Nakladatelství Jota ve své edici Military přineslo další knihu z východní fronty. Má jít o německý pohled na bitvu u Kurska. Protože mi jméno autora nic neříkalo, trochu jsem se obával, že se bude jednat o další knihu typu Německé tanky na východní frontě od Erharda Rause. To se nakonec ukázalo pravdivým jenom zčásti.

Podobně jako zmíněné Rausovy „Tanky“ je i tato kniha založena na studiích německých vojáků napsaných po válce pro potřeby americké armády (s jednou výjimkou, zápisem v bojovém deníku napsaném krátce po ukončení bojů u Kurska). Tím ovšem podobnost končí. Zatímco „Tanky“ nám předkládají pohled pouze jednoho německého důstojníka, „Kursk“ se zaměřuje na veškeré studie, které s touto bitvou mají nějakou spojitost. K nim poté Newton připojil předmluvu a doplnil poznámky a přílohy.

Na začátku knihy nám autor vysvětluje, co ho vedlo k jejímu sepsání. Byly to hlavně ty důvody, že podle něj bitva u Kurska není stále dostatečně dobře popsaná a zdokumentovaná a existuje v ní značné množství bílých míst. Autor zde mimo jiné oceňuje známého historika Davida Glantze za to, že se snaží podobná bílá místa ve válce na východní frontě rozkrývat. Na druhou stranu ale poukazuje na to, že i Glantzova (spolu s J. Housem) kniha „The Battle of Kursk“ je v mnohém nedostatečná, protože popisuje spíše sovětský pohled na zmíněnou bitvu a nedostatečně pokrývá německou stranu. Tato kniha by tak měla být určitou nápravou.

Kniha se člení na tři celky. První se zabývá dílem německých důstojníků popisujících Kursk ze strategického pohledu. Je zde celkem sedm studií. V první se probírá celkový přehled operace Citadela, v druhé armádní skupina Kempf, dále 4. tanková armáda, 9. a 2. tanková armáda, 6. letecká armáda, 4. letecká armáda a nakonec se dotkne i problémů železničních transportů. Druhý logický celek tvoří taktické analýzy. Dozvíme se zde o bojích XXXV. sboru, XX. sboru, XI. sboru a 6. armády.

Co se těchto studií týká, Newton ke každé připojuje krátkou předmluvu, kde se snaží přiblížit jak postavu jejich autorů, tak pozitiva a nedostatky. Např. u nám známého Erharda Rause upozorňuje, že jeho studie dohromady tvoří jeho paměti na boje na východní frontě. Tím také vysvětluje, že při popisech bojů obvykle pomíjí veškeré další dění na ostatních úsecích fronty. Stejně tak dodává, že Raus je poplatný době, a proto se v jeho podání Sověti dopouštějí neustále nečestných praktik proti nevinným německým vojákům, zatímco ti jsou křišťálově čistí. Stejně jako u všech ostatních studií upozorňuje, že německé hodnocení bude i při nejlepší možné vůli zkreslené, protože jednak jejich autoři neměli mnohdy přístup k archivním zdrojům a také jejich znalosti stavu Rudé armády byly omezeny. K jednotlivým studiím potom doplňuje přílohy v podobně bojových sestav, ztrát a dalších statistických údajů.

Přiznám se, tyto dva celky v knize mě zase tolik nebraly. Ve strhujících popisech bojů z pera německých důstojníků se nevyžívám, dávám přednost spíše analytičtějšímu přístupu. Rozumím, že tyto studie jsou důležitou součástí historiografie a tvoří jeden z jejích základních pramenů, ale daleko raději je vidím spíše jako zdroj dat, podrobený kritické analýze v konfrontaci s archivními prameny a údaji protistran. Proto mě doslova nadchla třetí část knihy.

Ta se jmenuje „Analýza kritických aspektů“. Newton zde využívá předchozí studie a spolu s archivními materiály zde přezkoumává některé dosud zcela nejasné aspekty Kurské bitvy. Jsou zde celkem čtyři pojednání. První reviduje příčiny vzniku tankové bitvy u Prochorovky. Polemizuje zde hlavně s tvrzením v „The Battle of Kursk“, že odklon Němců směrem na Prochorovku byla taktická chyba Hotha. Naopak dokazuje, že se jednalo o německý plán a snahu vybojovat rozhodující bitvu. Dost místa zde věnuje i samotné osobnosti Hotha a jeho vztahu s nadřízenými, hlavně s Mansteinem.

V druhé části se zabývá tím, nakolik bylo pro 9. armádu prospěšné odložení útoku, na kterém trval její velitel Model. Ve třetí probírá útok skupiny armád Jih. Dochází doslova k neuvěřitelným, byť podloženým, závěrům. Celkově je můžeme shrnout do řečnické otázky z knihy, „jestli náhodou není vynikající německá operační odborná způsobilost jen nějakým pseudomýtem.“ Podrobuje zde kritice nasazení Pantherů, kde spíše než o jejich technické závady šlo o špatné velení, dotýká se pochybného plánování dělostřeleckých příprav či konfrontuje plánování útoku ze strany Wehrmachtu a Waffen SS. Zde dochází k opačnému závěru, než je obvykle akceptovatelný, a to, že velitelé Waffen SS předvedli daleko lepší výkon, než důstojníci tolik oslavovaného Wehrmachtu. V poslední kapitole polemizuje s tvrzením, že Kursk nebyl rozhodující bitvou. Tato závěrečná část je skutečně tak vynikající, že i kdyby se kniha sestávala jen z ní, stála by za to. Pokud někdo ovšem rád čte autentické popisy bojů, v předchozí části si přijde také na své.

Na závěr se dotknu zpracování knihy. Jak už bylo řečeno, u každé studie jsou přílohy, které je doplňují. Na konci knihy je velká mapová příloha vztahující se k jednotlivým kapitolám knihy. V knize je rovněž fotografická část, byť není nijak rozsáhlá. To ale nevadí. Česká redakce přiložila i vysvětlení některých používaných odborných termínů. Máme zde i poměrně kvalitní poznámkový aparát, byť není tak rozsáhlý jako u jiných knih Joty. Ovšem jednu věc musím nakladatelství Jota vytknout. A to dost zásadní - překlad.

Stávající překladatelé Joty měli asi moc práce, a tak byl přijat nový, který se pro mě z nejasného důvodu rozhodl ignorovat zažitý překlad odborných názvů a předvést vlastní invenci. Ta je bohužel tak rušivá, že sráží celkově výborný dojem z knihy. Překladatel se rozhodl vyměnit zažitý termín „tankový“ za „pancéřový“. Místo tankových armád či divizí v německé armádě tu tak máme najednou „pancéřové armády a divize“. Vznikají tím i vyložené nesmysly jako „protipancéřové zbraně“, když se mluví o zbraních protitankových. Překladatel to vysvětluje  tím, že se rozhodl použít tradiční německé názvy. Což je ovšem nesmysl, a je to vidět i třeba v případě oddílu těžkých tanků, které jsou překládány jako těžké obrněné prapory, podobně mu jeho údajný záměr nesouhlasí v názvech dalších jednotek. Když už, měl nechat vše v němčině (třeba jako „Panzerdivision“), protože naopak tradiční překlad je prostě tanková divize. Navíc, proč potom nepřekládal i tanky jako „pancéře“, protože v německé armádě to byl přece „Der Panzer“. V celé knize tento nesmyslný překlad působí velmi rušivě a celkově to považuji za selhání redakce Joty, která měla pana překladatele vykázat do přijatelných mezí.

Celkově je překlad dost chabý i v mnoha dalších ohledech a má na tom podíl nepochybně i korektor.  Protože jak jinak by se v knize mohlo objevit to, že některé názvy jsou v němčině (Rollbahn, Schwerpunkt) a jiné naopak počeštěny (Citadela). Někdy se skloňují podstatná jména vlastní, jindy nikoliv - „proti Skorodnoje“, ale „za Gomelem“ nebo „u Jaroslavského“. Je zde špatný německý pravopis typický pro britského nebo amerického autora a neopravený v překladu - např. „Leibstandarte Adolph Hitler“ namísto Leibstandarte Adolf Hitler. Objevují se zde špatné místní názvy - „Seměnovka“ místo Semjonovka, na jedné straně tři verze vesnice - „Šarpilavce“, „Šapiravce“ a „Šarpilovky“!  Psel je Psjol a další chyby včetně mapových příloh, kde najdeme i „Fatěš“ místo Fatěže či „Fort Donaumont“ místo Fort Douaumontu.

Toto doplňují i takové jazykové perly jako „literárně řečeno“ místo „doslovně řečeno“ nebo „numerická převaha“ místo „početní převaha“. Nakonec ještě uveďme bizarní překlady typu „eliminována paralelním protiútokem“ nebo „provedení simultánního útoku“, kdy česká odborná terminologie žádné takové operace nezná. Asi se má jednat o protiútok vedený paralelně s osou sovětského útoku či protiútok vedený současné s útokem, či kdo ví… Terminologický lapsus je i „Houfnice (francouzského původu) na stacionárním ložišti“ - to asi znamená, že je zabetonovali? Jak už jsem podotkl výše, doufám, že příště bude mít Jota při výběru překladatele šťastnější ruku, obzvláště u takto kvalitních knih.

Ale abych nekončil v negativním duchu, na našich pultech se objevila kniha, kterou stojí za to si přečíst a vřele ji doporučuji každému, kdo se zajímá o východní frontu. Jsem zvědav, jestli za ní budou následovat i další knihy od Stevena H. Newtona, stejně tak by nebylo od věci vydat Glantzovu The Battle of Kursk, abychom měli i sovětský pohled.