Oněžská vojenská flotila

Autor: Krojc | Datum: 1. 3. 2012

Oněžské jezero má rozlohu přibližně 9 700 km2 a spolu s ostrovy 9 950 km2. Je ledovcovo-tektonického původu a rozkládá se převážně v Karelské republice. Je druhé největší v Evropě, průměrnou hloubku má 30 m, maximální 127 m. Je protáhlé ve směru jihovýchod-severozápad a je dlouhé 250 km při šířce maximálně 91,6 km. Na severozápadě a severu jsou vysoké skalnaté břehy ze žuly a ruly a velmi členité pobřeží s úzkými, hluboce zařezanými zálivy. Na ostatních březích převažuje písek, nánosová hlína a bažiny. Přítoky Oněžského jezera jsou hlavně řeky Měgra, Vytěgra, Andoma, Vodla, Šuja, Suna a odtok tvoří řeka Svir, spojující Ladožské a Oněžské jezero. Největšími ostrovy jsou Vělikij Lělikovskij, Vělikij Kliměckij a Kiži. Celkem je na jezeře 1 369 ostrovů. Kolísání hladiny je průměrně 50 cm, maximálně 190 cm. Nadmořská výška hladiny je 33 metrů. Jezero je významnou dopravní trasou - Bělomořsko-baltským kanálem - spojeno s povodím Baltu a Bílého moře, Volho-baltská vodní cesta jej spojuje s povodím Volhy.


Historie Oněžské vojenské flotily

Revoluční Oněžská vojenská flotila byla poprvé zformována v červnu roku 1918. Její hlavní základnou se stal karelský Pětrozavodsk. Flotila se skládala z ozbrojených osobních a nákladních lodí provozovaných na Oněžském jezeře. Poprvé se větších bojových akcí zúčastnila v tzv. Vidlické operaci v roce 1919, přičemž bojovala proti nepřátelským bělogvardějským lodím na Ladožském a Oněžském jezeře. Podporovala pozemní vojska při vyhánění „bílých“ z ostrovů Malyj i Vělikij Kliměckij, stanice Ližma a mnoha menších osad na pobřeží obou jezer - Ladožského i Oněžského. Po likvidaci bělogvardějského lodního oddílu ve spolupráci s pozemním dělostřelectvem a střeleckými jednotkami Rudé armády byla v březnu 1920 rozpuštěna a její lodě se vrátily ke svému obvyklému mírovému poslání.


Hydromapa Oněžského jezera z roku 1909.
Sažeň uváděný jako jednotka u hloubky jezera
má tři aršíny, tedy 2,133 metru

Rok 1941 

Znovu se boje na březích Oněžského jezera rozhořely v létech 1941-1944, kdy se mezi sebou utkávaly jednotky Finska a SSSR.

Rozkaz ke zformování Oněžské vojenské flotily (OVF) z dosavadní Oněžské námořní základny Ladožské vojenské flotily vydal v červenci 1941 zástupce narkoma VMF SSSR admirál I. S. Isakov. Velitelem flotily byl jmenován bývalý velitel Oněžské námořní základny kapitán 2. stupně A. P. Ďjakonov. Okamžitě byly zahájeny práce v loděnicích a doku základny, kde byly v krátké době vystrojeny a vyzbrojeny parní remorkéry Bělomořsko-Oněžské paroplavební společnosti OGJUST BLANKI, který dostal taktický znak KL-11, KALJAJEV (KL-12), IŽOREC 18 (KL-13), MARTIJEC-89 (KL-14) a MARTIJEC-60 (KL-15). Zkratka KL znamená v ruštině Канонерская лодка, tedy dělový člun.

Zpočátku tyto lodě nesly po dvou stařičkých 75 mm lodních kanonech z carských dob a moderní lodní  poloautomatické dělo 45 mm. V říjnu dostaly dělové čluny jako výzbroj ještě jeden armádní minomet 82 mm. V zimním období mezi prosincem 1942 a únorem 1943 byly přezbrojeny na dva kanony 85 mm a 3 dvojkulomety 12,7 mm Colt z lend-leasových dodávek. Minomety si však ponechaly jako velmi účinnou zbraň podpory pěchoty v silně zvrásněném terénu.


Sovětský poloautomatický lodní kanon ráže 45 mm.

Dne 18. září finská vojska překročila řeku Svir v prostoru Ostrěčiny a obsadila Gakručěj. K podpoře úsilí bránících se sovětských jednotek v tomto úseku fronty byl odeslán dělový člun KL-12. V ranních hodinách dne 19. září připlul KL-12 na vzdálenost asi 1,5 až 2 km ke vsi Ostrěčiny a zahájil na ni palbu z děl a minometu. Finové spěšně ustoupili asi o půl kilometru a dělovému člunu se podařilo tímto způsobem vysvobodit ze zajetí stavební prapor Rudé armády čítající asi 100 osob budujících za vsí polní opevnění, a to včetně rypadla a automobilů, které Finové ponechali na místě. S odstupem několika hodin člun znovu ves postřeloval a Finové, kteří se mezitím vrátili, znovu ustoupili do výchozích postavení.

Ve stejný den vyplul člun KL-12 proti proudu řeky Svir ke vsi Vjazostrov, kde kryl palbou evakuaci vesnice a současně bránil přepravě vojsk nepřítele na druhý břeh. Aby Finové neměli volnou cestu v řídce bráněné oblasti, rozhodlo se velení flotily vyslat ještě člun KL-14 a civilní remorkér LOSOS, na jehož palubu se nalodil výsadek asi 60 vojáků. Oba dělové čluny donutily palbou všech zbraní k ústupu finskou posádku ve vsi Gakručěj a výsadek z remorkéru poté ves obsadil téměř bez boje. Držel se oproti předpokladu celé dva dny bez posil proti značné přesile.

Dne 21. září dělový člun KL-13 ostřeloval svými těžkými zbraněmi okraj vsi Gakručěj, nad ránem znovu obsazené mezitím posílenými finskými jednotkami, a podařilo se mu přímým zásahem zlikvidovat sklad munice, který za mohutného dunění a stoupajících plamenů vzal za své spolu se skladem výstroje a jiných komodit nacházejícím se hned vedle, který Finové právě plnili vším potřebným k pokračování v útočné činnosti. Finové se dali na útěk a ves zůstala bez pána po další dva nebo tři dny. Sovětům chyběli vojáci a Finům nejspíš odvaha pustit se do vsi potřetí.

Den nato, 22. září 1941, dělové čluny KL-13, KL-14 a remorkér LOSOS s výsadkem 72 vojáků samostatného železničního stavebního praporu a 27 ozbrojených dobrovolníků z místního obyvatelstva na palubě vyrazily do prostoru vsí Vjazostrov a Gakručěj. Vojáci dostali rozkaz obsadit vsi a nedovolit nepříteli vytvořit přepravu na levý břeh řeky Svir. Finové se však mezitím ve vsích důkladně opevnili a tak byl tento útok se ztrátami odražen.

Před úsvitem 28. září byl vyslán dělový člun KL-13 na ostřelování vsi Prošino a cíl zasypal více než 180 dělostřeleckými granáty a minami. Mezi 2. a 5. říjnem zaujaly palebné postavení v zátočině Sviru všechny dělové čluny a po čtyři dny ostřelovaly vojska nepřítele shromažďující se před přepravou přes Svir. Vystřeleno bylo celkem 511 granátů a min.

Finové obsadili 7. října městečko Vozněsěňje a zastaveni byli jižně od městečka v prostoru podél břehů řeky Ošty. O den později velitel 272. střelecké divize generálmajor M. S. Kňazěv velící pozemní obraně na řece Oště nařídil Oněžské vojenské flotile palbou děl a minometů zamezit pohybu vojsk nepřítele v úseku Vozněseňje - Ošta, což dělové čluny splnily. KL-11 a KL-13 také následně napadly dělostřelecká a minometná palebná stanoviště nepřítele na mysu Kulikov a vrchu Kaměnnyj Grjad, načež 10. října za jejich podpory odrazila vojska další útok Finů.

Od 11. do 14. října dělové čluny KL-11, KL-13 a KL-15 z Oněžského obtokového kanálu (Онeжской обводной канал) a od jižního břehu jezera ostřelovaly nepřátelská palebná postavení a palbou podporovaly odrážení finských útoků na postavení obránců. Přitom nezapomínaly na svůj další úkol a přesnou palbou účinně bránily Finům používat přepravy přes řeku Svir, přivážet posily a zásoby pro útočící jednotky.

Během ústupu sovětských pozemních jednotek z postavení na řece Svir, v Pětrozavodsku a Pověnci zanechaly posádky lodí v přístavech na jezeře více než dvacítku plavbyschopných lodí, které finští vojáci s pomocí přivezených dělníků začali přebudovávat na dělové čluny a hlídková plavidla. Hlavní základnou finské flotily na Oněžském jezeře se stal Pětrozavodsk.

V polovině října připlul na řeku Vytěgru čtyřčlenný oddíl obrněných dělových člunů (БКА - BKA) s čísly 35, 63, 64 a 65 převedených ze stavu Ladožské vojenské flotily. Vkrátku však byly tyto čluny po řece Vytěgře odeslány do zimoviště do města Molotov (dnešní Perm). Dělové čluny také dostaly rozkaz přemístit se do Molotova, ale rychlý nárůst ledu je zadržel ve městě Gorkij. Dne 28. listopadu 1941 byla Oněžská vojenská flotila rozkazem narkoma VMF SSSR rozpuštěna a její lodě byly předány k dispozici Volžské vojenské flotile.

Na Oněžském jezeře bojoval na finské straně také jeden ex-sovětský obrněný dělový člun. Byla to loď typu Projekt 1125, taktické číslo 215, kterou finské jednotky nalezly najetou na břeh v jedné malé baltské zátoce po přestřelce s jejich pozemním dělostřelectvem a opravily ji. Už v říjnu 1941 pak bojovalo toto plavidlo pod označením VTV-1 na Baltu na finské straně, kde se zúčastnilo výpadu průzkumných sil k ostrovu Sommers. 

Rok 1942 

Nově se OVF zrodila vlastně 30. dubna 1942, kdy rozkazem narkoma VMF admirála Kuzněcova byl ze sestavy Volžské vojenské flotily zformován Oněžský oddíl lodí. Skládal se ze štábní lodě MOSKOVSKIJ KOMSOMOLĚC (bývalý kladeč sítí ISJEŤ), šesti dělových člunů (KL-11, KL-13, KL-14, KL-15, KL-40 a KL-41), osmi obrněných dělových člunů BKA (11, 12, 31, 32, 35, 63, 64 a 65), sedmi hlídkových člunů a minolovných člunů, čtyř kluzáků, sil pobřežní obrany, 31. samostatného praporu námořní pěchoty, spojovacích a pozorovacích jednotek, týlové služby, skladů a přidělených výrobních a opravárenských kapacit. Oněžský oddíl lodí bezprostředně podléhal velení narkoma VMF a operativně velení 7. samostatné armády. Jako základny byly vybrány řeka Vytěgra, Oněžský obtokový kanál a řeky Andoma a Vodla.

Dne 7. června 1942 všechny lodě kromě obrněných dělových člunů připluly do města Vytěgra a oddíl začal plnit přidělené bojové úkoly. Oddíl obrněných dělových člunů, skládající se ze dvou eskader po čtyřech plavidlech, připlul na Vytěgru až 16. června a bojovou pohotovost ohlásil 21. června.

V červnu se na Oněžském jezeře objevil také již zmíněný ex-sovětský, nyní finský obrněný dělový člun VTV-1, který byl snad jediným bojovým plavidlem Finů na tomto jezeře, které se mohlo postavit z pochopitelných důvodů stejným typům sovětských lodí v boji jako rovný rovnému. Byl na Oněgu dovezen po železnici a po ukončení účasti Finů na bojích okolo Oněžského jezera se stejnou cestou vrátil do Finska. V roce 1944 pak byl vrácen SSSR. Ale to poněkud předbíháme událostem.

Na válčišti v prostoru Oněžského jezera existovala následující operační situace: nepřítel se nacházel na západním břehu jezera od Vozněsěňje do Pověnce se všemi jeho zátokami a přístavišti vhodnými pro kotvení lodí. Severní a jižní část tohoto břehu byly opevněny finskými systémy pobřežní obrany skládajícími se z jednotlivých posádek a baterií dělostřelectva. V severní části jezera na poloostrově Zaoněžje a několika ostrovech Finové zřídili dalekonosné dělostřelecké baterie a měli pod palbou celý břeh od mysu Orov-Navolok až po Orov-Guby.
Východní břeh jezera bránily sovětské jednotky 7. samostatné armády a 32. armády, jejichž styčná linie vedla po řece Vodla. Severně od řeky Vodla až k zátoce Čornaja zaujal obranu 80. střelecký pluk vojsk NKVD ze sestavy 32. armády. Jižně od řeky Vodla k řece Vytěgra měl svá obranná postavení 185. samostatný střelecký prapor vojsk NKVD. Pobřeží od řeky Vytěgra k ústí řeky Ošta bránily jednotky 369. střelecké divize. Ve vsi Děvjatina byla posádkou 1. gardová letka bombardérů Pe-2.

V souvislosti se stanovenými bojovými úkoly pro 7. samostatnou armádu a 32. armádu se ukázalo, že Oněžský oddíl lodí bude muset působit na dvou oddělených směrech - jižním a severním. Mimoto byl oddíl povinen zajišťovat obranu města Vytěgra a doprovázení lodí na úsecích Vytěgra-Šala a Vytěgra-Andoma.

Severní - „šalská“ - skupina lodí se skládala ze tří obrněných dělových člunů, dvou dělových člunů a hlídkového člunu a zabezpečovala levé křídlo 32. armády (80. střelecký pluk) tím způsobem, že chránila východní pobřeží zálivů Pověněcký a Zaoněžský. Úkolem skupiny byl průzkum, ochrana komunikací a vysazování průzkumných skupin. K tomu účelu se používaly hlavně obrněné dělové čluny a čluny typu KM. Za dva měsíce bylo do týlu nepřítele vysazeno celkem 126 průzkumníků a současně byly odváženy z nepřátelského břehu dříve vysazené skupiny. Severní skupina lodí uskutečnila od června do října více než 70 bojových plaveb a vysadila celkem 15 průzkumných skupin.

Jižní skupina lodí podporovala křídlo 368. střelecké divize spolu se 31. samostatným praporem námořní pěchoty bránícím pobřeží od mysu Čornyje Pěski až po ústí řeky Vytěgra, později až k Tudozeru. Prováděla hlídkovou činnost, dělostřelecké přepady, průzkum nepřátelského pobřeží, výpady a vyhledávání cílů. Přepadů dělových člunů se zpravidla zúčastňovalo i letectvo. Lodě napadly nepřátelská pobřežní postavení celkem třicetkrát. Na jižním směru v tomto období (od poloviny června do konce října 1942) vypluly lodě k plnění bojových úkolů stošedesátkrát, z toho 3 vyplutí byla nařízena jako diverzní výpad a 107 vyplutí mělo za úkol hlídkování.

Dne 31. července 1942 byl dělový člun KL-13 nasazen k provedení výsadku průzkumné skupiny do prostoru Vasilisina ostrova a poté zmizel bez jakékoliv stopy. Podle údajů některých autorů spíše populárně-historických prací se ztratil v prudké bouři, ale přesná příčina ztráty lodě není známa. Je pravděpodobnější, že člun byl napaden pobřežním dělostřelectvem ještě před pokusem vylodit výsadek a při této akci utrpěl natolik vážná poškození, že se na hloubce za panujícího neklidného počasí a vlnobití brzy potopil. Alespoň tomu napovídají některé finské prameny. Uvědomme si také, že šlo o nevalně vyzbrojený a nepancéřovaný bývalý civilní remorkér.

Uprostřed listopadu roku 1942 se Oněžský oddíl lodí vydal po Mariánském systému kanálů na zimoviště do města Rybinsk a 31. samostatný prapor námořní pěchoty byl ponechán v obraně jihovýchodního pobřeží Oněžského jezera.

Rok 1943 

Na počátku roku 1943 se obrana pobřeží Oněžského jezera obsazeného Finy skládala z velkého množství dobře opevněných palebných stanovišť, jednotlivých posádek a uzlů odporu, podporovaných mobilními i stacionárními bateriemi, a také ze dvou silně opevněných prostorů. První opevněný prostor se rozkládal se od města Pětrozavodsk až ke vsi Vozněsěňje a byl bráněn 1. oněžskou brigádou pobřežní obrany. Druhý opevněný prostor bráněný 2. oněžskou brigádou pobřežní obrany sahal od polostrova Zaoněžje až k ostrovu Vělikij Kliměckij včetně.

Finské dělostřelectvo bylo rozmístěno nejvýše po bateriích a často i po jednotlivých dělech.
Finská jezerní flotila měla čtyři dělové čluny, každý se třemi děly ráže 102 mm a pěti děly 76 mm, tři obrněné čluny každý se třemi děly 76 mm nebo 45 mm, tři rychlé výsadkové bárky německého původu, několik menších člunů sloužících ke hlídkování u pobřeží a ke spojovací službě a také dvě smíšené letky letounů Ju 88, He 111, Bf 109 a Curtiss se základnou a letištěm poblíže Pětrozavodsku. Je třeba také připočítat obrněný dělový člun VTV-1 (ex-sovětský BKA 215).


Sovětský poloautomatický lodní kanon ráže 76 mm.


Výsadkový prám typu Siebel. Tyto lodě byly účinně používány na Ladožském i Oněžském jezeře

Rozkazem narkoma VMF Kuzněcova ze 31. prosince 1942 byl Oněžský oddíl lodí přejmenován zpět na Oněžskou vojenskou flotilu. Lodě OVF po ukončení jarní přípravy na plavební sezónu připluly mezi 14. květnem a 14. červnem 1943 ve třech sledech do Vytěgry. Před začátkem kampaně byl z Volhy vrácen dělový člun KL-12 a štábní loď MOSKOVSKIJ KOMSOMOLĚC byla přes zimu kompletně opravena, přezbrojena a překlasifikována na dělový člun. OVF dále obdržela 8 hlídkových člunů MO (taktické označení 3, 4, 5, 6, 47, 49, 104, 111), sedm torpédových člunů typu G-5 (taktické označení 81, 82, 83, 84, 91, 92, 93), tři minolovné čluny typu RTŠč čísel 130, 132 a 132 a dva hlídkové čluny typu SKR čísel 14 a 15.

Ode dne 16. května lodě OVF prováděly konvojovou službu na dopravních komunikacích pro remorkéry s vlečnými čluny, které dodávaly náklad pro jednotky Rudé armády. Hlavními konvojovými trasami byly jezerní komunikace Vytěgra - řeka Andoma - záliv Šala a trasa vedoucí po Oněžském obtokovém kanálu (Vytěgra - ves Kědra).

V noci na 31. květen dělové čluny KL-11 a KL-41 v doprovodu a za spolupráce obrněných dělových člunů 12, 22, 41 a 42 ostřelovaly vsi Podščělje a Popručěj. Finové svá palebná postavení odvetnou palbou neprozradili. Dne 1. května dělové čluny KL-11, KL-12 a KL-41 provedly výpad na finské komunikace v Pětrozavodském zálivu, ale byly objeveny finskými letadly. Kvůli tomu se lodě rychle ukryly v malé zátoce a výpad skončil bez výsledku. Ve 1345 byly ale vracející se dělové čluny u Vasilisina ostrova nenadále napadeny třemi finskými letadly přiletěvšími ze slunce a zřejmě proto nezpozorovanými včas. Dělový člun KL-12 dostal dva plné zásahy stokilovými bombami do zádě a potopil se. Dělové čluny KL-11 a KL-41 naštěstí pluly opodál a k jejich poškození nedošlo. Archivní dokument - hlášení velitele OVF svému nadřízenému - k tomu říká:

Po potopení KL-12 se velitel oddílu kapitán 2. stupně G. I. Ginzburg obával opětování útoku na lodě a rozhodl se je rozdělit. Nařídil proto veliteli KL-41 zachraňovat posádku potopeného člunu KL-12 a sám spolu s kapitánem 2. stupně G. S. Gapkovským na KL-11 odplul na základnu. KL-41 vyplul k místu potopení dělového člunu KL-12 ke splnění úkolu zachránit jeho posádku, ale nepřátelské letouny dělový člun napadly znovu. KL-41 letadlo zahnal přesnou a hustou palbou od své lodi, ale to se vrhlo na plovoucí trosečníky a kulometnou palbou je několikrát napadlo. Zabito takto bylo celkem 8 členů posádky. Dělový člun KL-41 se k místu potopení KL-12 dostal až ve 1436 a zachránil 22 osob. Ztraceno bylo celkem 27 členů posádky včetně velitele.

Stejný den v prostoru ústí řeky Vytěgry poškodila tři finská letadla minolovný člun RTŠč-130 a v noci na 9. června byl u mysu Muromskij napaden konvoj plující z oblasti Ozěrnoje Usťje do Šaly, přičemž byla poškozena bárka s moukou. Řada náletů aktivního finského letectva na sovětská plavidla následovala v několika příštích dnech. Celkem napadly finské letouny v průběhu června sovětské lodě třicetkrát.

V noci na 3. července ostřeloval dělový člun KL-40 a obrněné dělové čluny 22 a 40 ves Popručěj. Hlášení z této akce bylo stručné:

Nepřítel nezahájil odvetnou palbu a proto se nepodařilo zjistit polohu jeho palebných postavení ani systém pobřežní obrany.

Je velice pravděpodobné, že kromě několika místních obyvatel tam nejspíš vůbec nikdo nebyl, jak říká dodatek k dokumentu připsaný rukou velitele Baltského loďstva...

Není divu, že velení VMF v čele s narkomem Kuzněcovem se rozhodlo dosavadního velitele OVF vyměnit a na jeho místo dosadit od července 1943 kontradmirála P. S. Abaňkina. Do jaké míry to mělo vliv - ať už kladný nebo záporný - na další činnost velení OVF a celé flotily, se dozvíme dále.

Dne 8. července byly na vyhledávání plavidel nepřítele v prostoru zátoky Gimorěckaja vyslány dva obrněné dělové čluny - 12 a 21. V prostoru u obce Oněžskoje Usťje byly v tu dobu rozmístěny na jejich případnou podporu rozmístěny tři torpédové čluny a dělový člun KL-40. V 1620 obrněné dělové čluny zjistily finský remorkér táhnoucí vlečný člun a opodál motorový člun plující od mysu Čěj-Navolok do zátoky Gimorěckaja. Obrněné dělové čluny se k plavidlům přiblížily a v 1645 zahájily palbu ze dvou kanonů 76 mm. Finské lodě zvýšily rychlost, obrátily se ke břehu a hledaly úkryt před útokem sovětských lodí pod palebnou clonou finských pobřežních baterií.

V 1715 byla na sovětské lodě zahájena palba z mysu Čěj-Navolok dalekonosnou baterií 100 mm lodních kanonů původně sovětské baterie. Finové ale nedisponovali originálními optickými zaměřovači a dálkoměry, které ustupující sovětská armáda stačila zničit, takže jejich palba byla nepřesná a přímý zásah hbitým a rychle manévrujícím malým člunům prakticky nehrozil. Před střepinami granátů je navíc chránil pancéřový plech lodních boků.

Poněkud odbočíme, ale je třeba podotknout, že Sovětům bylo známo, že ani pro své pobřežní baterie ráží 305 mm a 250 mm na baltickém pobřeží neměli Finové efektivní zaměřovací zařízení - na všech těchto bateriích šlo o původní přístroje z carské doby, které byly nejen zastaralé, ale i v dost opotřebovaném technickém stavu.

Oněžská vojenská flotila obdržela 23. července vynikající posilu - zbrusu nový, lodním průmyslem SSSR odnedávna sériově vyráběný velký hlídkový člun typu Projekt 122 s názvem MARSOVOJ. Mezi 19. a 22. srpnem 1943 uskutečnil oddíl OVF spolu s vojáky 1228. střeleckého pluku 368. střelecké divize útočnou operaci s cílem zničit opěrný bod a palebná postavení nepřítele u ústí řeky Ošta. Nepřítel měl v tomto prostoru třídělovou baterii ráže 120 mm na mysu Kulikov, dále 10 baterií děl ráže mezi 76 až 152 mm, baterii PL děl na mysu Korověněc a řadu palebných ohnisek vyzbrojených kulomety a minomety. Flotile byl stanoven úkol podporovat dělostřelckou palbou útok 368. střelecké divize v prostoru Vožěroksy.

Lodě OVF byly rozmístěny ve dvou skupinách. První zahrnovala dělové čluny KL-11 a KL-41, obrněné dělové čluny 21 a 42, hlídkové čluny 41 a 42 s odpalovacími zařízeními RS M-13-M po 16 raketových střelách 132 mm a měla vést bojovou činnost ze zakrytých palebných postavení v Oněžském obtokovém kanálu. Druhá skupina lodí se skládala z torpédových člunů 81, 82, 83, 91, 92 a 93 s odpalovacími zařízeními RS M-8-M po 24 raketových střelách ráže 82 mm.

Torpédové čluny v 0401 za pohybu vypálily salvu raket. Jejich následující skoro přesný dopad na nepříliš vzdálený cíl znamenal splnění jejich úkolu. Současně vypálily salvu raket na palebná stanoviště a opěrné body nepřítele také dva hlídkové čluny stojící v Oněžském obtokovém kanálu. Vzápětí následovala druhá, ještě přesnější salva, po níž palba nepřítele citelně zeslábla. Následovaly dělostřelecké salvy obrněných dělových člunů ze zakrytých palpostů v kanálu a po skončení dělostřelecké přípravy se jednotky 368. střelecké divize vrhly do útoku. Pěchotu podporovaly za útoku přímou palbou na zjištěné odpory dělové čluny 21 a 42. Palbou nepřátelských děl byly poškozeny tři obrněné dělové čluny, po přímém zásahu kormidelny zahynuli velitel člunu 21 poručík Čěbotarjev a staršina plnící úkoly kormidelníka, dva členové posádky byli vážně raněni.

V důsledku koordinovaných akcí byl nepřítel pěchotou vyhnán z obranných postavení i palpostů dělostřeleckých baterií, jednotky 7. samostatné armády se daly do postupu vpřed a obsadily úsek jižního pobřeží Oněžského jezera.

V noci 13. září v 0105 obrněné dělové čluny 21 a 42 pod velením kapitána 3. stupně I. P. Nikulina nikým nepozorovány vysadily desant skupiny armádních průzkumníků na mys Čěj-Navolok. Na zpáteční cestě v 0305 zpozorovali z přední lodě siluety tří plavidel. Neodpověděly na světelný identifikační signál z obrněných člunů a zahájily proti nim palbu z děl. Velitelé obrněných dělových člunů nehledali boj, ale vypuštěním dýmové clony nepřítele dostatečně zmátli a vzdálili se poté plnou rychlostí z dosahu nepřátelské palby.

Děly se zde ale také některé opravdu zvláštní věci. Dne 14. září v 0705 ráno například skupina lodí skládající se z obrněného dělového člunu 12 a z torpédových člunů 83 a 93 objevila u ostrova Lěsnoj zakotvený finský parník. V 0726 podle hlášení velitele skupiny torpédové čluny vypálily na parník salvu kaťuší, která dopadla na cíl ve vzdálenosti 4 400 metrů. Vzápětí na čluny zahájila palbu finská pobřežní baterie z mysu Rid-Navolok, následována jinou baterií. Torpédové čluny znovu nabily svá odpalovací zařízení RS a v 0808 vypálily druhou salvu, tentokrát na nepřátelské baterie. Podle hlášení velitele oddílu bylo po přiblížení člunů k pobřeží zjištěno, že pět děl nepřítele je palby neschopno a na parníku vznikl po první salvě požár.

Zdá se ale, že velitel oddílu téměř jistě vydával svá přání za skutečnost. Zasáhnout malý parník z kaťuší, navíc první salvou a na tak velkou vzdálenost, je skoro nemožné a jak velitel oddílu zjistil, že zrovna pět děl je neschopno palby, je už opravdu ve hvězdách. A proč obrněný dělový člun 12 vůbec nevystřelil, to je stejná záhada. Dvěma svými děly 76 mm by mohl parník několika zásahy zničit sám. Finové tuto epizodu později ani nepotvrdili, ani nevyvrátili - prostě se o ní na finské straně dodnes nic neví. Zdali si těmito zřejmě zcela vymyšlenými úspěšnými akcemi velitel skupiny a jeho podřízení takříkajíc „vylepšovali skóre“, se můžeme jen domnívat, ale je to vysoce pravděpodobné. Stačilo dvěma salvami RS způsobit dostatečný poplach na finské straně a „bojevaja udača“ byla na světě.

V noci na 24. září vysazovaly obrněné dělové čluny 21, 22 a 41 spolu s minolovkou RTŠč-31 desant armádních průzkumníků v síle asi 50 osob na ostrov Ivancov. Při provádění výsadku došlo na jednom veslovém člunu, vezoucím průzkumníky na místo jejich vysazení,  kvůli neobratnému zacházení jednoho průzkumníka s destrukční náloží k výbuchu této trhaviny. Zemřelo přitom zbytečně sedm lidí. Průzkumníci byli samozřejmě ihned odhaleni nepřítelem, který zahájil hustou palbu a donutil průzkumníky vrátit se zpět na lodě. Obrněné dělové čluny v odpověď vypálily na obránce 26 granátů a odpluly zpět na základnu.

V noci na 27. září odpálily hlídkové čluny 41, 42, 43 a 44 ve dvou salvách celkem 128 RS M-13 na baterii čtyř děl ráže 122 mm u vsi Žabiněc. V noci na 5. října stejné čluny na tentýž cíl vypálily dokonce 176 střel, ale při obou akcích cíl nezasáhly ani jednou, jak se prokázalo po následujícím leteckém průzkumu. Z vyhodnocení těchto operací vyplynulo, že noční střelby z člunových raketometů jsou sice velice efektní, co se světelných a zvukových účinků týče, avšak jejich skutečná účinnost byla nulová, jak potvrdili letečtí pozorovatelé v následujících ránech po palebných přepadech.

Dne 10. října torpédové čluny 81, 82, 83 a 93 odpálily dvě salvy RS M-8 ráže 82 mm na přístaviště u vesnice Šělějki a velká hlídková loď MARSOVOJ na něj vedla palbu z děla 76 mm na mezní vzdálenost účinného dostřelu. Finské baterie z mysů Sambo, Časovňa a ze vsí Podščělje a Šelějki zahájily odvetnou palbu. Člun 83 byl střepinami granátů vážně poškozen, ale zůstal plavbyschopným. Škody způsobené palbou lodí na nepřátelské straně se bohužel nepodařilo zjistit.

V noci na 26. října vysadily lodě MARSOVOJ a KL-41 velkou skupinu armádních průzkumníků na mys Brusničnyj a tím bojové operace Oněžské vojenské flotily v roce 1943 skončily.

Je třeba zdůraznit, že přes velkou převahu v silách si vedlo velení OVF i nadále velmi pasivně. Za celou dobu vedení bojových operací nepotopily lodě OVF ani jedno nepřátelské plavidlo a už vůbec není jasné, proč na nepřátelské plavební trasy nebyla položena ani jedna mina, a to ani v oblasti okolo Pětrozavodsku, finskými loďmi obzvláště navštěvované. Přitom je z historie známo, že v dané době se na jiných válčištích sovětské velice účinné námořní i říční miny s úspěchem používaly a velení OVF mělo k dispozici na jejich kladení dostatečnou kapacitu lodí a také letadel.

Na konci roku 1943 byly lodě i posádky odeslány na zimoviště do měst Čerěpověc a Rybinsk a do jejich přístavů a jejich velitel flotily se vrátil do Moskvy.

Rok 1944 

První vlna plavidel OVF se na jezero vrátila do Vytěgry až 8. května 1944. Na rozkaz v pořadí již třetího velitele OVF od počátku války, kapitána 1. stupně Antonova, od 23. června podporovaly lodě OVF dělostřeleckou palbou útok jednotek 368. střelecké divize v prostoru vsi Vozněsěňje. V průběhu útočné operace vojsk 7. armády lodě OVF provedly úspěšné taktické desanty - 23. června na ostrov Vělikij Kliměckij a 26. června výsadek u Šěltozěra.

Ráno 28. června lodě flotily vepluly do Ujské zátoky 20 km jihovýchodně od Pětrozavodsku.
Oficiální deník velitelství OVF k tomu říká:

Asi v 0700 ráno naše letectvo zbombardovalo a ostřelovalo příbřežní pás Ujské zátoky a dělové čluny, minolovné čluny i obrněné dělové čluny zahájily na břeh hustou palbu, kterou se jim podařilo zcela umlčet protivýsadkovou obranu nepřítele. Vzápětí nato začal desant námořní pěchoty, zpočátku z hlídkových a obrněných dělových člunů a poté i z ostatních lodí. Dělový člun MOSKOVSKIJ KOMSOMOLĚC, jehož ponor nedovolil lodi připlout přímo ke břehu, překládal příslušníky desantu na menší čluny. V 0840 byl výsadek téměř ukončen. Vojáci desantu překonávali rychle odpor nepřítele a osvobodili vesnici Děrěvjannoje a železniční stanici, načež jich část zamířila po silnici k Pětrozavodsku.

Všechno probíhalo podle hlášení v deníku velitelství OVF dobře, jenže je třeba v rámci objektivity dodat, že ani na pobřeží Ujské zátoky, ani ve vsi Děrěvjannoje, ba dokonce, jak se později ukázalo, ani v samotném Pětrozavodsku už žádný nepřítel v okamžiku vylodění desantu nebyl! Finské velení totiž nijak netoužilo nacpat do sovětského „mlýnku na maso“ nějaký další živý materiál v podobě vojsk, kterých mělo opravdový nedostatek a tak své jednotky dostatečně včas stáhlo do hlubokého týlu, kde pak až do příměří vedlo úspěšné ústupové manévrové boje.

Jakmile se o nepřítomnosti jakéhokoliv odporu nepřítele velitel OVF kapitán 1. stupně Antonov z hlášení dozvěděl, nařídil provést výsadek přímo do přístavu v Pětrozavodsku. Dne 28. června v odpoledních hodinách tedy vpluly lodě OVF do Pětrozavodsku a vysadily na přístavní mola příslušníky 368. střelecké divize. Tímto počinem válečné operace na Oněžském jezeře úplně skončily.

Oněžská vojenská flotila byla vzápětí nato v červenci roku 1944 rozkazem narkoma VMF Kuzněcova rozpuštěna.


Sovětské vojenské flotily:



Prameny:
  • Širokorad, A. B.: Sěvěrnyje vojny Rossii, Izdatělstvo AST, 2001 
  • Ačkalov, V. I., Pavlovič, N. B.: Soviet Naval Operations in the Great Patriotic War 1941-1945, Naval Institute Press, 1981 
  • Grěčanjuk, N.M., Dmitrijev, V.I., Kornijenko, A.I. i dr. : Baltijskij Flot. Vojenizdat Moskva, 1990 
  • Černikov, I. I.: Enciklopedija rěčnogo flota, Izdatělstvo Poligon, 2004 
  • Ogarkov, N. V. a kol.: Vojennyj enciklopedičeskij slovar VES, Vojennoje izdatělstvo Moskva 1983 
  • Mordvinov, R. N., Vjuněnko, N. P.: Vojennyje flotilii v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojennoje izdatělstvo Moskva, 1957 
  • Ammon, G. A .: Bojevaja letopis Vojenno-morskogo flota 1941-1942, Vojenizdat Moskva 1992 
  • Platonov, A. V.: Sovětskije monitory, kanoněrskije lodki i broněkatěra, Sankt-Petěrburg, 2004 
  • Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003.
  • http://heninen.net
  • http://www.worldnavalships.com

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za významnou pomoc při úpravě a ilustrování článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."

Ohodnoťte jako ve škole:
1 2 3 4 5
Hodnocení: 2.10 (18 lidí)

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.