Tentokrát se Glantz soustředil na období, ve kterém Rudá Armáda provedla čtyři velké útočné operace. První tři z těchto rozsáhlých válečných akcí byly chvatně naplánovány Stavkou (Hlavní stan vrchního velení – STAn Věrchnogo glavnoKomandovanijA) v návalu optimismu po obklíčení Paulusovy 6. armády u Stalingradu a provedeny jediným frontem (nebo silami odpovídajícími síle jednoho frontu, jak uvidíme dále), čtvrtá se uskutečnila mnohem mohutnějšími silami po porážce Wehrmachtu v bitvě u Kurska, a to již podle značně propracovanějšího plánu.
První poměrně krátká kapitola nastiňuje „tragédii a obrodu“ Rudé armády v letech 1941/42. V hrubých rysech seznamuje s předválečnou doktrínou, vedoucí ke katastrofě prvního období bojů a jejími změnami v epochách následujících, v nichž byly aplikovány tak hořce získané zkušenosti. Glantz převzal sovětský princip dělení „Velké vlastenecké války“ na tři etapy. První z nich zahrnuje úsek strategické obrany (od června 1941 do listopadu 1942). Druhá etapa se týká období od prosince 1942 do prosince následujícího roku, kdy Rudá armáda postupně přecházela od obranných operací k útočným, jejichž cílem bylo získání strategické iniciativy. Třetí období – roky 1944 a 1945 - jsou obdobím generální ofenzívy, která vrcholí totálním vítězstvím Rudé armády nad Wehrmachtem a jeho spojenci.
Druhá kapitola popisuje operaci „Malý Saturn“, odehrávající se v prosinci 1942 na středním toku Donu. Autor zde používá, jako při vylíčení všech ostatních v knize popisovaných akcí, poměrně přehledné metody, jak čtenáře seznámit s průběhem bojů ale i s dalšími okolnostmi. V úvodní části zachytí strategický a operační kontext, charakterizuje povahu válčiště a vyčíslí síly, které měli oba protivníci k dispozici. Dále následuje geneze plánu sovětského útoku, popis způsobu utajení i jiných skutečností, jakými jsou například stav a možnosti týlového a ženijního zabezpečení operace.
Operace „Malý Saturn“ měla za úkol pomocí třech armád Jihozápadního frontu a jedné armády Voroněžského frontu vyhnat nepřátelské síly z údolí řek Kalitva a Čir, tím přerušit zásobovací cesty do obklíčeného Stalingradu a zmařit tak naděje na vyproštění Paulusovy 6. armády. Jak Glantz konstatuje, hlavní cíle „Malého Saturnu“ byly bezpochyby splněny. Sověti při něm nepříteli způsobili obrovské ztráty (jen 8. italská armáda přišla během prosince 42 a ledna 43 - ještě ve spojení s ostrogožsko-rozsošskou operací o cca 85000 mužů). Zároveň se však projevily nedostatky v použitém způsobu nasazení sovětských tankových jednotek, vedoucí k jejich ohromnému přetížení a často i ke ztrátám za hranicí bojeschopnosti, jak se stalo Badanovovu 24. tankovému sboru ve městě Tacinskaja. Sovětská pěchota nebyla schopna pohybovat se tak rychle jako obrněné útvary a tak koordinace útoků značné vázla, nehledě na nedostatečnou motorizaci dělostřelectva a z toho vyplývající časté absence dělostřelecké podpory.
Poučení z této operace vedlo k vybudování tankových armád nového typu, složených většinou ze dvou tankových a jednoho mechanizovaného sboru, doplněných motorizovanou pěchotou a vysoce mobilním dělostřelectvem, které byly v plné síle zasazeny do bojů v létě 1943.
Třetí část knihy – operace „Skok“ se zabývá neúspěšnou Donbaskou operací Jihozápadního frontu z února 1943, mající za úkol během jediného týdne proniknout přes Starobělsk do Mariupolu, čímž by bylo možné odříznout nepřátelské síly v oblasti Donbasu a způsobit zhroucení německé fronty v jižním Rusku.
Jak autor vyčíslil, síly Jihozápadního frontu, vyčerpané v předchozích bojích měly sice na počátku operace výraznou převahu (2:1 v počtu vojáků, 4:1 v tancích), ale Němcům se podařilo téměř okamžitě zorganizovat účinnou obranu a zejména velmi rychle přisunout zkušené tankové divize, výrazně upravující původní poměr obrněné techniky. Sovětský útok se díky přísunu německých posil zpomaloval, až se zastavil. Sověti v tento okamžik nedisponovali většími zálohami a jak Glantz uvádí, jejich původní předpoklad, že Němci začnou po prvním náporu svá vojska opatrně stahovat, se úplně zhroutil. Namísto toho začal Manstein svou protiofenzívu a získal zpět asi třetinu území, které Sověti dobyli od listopadu 1942.
Operace Voroněžského frontu s názvem „Hvězda“, kterou se zabývá čtvrtá kapitola byla odstartována téměř současně s operací „Skok“, byla postavena na obdobných předpokladech s tím rozdílem, že cílem byly Kursk a oblast Bělgorod-Charkov. Glantz se soustředil zejména na svazek tří nedoplněných a vyčerpaných armád, nijak k novému úkolu nepřeskupených, postupující charkovským směrem. Skutečný průběh této části operace totiž v podstatě kopíroval průběh „Skoku“. Ačkoli Voroněžský Front dobyl Bělgorod i Charkov, německý protiúder vedený opět Mansteinem Golikovovy vojáky, zbavené v obkličovacích bojích většiny použité těžké výzbroje, z těchto území opět vytlačil. Německý postup na východ byl zastaven sovětskými armádami, přibyvšími na ohrožený úsek fronty poté, co se uvolnily ze stalingradské oblasti po úspěšné likvidaci kotle. Mansteinovy jednotky poté už nedokázaly dále útočit, protože se vyčerpaly téměř do posledního tanku a musely přejít do obrany.
Pro českého čtenáře je jistě potěšující, že autor se v popisu událostí několikrát zmiňuje o vojácích 1. československého polního praporu, odhodlaně bojujících s tanky a granátníky zkušené 6. tankové divize. Jak Glantz píše: „Prapor držel svá postavení v Sokolovu po celý 8. březen a hlavní obrannou linii na řece Mža do 13. března, kdy v důsledku obchvatu Charkova tankovým sborem SS se stalo neudržitelným“.
Při „Hvězdě“ i „Skoku“ používali Sověti stále improvizované rychlé skupiny, nikoli tankové armády nového typu jako celek, protože tankové a mechanizované jednotky byly na už na začátku na tak nízkých počtech, že to vylučovalo masové použití obrněných jednotek (Např. Rybalkova 3. tanková armáda zahajovala „Hvězdu“ s pouhými 165 tanky, což zhruba odpovídalo jedinému tankovému sboru.)
Bělgorodsko-charkovská operace, která vešla do dějin pod kryptonymem „Vojevůdce Rumjancev“ se věnuje pátá, velmi obsáhlá část knihy, zabírající na 150 stran. Oproti předchozímu se v úvodních kapitolách autor zákonitě zaobírá restrukturalizací zejména bojových jednotek Rudé armády v létě 1943 a částečně i týlového zabezpečení operace, významně zvyšujících údernou sílu i výkon během operací. Plán „Rumjanceva“ v porovnání s operacemi ze zimy byl vypracován mnohem pečlivěji a do akcí se zapojily celkem jednotky tři frontů o 2,5x větší síle než v do té doby (ze tří zde již jmenovaných) největší útočné operaci „Malý Saturn“.
Složitost „Rumjanceva“ vynikne ještě více, pokud bereme v úvahu, že současně s ním probíhala druhá operace velkého rozsahu na orelském směru („Kutuzov“ pozn. autora). Ofenzíva byla zahájena fázovaně – po průlomové operaci následovalo rozšíření průlomu sérií útoku armád na křídlech vlomu, což neustále zvyšovalo tlak na nepřítele a zároveň šetřilo síly letectva a těžkého dělostřelectva, používaného postupně na každém úseku. Nasazení nově modifikovaných tankových armád nebylo samozřejmě bezchybné a vedlo k stále vysokým ztrátám, ale jak Glantz poukazuje, Rudá armáda zde dokázala, že je schopna provádět hluboké operace. Ačkoli se německé síly pokoušely o takticky velmi zdařilé protiútoky, nedošlo v průběhu „Rumjanceva“ k jejich trvalému výraznému úspěchu a operace svoje cíle splnila.
Jak vysvítá z textu (a upozorňuje na to i autor), tankové divize SS byly doplňovány tak přednostně, že jejich stav se pozvolna zvyšoval (brán týden od 15. do 23. srpna - např. divize Totenkopf ze 44 na 61 tanků a útočných děl), zatímco „obyčejné“ tankové divize byly redukovány na sílu jediné roty (z 19. tankové divize zbylo inkriminovaného 23. srpna 12 tanků a 760 mužů a její velitel padl). Tím se vysvětluje někdy nekriticky popisovaná výkonnost tankových útvarů SS.
Poslední kapitolou knihy je samozřejmé závěr, v němž se bilancuje. Glantz porovnává změny ve velení, strategii, taktice a naznačuje závěry, ke kterým došla sovětská vojenská doktrína v roce 1943 a kterých využila v letech 1944-45, kdy docházelo při útočných operacích i k rozsáhlým obkličovacím manévrům. Určitý prostor je rezervován i pro popis stavu německé armády ve zlomovém roce války.
Závěrečné stránky knihy zaplňují přílohy – Organizace a velitelský sbor obou protivníků ve všech čtyřech operacích.
Na všech stránkách této práce je patrné, že autor pracoval s nepřeberným množstvím literatury, archiválií i jiných pramenů obou válčících stran. Výsledek znatelně převyšuje vše, co bylo dosud k dispozici na našem knižním trhu. Mnohé údaje jsou v této formě poskytovány vůbec poprvé. Například Carellova práce z první poloviny 60. let „Spálená země“ se v porovnání s Glantzem jeví v řadě směrů již jako beznadějně zastaralá. Od „Donu k Dněpru“ má i závažné nedostatky. Netýkají se ale Glantzova textu, ale celkového pojetí knihy, kterou nakladatelství JOTA zvolilo. Prvním naprostým propadákem je absence fotografické přílohy, jediným snímkem v knize je nepříliš perspektivně působící obrázek (koláž) na titulní straně, zachycující několik rudoarmějců s těžkým kulometem Maxim 1910/30 a tank T-34/85 s kanónem S-53, vyráběný až v roce 1944, tedy stroj, který se operací popisovaných v knize nemohl zúčastnit. Také mapy, které by měly zobrazovat průběh bojů, jsou naprosto nevyhovující. Zachycují pouze větší města, řeky (na některých mapkách bez popisu) a snad některé železniční trati nebo silnice (vysvětlivky pochopitelně chybí). Autoři mapek se z výjimkou dvou případů nezatěžovali zobrazit průběhy frontové linie, směry útoků, protiúderů, obranná postavení a jiné značky, jenž by pomohly čtenářům s orientací ve složitých bojových situacích, jimiž je text doslova protkán.
Co říci závěrem? Glantzův výborný text se spoustou odkazů na prameny, velmi dobrý překlad Zdeny Sparlingové i vysvětlivky Jiřího Fidlera poskytly předpoklady k tomu, aby se k českému čtenáři dostala jedna z nejkvalitnějších knih u nás v tomto roce vydaných. Bohužel snaha nakladatelství JOTA minimalizovat výrobní náklady vedla k šetření na nepravých místech a do jisté míry devalvovala úsilí tří výše jmenovaných. Přesto nezbývá než publikaci doporučit, neboť kvalitních informací o dění na Východní frontě se stále nedostává.