Trest smrti za poslech zahraničního rozhlasu

Trest smrti za poslech zahraničního rozhlasu
raf301 - 31. 3. 2010 - *.154.broadband10.iol.cz

Zajímala by mě k popravám za protektorátu taková věc: za protektorátu měl být trest smrti i za poslech cizího rozhlasu. Byl ale skutečně někdo za tohle odsouzen k smrti, nebo to bylo používáno jen jako "odstrašení"?

Nešlo jen o odstrašení, popraveny za poslech, umožňování poslechu nebo rozšiřování zpráv zahraničního rozhlasu byly za války v protektorátu desítky lidí. Násobně větší počet pak byl odsouzen k mnohaletému vězení.

Poslech zahraničního rozhlasu byl v celé Německé říši zakázán hned po zahájení války 1. září 1939. Za porušení zákazu hrozila káznice, při rozšiřování zpráv i trest smrti.


Večerní České slovo 2. září 1939

Poslech zahraničního zpravodajství obyvatelstvem protektorátu byl jedním z hlavních zdrojů šeptané propagandy. Nacisté se několikrát zabývali otázkou, jak českému obyvatelstvu příjem zahraničního vysílání znemožnit. Zvažována byla např. již na podzim 1939 i varianta zabavení všech rozhlasových přijímačů. Goebbels si 17. listopadu 1939 zapsal do deníku:
Hlavní důvod nepokojů Čechů můžeme vidět v zahraničním rozhlasovém vysílání. Pokud to bude nutné, budeme muset zabavit rozhlasové přijímače.“
Takový krok by ale znemožnil využívat vlastní rozhlasovou propagandu, proto se radiopřijímače zabavovaly jen místně, tam kde byla zjištěna činnost „proti Říši“. Nové radiopříjimače se v Německé říši prodávaly bez možnosti příjmu krátkých vln, někdy dokonce jen pevně naladěné na jeden konkrétní vysílač (např. tzv. lidový přijímač naladěný pouze na vysílač Deutschlandsender).

Nacistická SD ve svých situačních zprávách o náladách obyvatelstva vliv poslechu zahraničního rozhlasu pravidelně zmiňovala. Např. situační zpráva z 3. října 1940:

Zatýkání Čechů pro poslouchání zahraničního rozhlasu dále pokračuje. Přesto se horlivě pokračuje v poslouchání štvavých zpráv z Londýna a českého vysílání moskevského rozhlasu.

Hlášení z 9. června 1941 o situaci v sudetské župě:

Živý zájem českého obyvatelstva o politické dění vysvítá z toho, že v českých obcích je stále větší počet rozhlasových přijímačů. Současně se zvýšil počet zatčených Čechů pro provinění proti nařízení o mimořádném opatření ve věci rozhlasových přijímačů. Například jen ve dvou okresech, Nový Jičín a Opava, bylo v poslední době zatčeno 13 Čechů pro poslouchání zahraničního rozhlasu… Němečtí obyvatelé pohraničního pásma pokládají za nezbytné, aby byly rozhlasové přijímače Čechům zabaveny, alespoň po dobu války.

Hlášení z 7. listopadu 1941:

Oddělení státní policie v Praze před časem zatklo 20 příslušníků Protektorátu pro poslech zahraničního rozhlasu. Zatčení vesměs pocházejí z kruhů inteligence… Z této skupiny se 7 obžalovaných pravidelně scházelo v bytě a zesměšňovali Vůdce a Mussoliniho a jiné vedoucí státníky Říše…

Zpráva z 5. listopadu 1941:

Němci v protektorátu poukazují na to, že mezi českou inteligencí je ještě příliš mnoho rozhlasových přijímačů. Ve svém odmítavém a nepřátelském chování vůči říši a Němcům jsou ustavičně povzbuzováni a posilováni pokračujícím posloucháním anglického rozhlasu. Dokonce soudní Češi prý jsou toho názoru, že klid a rozvaha nebudou dříve nastoleny, než se bezezbytku zabaví rozhlasové přijímače, které náleží radikálním Čechům.

Odbyt českých novin v důsledku trvajícího bojkotu, jehož příčinou jsou také odposlouchávané rozhlasové zprávy, katastrofálně klesl.

Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich ve své situační zprávě č. 11 zaslané Bormannovi do Berlína dne 11. října 1941 uvedl:

Proti šeptané propagandě a odposlouchávání rozhlasových stanic směřovala tato zpráva v tisku:

»V některých místech protektorátu dokázalo rozšiřování letáků a nálepek, že přes přísné zákazy a těžké tresty na to stanovené, bylo stále posloucháno vysílání zahraničního rozhlasu. Proto bylo nařízeno, aby státní policie v těchto místech zabavila všechny rozhlasové přístroje obyvatelstva. Až dosud byly rozhlasové přístroje odebrány u veškerého obyvatelstva v Lysé n. Labem, v Čelákovicích, Heřmanově Městci, Litomyšli a Úvalech«

Dodatečně bylo včera v Brně-Šimicích (32 000 obyvatel) provedeno totéž opatření.

K velkým zátahům proti posluchačům zahraničního rozhlasu došlo např. i v Českém Meziříči (zatčeno 18 osob), v Obytci na Klatovsku (vyšetřováno 50 osob) a na řadě dalších míst.

V některých případech bylo na zahraniční vysílání i konkrétně reagováno, např. 29. září 1941 šéf Frankovy kanceláře dr. Robert Gies instruoval vedoucího kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora vládního radu Gregoryho:

Nepřátelská rozhlasová propaganda představuje SS-Obergruppenführera Heydricha na základě jeho činnosti v Norsku jako vraha dělníků. Obergruppenführer Heydrich si přeje, aby naše protipropaganda poukázala na skutečnost, že se u odsouzených v Norsku jednalo o intelektuální sabotéry. Nic jiného není v protektorátu. Rozsudky stanných soudů dávají znát, že nepřátele říše a nového evropského pořádku je třeba hledat v řadách české inteligence a legionářů.

V listopadu 1941 byla likvidována původní Česká rozhlasová společnost a byla reorganizována na „Rozhlas Čechy a Morava“, plně začleněný do Říšské rozhlasové společnosti podobně jako jiné regionální rozhlasy v Německé říši. Cílem bylo „držet krok s politickým vývojem“, „pružněji vytvářet program“ a „přenášením jak německého, tak českého vysílání přivykat Čechy na německé kulturní působení a německou řeč“. Svoje „nápady“ na toto téma Heydrichovi 23. října 1941 zaslal i říšský vůdce SS Heinrich Himmler:

Chtěl bych pouze doplnit, aby se německo-český program rozhlasu utvářel tak, že se na začátku českého vysílání oznámí německým posluchačům, že pokud chtějí poslouchat německé vysílání, mohou si zapnout vysílač Vídeň nebo vysílač Brno... Domnívám se, že by se mělo dosáhnout toho, aby Němec nebyl českým vysíláním postižen, ale aby naopak Češi měli možnost poslouchat češtinu jen tu a tam a byli nuceni z velké části poslouchat němčinu.

Kromě toho bych si představoval ještě jeden rafinovaný způsob výuky německého jazyka pro Čechy, a sice ten, že by se česká část nevysílala čistě česky, nýbrž smíšeně. Například při vysílání vojenských zpráv nejdříve říci větu "vrchní velitelství branné moci oznamuje" a ihned ji opakovat v němčině, a tak postupně po celé vysílání. Ať jednotlivec chce nebo ne, musí si tímto způsobem na němčinu zvyknout.

Plošné zabavení všech radiopřijímačů v protektorátu nebylo provedeno, místo toho mělo ale být zcela zamezeno možnosti krátkovlnného příjmu. Dne 10. března 1943 bylo vydáno Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o zařízení pro krátkovlnný příjem (zveřejněno ve Věstníku nařízení říšského protektora 17. března 1943). Podle tohoto nařízení byli všichni obyvatelé protektorátu povinni ve stanovených lhůtách odevzdat své rozhlasové přijímače k odstranění části pro krátkovlnný příjem úředně stanoveným odborným personálem. Úřední potvrzení o odstranění krátkovlnného příjmu si musel každý uschovat. Za nesplnění stanovovalo nařízení v §7 tvrdé tresty - za neodstranění krátkých vln minimálně 5 let káznice, za znovunamontování minimálně 10 let káznice.

Pražský policejní ředitel 22. listopadu 1943 oznámil, že ti, kteří ještě nestihli přístroje k odstranění krátkovlnného příjmu odevzdat, tak mohou učinit do 30. listopadu 1943. Přístroje umožňující pouze a jenom krátkovlnný příjem měly být odevzdány úplně. Celkem bylo v celém protektorátu odevzdáno a upraveno více než 1 milion přístrojů.


Odstranění krátkých vln bylo přesto poměrně běžně obcházeno instalací tzv. "churchillek", které krátkovlnný příjem znovu umožnovaly. Poslech a s ním většinou spojené šíření zpráv zahraničního rozhlasu byl často německými soudy posuzován jako velezrada nebo sabotáž, tedy s hrozbou trestu smrti.


Toto upozornění muselo viset na každém radiopřijímači
(Foto: Velké dějiny zemí Koruny české, Svazek XV.a, Praha 2006)

Mezi popravenými v Pankrácké věznici od dubna 1943 do konce války se nachází 23 osob, odsouzených k smrti za „rozhlasové zločiny“ - většinou šlo o souběh více věcí: namontování zařízení pro příjem, poslech cizího rozhlasu a rozšířování jeho zpráv. Seznam popravených podle knihy „Žaluji. Pankrácká kalvárie“ (Praha 1946). Fotografie odsouzených byly pořizovány druhý den po vynesení rozsudku smrti:


Jméno
Narozen
Popraven
Ladislav Červinka
11. 4. 1909 Plzeň
26. 5. 1944 16:08 

-

Jiří Fiedler
2. 7. 1904 Kunwald
6. 4. 1943 16:34
František Frýba
1. 7. 1891 Přelouč
11. 8. 1944 16:13
Josef Gebert
13. 3. 1896 Zbrašín
10. 2. 1944 16:30
František Jehlík
20. 1. 1916 Pardubice
28. 1. 1944 16:42
Josef Klema
17. 5. 1898 Písek
3. 11. 1944 16:00
Oldřich Kněžík
20. 2. 1907 Vlašim
22. 3. 1944 16:06
Bohumil Končel
3. 4. 1901 Pardubice
28. 1. 1944 16:43
Karel Lachman
19. 8. 1908 Poděbrady
23. 3. 1945 16:00
Oldřich Libenský
24. 12. 1912 Přelouč
11. 8. 1944 16:16
Jan Navrátil
15. 7. 1915 Čakovice
25. 1. 1945 16:00
Karel Nohejl *

28. 2. 1883 Praha
14. 10. 1943 16:32
Václav Ruta
11. 10. 1905 Hlína
1. 12. 1944 16:00
František Ryšavý
13. 4. 1912 Litovel
4. 4. 1945 16:00
Jaroslav Sirový
30. 6. 1901 Mezná
13. 12. 1944 16:00
Josef Tajmr
18. 10. 1906 Nová Ves
1. 12. 1944 16:00
Vojtěch Travěnec
14. 4. 1898
13. 12. 1944 16:00
Ladislav Vašta
15. 3. 1914 Lžín
13. 12. 1944 16:00
Ladislav Vlčnovský
19. 3. 1907 Popovice
20. 2. 1944 16:00
Jaroslav Výtvar
6. 2. 1892 Staré Hrady
16. 9. 1943 16:36
Miroslav Zajíc
14. 5. 1918 Nová Telib
16. 9. 1943 16:34
Zdeněk Zapletal
3. 10. 1915 Kroměříž
21. 4. 1945 16:00
Petr Zelinka *

27. 6. 1906 Brno
17. 11. 1943 16:36
* tito dva odsouzeni kromě rozhlasových „zločinů“ navíc i za přechovávání zbraní   


Pro výstrahu byly rozsudky často zveřejňovány protektorátním tiskem (zde z Lidových novin) nebo veřejnými oznámeními:


Celkový počet osob odsouzených za „rozhlasové zločiny“ k trestu smrti tak můžeme odhadnout na několik desítek - kromě uvedených 23 osob popravených na Pankráci ještě popravení v Brně a mimo území protektorátu - např. Bedřich Suchý se synem stejného jména z Obytce byli za přípravu velezrady („poslechem nepřátelských štvavých zpráv připravovali odtržení Čech a Moravy od Říše“) odsouzeni k smrti v Berlíně 31. května 1943 a popraveni na podzim téhož roku v Drážďanech. Spolu s nimi byla k mnohaletým trestům za poslech odsouzena řada dalších osob. Jak uváděla obžaloba:

Obžalovaný Suchý vlastnil od května 1940 do svého zatčení zabavený rozhlasový přijímač. Krátce poté, co jej přinesl domů, se na něm pokusil naladit vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Přitom narazil na londýnský vysílač. Poté, co jeho vysílání několikrát poslouchal sám, přizval k poslechu svého syna Bedřicha…

Během doby se okruh posluchačů neustále rozšiřoval, přičemž zpočátku poslouchali jen dobří známí hostinského a jeho syna, potom pravidelní hosté a nakonec i příležitostní hosté. Celkem se podařilo zjistit, že v hostinci Suchého poslouchalo zahraniční zpravodajské vysílání trvale přes 50 osob.

Násobně větší počet osob pak byl za poslech rozhlasu odsouzen k mnohaletým trestům. Řada dalších popravených osob měla poslech cizího rozhlasu jako jeden z vedlejších zločinů, viz např.:


Literatura:
  • Heydrichova okupační politika v dokumentech, Praha 1987
  • B. Čelovský, So oder so, Šenov u Ostravy 2002
  • P. Mallota, František Havlíček - oběť dvou totalit, in: Paměť a dějiny č. 4/2008
Za kopie Věstníku nařízení říšského protektora děkuji Honzovi M.
egli - 25. 7. 2010