Mary Heimann - Czechoslovakia. The State That FailedDějiny Československa od v Británii působící historičky Mary Heimannové, která se dosud zabývala hlavně dějinami anglického katolicismu, mají být novým pojetím dějin českého a slovenského národa ve 20. století a chtějí vyvrátit mnohé zakořeněné mýty. Název „stát, který selhal“ je možná pro někoho trochu provokativní, ale na druhou stranu, kolik evropských států ve 20. století neselhalo?

Autorka nám v úvodu knihy líčí podivně naivní důvody, které ji údajně vedly k zájmu o české dějiny a nakonec až k sepsání knihy: ČSR prý původně pokládala za zemi s „hluboce zakořeněnými humanistickými, demokratickými a liberálními hodnotami“, která byla několikrát v historii nevinnou obětí zrady. Domnívala se, že nacismus i komunismus na nebohé obyvatele ČSR přišly nečekaně jako přírodní pohroma. Když začala české a slovenské dějiny hlouběji studovat, byla neuvěřitelně překvapena tím, že Češi a Slováci nebyli ve skutečnosti o nic lepší než kterýkoli jiný evropský národ. Těžko soudit, zda autorka skutečně trpěla takovým nedostatkem historického rozhledu, každopádně se pustila do sepsání nových československých dějin. Jak tvrdí, „vynikajícím československým propagandistům“ se prý podařilo prosadit v historiografii obraz Československa jako oběti místo „agresora“, jako mučedníka „státem podporovaného rasismu“ místo jeho vykonavatele. 

Kniha je samozřejmě určena hlavně pro zahraniční čtenáře, je pravda, že v části anglicky psaných publikací byla a je historie Československa skutečně někdy podávána hodně zjednodušeně. Tato nová kniha bohužel vychází převážně z anglicky psané sekundární literatury, českou reflexi vlastní historie autorka zmapovanou nemá, jak ukazuje poznámkový aparát a seznam literatury. Uvádí sice i některé česky psané publikace a dokonce i české archivy, v knize je pak ale s výjimkou kapitoly o rozkladu komunistického režimu v podstatě vůbec nepoužívá. Základní české práce z posledních (nejen) dvaceti let ani publikované edice dokumentů na různá témata nezná.

Cesta ke vzniku státu

V první kapitole knihy autorka na devatenácti stranách shrnuje prvních tisíc let historie nejen českého a slovenského národa, ale i Rusínů. Vysvětluje také anglickému čtenáři rozdíly mezi slovy „Czech“ a „Bohemian“. Jak známo, v angličtině, němčině a řadě jiných jazyků je rozdíl mezi označením Čecha v etnickém/jazykovém smyslu (Czech) a označením Čecha jako obyvatele území Čech (Bohemian) - v češtině je pro obojí jedno slovo. Bohemian může být jak česky, tak i německy mluvící obyvatel Čech (a podobně Moravian). Autorka správně upozorňuje na nutnost rozlišování těchto dvou významů a na to, že do angličtiny se často překládají chybně. V poslední době se tak v angličtině prosazují chybné termíny jako „Czech Kingdom“ nebo „Lands of the Czech Crown“ místo správného „Kingdom of Bohemia“ a „Bohemian Crown“. U jednotlivých osob v knize autorka uvádí, zda šlo o „Bohemian Czech“ či „Moravian Czech“ nebo o „Bohemian German“ či „Moravian German“.

Shrnutí prvního tisíciletí českých i slovenských dějin na tak malém rozsahu je pochopitelně patřičně zjednodušující, ale celkem se nevymyká z dnes běžného pojetí. Základním rysem českých dějin, který se prý táhne dodnes, je „romantický nacionalismus“. Autorka připomíná, že české dějiny jsou v mysli mnoha lidí dodnes zakořeněny ve formě různých národních mýtů - o husitech jako bojovnících proti Němcům, o Bílé Hoře jako o porážce „Čechů“ apod. Tyto události jsou často chápány z národnostního hlediska, i když přitom ve skutečnosti v dané době šlo o problémy náboženské a mocenské. Národnost, která navíc v dané době znamenala něco úplně jiného než dnes, v nich v podstatě nehrála roli a „Češi“ stáli na obou stranách konfliktu. Správně podotýká, že v tomto se české mýty podobají jiným národům a připomíná podobné anglické mýty.

V tomto pojetí podle autorky Čechy i v současnosti dále utvrzují učebnice dějepisu - nechci mluvit za slovenské učebnice, ale skutečně se autorka podívala do nějaké moderní české učebnice na to, co se v nich píše třeba o husitství nebo o náboženských válkách? Myslím, že nikoliv, pravdou je totiž přesný opak jejího tvrzení. Sama se v textu nevyhýbá různým omylům a nepřesnostem typu: „německá dynastie Lucemburků přivedla Čechy, Moravu a Slezsko“ ve 14. století do Svaté říše římské (kde přitom tyto země dávno byly). Nebo si tu přečteme o „Sámově království z 9. století“ apod.

Autorka se dále zabývá procesem vzniku československého státu. Připomíná, že slovanský nacionalismus vznikl v reakci na ten germánský a že rostoucí nacionalismy v rámci Rakouska-Uherska na konci 19. a začátku 20. století již přivedly stát na pokraj naprosté nefunkčnosti. Přesto byla myšlenka nějakého samostatného českého státu ještě v roce 1914 v českém politickém prostředí zcela okrajová až extremistická. Myšlenka společného státu spolu se Slováky pak byla už úplně mimo realitu. Její tvrzení, že poprvé výrazněji v tomto smyslu čeští politici v Rakousku vystoupili až v červenci 1918 však není přesné, zcela pomíjí třeba Tříkrálovou deklaraci z ledna 1918.

Byla to pouze nezměrná politická, propagandistická a někdy až zpravodajská práce T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika, která vznik státu umožnila. Velký význam pak hrála činnost čs. legií v Rusku po bolševickém převratu. Vznik ČSR v roce 1918 proběhl v podstatě bez výstřelu, bez výraznějšího odporu rakousko-uherského státu. Rakousko-Uhersko se na podzim 1918 zcela rozvalilo - Němci vyhlásili vlastní Německé Rakousko (a to ještě před vznikem ČSR), Maďarsko vyhlásilo samostatnost a podobně i ostatní národnostní skupiny. Československo dokázalo poměrně rychle vojensky pacifikovat území, na které si dělalo nárok a v diplomatické oblasti také dosáhlo úspěchu. Autorka všechno toto popisuje s negativním vyzněním, nemůže ale neuznat, že šlo o „remarkarble victory“ Masaryka a Beneše. Podle ní ho tito „samozvaní mluvčí mystické entity zvanéČeši‘“ dosáhli „využíváním strachu a šířením nenávisti k stejně vágně definované skupině zvanéNěmci‘“. S lítostí zmiňuje nerealizované návrhy Karla I. na federalizaci Rakouska-Uherska z října 1918, aniž by ale dodala, že šlo o kroky zcela vynucené situací rozpadajícího se poraženého státu učiněné ne pět, ale spíše dvacet minut po dvanácté, které navíc hned zamítlo Uhersko.

První a druhá republika

Třetí kapitola knihy se na necelých čtyřiceti stranách věnuje celému období první republiky od roku 1919 až do mnichovské dohody. Autorka poukazuje na to, že ČSR byla ve skutečnosti čistě český stát, ovládaný „úzkoprsým českým šovinismem“. ČSR skutečně do značné míry českým státem byla, ovšem argumenty, které autorka používá, jsou někdy až směšné. Např. volební právo pro ženy bylo prý zavedeno i proto, že ve volbách „zdvojnásobilo českou hlasovací sílu. Zřejmě jí nedošlo, že poměr hlasů jednotlivých národností zůstal úplně stejný, volební právo platilo stejně pro české jako pro německé, slovenské, maďarské nebo polské ženy. Podobně český šovinismus prý dokládají i „české“ nápisy na poštovních známkách (míněn zřejmě nápis „Pošta československá“ nebo „Československo“), o poštovních známkách se v knize autorka zmiňuje několikrát a vždy jsou to bohužel nesmysly.[1]

Autorka nemůže popřít, že čs. ústava z roku 1920 byla čistě demokratická, proto v textu dále „vysvětluje“, že skoro každý článek ústavy ve skutečnosti znamenal něco úplně jiného, než v něm bylo napsáno. Například možnost sdružování stran (§54 ústavy 1920) byla prý zavedena ve skutečnosti proto, aby Češi mohli ovládat strany jiných národností. Není mi jasné, co jí vadí na tom, že přísahy skládáné státními úředníky byly čistě sekulární a nikoli odkazující k náboženství. Jako další doklad protináboženského postoje první republiky je pro autorku třeba i to, že parlamentní volby se konaly v neděli (pokud by se konaly v sobotu, jistě by to zmínila jako doklad „antisemitismu“). Absurdní je také představa, že Rašínova měnová reforma byla určena k ožebračení Němců. Kategorické tvrzení, že ministerstvo zahraničních věcí nezaměstnávalo „ani jednoho etnického Němce nebo Maďara“, také neobstojí, byl jich tam sice minimální počet neodpovídající jejich podílu na populaci, ale není pravda, že „ani jeden“ - viz třeba diplomat Robert Feitscher.

V čele státu stál Masaryk, všemi kromě Čechů vnímaný jako „bezzásadový český šovinista“. Politickou scénu ovládala tzv. pětka, koalice pěti „českých“ stran, která prý nedemokraticky bránila ostatním v podílu na moci. Pokud by ale tato koalice neměla většinu v parlamentu, těžko by někomu mohla v něčem bránit. Pětka prý bránila i ostatním národnostem ve vstupu do vlády. O tom, že německé strany se vlády účastnily od roku 1926 až do března 1938, se v knize nedočteme.

Výklad o Henleinově Sudetoněmecké straně je plný různých chyb. Autorka tvrdí, že Sudetoněmecká strana (SdP) byla v roce 1933 podle zákona na ochranu republiky zakázána. Spletla si totiž SdP (ta vznikla přejmenováním SHF až v roce 1935) s Deutschenational Partei (DNP), což byla úplně jiná strana. Zakázaná Sudetoněmecká strana se pak prý změnila na nově vytvořenou Sudetendeutsche Heimatfront (SHF) - chronologii událostí autorka úplně obrátila, o Heimatfront píše dokonce ještě v roce 1938. Tvrzení, že Henlein měl českou matku, také není zcela přesné, jeho matka pocházela ze smíšeného česko-německého manželství a jeho rodiče se pokládali za zcela německou rodinu.

Mnichovská dohoda byla podle autorky logickým vyústěním vývoje situace od poloviny 30. let, okořeněné ještě „československou vojenskou provokací“ v květnu 1938. Mocnosti nakonec v září 1938 intervenovaly v Mnichově proto, aby „zlomily českou dominanci v mnohonárodnostním státě“, což je pozoruhodný výklad motivů podpisu mnichovské dohody ze strany Británie nebo Francie. Realisticky dodává, že nebyla jiná možnost, než Mnichov přijmout.

Meziválečná ČSR je pokládána za demokratičtější stát, než byly státy okolní. To autorka musí uznat, ale hned má protiargument, opět z řádu hodně absurdních: „Kdyby první československá republika byla méně česko-šovinistická a méně pragocentrická, stala by se autoritářskou nebo přímo fašistickou zhruba ve stejné době jako její sousedi.“ Čeští šovinisté tak bránili tomu, aby se ČSR změnila na fašistický stát.

Následující kapitola se věnuje druhé republice od Mnichova po vznik Slovenského štátu a protektorátu. Druhá republika je dnes poměrně slušně zmapována v české historiografii, autorka ale opět moderní práce na toto téma vůbec nezná, jejím hlavním zdrojem je kniha T. Procházky z roku 1981.

Nedokonalou demokracii jsme podle autorky dobrovolně sami změnili na autoritářský stát, který propagoval rasismus, zakládal pracovní tábory, perzekuoval Židy a Cikány, „aniž by z čehokoli z toho mohlo být věrohodně obviněno nacistické Německo“. Jako by taková událost jako Mnichov a to, že druhá republika byla zcela v německém područí, nemělo na další vývoj žádný vliv. Jinak má samozřejmě pravdu, že po Mnichovu se v české i slovenské společnosti probudily ty nejtemnější proudy. Autorka postupně popisuje „zjednodušení“ politického systému, zmocňovací zákon, rozpuštění komunistické strany, totalitní vývoj pod vedením HSĽS na Slovensku, protižidovská opatření a odpor k přijímání židovských uprchlíků z odstoupeného pohraničí.

Najdeme tu opět řadu podivných tvrzení, např. že autonomní slovenská vláda prý „potlačila Karmasinovu stranu karpatských Němců“. Představa, že slovenská vláda by si na podzim 1938 dovolila dělat něco proti Němcům, je hodně zvláštní. Podobně se autorka diví, že předseda čs. vlády Syrový se slovenské „demagogii [míní slovenské požadavky z 6. října 1938] vzdal bez protestu“. Opět z toho čiší naprosté nepochopení pomnichovské situace, co měl asi jiného dělat? Dalším obdobně podivným tvrzením autorky je, že komunističtí vůdcové odešli na podzim 1938 do emigrace, „i když jim po dobu trvání sovětsko-německého paktu velké nebezpečí nehrozilo“. Pakt byl přitom podepsán až skoro o rok později a snad se nedomnívá, že po dobu trvání paktu gestapo komunistické představitele nepronásledovalo.

Další tvrzení na s. 92 ani není nutné komentovat, nesvědčí zrovna o dobré korektuře knihy: „Dne 1. listopadu 1938 [sic!], den po podepsání mnichovské dohody [sic!], si vlády Česko-Slovenska [sic!] a Polska vyměnily diplomatické nóty o změnách společných hranic. K Polsku byly přičleněny slezské těžební oblasti Karviné a Moravské Ostravy [sic!]... Slováci přišli na řadu následující den [sic!]...

Při popisu jednání Tisa s Hitlerem 13. března a Háchy s Hitlerem v noci z 14.-15. března 1939 se autorka řídí pouze několika tituly sekundární literatury, záznamy z těchto jednání a svědectví přímých účastníků zřejmě vůbec nezná, což je opět docela pozoruhodné. O příjezdu Němců do Prahy spekuluje, zda byli Němci pražským obyvatelstvem přivítáni chladně nebo nadšeně. Fotografie prý podporují obě verze. O tom, že pražští Němci vítali příjezd německé armády nadšeně, nikdo nepochybuje, o tom je skutečně fotografií dostatek. Mocnosti, které podepsaly mnichovskou dohodu, podle ní pro ČSR nic udělat nemohly, protože ČSR se rozpadla sama.

Protektorát Čechy a Morava

Další kapitola, která se tématem nejvíc týká zaměření našeho webu, je bohužel jak rozsahem, tak obsahem nejslabší z knihy. Snaží se na necelých 40 stranách shrnout dějiny protektorátu, Slovenského štátu, domácího i zahraničního odboje. Co se týká českých dějin, autorka vychází zejména ze tří čtyř knih - z „Prague in Black“ od Ch. Bryanta, ze Zemanova a Klimkova životopisu Beneše a prokládá to postřehy G. Kennana nebo jeho spolupracovníků z amerického konzulátu v Praze. Jiné prameny ani rozsáhlou literaturu na toto nesmírně široké téma zřejmě nezná. Podle toho vypadá i její výklad, co se týká protektorátu, tak se věnuje jen letům 1939-42. Ostatní období od poloviny roku 1942 do konce války zřejmě neexistovalo. O vzestupu partyzánského hnutí od poloviny roku 1944 ani o s tím souvisejícím nejkrvavějším období protektorátu - tedy posledních dvou měsících války - v knize nenajdeme ani řádku, pouze několik dost zkreslených vět je věnováno pražskému povstání. Vzhledem k literatuře, ze které vychází, je to celkem pochopitelné, protože Bryantova kniha, které se autorka přísně drží, se totiž tomuto období také nevěnuje.

Po několika stranách věnovaných Slovenskému štátu se autorka obrací k protektorátu - podle jejího názoru Němci Čechům dali jen o „velmi málo menší autonomii než měli Slováci“. Nesprávně popisuje nabývání říšského občanství po zřízení protektorátu - podle jejího tvrzení ho nabyli pouze bývalí členové SdP (ve skutečnosti - viz článek 2 výnosu o zřízení protektorátu). Zcela absurdní je její tvrzení, že Němci se prý po zřízení protektorátu houfně hlásili k české národnosti. To vyvozuje z toho, že do Národního souručenství (NS) se na některých místech přihlásilo více než 100 % české mužské populace. Přitom kdyby znala prameny, veděla by, že vysvětlení této zdánlivé nelogičnosti je jednoduché - počty přihlášek do NS se porovnávaly s volebními seznamy a v těch nebyly zachyceny desetitisíce českých mužů, kteří se do protektorátu vrátili z odstoupeného pohraničí, ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Stejně tak na nich nebyli uvedeni příslušníci bývalé čs. armády nebo četnictva.
 
Česká protektorátní správa se s německou okupační správou podle autorky předháněly, kdo vymyslí lepší řešení židovské otázky, Češi s Němci plně spolupracovali na perzekuci Židů, Romů nebo komunistů. Německé věznice gestapa označuje za „české“ - např. „Pankrác a Drážďany [sic!]“ byly podle ní „české věznice“.

Najdeme tu spoustu dalších omylů a nepřesností - např. jízda vpravo prý byla v protektorátu zavedena až 27. září 1939 (ve skutečnosti hned po okupaci). Komunisté se prý po dobu paktu na odboji nijak neúčastnili, protože byli pokládáni za přátele nacistického režimu. Nekomunistickému odboji v čele s „Ústředním výborem [sic!] odboje domácího“ je věnováno jen pár řádků s tím, že jeho činnost byla minimální. Po útoku na SSSR prý všechny sabotáže prováděli jen komunisté, a to byl i důvod, proč se Beneš rozhodl k atentátu na Heydricha. U Bati se prý vyráběly rakety pro německou armádu a „automobilová továrna Škoda“ začala až za protektorátu vyrábět tanky (Škodu Plzeň autorka asi nezná). Skoro jako vtip působí pár odstavců věnovaných SNP, vojenskou část povstání prý na Slovensku spolu připravovali dva slovenští důstojníci - J. Golian s Rudolfem Viestem!

Národní výbory, které vznikaly na osvobozeném území, vymyslel prý Beneš, aby podkopal slovenské snahy o autonomii - že londýnská vláda na myšlenku národních výborů přistoupila jen neochotně a po dlouhých vyjednáváních, autorka opět netuší, prameny opět nezná. O „nevhodně načasovaném“ (kdy by tedy bylo načasované „vhodně“?) pražském povstání autorka jako vážně míněné cituje i takové báchorky jako Jodlovo tvrzení, že německá armáda nemohla kapitulovat, protože k tomu by potřebovala vysílací zařízení ovládané českými povstalci (což je samozřejmě nesmysl, velitel H.Gr. Mitte byl s OKW ve spojení nejen radiovém ale i prostřednictvím kurýra - viz velichovská mise).

Co se týká zahraničního odboje, tak autorka uznává, že obnova Československa byl Benešův „remarkable achievement“. Jinak zahraničnímu odboji věnuje jen pár odstavců, Benešovu koncepci, že okupací Čech a Moravy byla porušena samotná mnichovská dohoda, označuje za „podivnou“ a „ošidnou logiku“. Beneš se snažil vycházet SSSR vstříc - za jeden z dokladů, jak dalece SSSR ustupoval, uvádí např. to, že „dokonce souhlasil“, aby se čs. jednotky v SSSR řídily v otázkách organizace, výstroje a výzbroje stejnými pravidly jako Rudá armáda. Že v Británii to bylo pro naše vojáky v bledě modrém to samé, už jako doklad o „podřízení se Británii“ samozřejmě nezmiňuje.

Připomíná dále samozřejmě atentát na Heydricha, zde vychází z nespolehlivých „pamětí“ F. Moravce a z ne zrovna přesné knihy C. MacDonalda (tu označuje za „pečlivou historickou rekonstrukci“). Z českých prací zná pouze fotografickou publikaci J. Čvančary. Atentátu a následných represí zahraniční odboj široce propagandisticky využil - nacistické represe (Lidice apod.) podle autorky pro své politické cíle zobrazoval patřičně „černobíle“. V roce 1943 Beneš podepsal se SSSR spojeneckou smlouvu, jak autorka připomíná, po válce ji parlament vůbec neprojednal - domnívá se snad, že v poválečném prosovětském nadšení by smlouva parlamentem neprošla? Navíc smlouva byla v roce 1946 potvrzena zcela v souladu s právními předpisy (ratihabicí prezidentských dekretů ústavním zákonem č. 57/1946 Sb.).

O českém odboji, o letech 1942-45, o různých tendencích a sporech v odboji, o plánech na poválečné uspořádání země, o sporech mezi londýnským a moskevským exilem, o vnitřních exilových sporech, o vývoji myšlenky odsunu německého obyvatelstva, o názoru domácího odboje na tuto věc, o nacistických plánech budoucího uspořádání českého prostoru a obyvatelstva v něm, o přebírání osvobozeného území - o tom všem najdeme v knize buď skoro nic, nebo vůbec nic.

Vzhledem k tomu, z jaké literatury autorka vychází, je to sice pochopitelné, ale výsledek je hodně slabý. Zároveň jí to umožňuje krásně přejít z doby „klidného“ života v protektorátu, kde se kromě listopadu 1939 a heydrichiády podle autorky nic jiného nestalo, k poválečné retribuci a vyhnání Němců. Jak autorka podotýká, místo toho, aby nastalo všeobecné usmíření, přišla po největší válce dějin „překvapivě“ doba retribuce a trestů.

Poválečný vývoj a nástup komunistického režimu

V další kapitole se tedy věnuje „národně-socialistickému“ a „lidově-demokratickému“ režimu v letech 1945-48. Podle autorky je tato doba často popisována jako doba „demokratického obrození“ a „dnes široce prezentována jako doba, kdy Československo nabídlo třetí cestu mezi dvěma extrémy kapitalistického Západu a komunistického Východu“ - zajímalo by mě kde, opět se tu projevuje její neznalost současné české historiografie. Autorka popisuje retribuční proces, vyhnání či odsun Němců a masakry, které jej doprovázely, zvůli bezpečnostních orgánů, okleštění politické scény ve formě Národní fronty. Věnuje se postupnému nástupu komunistů, jejich obsazení hlavních mocenských pozic, „spiknutí“ na Slovensku na podzim 1947 a únorovému „vítězství pracujícího lidu“, které se často i dnes vykládá jako jakýsi komunistický „puč“, aniž by se připomínala masová podpora komunistů na ulicích a více než dva miliony členů KSČ, což byl podle autorky vzhledem k celkové populaci možná světový rekord (že tento rekord zřejmě v roce 1938 překonala SdP, v knize nezmiňuje).

Věnuje se i procesu s Jozefem Tisem a pro doklad dvojího standardu v souzení slovenských a českých „válečných zločinců“ si vybrala proces s Rudolfem Beranem, který na rozdíl od Tisa nedostal trest smrti, ale „pouze“ 20 let. Méně vhodný příklad si snad vybrat nemohla. Poválečný proces s Beranem je dnes obecně pokládán za zpolitizovaný a sotva spravedlivý. Tiso stál v čele slovenského státu celou válku a nesl odpovědnost za vše, co se v něm dělo. Beran stál v čele protektorátní vlády pouze do 27. dubna 1939, potom se z politiky stáhl a naopak byl vyšetřován gestapem a odsouzen za styky s odbojem. Těžko lze srovnávat Berana s Tisem a pokládat jeho dvacetiletý trest za „nízký“. Podobně zvláštně zní její označení Emila Háchy jako „nejprominentnějšího českého válečného zločince“, který včasnou smrtí „unikl spravedlnosti“.

Autorka se dále zabývá budováním komunistického systému po roce 1948, „byli to Češi a Slováci, ne Rusové nebo Sověti, kdo změnil poúnorové Československo ve stalinistické peklo“. Komunistická strana se podle ní dostala k moci „na zádech českého nacionalismu“ a symboly českého nacionalismu také široce využívala. Různé nacionalistické organizace typu Sokola se podle ní s novým režimem rychle sžily a byly do něj plynně integrovány jako symbol jednoty českého nacionalismu a socialismu.

Dále popisuje perzekuci politických odpůrců režimu, kněží, kulaků, kampaně proti titoismu, buržoaznímu nacionalismu nebo sionismu. Velkou pozornost pak věnuje největšímu procesu s „protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“ a připomíná jeho antisemitské zabarvení. V tomto procesu se prý Gottwald snažil ochránit jádro strany „z Čech“, tím že prý „nabídl“ komunisty z Moravy a ze Slovenska. K tomuto závěru autorku vede jeden z dalších poněkud trapných omylů - Gottwalda pokládá za „Bohemian Czech“. Pamětníkům „rodné“ chaloupky v Dědicích není nutné připomínat, že Gottwald byl „Moravian Czech“. Zmiňuje také reformy v armádě, činnost pomocných technických praporů. Smysl Čepičkových reforem v armádě v 50. letech podle autorky spočíval v implementaci „válečných sovětsko-československých dohod podepsaných Benešem“.
 

Cesta k pražskému jaru, normalizace a pád komunistického režimu

V následující kapitole připomíná, že cestu k uvolnění po smrti Stalina a Gottwalda otevřel vliv chruščovovského SSSR a vnitrostranický boj spojený s citlivou otázkou řešení rehabilitací obětí procesů, na kterých měli vinu i mnozí lidé stále u moci. Připomíná činnost několika rehabilitačních komisí, znovuotevřenou otázku postavení Slovenska, uvolnění v kultuře, ekonomické problémy a s nimi spojené plány ekonomické reformy. Postupně se dostává až k pražskému jaru 1968. Autorčiným cílem je vyvrátit údajné mýty o jakémsi „liberálovi“ Dubčekovi, který usiloval o „svobodu“ a „demokracii“ (má opět asi na mysli anglicky psanou literaturu, v české by těžko něco takového hledala). Širokou českou literaturu ani vydané edice dokumentů opět vůbec nepoužívá. Při popisech mezinárodních i vnitrostranických jednání si vystačí s nespolehlivými Dubčekovými pamětmi, někdy doplněnými těmi Mlynářovými.

KSČ a KSS během pražského jara podle autorky opět využily český i slovenský „nacionalismus, patriotismus a xenofobii“. Výklad jara a léta 1968 je poněkud „skokovitý“, autorka třeba úplně pomíjí květnové plénum ÚV KSČ, které jen jedním slovem charakterizuje jako „reformistické“, což je úplné zkreslení tohoto zasedání, kde se vedoucí představitelé strany skoro zděšení z toho, jaký pohyb byl v občanské společnosti a médiích vyvolán, pokusili ho zbrzdit až zvrátit. Stejně tak zcela pomíjí třeba telefonáty mezi Brežněvem a Dubčekem v létě 1968.

Dál se věnuje postupné „normalizaci“, tedy odbourávání reforem a svobod od podzimu 1968 a během roku 1969. Je zajímavé, že zmiňuje protesty v Plzni v květnu 1969, ale zcela mlčí o mnohem větších demonstracích u příležitosti prvního výročí okupace v srpnu 1969, stejně tak ani slovo nezmíní o hned vzápětí přijatém pendrekovém zákonu.

Přes normalizaci a Chartu 77 se dostává až k polovině 80. let, kdy se pod vlivem perestrojky v SSSR začaly uvolňovat poměry i v sovětských satelitech (Gorbačova označuje jako „bývalého muže KGB“). Představa autorky, že KSČ se v druhé polovině 80. let chystala na něco jako byl „Dubčekův socialismus s lidskou tváří“, je hodně nadsazená. Podobně tvrzení, že Čalfova komise pro změnu ústavy na podzim 1989 předložila radikální návrh změny ústavy včetně vypuštění vedoucí role KSČ, je nepravdivé. Návrh nové ústavy se od té předchozí nijak zásadně nelišil a s vedoucí úlohou KSČ samozřejmě dále počítal (opět nepřekvapuje, že asi nejlepší práci o „sametové revoluci“ od J. Suka autorka vůbec nepoužívá).

Zvláštní je, že autorka při výkladu toho, jak se postupně v 80. letech posunovaly hranice „možného“, vůbec nezmiňuje třeba první režimem oficiálně povolenou demonstraci na den lidských práv 10. prosince 1988. Kromě krátké zmínky o Palachově týdnu pak pomíjí i ostatní menší či větší demonstrace na různá výročí v roce 1988 a 1989, hlavní postavou studentské revoluce na podzim 1989 je pro ni Marek Benda. Autorka se dopouští dalších různých větších či menších nepřesností, např. Havel nebyl zvolen prezidentem 28. prosince 1989, ale až o den později, vláda „národního porozumění“ nevznikla 8. ale až 10. prosince, deník Svobodné slovo nebyl „sociálně-demokratický“ (sociální demokracie v ČSSR vůbec neexistovala), označení funkce „první tajemník“ používá v knize pro celé období komunistické vlády, úsměvně zní její charakteristika Petra Uhla jako prý „reformního komunisty“.

Zánik Československa a vznik nových republik

V poslední kapitole pak čtenáře seznamuje s obtížným procesem politických a ekonomických reforem na začátku 90. let, s „absurdními lustracemi“ a postupně narůstajícími rozpory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, které nakonec i přes vůli většiny obyvatel vedly k rozdělení státu. Je zajímavé, že se ani slovem nezmiňuje o volbách v roce 1992 a jejich důsledcích. Naopak nezapomíná na restituční proces, smyslem restituční hranice roku 1948 podle ní bylo - pochopitelně kromě možných nároků sudetských Němců - zabránit také „Židům, kteří utekli do zahraničí před rokem 1948, domoci se restituce“.

Český a slovenský nacionalismus podle autorky zůstávají hlavní hybnou silou i nových republik. V ČR se to projevuje např. „institucionálním i lidovým protiromským rasismem“, „segregací Vietnamců“ a připomíná i případ stavby zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem, který neprezentuje jako sociální problém, ale jako problém rasistický. Romové byli podle autorky diskriminováni všemi čs. režimy „ne kvůli svému životnímu stylu, ale kvůli svému fyzickému vzhledu“. Uzavírá, že Češi i Slováci by se měli svého nacionalismu, rasismu a šovinismu vzdát a měli by opustit i svou nacionalistickou interpretaci minulosti.

Co říci závěrem? Kniha působí dost nevyváženým dojmem, jakoby měla dvě části - zatímco kapitoly o první republice nebo protektorátu jsou skutečně doslova odbyty, období pražského jara, jeho potlačení a následné normalizace je podáno přece jen podrobněji a kvalitnějším způsobem. Letům 1918-1945 je věnován téměř stejný prostor jako jedinému roku 1968-1969. Kapitoly věnované komunistickému režimu jsou podstatně lepší, hlavně proto, že autorka se tu v zásadě nepouští do žádných vlastních nepodložených spekulací. Pasáže věnované Slovensku v knize působí trochu „přílepkovým“ dojmem, v knize o Československu se musela věnovat i Slovensku, i když je zjevné, že hlavním tématem pro ni byl „český nacionalismus“. Ten si zvolila jako hlavní téma českých dějin 20. století a do tohoto předem daného rámce se pak snažila dosazovat „důkazy“, což se ne vždy podařilo. Knize také hodně uškodilo, že ji před vytištěním zjevně nečetl nikdo hlouběji seznámený s čs. dějinami, aby korigoval alespoň ty největší omyly a nepřesnosti. Celkově jde o pojetí českých dějin, které asi mnohým není sympatické, ale na druhou stranu není ani nijak „revoluční“, podobných kritických prací o různých událostech českých dějin vyšlo nejen v posledních 20 letech mnoho.



[1] Poznámka pro sběratele známek: Autorka např. tvrdí, že čs. známky zobrazovaly záměrně pouze scenérie z Čech a ostatní regiony kvůli českému šovinismu opomíjely - poprvé se jiný region na známce objevil až v roce 1926. Autorka má naprostou pravdu - jenomže trochu v jiném smyslu. Do roku 1926 se totiž žádné scenérie na čs. známkách s výjimkou první známé série „Hradčany“ neobjevily. Všechny známky vydávané v letech 1919-1926 měly jen alegorické motivy nebo podobiznu prezidenta Masaryka. Až od roku 1926 začaly vycházet série zobrazující přírodní scenérie nebo kulturní památky a vždy byly zcela vyvážené, co se týká zobrazovaných oblastí republiky. Dalším jejím tvrzením je, že z „velké trojky“ Masaryk-Štefánik-Beneš byl Slovák Štefánik na známce záměrně zobrazen až v roce 1935. Opět má naprostou pravdu - do roku 1935 byl totiž na známkách z politiků zobrazen pouze prezident republiky. Dalším autorčiným tvrzením je, že fotografie Hitlera na Pražském hradě byla využita pro jednu z prvních protektorátních známek - opět nesmysl. Byla použita až na známce k Hitlerovým narozeninám v dubnu 1943, fotografie z Brna pak v dubnu 1944. Těžko říct, proč autorka alespoň nenahlédla do kteréhokoli katalogu československých známek.