září odvezly nákladní automobily všechno cenné z lodí do města Zolotonoš a všechna plavidla PVF nacházející se na jezeře byla připravena ke zničení vlastními posádkami.

Byly to lodě ŽDANOV, FĚDĚRACIJA, GOMĚL, MOLOTOV a dalších deset pomocných plavidel, jako byly nákladní čluny s pohonnými hmotami, municí a plovoucí dílny. V poledních hodinách 16. září byly všechny lodě vyhozeny do vzduchu.

Veliteli PVF bylo zřejmé, že po ústupu pozemních vojsk ze západního břehu Dněpru musí postupovat podle dřívějšího rozkazu narkoma VMF a Dněperský oddíl vyslat po proudu řeky, aby lodě nebyly zablokovány v prostoru Kyjeva. Ale velení Jihozápadního frontu uznalo za potřebnější lodě PVF využít při obraně města, což stvrdilo svým operačním rozkazem ze dne 15. srpna. Tím byl osud flotily prakticky zpečetěn.

                                              Ex-polský dělový člun VĚRNYJ.

Lodě, kterým se podařilo do již téměř obklíčeného Kyjeva dostat, nečekalo nic dobrého. Z původního stavu více než stovky bojových plavidel a mnoha pomocných lodí toho opravdu mnoho nezbylo. Flotila měla na počátku války 9 velkých monitorů, 8 dělových člunů, 9 strážních člunů, 16 obrněných člunů, 14 minolovných člunů, 20 motorových rychlých kluzáků, 6 plovoucích základen, protiletadlový oddíl, rotu námořní pěchoty a řadu dalších pomocných a týlových jednotek. Kyjev byl jejich poslední štací - ustupovat nebylo kam. Velení frontu se rozhodlo lodě šetřit až na poslední chvíli, aby mělo manévrovou zálohu dělostřelectva proti dotírajícím Němcům, což se v dalším průběhu bojů ukázalo jako prozíravé opatření.

V Kyjevě velení flotily zformovalo už 6. srpna skupinu dělostřelecké podpory, kterou tvořily dělové čluny KRĚML a TRUDOVOJ, monitory FLJAGIN a SMOLĚNSK, ozbrojený parník PUŠKIN a další lodě. Skupině lodí velel kapitán 3. stupně S. A. Paleček. Uskupení dělostřelecké podpory více než dva týdny pomáhalo odrážet útoky německých vojsk na jižním okraji Kyjeva hlavně svojí protibaterijní činností, kterou mu umožnila jejich dalekonosná děla a možnost vést palbu na útočící sestavy z křídel. To udržovalo nepřítele v uctivém odstupu a náčelník generálního štábu Wehrmachtu generál Halder si do svého deníku v srpnu 1941 poznamenal:

Šestá armáda se do Kyjeva dostává jen velice pomalu. Nepřátelské dělostřelectvo z východního břehu nedovoluje našim útočícím jednotkám téměř žádný pohyb. Velký odpor kladou nepřátelské monitory.

Když byly doslova zmasakrovány i zbývající lodě, které se po 31. srpnu probily zpět ke Kyjevu,  byl Kyjev dne 19. září po dlouhotrvajících útocích tanků, pěchoty a dělostřeleckých přepadech, kombinovaných s vytrvalými nálety Luftwaffe na město a jeho okolí, sovětskými vojsky opuštěn. Lodě Pinské vojenské flotily skončily na dně řeky, flotila poté zformovala z posádek lodí dva prapory a dvě samostatné roty vyzbrojené pěchotními zbraněmi - puškami a kulomety Maxim, sejmutými z lodí před jejich potopením.

Tyto jednotky nastoupily na úsvitu 20. září do protiútoku na německé jednotky u Borisopolu. Po počáteční fázi boje, jakmile se Němci vzpamatovali, se na ně sneslo krupobití všeho, co měl nepřítel k dispozici a námořníci pocítili, jak je pěchotě bez podpory dělostřelectva, třeba právě  jejich lodního. Ale to už neexistovalo, a tak po utrpění značných ztrát se malé zbytky útočících námořnických řad stáhly do Borisopolu, kde byly zařazeny do pozemních jednotek. Pole mezi Borisopolem a vesnicí Ivankovo bylo podle německého hlášení doslova pokryto těly v černých námořnických pláštích.


Sovětské vojenské flotily:



Prameny:

  • Spičakov, Valerij: Pinskaja vojennaja flotilija, Liga Press, Lvov 2009 
  • Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003 
  • Ačkalov, V. I., Pavlovič, N. B.: Soviet Naval Operations in the Great Patriotic War 1941-1945, Naval Institute Press, 1981 
  • Černikov, I. I.: Enciklopedija rěčnogo flota, Izdatělstvo Poligon, 2004 
  • Ogarkov, N. V. a kol.: Vojennyj eciklopedičeskij slovar VES, Vojennoje izdatělstvo Moskva 1983 
  • Mordvinov, R. N., Vjuněnko, N. P.: Vojennyje flotilii v Velikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1957 
  • Ammon, G. A .: Bojevaja letopis Vojenno-morskogo flota 1941-1942, Vojenizdat Moskva 1992 
  • Platonov, A. V.: Sovětskije monitory, kanoněrskije lodki i broněkatěra, Sankt-Petěrburg, 2004 
  • Kuzněcov, N. G.: Paměti vzrušené doby, Orbis Praha, 1971 (orig. Nakanuně vojny)
  • Richter, Karel: Válka začala v Polsku - Utajovaná fakta o německo-sovětské agresi, Epocha 2004, ISBN 80-86328-43-0
  • výkresy kamuflážních schémat lodí polské Pinské flotily od polského autora Ryszarda Łakomskiego
  • Nákres minolovného člunu T-1 od polského modeláře Greszkiewicze
  • http://www.militaryphotos.net/forums/archive/index.php/t-16136.html
Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených.

Děkuji kolegovi Skalickému za významnou pomoc při úpravě a ilustrování článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 1.81 (43 lidí)

Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.