David Glantz patří nejlepší americké a vůbec západní odborníky na Rudou armádu za 2. světové války. Je také editorem kvalitního Journal of the Slavic Military Studies. 

O činnosti Rudé armády na východní frontě v letech 1941-1944 publikoval na začátku 90. let několik kvalitních studií (např. When Titans Clashed. How The Red Army Stopped Hitler, 1993 nebo Od Donu k Dněpru, 1991, které teď po 12 letech vyšlo i česky). Věnoval se i sovětské rozvědce (The Role of Intelligence in Soviet Military Strategy, 1990, Soviet Military Deception in the Second World War, 1990), vývoji sovětské strategie (The Soviet Military Strategy, 1992) nebo historii výsadkových vojsk (History of Airborne Forces, 1990).

Glantz se odlišuje od některých jiných západních vojenských historiků naprosto dokonalou znalostí ruštiny a přísně kritickým využíváním nejširšího spektra sovětských a ruských pramenů. Podrobně hlavně vytěžil dokumenty, které byly zveřejňovány od nástupu pěrestrojky (v letech 1988-1993 bylo zveřejněno asi nejvíce dříve utajovaných dokumentů, poté se bohužel šrouby v ruských archivech opět poněkud utáhly).

Kniha Stumbling Colossus, která je zatím jeho knihou poslední, se poněkud vymyká z řady jeho studií o bojových operacích na východní frontě. Je věnována stavu Rudé armády v červnu 1941 - jak již výplývá z názvu, Glantz Rudou armádu hodnotí jako „kolos na hliněných nohou“. Podnětem k napsání knihy byla pro Glantze polemika, která se rozpoutala kolem známých bestsellerů Viktora Suvorova. I když seriózní historiografie Suvorovy knihy, které nemají s odbornou literaturou nic společného, nebere vážně, Glantz cítil potřebu reagovat. Postavil se jednoznačně na stranu „protisuvorovské fronty“ k jejímž hlavním představitelům v západní historiografii patří např. izraelský historik G. Gorodetsky. Ruské historiky, kteří na základě dnes dostupných dokumentů píší o Stalinových útočných záměrech (v žádném případě ale nechějí mít nic společného se Suvorovem), dokonce v úvodu knihy obviňuje z toho, že jsou vedeni „ideologickou nenávistí k socialismu a komunismu. Což je hodně přehnané tvrzení a trochu vybočuje z jinak velmi střízlivě napsané knihy.

V knize se tvrzení o Stalinových útočných záměrech pokusil vyvrátit dokázáním toho, že Rudá armáda v červnu 1941 žádného útoku nebyla schopna. Je to diskutabilní metoda, protože stejná kniha se dá napsat i o německé armádě v červnu 1941, která přitom nakonec zaútočila. Vznikla tak ale velice kvalitní faktografická příručka o stavech, počtech zbraní, dislokacích a velitelském sboru Rudé armády v červnu 1941.

Kniha je rozdělena do několika kapitol, ve kterých se postupně probírá velitelský sbor a nejvyšší velení, jeho úroveň, strategické plánování, sovětské pozemní síly, letectvo, jejich struktura, dislokace, síla, strategické soustřeďování a rozvinování na jaře 1941. Ve dvou přílohách se také věnuje informacím, které měla o Rudé armádě v roce 1941 německá rozvědka a porovnání německých a sovětských sil 22. června 1941

Vše je proloženo velkým množstvím tabulek s údaji. Kniha se nedá příliš číst jako souvislý text, ale naopak je vynikající jako encyklopedie různých údajů. Text je doslova napěchován daty, počty, seznamy a údaji. Potřebujete znát počty tanků v mechanizovaných sborech? Stačí nalistovat příslušnou stranu. Chcete porovnat strukturu a sílu sovětské střelecké divize s německou pěší? Stačí nalistovat. Zajímají vás přesuny záložní skupiny armád na jaře 1941 včetně míst a termínů dislokací? Stačí nalistovat příslušnou tabulku. Zajímává vás kompletní Order of Battle Rudé armády 22. června 1941? Stačí nalistovat. Ze statistických údajů je zde skutečně skoro všechno.

Navíc se jedná o údaje dosti přesné. Glantz totiž využil dnes již dostupné interní materiály sovětského generálního štábu. Od konce 40. let historické oddělení generálního štábu RA začalo zpracovávat různé studie o válečných operacích, vydávat sborníky originálních dokumentů s rozkazy a hlášeními velitelů frontů a armád z let 1941-1945 apod. Všechny tyto velice cenné publikace byly pouze pro interní potřebu sovětského generálního štábu a odtajněny byly až na počátku 90. let. Jedná se zejména o soubory dokumentů Sborniky bojevych dokumentov z 40.-60. let, kterých bylo vydáno více než 40 dílů. Každý díl soustřeďoval dokumenty k určité oblasti v daném časovém úseku (např. díl č. 33 - Dokumenty po ispolzovaniju bronětankovych i mechanizirovanych vojsk RA v period s 22 ijunja po senťjabr 1941 goda). Glantz dále z těchto interních vojenských materiálů využívá např. třídílný Bojevoj sostav sovetskoj armii (vypracovaný sovětským generálním štábem v letech 1963-1972), což je asi nejlepší statistický přehled k Rudé armádě a velmi podrobný Načalnyj period Velikoj Otečestvěnnoj Vojny vypracovaný Vorošilovou válečnou akademií generálního štábu v roce 1989.

Tyto materiály jsou dnes už odtajněny, ale i tak jsou poměrně obtížně dostupně. Glantzova kniha tak tyto materiály částečně nahrazuje, protože z nich velice obšírně cituje a v podstatě všechny statistické a číselné údaje přebírá z nich. Kniha tak není postavena jen na nespolehlivých údajích z různých memoárů. Paměti sovětských generálů procházely velice přísnou cenzurou a všechny údaje z nich přebírané je nutné konfrontovat s autentickými dokumenty (mimořádně nespolehlivé jsou např. paměti Žukova). Na konci knihy není jen obyčejný seznam literatury, ale Glantz sem doplnil i stručné studie o dostupných pramenech.

Snad jedinou slabší částí knihy je kapitola věnovaná strategickému sovětskému plánování před německým útokem. Glantz knihu psal v průběhu 90. let, ale sovětské plány z let 1940-1941 byly kompletně zveřejněny až v roce 1998 (přesněji řečeno jen samotné texty plánů bez příloh). V této části tak mohl vycházet pouze z toho, co publikoval Vojenno-istoričeskij žurnal v letech 1991-1992. V tomto oficiálním časopise ruského ministerstva obrany byly ale plány z let 1940-1941 publikovány (zřejmě záměrně?) v osekané verzi, kdy nejdůležitější části nebyly vůbec otištěny. Na základě toho tak Glantz dochází k dnes již překonaným závěrům. Špinavé triky Vojenno-istoričeského žurnalu při publikování archivních dokumentů dobře popsal např. P. Bobylev v Otečestvennoj istoriji č. 1/2000. Nedostatek pramenné základny Glantz v této kapitole překonává obšírnými citáty ze známé knihy Dmitrije Volkogonova Triumf i tragedija (první ruský necenzurovaný životopis Stalina z roku 1989). Jenomže Volkogonov knihu psal ve volném publicistickém stylu, kdy si pro větší dramatičnost a plastičnost popisu jednotlivých situací vymýšlel různé dialogy, Stalinovy výroky apod. Glantz z nepříliš pochopitelných důvodů některé tyto vyfabulované pasáže z Volkogonova cituje jako autentické dokumenty.

Ke kritice jinak velmi kvalitní knihy by se daly ještě zmínit mizerné fotografie, které do knihy možná ani nemuseli dávat a nekvalitní mapky.

Zajímavé je, že českými nakladateli zůstaly Glantzovy knihy opomíjeny. Až letos byla v češtině vydána první kniha - Od Donu k Dněpru, původně vydaná v roce 1991. Střízlivost a věcnost Glantzových knih vynikne zejména při srovnání s jinými americkými autory, např. s fantasmagorickou slátaninou americko-ruské dvojice Fugate-Dvoreckij Bouře na Dněpru...