Další ze série knih Viktora Suvorova, který už před více než deseti lety rozbouřil hladinu svým „Ledoborcem“ (česky vyšlo pod názvem „Všechno bylo jinak“), má název „Samoubijstvo“ (Sebevražda). Obsah knihy vyjadřuje již její obálka - Hitler strkající hlavu do oprátky.

Kniha se tentokrát nevěnuje tomu, jak byl Stalin připraven v roce 1941 na válku, ale tomu, jak na ni Hitler připraven nebyl. Suvorovovy knihy často (zneu-)využívaly různé extrémní skupinky, které tvrdily - vidíte i Rus Suvorov přiznává, že Hitler jen bránil evropskou civilizaci před hordami z východu. Pro všechny obdivovatele Wehrmachtu tato jeho kniha asi nebude příjemným čtením. Se svou známou ironií a schopností zaujmout čtenáře se Suvorov přímo vyžívá v popisu neschopnosti nacistických předáků, neschopnosti a diletantismu důstojnického sboru Wehrmachtu, zastaralosti německé výzbroje, podle něj katastrofálního systému velení a organizace vojsk, nechopnosti německé rozvědky. V jeho podání: němečtí velitelé = soubor hlupáků a diletantů, německá výzbroj = katastrofálně zastaralá, za celou válku se nevyrovnala tomu, co měli Sověti už na jejím počátku.

To je ve zkratce hlavní obsah této Suvorovovy knihy. Jeho závěry jsou opět „suvorovsky“ až příliš ostré, ale v některých věcech má ve své kritice pravdu, vždyť také většina kritiky německé armády v knize jsou přímé citace ze vzpomínek německých generálů.

Kniha začíná rozborem a porovnáním osobností Stalina a Hitlera. Na základě citátů z pamětí předních sovětských i nacistických funkcionářů a vojáků se Suvorov snaží dokázat, že Stalin byl naprosto dokonalý vůdce a Hitler byl naprostý hlupák. Stalin byl v jeho podání velkomyslný (uvádí příklady, jak několikrát ponechal někoho bez trestu apod.), dokázal prý naslouchat druhým, přijímal správná rozhodnutí a obklopil se schopnými lidmi. U Hitlera to bylo podle Suvorova přesně naopak. Příliš přehání do extrému, jak je jeho zvykem. Vytyčí si nějakou tezi a tu pak na základě několik vytržených citátů za každou cenu obhajuje. Stalin samozřejmě nebyl tak dokonalý a bezchybný, jak nám ho Suvorov popisuje. Je známa řada případů Stalinovy osobní pomstychtivosti...

Velká část knihy je opět, podobně jako předchozí „Poslednaja respublika“, věnována rozboru tankové techniky Wehrmachtu a Rudé armády. Pro člověka, který se alespoň trochu orientuje v tankové technice 2. světové války, Suvorov nepřináší vůbec nic nového. Opět rozsáhle rozebírá známá fakta - Rudá armáda měla v roce 1941 největší počet tanků na světě, její tanky byly nejkvalitnější, měla největší počet těžkých tanků, plovoucích tanků apod. - naproti tomu německé tanky se kvalitativně nemohly se sovětskými rovnat, Němci neměli v době vpádu do SSSR ani jeden těžký tank. Německá tanková vojska Suvorov označuje za „operetní“, prý se pro vážný boj vůbec nehodila. Ohromné množství výzbroje RA je pro Suvorova největším důkazem jejích útočných záměrů.

Osobně mi příliš nesedí Suvorovovo srovnání německé armády s Rudou armádou. Ta je pro něj vzorem naprosté dokonalosti. Základní myšlenková linie knihy se dá vyjádřit následovně - Stalin byl geniální vůdce, vše měl dokonale promyšleno - Hitler byl úplný pitomec. Rudá armáda byla nejdokonalejší a nejlépe vyzbrojená armáda na světě - německý Wehrmacht nestál ani zlámanou grešli. V knize je stejně jako v jeho předchozích dvou publikacích trochu cítit nepříliš příjemný ruský nacionalismus. Suvorov otázku, zda RA byla připravena v roce 1941 na útok, staví do pozice otázky ruské národní cti. Všichni, kteří kritizují špatnou připravenost RA, zejména jejího velitelského sboru, jsou pro Suvorova „zrádci ruského národa“ a „obhájci Hitlera“. Námitky svých kritiků považuje za „plivání na ruský národ.

Suvorov se stejně jako ve svých předchozích knihách opět zaměřuje na maličkosti, podrobnosti (které jsou samozřejmě mnohdy důležité) a z těch vyvozuje rozsáhlé závěry. Např. široce rozebírá různé bláboly, které Hitler pronášel během svých každodenních nočních monologů a z toho dochází k závěru o neschopnosti Německa vést válku. Nebo jiný příklad: cituje jednu větičku z pamětí šéfa zahraniční rozvědky SD Schellenberga o tom, že šéf abwehru Canaris mu předal studii o sovětské železnici, ve které stálo, že z Moskvy vede přes Ural jen jedna železnice. Na základě toho Suvorov široce komentuje hloupost šéfů německé rozvědky - spojení přes Ural bylo více a Němci to museli vědět, protože je stavěli němečtí inženýři. Z toho dochází k závěru, že celá německá rozvědka nestála za nic.

Ne, že by to do jisté míry nebyla pravda (německá rozvědka za války skutečně selhala a o Rudé armádě v roce 1941 měla velmi špatné informace), ale důležitá je jiná věc. Suvorov v tomto a v desítkách jiných případů vychází pouze z pamětí, které byly sepsány dlouho po válce a vůbec mu nepřijde na mysl, že údaje v nich uvedené vůbec nemusí být pravdivé, že Schellenberg neměl Canarise rád apod. To, jaké údaje měla německá rozvědka o sovětské železnici, se nedozvíme z Schellenbergových pamětí, ale pouze z původních dokumentů německé rozvědky, které jsou v německých archivech plně k dispozici. Na skutečný archivní výzkum ale Suvorov rezignuje a jako třešničky si vyzobává z jednotlivých pamětí údaje, které se mu právě hodí. Tuto drobnost o německé rozvědce a sovětské železnici uvádím jen proto, že dobře ilustruje způsob Suvorovovy argumentace.

Stejně postupuje v řadě jiných případů, když potřebuje zkritizovat Göringa, tak použije citace ze Speera, Jodla, Goebbelse nebo Guderiana. Když potřebuje zkritizovat Goebbelse tak zase použije citace z Guderiana a Jodla. Pak zase Guderian kritizuje Jodla atd. Suvorov naprosto nebere v úvahu, že paměti německých generálů a nacistických představitelů byly psány po válce, kdy se každý snažil ukázat sám sebe v co nejlepším světle a co nejvíce zkritizovat ty druhé. Navíc mezi jednotlivými složkami vedení Třetí říše existovala obrovská rivalita.

Nebo jiný příklad. Většina historiků považuje Goebbelse v oblastech propagandy za velice schopného (nebo spíše všehoschopného). Suvorov je opačného názoru - Goebbels byl prý naprosto neschopný. A důvod? Jeho úřad se jmenoval „ministerstvo propagandy“. Takový název by si podle Suvorova schopný propagandista nikdy nezvolil, a proto byl Goebbels naprosto neschopný. To je způsob Suvorovovy argumentace.

Suvorov v knize také popisuje, jak Stalin pomohl Hitlerovi k moci. Tyto pasáže se už nedají označit jinak, než jako čiré nesmysly. Hitler byl v jeho podání komunista, člen německé Rudé armády, který na počátku 20. let založil proletářskou stranu, „která měla komunistické cíle. V listopadu 1923 se prý pokusil o socialistickou revoluci řízenou agenty Kominterny. Po krachu této revoluce se Hitler odklonil od moskevské linie, ale Stalin na to kupodivu nijak nezareagoval a naopak se rozhodl „otevřeně a všestranně pomoci Hitlerovi.

Zíráte? To je skutečně Suvorovovo podání historie NSDAP ve 20. letech na stranách 55-58. NSDAP byla podle něj komunistická strana řízená Moskvou a Hitler byl komunista, který se po krachu puče v roce 1923 stal odpadlíkem od moskevského řízení. Prostě - nesmysly, jinak se tento Suvorovův skutečně „originální“ výklad nedá nazvat. V polovině 20. let byl nějaký Hitler pro Stalina jen naprosto směšná figurka v čele miniaturní strany, která neměla žádnou podporu veřejnosti. Kominterna skutečně považovala v roce 1933 nástup Hitlera k moci za „urychlovač revolučního procesu“, ale o tom, že by Stalin přímo pomohl Hitlerovi k moci nemůže být ani řeči.

Suvorov dále pokračuje ještě amatérštějším výkladem Hitlerových zahraničněpolitických cílů, tak jak je nastínil v Mein Kampfu. Podle Suvorova Hitler neviděl hlavní cíl „v zemích na Východě, o tom je v knize jen jedna věta, ale v tom, aby osvobodil Německo od pout Versailleské smlouvy. Největší nepřátele viděl Hitler ve Francouzích. Ve skutečnosti je to přesně naopak, Francouze Hitler v Mein Kampfu skutečně považuje za úhlavní nepřátele, ale za hlavní cíl označuje dobytí životního prostoru na východě. Suvorov navíc zřejmě nikdy neslyšel o druhé Hitlerově knize (Zweites Buch) z roku 1928, kde Hitler podrobně vyložil své zahraničněpolitické záměry. V Mein Kampf tvoří zahraniční politika jen okrajovou část. Vynikající rozbor Hitlerových záměrů provedl např. německý historik Eberhard Jäckel v knize Hitlerův světový názor (česky vyšla 1999). Tvrzení, že Hitler neviděl cíl v zemích na Východě, je holý nesmysl.

Ke svým teoriím jinak Suvorov v knize žádné nové argumenty nepřináší. To, že německá armáda nebyla připravena na tažení v podmínkách SSSR, je známá věc. Ale z toho nijak nevyplývá, že by se na tažení do SSSR nechystala. Němci byli prostě příliš sebevědomí a přesvědčení o své neporazitelnosti. Brzy po vpádu do SSSR z toho vystřízlivěli.

Velký prostor Suvorov opět věnuje útokům na své největší kritiky. V předchozí knize „Poslednaja respublika“ byla snad třetina obsahu věnována útokům (mnohdy dosti sprostým) na izraelského historika Gabriela Gorodetského. Tentokrát se hlavním terčem stal sovětsko-ruský historik Viktor Anfilov, který se specializuje na počáteční období sovětsko-německé války. Nutno přiznat, že v tomto případě se Suvorovovi, i přes možná až příliš ostré osobní invektivy na Anfilovovu adresu, nelze příliš divit. Anfilov, spolehlivý komunistický kádr, dnes vystupuje jako „nezávislý historik“. Jeho publikace z 90. let se přitom příliš neliší od toho, co psal v letech sedmdesátých, kdy šířil mnohé falzifikace. Suvorov si vzal zejména na paškál Anfilovovu neznalost ruské a německé tankové techniky. S trochou nadsázky by se dalo říci, že hlavním tématem knihy je Anfilovova neznalost plovoucích tanků RA. Jen na okraj, Anfilov ve svých publikacích např. šířil i nesmysl o 38tunových tancích, se kterými Hitler prý zaútočil na SSSR - těmi 38tunovými tanky mínil české Pz 38(t)...

Kniha je opět jako ty předchozí vnitřně ohromně nevyrovnaným dílkem. Jsou zde pasáže napsané s velkým vtipem a se zajímavými postřehy. Na druhé straně jsou zde místa, kde se můžeme pouze nevěřícně ptát, jak takovou hloupost mohl napsat inteligentní člověk. Celkově řečeno v této Suvorovově knize, stejně jako ve dvou předchozích, skoro nic nového ani podnětného není. Rozsáhlé rozbory kvalit ruské tankové techniky v knize nic nového nepřinášejí, k tomuto tématu existuje spousta mnohem kvalitnější literatury.

Navíc kniha je opět plná osobních invektiv, které se za argumenty asi těžko dají považovat. Nutno konstatovat, že od dob „Ledoborce“ a „Dne M“ Suvorov naprosto ustrnul a nic nového během 90. let nepřinesl. V podstatě plynule navazuje na svoje předchozí dvě knihy - Poslednaja respublika (1996) a Očiščenije (1998). Mnohé argumenty se v této knize znovu opakují. Pro Suvorova je jeho „sepisování“ asi docela výnosným podnikem. Každý sudý rok nová kniha (zatím poslední je „Ťeň pobědy“), a to nepočítám i několik „románů“. Navíc jeho knihy vycházejí v ohromných nákladech (např. Ledoborec vyšel v Německu jen mezi lety 1989-1996 v 10 (!!!) vydáních, těžko by se hledala jiná tak často vydávaná kniha...)

Suvorovova nynější tvorba je dnes naopak využívána k diskreditaci některých seriozních ruských historiků, kteří se snaží objektivně posoudit Stalinovy záměry v roce 1941 na zakládě archivních materiálů (jako je např. Melťuchov, Bobylev, Něvežin ad.). Většině ortodoxních ruských obhájců Stalina (Anfilov, Bezymenskij a další propagandisté známí již ze 70. let) pak stačí označit je za „suvorovce“ a hodit je do jednoho pytle se Suvorovem.

Suvorov neunesl kritiku, která se něj snesla. Současný trend Suvorovovy tvorby se dá shrnout - čím novější Suvorovova kniha, tím méně faktických argumentů, ale tím více osobních urážek a útoků na všechny možné strany. Chvílemi jsem si připadal, že nečtu knihu o roce 1941, ale nějaký anonymní urážlivý spisek... Skoro to vypadá jako by jeho poslední knihy napsal někdo jiný, aby ho zdiskreditoval. Suvorov se ale zdiskreditoval sám.