Tématem knihy v Británii působícího ruského historika Konstantina Plešakova je prvních deset katastrofálních dní bojů na východní frontě.

Nejde o žádnou vysoce odbornou studii, ale spíše o popularizační práci, ve které autor využil publikované výsledky bádání na toto téma za posledních patnáct let (některé zdroje ale autor pomíjí, např. Dimitrovův deník, ve kterém je velmi cenné svědectví Stalinova uvažování během prvního dne po německém útoku). V některých ohledech by se kniha dala označit za populárně napsaný „výtah z Melťuchova“, z jehož knihy Upuščennyj šans Stalina v kapitolách o situaci před útokem pravděpodobně hodně extenzivně čerpá.

O popularizační práci jde ale v tom nejlepším smyslu slova, kniha je napsaná skvělým stylem, autor výklad celkové situace prolíná s různými vzpomínkami přímých účastníků či jejich stručnými životopisy a text se čte skutečně „jedním dechem“. Velmi často  čerpá z otevřeně psaných pamětí sborového komisaře Popela (vyšly i česky v roce 1963), velitele 8. mechanizovaného sboru Rjabyševa, memoárů Sandalova či Bagramjana (česky 1972).

Kniha začíná kapitolami o stavu sovětské armády, sovětském předválečném plánování a sovětských strategických hrách na mapách v lednu 1941, které určily další směr sovětského plánování. Podle autorova názoru Stalin nejprve počítal s přechodem do útoku až v roce 1942, ale události jara 1941 (nepřetržitý tok zpráv o německých válečných přípravách, Hessův let do Británie) ho na přelomu dubna a května 1941 přiměly k urychlení tohoto plánu a přípravě preventivního úderu na německá vojska. Některé vývojové zvraty autor přechází až příliš „letem-světem“, což se ale u knihy tohoto typu dá očekávat, např. vůbec nezmiňuje variantu plánu z 11. března 1941. Seznámí čtenáře i s celkovou situací a snaží se i „vcítit“ do uvažování hlavních aktéru dramatu jara 1941.

Výstižně poté vykládá situaci po německém útoku, který Rudou armádu zastihl na přesunu k hranicím a v situaci, kdy vzhledem k předchozímu pouze útočnému plánování neměla vypracované žádné obranné plány. Pravou katastrofou se pak ukázala útočně zaměřená dislokace vojsk, např. v bělostockém výběžku, který Němci během týdne odřízli a celý Pavlovův Západní front v podstatě do konce června zlikvidovali (Pavlova si pak Stalin vybral za obětního beránka katastrofálního začátku války). Na letištích v pohraničním území Němci během prvního dne zničili stovky sovětských letadel. Autor seznamuje čtenáře s chaotickou situací po útoku, kdy zcela selhalo spojení a kdy se Moskva ještě první den války pokusila uvést do chodu předválečný útočný plán. Tato snaha ale vedla pouze k naprosté decimaci sovětských mechanizovaných sborů, přesouvaných zcela chaoticky z místa na místo, většinu tanků sbory ztratily při přesunech ať už v důsledku nedostatku paliva, technických závad či naprosté německé vzdušné převahy. Pád Minsku na konci června vedl i k nervovému kolapsu Stalina, koncem června 1941 byl sovětský diktátor asi nejblíže svému možnému odstavení z vedoucí pozice, pokud mezi by se mezi jeho nohsledy našel odvážnější člověk a chopil se moci.

Na rozdíl od některých jiných recenzovaných publikací je překlad knihy na celkem slušné úrovni. Přesto ale i zde překladateli některé věci unikly. Tak např. na s. 84 ve větě „...navečer volal Pavlovovu náčelníkovi štábu Klimovskich a informoval ho...“ si neuvědomil, že tím náčelníkem štábu byl právě Klimovskich a volal tak tedy sám sobě... Na straně 55 je pak úsměvné tvrzení, že „deset a půl milionu ze 14 200 tanků byly zastaralé T-20...“, kde překladatel zaměnil nejen tisíce za miliony, ale i T-26 za T-20. Ne úplně vhodné je na řadě míst v knize označování armády jako „jednotky“, např. na 106 se o 10. armádě mluví jako o „desetitisícové jednotce“. Podobně na s. 103 Mereckov v rámci inspekce nenavštívil „jednotku“ velitele letectva Západního frontu Kopece (v originálu se píše obecně o „the troops“). Omyl v komunikaci nestál 11. armádu „tisíc životů“, jak se píše na s. 123, ale tisíce. Černomořské loďstvo bylo loďstvo, ne flotila (s. 133, podobně s. 126). Pro stranickou funkci v češtině používáme spíše výraz tajemník, než „sekretář“, který se táhne celou knihou (první tajemník, generální tajemník apod.). Timošenko by se nehodil jako „velitel vojenského okruhu s třiceti tisíci mužů“, což je nesmysl, ale jako velitel sboru (s. 43, v originálu je to správně). Stalinův syn Jakov neodešel na frontu „3. června“, ale 23. června (s. 127).

Autor většinou u sovětských velitelů uvádí pouze obecnou hodnost „generál“, místy uvádí hodnost přesněji, ale i zde se nevyhnul některým omylům. Tak např. velitel Černomořského loďstva Okťabrskij nebyl admirál, ale viceadmirál a nebyl velitelem flotily, ale loďstva (s. 85); velitel Západního frontu Pavlov nebyl v létě 1941 generálplukovník, ale armádní generál (s. 161) apod. Nevhodně je na s. 141 přeloženo, že „Rokossovskij patřil ke dvěma stovkám armádních generálů“, což může vést k záměně s hodností armádního generála, kterých bylo v létě 1941 celkem pět. V knize jsou i různé další nepřesnosti či překlepy, Kesselring se nejmenoval Alfred, ale Albert (s. 102), Halder se nejmenoval Fritz, ale Franz (s. 100), velitelem 12. armády nebyl genmjr. „Ponědělkin“, ale Ponědělin (s. 129); ve všech případech tyto záměny do textu vnesl překladatel. Hoth a Guderian při útoku na SSSR neveleli tankovým sborům, ale tankovým skupinám (s. 99). Najdeme zde opět „Me 109“ (s. 57) a německé tanky označované ruským způsobem jako T-I, T-II apod. (s. 56). Na s. 25 pak ve své poznámce překladatel v datu zahájení shromáždění velitelského sboru v Moskvě zaměnil roky 1939 a 1940.

I přes výše zmíněné drobné nedostatky se kniha dá doporučit jako velmi čtivé pojednání o prvních dnech německého útoku na SSSR.